Nevím, jestli se mi to jen zdá - třeba jen nemám štěstí na správná divadla, knihy či webové stránky - ale mám pocit, že v českých zemích zatím kvalitní politická satira chybí. Pod politickou satirou si představuji takové dílo, které přináší vhled do politické problematiky, které zesměšňuje a demaskuje hloupost, s níž se lze v politice setkat. To demaskování je důležité, nelze vystačit se sdělením, že politici jsou hloupí, a vytvářet tak jakousi alternativu k vtipům o policajtech.

V tomto roce si získala značný úspěch na internetu i pozornost v médiích píseň Davida Kollera „Sami“. Na této písničce se mi zdá nejpozoruhodnější její úspěch. Píseň jako taková působí jako jakýsi „výkřik do tmy“, prostý nadhledu, humoru i pochopení toho, co se kolem nás děje. Je v podstatě o naštvanosti („jsme v prdeli, můžem si za to sami“). Když si písničkář zoufale stěžuje na to, že jsme si demokraticky zvolili blbé politiky, a má s tím úspěch, pak je ve společnosti asi něco špatně. V podobném duchu vyznívá bohužel i o poznání vtipnější text Tomáše Kluse: „Za co, Pane Bože, za co trestáš tenhle prostý lid?“

O trochu lepší je poselství divadelního kabaretu „Politický kabaret aneb seber si to hovno“, kde se divákům/občanům ukazuje jisté zrcadlo. Hra nám sděluje, že na jednu stranu odsuzujeme korupci u politiků, na druhou stranu v analogických situacích všedního života se většina z nás chová podobně. Celé představení ovšem trpí neúčelným množstvím vulgarismů, které si svého času pochvalovala recenzentka Lidových novin s tím, že mladí pojmenovávají věci „nekorektně“.

Za závažnější prohřešek než vulgarismy považuji narážky na údajnou homosexualitu Václava Klause. Něco takového do satiry nepatří, jde o bulvarizaci politického tématu, neboť politik je zde dehonestován na něčem, co s politikou vůbec nesouvisí.

Ostatně ani sama korupce není politickým tématem. Je to téma „předpolitické“ - takové, které nám v jistém smyslu umožňuje vyhnout se zodpovědnosti za skutečné společenské problémy. „Jak by naše zemička krásně fungovala, kdyby politici byli čestní!“ To je povzdech občana, který ani náhodou nepomýšlí na to převzít díl politické zodpovědnosti za stav společnosti, alespoň natolik, aby se zamyslel nad volebním programem stran.

Se satiricky nejnápaditějším textem z porevoluční éry jsem se setkal překvapivě na masopustu v obci Postřekov. Stalo se tak při úterním pochovávání masopustu. Masopust nakonec nezachránila před tradičním oběšením ani novoroční Klausova amnestie, ačkoliv se vcelku přesvědčivě hájil tím, že ve srovnání s mnoha konkrétními kauzami, které vyšuměly do ztracena, jsou jeho prohřešky nicotné.

Je jistě škoda, že zde momentálně nemáme osobnosti typu Voskovce a Wericha nebo Karla Havlíčka (nebo se o nich alespoň neví). Důvody k úsměvu a ke smíchu však najít lze. Samotné činy a výroky některých politiků a novinářů jsou natolik komické, že už není potřeba žádného dalšího umělce, aby je karikoval.

Snad si i přes překotný politický vývoj vzpomenou čtenáři ještě na postavy přeběhlíků Melčáka a Pohanky - poslanců, kteří umožnili vládu Miroslava Topolánka. Jistý novinář si dal práci s tím, že vyhledal, jak se tito poslanci projevovali ve sněmovně ve volebním období „před Topolánkem“. Za čtyři roky vystoupili pouze se dvěma pozměňovacími návrhy k zákonům. V jednom případě šlo o návrh, aby chodci museli na silnici povinně nosit reflexní vesty. Ve druhém případě to byl návrh, aby chodci směli přecházet ulici mimo vyznačený přechod vždy minimálně ve dvou. Jeden by z toho usoudil, že dotyční navrhovatelé toho pěšky moc nenachodí a chodci jim evidentně na silnici dost vadí.

Další zajímavý nápad měl jiný poslanec z ČSSD. Došel k závěru, že právo na protest (myslel tím právo veřejně demonstrovat a manifestovat) by mělo být zákonem omezeno s ohledem na opotřebení dlažby.

Relativně mnoho prostoru získal v médiích kardinál Dominik Duka, zejména díky veřejnoprávnímu rozhlasu. Pozoruhodně angažovaný občanský postoj vyjádřil v případě církevních restitucí. Pokud prý restituce nebudou schváleny, odejde do emigrace jako svatý Vojtěch. (Trochu teď lituji, že restituce byly schváleny. Český národ tak zřejmě přišel o jednoho ze svých budoucích světců.)

Novinářské výroky nebývají svou formou většinou tak prosté jako slova politiků. Lidé, kteří se živí psaním, jsou obvykle schopni nedostatek myšlenky zaobalit celkem kultivovaně. I tak to ovšem může mít svůj půvab.

Například komentátor Petr Příhoda s oblibou rád převádí politické problémy na problémy morální nebo psychologické.

Nedávno se takto pustil do rozboru ekonomických potíží naší země. Ekonomové prý nechápou, proč Češi neutrácí a česká ekonomika klesá, když k tomu podle nich nejsou žádné rozumné důvody. Podle Petra Příhody by to mohla být příležitost k celospolečenské sebereflexi. Bohužel podobné pokusy dosud údajně vyúsťují v pomstychtivou neproduktivní zlobu. K tomu autor dodává: „Myslím, že i to, že 'Češi neutrácejí' je dílčím projevem zlobné nedůvěry, která se stala základním životním postojem.“

Ejhle, jaká ekonomická myšlenka! Slabá poptávka není důsledkem rostoucí nezaměstnanosti a klesajících reálných mezd. Lidi jsou naštvaní na všechno kolem, to je to.

Podobný problém řešil i Petr Holub. Nejprve okomentoval pokles ekonomiky s tím, že lidé neutrácí, protože nemají jistotu do budoucna, podniky nevytváří pracovní místa, protože není odbyt pro výrobky, a stát nevytváří pracovní místa, protože šetří a šetří i na sociálních výdajích. Zdánlivě bezvýchodná situace. Petr Holub však na ní vidí cosi pozitivního. Lidé si prý musí najít novou perspektivu sami.

Nakonec nám autor nabízí skutečně povzbudivou vizi: „Nejde tedy o bezvýchodnou situaci, v mnoha ohledech je vlastně příznivá. Lidé se přinejmenším naučili nespoléhat na stát či jiné veřejné instituce a mohou sami rozhodnout o své budoucnosti, i když doba není právě lehká.“ Jaké krásné myšlenkové přemety je možné dělat s pomocí pravicových ideologických pouček. Doufám jen, že Petr Holub nevyzývá občany, aby se dali na dráhu zločinu. V jistých zemích se totiž ti, kdo přestali spoléhat na stát, obrací zpravidla na mafii.

Občas přichází legrace i ze zahraničí. Když jistý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu připomínal úspěšný atentát na někdejšího srbského premiéra Zorana Djindjiće, řekl na jeho adresu, že to byl „politik západního střihu, i když tedy samozřejmě etnický Srb“. Jsem rád, že si z koncesionářských poplatků platím tak bystré zahraniční zpravodaje, kteří mi neváhají sdělit překvapivou skutečnost, že srbský premiér je etnický Srb. Nebo snad mělo být překvapivé, že etnický Srb může být politikem západního střihu?

Na závěr uvedu ještě jeden ryze zahraniční případ, který se týká Edwarda Snowdena - muže, jenž upozornil na špehování občanů mnoha zemí americkou vládou. Naše mainstreamová média označují Snowdena za „práskače“ a špehování občanů tajnými službami západních zemí za normální praxi. (Jsem zvědavý, jak by titíž novináři hodnotili např. někdejší telefonické odposlechy provozované StB.) Chtěl jsem však zmínit jinou historku. Když se jeden ruský novinář pokusil na tiskové konferenci srovnat relativně vstřícný postoj ruské vlády k Edwardu Snowdenovi s tím, jak se Spojené státy zastávaly disidentů pronásledovaných v někdejším Sovětském svazu, řekl mluvčí Bílého domu: „Existuje jeden velký rozdíl. Snowden je obžalován z trestného činu!“ Zajímavé. A z čeho byli proboha obžalováni sovětští disidenti?

Dnes mnoho lidí říká, že jsou znechuceni politikou. Osobně to nechápu. Jaké znechucení? Měl bych jiný návrh: Sledujte politiku a bavte se.