Dobrý podřízený, špatný lídr. Tak popsal před několika měsíci argentinský ministr vnitra a dopravy Florencio Randazzo svého tehdejšího protivníka v boji o prezidentskou nominaci a dnes vítěze nedělních celostátních primárek, Daniela Scioliho. Podle něj je jeho spolustraník z perónistické Fronty za vítězství (FpV) současné prezidentky Cristiny Fernándezové kandidátem korporací. Na zmíněné primárky vlastní strany se Randazzo mohl dívat s klidem: po rozhovoru s prezidentkou Fernándezovou byl v červnu přinucen vzdát se kandidatury. Scioli tak v FpV neměl vážného soupeře.

Primárky v Argentině jsou zajímavé — od reformy z roku 2009 mají všechny strany toužící kandidovat ve volbách povinnost nechat veřejnost vybrat si mezi jejich kandidáty v jednom supervolebním dni, stejně jako voliči jsou povinni volit v jedněch stranických primárkách, jinak zaplatí pokutu. Pokud strana v celkovém součtu hlasů nezíská alespoň 1,5 procenta hlasů, nemůže do obecných voleb. V Argentině se letos konají 25. října a voliči zvolí kromě nové hlavy státu polovinu poslanců a třetinu senátorů.

Primárkám se v Argentině občas říká největší průzkum veřejného mínění, a jak již bylo zmíněno, v celkovém součtu hlasů zvítězil vládní kandidát Scioli (38 procent). Koalice největšího opozičního kandidáta Mauricia Macriho, který měl na rozdíl od Scioliho dva protikandidáty, získala přes třicet procent a na třetím místě skončil bývalý blízký spojenec Fernándezové Sergio Massa, šéf jejího kabinetu a momentálně nepřítel číslo jedna, jehož Strana obrody (FR) dostala v součtu dvacet procent. Povinnou hranici ještě překročila Fronta levice a pracujících (FIT) s třemi procenty a pravicová Aliance federálního kompromisu (ACF), jejichž kandidáti však nemají šanci do celkových výsledků příliš zasáhnout.

Paradoxem primárek je, že všichni tři hlavní kandidáti — Scioli, Macri i Massa — jsou fakticky neoliberálními kandidáty byznysu. Zatímco ve třech minulých volbách nabízela vládní FpV uchazeče s radikálním programem sociálních reforem a vybřednutí z následků hrozivého bankrotu, Daniel Scioli je přesně muž přesně dle Randazzových slov: byznysmen napojený na zájmy velkých společností. V minulosti působil jako ministr v nechvalně proslulé administrativě Carlose Menema, jenž se svou divokou privatizací téměř všeho v 90. letech výrazně zasloužil o zmíněný bankrot. Současný senátor Menem reprezentující pravicové křídlo FpV Scioliho už v dubnu otevřeně podpořil právě proti Randazzovi, jenž naopak ve vládě Fernándezové působil jako hlavní proponent opětovného zestátnění zruinovaných společností.

Nyní před volbami se Scioli pokouší uspokojit všechny: jeho názorové kotrmelce už jsou zdrojem vtipů. Novou privatizaci odmítá a přísahá na zachování sociálních programů z dob předchozích vlád, zároveň slibuje méně státních zásahů do ekonomiky a měnového kurzu a boj s hyperinflací (podle odhadů až 40 procent). Jeho heslem je „postupný vývoj“ směrem k tržnímu kapitalismu.

Scioliho názory v zásadě závisí na tom, s jakým publikem zrovna mluví — pokud jsou to příznivci prezidentky Fernándezové, zdůrazňuje kontinuitu s obdobím její vlády. Pokud jsou to opozici nakloněná média, vytahuje tvář ekonomického experta.

Marci, Massa a volební témata

Macri, kandidát pravicové volební aliance, se od svého hlavního protivníka liší pouze větší otevřeností neoliberálních plánů — a výrazně větším majetkem. Bývalý šéf nejvlivnějšího argentinského klubu Boca Juniors (Scioli mimochodem rovněž podnikal ve fotbalovém byznysu) a starosta Buenos Aires má v plánu hned po volbách radikálně otočit ekonomickou politiku. Začít chce vyhozením současného šéfa Centrální banky, podle Macriho jednoho z viníků argentinské ekonomické situace, dalším krokem by mělo být okamžité uvolnění nákupu cizí měny. I když také on se kvůli lepší volební pozici rozkročil do středu — například prohlášením, že bude respektovat populární znárodnění ropné společnosti YPF, národních železnic a leteckého dopravce.

Nakonec Massova kampaň nenabízí vůbec žádná témata a je těžké brát jeho kandidaturu jako něco jiného než jako výsledek osobních rozporů se svou bývalou stranou: jeho pokus prezentovat se jako „kandidát středu“ mezi dvěma kandidáty středu je komický a zviditelnil se prakticky jen během aféry se záhadnou smrtí státního zástupce Alberta Nismana. Paradoxně jeho voliči nakonec zřejmě rozhodnou případné druhé kolo voleb, ač je jejich profil nejasný — rekrutují se jak mezi příznivci FpV nespokojenými s Fernándezovou, tak mezi tradičními konzervativci.

Čím je způsobeno, že podzimní argentinské volby nabízejí fakticky trojici identických kandidátů, jejichž politika se bude lišit leda v detailech? Na prvním místě je politická scéna „prokletá“ dědictvím perónismu, jenž do této chvíle smazává rozdíly mezi levicí a pravicí. Perónismus je ze všeho nejvíc styl vlády, dovolující v rámci jedné strany, momentálně Fronty za vítězství, existenci tak rozdílných ideologických postav, jako je exprezident Menem na jedné straně a prezidentka Fernándezové spolu se svým předchůdcem — zesnulým manželem Néstorem Kirchnerem — na straně druhé.

Druhou stranou téže mince je prakticky permanentní nespokojenost s ekonomickou situací v Argentině — obyvatelé kdysi čtvrtého nejbohatšího státu na světě mají léta pocit, že jejich země, „latinskoamerická Evropa“, se musí navrátit na výsluní. A ekonomické výsledky toto přesvědčení neustále podrývají; bankrot ze začátku tisíciletí je stále živý, a ačkoli se za vlády manželů Kirchnerových sociální postavení obyvatel nesmírně zlepšilo, ekonomika je stále závislá na ceně surovin — a na čínské poptávce po nich.

Vysoká inflace je pak už sice tradiční součástí života Argentinců, v posledních letech už však opět dosahuje tak velkých čísel, že odvádí pozornost od ostatních témat. Není divu, že v kampani se mluví prakticky pouze o ekonomice: sociální rozměr jako by se tentokrát vytratil. Mimo jiné proto nemohl uspět radikálnější ministr Randazzo.

Nikdo nemůže vyloučit, že tento rozměr do kampaně ještě zasáhne — stejně jako řešení lokálních problémů typu ničivých povodní z posledních týdnů, jejichž nezvládnutí ze strany vlády se nyní pokouší využít Mauricio Macri. Žádný z nejsilnější trojice prezidentských kandidátů do této chvíle nicméně nepřišel se zajímavým, novým nebo inspirativním tématem, díky kterému by se mohl od svých soupeřů odlišit.