Jako skutečnou pohromu se rozhodla brazilskou porážku s Německem prezentovat česká i zahraniční média. Veřejnoprávní ČT24 rezignovala na seriózní zahraniční zpravodajství, aby místo toho věnovala prostor údajné „národní tragédii“ a „největší ostudě v dějinách“, jak fotbalový zápas nazval Daniel Takáč v pořadu Události, komentáře. Ve stejný večer Horizont ČT24 ukázal „davy utápějící smutek v slzách“ a hořící autobusy. Aby podtrhla domnělý význam sportovní události, označila reportáž fotbal za „opravdové náboženství spojující zemi“. Vypjaté emoce možná ke sportu patří, málokdy je však média přenáší tak manipulativně do veřejného prostoru.

V každém případě není možné tvrdit, že by dominantní reakcí Brazilců měl být usedavý pláč následovaný agresivní odplatou na veřejné dopravě. Spojit několik zapálených autobusů s imaginací celonárodní katastrofy je čirá demagogie; k činnosti několika výtržníků mohlo dojít stejně dobře při drtivém vítězství. Například někteří argentinští fanoušci, kteří žádnou prohru neutrpěli, opakovaně dělali výtržnosti a musela proti nim zasahovat policie.

Při pohledu s chladnou hlavou nebyly vážné reakce ve většině, část z nich byla navíc vděčná. Komentátor Marcelo Rezende ve svém výstupu trefně shrnul pocity části společnosti, která byla ráda, že Brazílie se nestala mistrem světa, protože vítězství mohlo přispět k zakrytí problémů spojených s organizací celé události; jmenujme namátkou astronomické náklady, korupční skandály nebo vystěhování tisíců rodin. Nejčastějším způsobem odpovědi však byla satira.

Nepolitická satira přirozeně přišla s narážkami na nacismus. „Na kom se Německo dopustilo největšího masakru po 2. světové válce? Na brazilské fotbalové reprezentaci,“ zní nová populární hádanka. V souvislosti s nacismem padlo mnoho nevkusných žertů, ovšem ještě nevkusnější výroky se vynořily v zahraničí. Například jeden malajský zákonodárce se nechal hrou natolik unést, že na svém twitterovém účtu provolával slávu Hitlerovi.