Latinská Amerika v roce 2014 stála často ve stínu mediálně vděčnějších regionů. S výjimkou specifické situace v Mexiku se pomyslný kontinent nestal dějištěm žádné války ani teroristického útoku, většina zemí zůstala stabilních a nerozvrácených ozbrojenými konflikty. Také bolestivá témata zůstala při starém: korupce, vysoká úroveň násilí, válka proti drogám nebo boj proti chudobě. Dění v Latinské Americe mohlo jen těžko soupeřit s nadanými tvůrci titulků z Islámského státu nebo se strašákem bílých středostavovských rodin, s ebolou.

Klíčové události však stojí za připomenutí.

V prvé řadě byl rok 2014 rokem volebním. Voliči vybírali (staro)novou hlavu státu v pěti zemích, a i když výsledky většinou dopadly dle očekávání, někde to bylo velmi těsně. V Kolumbii překvapil prezident José Manuel dos Santos, když sotva postoupil do druhého kola a v něm zvítězil především díky podpoře středových a levicových voličů. Dřívější oblíbenec zarytých konzervativců a jejich idolu, předchozího prezidenta Uribehu, se postupně proměnil v zastánce mírového procesu a dokonce opatrného podporovatele stejnopohlavních sňatků.

Těžký souboj prožila také brazilská prezidentka Dilma Rousseffová, která se nejprve musela vypořádat se zelenou nestranicí Marinou Silvovou, aby následně historicky nejmenším rozdílem zvítězila nad středopravicovým protivníkem. Po volbách navíc zůstává země rozdělená na chudší sever a bohatší jih a střed země a popularita Rousseffové je rekordně nízká kvůli pokračujícímu skandálu kolem státní ropné firmy Petrobrás. Za oběť tomuto skandálu prakticky každodenně padají další politici z vládních stran.

Naopak bolivijský Evo Morales zvítězil opět přesvědčivě a je v současnosti zřejmě nejoblíbenějším politikem kontinentu.

Protesty a násilnosti

Jestliže byl rok 2013 protestní, právě uplynulých dvanáct měsíců nezůstalo o mnoho pozadu. V Brazílii demonstranty vtáhlo do ulic především mistrovství světa ve fotbale spojené s korupcí a předražováním, ovšem celá akce se ukázala překvapivě dobře zorganizovaná. A jak mnozí z nás předpovídali, z bezpečnostního hlediska se celá démonizovaná událost obešla bez incidentu, přestože evropské a americké bulváry hlasitě varovaly před číhajícími nebezpečenstvími.

Největší protesty se ovšem udály ve Venezuele a v Mexiku. V obou případech bylo do jisté míry příčinou rekordní násilí; v Mexiku pokračuje za nesnesitelnou cenu válka proti drogám a řada oblastí se vládě zcela vymknula z rukou, místní policie a lokální vlády navíc často spolupracují s podsvětím. Naposledy zažehnuly vztek a stále ještě nekončící protesty únos a vražda 43 studentů ve městě Iguala, který vykonala zřejmě na rozkaz manželky starosty právě lokální policie.

Nalezené ostatky se dále identifikují, nicméně objevila se i teorie, že vraždu ve skutečnosti vykonala federální policie spadající přímo pod prezidenta republiky. Prezident Peña Nieto se tak ocitl pod tlakem desetitisíců demonstrantů žádajících jeho odchod.

Venezuela žije kromě vzrůstajícího zločinu především v období rekordní inflace a naprostého rozdělení společnosti; řada zástupců opozice se ocitla ve vězení a ostré zákroky policie a příznivců Chávezova nástupce Madura vyvolaly mezinárodní kritiku nejen ze strany nenáviděných Spojených států.

Desítky lidí byly zastřeleny policií, násilí se ovšem dopouštěli i demonstranti a režim obviňoval z podněcování nepokojů agenty Kolumbie a USA, které již dříve napomáhaly pokusu o svržení prezidenta Cháveze v roce 2002.

Ropa v Mexiku a Cuba Libre

Nakonec není možné nezmínit dvě významná politická rozhodnutí, která ovlivní celý kontinent na dlouhá léta dopředu. Zaprvé je to energetická reforma v Mexiku. Druhá největší země Latinské Ameriky se rozhodla po 76 letech zrušit státní monopol na těžbu ropy a zemního plynu. Čeká se příval zahraničních investorů lačnících po velkých zásobách snadno dostupných surovin, doteď považovaných za národní bohatství. Pro účel efektivního využití takto získaných prostředků zřídila vláda speciální fond, jenž by měl být využit třeba k lepšímu financování vzdělávacího systému.

Ovšem krom logických obav z úplatků při honu bohatstvím panují také obavy z kontroverzních článků zákona schváleného parlamentem v létě; například z možnosti provádět průzkum a následnou těžbu v archeologických lokalitách nebo na soukromých pozemcích. Drobní zemědělci se obávají, že je velké nadnárodní společnosti zbaví jejich půdy, a jediná latinskoamerická země, kde se v posledních letech zvyšovala úroveň chudoby, tak stojí před vážným nebezpečím dalšího chudnutí těch nejohroženějších složek obyvatelstva, už tak zdecimovaných dopady Severoamerické dohody o volném obchodu.

Obrovský regionální potenciál, ale zatím minimální praktické dopady má potom Obamovo rozhodnutí začít normalizaci vztahů s Kubou. Rozhodnutí narovnat politické a snad v budoucnosti také ekonomické vazby obou tradičních rivalů měl vyjednat další klíčový latinskoamerický hráč, papež František. Je ovšem otázkou, nakolik bude něco takového možné s oběma komorami Kongresu v rukách republikánů.

Nutno doplnit, že drtivá většina zemí v Latinské Americe Obamovo rozhodnutí uvítala jak na stránkách velkých deníků, tak slovy politických špiček. Obzvlášť významné může být případný konec kubánské ostrakizace pro Brazílii, financující na Kubě stavbu přístavu Mariel.

A v roce 2015?

V roce, jenž právě začíná, se budou konat volby v další klíčové zemi, tedy Argentině, kde alespoň prozatím skončí rodina Kirchnerů u moci. Současná prezidentka Cristina Fernándezová Kirchnerová už totiž nemůže znovu kandidovat; a Argentina bude muset zhodnotit rozporuplných posledních osm let.

Velmi důležitý rok čeká i Venezuelu, už tak ve vážných problémech, které bude s jistotou maximalizovat propad cen ropy. Další prudké zhoršení životní úrovně a případný státní default mohou definitivně přinést konec Madura v čele země. Nebo ještě krvavější vnitropolitický konflikt.

Brazílie se bude připravovat na olympiádu a Peru na prezidentské volby, ve kterých je favoritkou dcera uvězněného autokrata Fujimoriho. Ale to už jsou témata pro příští týdny a měsíce.