Když se Dilma Rousseffová stala v roce 2010 prezidentkou největší země Latinské Ameriky, byl to významný okamžik. Brazílie poprvé zvolila do svého čela ženu. Ukázalo se také, že Strana pracujících (PT), která provedla v minulé dekádě významné sociální reformy, nestojí pouze na popularitě a síle osobnosti odcházejícího prezidenta Luly da Silvy. Dilma Rousseffová byla osobnostně jiná než její předchůdce, navíc za sebou neměla zázračný příběh vysvobození z chudoby; její politika však měla být stejná.

Nyní, po prvním funkčním období, se Dilma — nikdo jí v Brazílii neřekne jinak — uchází o znovuzvolení. Poslední průzkumy naznačují, že může v druhém kole prezidentské volby prohrát. Přesto však zůstává jednou z favoritek. 

Jak tedy čtyřletá vláda první ženy v čele Brazílie vypadala?

Chudoba především

Exprezident Lula byl první, kdo vnesl do brazilské veřejné debaty jako téma číslo jedna eliminaci chudoby. Osm let jeho vlády znamenalo bezprecedentní změnu přístupu politiků, kteří se místo elity zaměřili na široké vrstvy obyvatelstva žijící v takzvané extrémní chudobě. Za Lulovy vlády vznikl program Bolsa Familia („Rodinný fond“), který se stal symbolem odhodlaného boje za důstojnější život. Miliony nejchudších rodin dostaly od vlády v rámci jediného federálního projektu pravidelné měsíční stipendium výměnou za to, že se zaručily posílat děti do školy, na lékařské prohlídky a zajistily jim povinná očkování. Bolsa Familia přispěla k rekordnímu ústupu chudoby v celé Brazílii a inspirovala lokální vlády k zavádění podobných programů. Snížila se kojenecká úmrtnost a ustoupila podvýživa, prodloužil se průměrný věk dožití.

Za vlády Dilmy Rousseffové byl program Bolsa Familia nejen zachován, ale ještě rozšířen. Do programu se zaregistroval další milion lidí, měsíční stipendium v rámci jednotlivých částí vzrostlo a vláda se zavázala, že úřady budou aktivně hledat několik set tisíc lidí žijících pod hranicí extrémní chudoby, kteří se do programu nezapsali sami; takových je podle různých odhadů na 700 set tisíc. Dilma spustila vlastní program návazný Brasil sem Miséria („Brazílie bez extrémní chudoby“) zaměřený na lepší přístup ke vzdělávání, zdravotní péči a také na rekvalifikaci nezaměstnaných. Kontroverzní program Mais Médicos („Více lékařů“) zase prostřednictvím především kubánských doktorů pomohl s výrazným zlepšením zdravotní péče v nejodlehlejších oblastech včetně indigenních teritorií. Vláda Rousseffové pokračovala ve výstavbě stovek tisíc veřejných bytů a zavádění nízko úročených půjček.

Sociální programy dosáhly takové popularity a zároveň efektivity, že žádná relevantní politická síla nemluví o jejich zrušení, právě naopak. Také pravicí ovládané státy jako domovský Minas Gerais středopravicového kandidáta Aécia Nevese se inspirovaly a zavedly podobná opatření.

Pro současnou prezidentku může být ale problém, že přes rozšiřování a vylepšování existujících programů je většina z nich stále spojována s jejím předchůdcem Lulou, k jehož odkazu se hlásí i ostatní kandidáti. A přinejmenším její hlavní soupeřka Marina Silvová, která zasedala v přímo Lulově vládě, může bez obav tvrdit, že kráčí v jeho stopách.

Dilma Rousseffová se zřejmě i proto uchyluje těsně před volbami k poněkud nečestné argumentaci, když obviňuje protikandidáty, že chtějí Bolsa Familia zrušit. V rámci jiného předvolebního tahu pak rovněž nedávno nařídila další zvýšení měsíčního stipendia.

Problém Petrobras

Jestliže sociální politika přinášela a přináší vládám PT po právu popularitu, korupce je jejich trvalou noční můrou. V prvním Lulově funkčním období zasáhl nejvyšší patra politiky skandál známý jako Mensalão (výraz pro vysokou měsíční platbu), který dostal do vězení nejbližší spolupracovníky prezidenta a jen zázrakem nedopadl na samotného Lulu; poslanci tehdy těžce skládané povolební koalice dostávali astronomické měsíční příspěvky za hlasování pro vládní návrhy, přičemž zdrojem peněz byly pravděpodobně státem vlastněné podniky.

Jako by nestačilo, že v době vlády Rousseffové pokračovala soudní pře s obžalovanými a mediální grilování prezidentčiny mateřské strany. Vlastní koulí na noze se ukázal státem vlastněný ropný gigant Petrobras, jehož správní radě Dilma Rousseffová léta předsedala.

Kolem Petrobrasu se během celých čtyř let s železnou pravidelností zjevovaly další a další skandály, ať už jde o přijímání úplatků skupinou senátorů a poslanců ze strany PT nebo o podivné kontrakty. Jmenujme nákup texaské ropné společnosti Pasadena Refining System Inc. z roku 2006, za kterou zaplatila státem vlastněná firma dvacetinásobek její tržní hodnoty. Právě v tuto dobu řídila Dilma správní radu Petrobrasu, a podezření tak padá i na ni.

Společnost Petrobras, jeden z největších zaměstnavatelů v Brazílii, se navíc potýká v posledních dvou letech se vzrůstajícími finančními problémy. Hodnota upadajícího giganta se snížila prakticky na polovinu a hrozí masivní propouštění. Veřejnost je tudíž na zprávy o špatném vedení podniku a podivných machinacích nyní obzvláště citlivá.

K pověsti PT coby korupcí prolezlé strany přispěly rovněž problémy okolo pořádání letošního Mistrovství světa ve fotbale, kdy došlo k několikanásobnému prodražování téměř všech stadionů a s nimi souvisejících projektů, na kterých se ovšem podílely regionální pobočky většiny velkých stran. To je další bod pro Marinu Silvovou, netknutou podezřením z korupce a prezentující se nadstranicky.

Posun nálad

Je třeba zmínit, že mimo jiné kvůli problémům s korupcí došlo během čtyř let vlády Dilmy k naprosté změně nálad v brazilské společnosti. V době Lulova prezidentství patřili Brazilci mezi nejoptimističtější obyvatelste Latinské Ameriky a vznikla široká střední třída. Jenže právě tato střední třída, svým způsobem plod Lulova období, vyšla minulý rok v létě do ulic v největších demonstracích od pádu diktatury. To, co původně začalo jako protest proti zvyšování cen jízdného, nakonec začalo odrážet hlubokou frustraci stavem veřejných služeb v Brazílii.

Školství, zdravotnictví, veřejná doprava; podle velké většiny Brazilců to jsou oblasti zanedbávané jejich vládami ve prospěch podivných megaprojektů, jako bylo již zmiňované Mistrovství světa, Konfederační pohár nebo blížící se Olympiáda. Protesty známé jako Brazilský podzim se nezaměřily na pouze prezidentku a její stranu, ale na celý establishment, podle nich ignorující potřeby moderní společnosti. Právě v tuto dobu se začali Brazilci poprvé intenzivně zajímat o dění v zahraničí a srovnávat se s nejvyspělejšími státy světa, především s Německem.

Protestní hnutí se po několika měsících roztříštilo na řadu zájmových skupin, ale frustrace přetrvává a je patrná v celé společnosti. Přesně ji ilustrovaly ironické reakce po drtivé porážce ve fotbale právě s Německem, kdy sociální sítě zaplavily statistiky ukazující německou převahu nad Brazílií ve všech myslitelných ohledech.

Samotná prezidentka na tyto hlasy zareagovala pozitivně a slíbila řadu kroků, z nichž většina se ale do této chvíle nerealizovala. Například reforma politického systému, která měla být předložena veřejnosti ve formě plebiscitu, nevznikla ani na papíře; poslanci a senátoři ji rozcupovali. Rychlý vzestup Mariny Silvové ve všech průzkumech po její neočekávané kandidatuře je výrazem důvěry právě zklamaných protestujících z loňského léta.

Žije se lépe, ale...

Jestliže má někdo komplexně zhodnotit první prezidentské období Dilmy Rousseffové, musí to udělat ve dvou rovinách. V rovině faktů se Brazílie neměla hůř než za jejího předchůdce, v mnoha ohledech právě naopak; Rousseffová udržela historicky nejnižší nezaměstnanost, pokračovala v likvidaci extrémní chudoby a snižování nerovnosti. Přes rozšířenou nespokojenost se většině Brazilců žije lépe než před čtyřmi lety.

Jenže v rovině symbolické to bylo pro prezidentku a celou její stranu období úpadku. Až příliš velká část společnosti si s ní spojuje pokračování současného marasmu zvýrazněného ekonomickou stagnací. Je docela dobře možné, že pokud zvítězí její soupeři, stanou se mnohem horšími prezidenty, než kdy byla Dilma. Ale nyní, těsně před volbami, je třeba konstatovat, že Lulova nástupkyně nedokázala to, v čem legendární prezident exceloval. Přesvědčit většinu veřejnosti, že jí nabízí lepší budoucnost.

A za to se může platit porážkou.