Vypadá to, že J. Dienstbierovi by k postupu přece jen nepomohly ani hlasy Táni Fischerové. Když už je to tak, aspoň nikdo nebude moci nikomu nic vyčítat.

Velmi rozumný článek.
... a potřebný ...

A právě DR ho velmi potřebuje, jak se říká, jako "prase drbání" ...

Ano mezi podporou Zemana a přímou volbou je zjevná souvislost.

Však jsou tady všichni zemanobijci zalezlí a zticha - autor článku jim totiž vystavil vysvědčení jejich naivity ...

Miloš Zeman je zkrátka ideálním kandidátem pro přímou volbu prezidenta, protože většina lidí touží po Vůdci.

Základní myšlenkou levicové ideologie je rovnost všech lidí. Pravice proti ní staví „přirozený řád‟, v jehož rámci jsou někteří lidé nadřazeni jiným, jedni jsou povolání vládnout a jiní sloužit. Kdysi byla buržoazie levicí proti šlechtě, která se cítila nadřazenou „z Boží vůle‟, právem svého původu, po rozbití feudalismu však převzala pravicové pozice, nadřazena svou „pílí a nadáním‟, právem svého „úspěchu‟ a majetku.

Levicové myšlenky nelze nakonec naplnit jinak než v demokracii nebo v anarchii. Na první pohled se anarchie zdá být svobodnější, demokracie se jeví jako pouhé přechodné stadium, v němž jsou lidé omezeni vůlí většiny, příslušníci menšiny nejsou rovni příslušníkům většiny.

Výhodou demokracie by mělo být, že demokratická většina je pokaždé jiná, vzniká při každém rozhodování zvlášť, tvořena lidmi, které nespojuje nic jiného, než že na konkrétní otázku mají stejný názor. Tak jako se postavení šlechty přímo dědí a buržoazní výsady se dědí s majetkem, na který je vázána moc, i demokracie může zdegenerovat v systém, kde „většina‟ je ztotožněna s příslušností k jakési „většinové‟ straně, takzvaný bolševismus.

Podobným úskalím čelí ovšem i anarchie, především má problémy s obranou proti tyranům, kteří se v ní svobodně rozhodnou vnutit svou vůli druhým, zničit anarchii zavedením vlastního řádu. Ostatní se jim sice mohou v anarchii svobodně postavit, ale když se nedokážou včas svobodně a dobrovolně spojit do větší síly, než jakou je s to shromáždit strůjce nového řádu, budou poraženi.

Spor mezi demokracií a anarchií vedli Marx s Bakuninem. Bakunin vyčítal Marxovi tyranii většiny, Marx Bakuninovi tyranii menšiny. Snad by se rozdíl mezi demokracií a anarchií dal zredukovat na rozdíl mezi většinovým hlasováním a konsenzuální volbou, všeobecným právem veta. Což je dnes rozdíl mezi bytovými družstvy a společenstvy vlastníků, takže otázky demokracie a anarchie můžeme v praxi zkoumat na životě panelových domů.

Jak demokracie, tak anarchie vyžadují od svých občanů zodpovědnost, vůli rozhodovat o svých záležitostech, vůli spolupracovat na záležitostech celé společnosti. Oba společenské řády, z levicového pohledu jediné přípustné, se ocitají ve smrtelném nebezpečí, když lidé hromadně rezignují na řízení své společnosti, nebo se dokonce vzdávají i rozhodování o sobě samých. Například když v zastupitelské demokracii přenechají rozhodování svým zástupcům, nechodí s nimi diskutovat o tom, co a jak je potřeba, nedávají jim úkoly a nesledují jejich činnost.

Problém pasivity, nezodpovědnosti většiny lidí řešil Lenin. Ruští nevolníci nebyli připraveni vzít vládu svých věcí do vlastních rukou. Komunisté, přesvědčení o historické nutnosti, aby si všichni lidé byli rovni, se ocitli tváří v tvář mase, která o žádnou rovnost ve skutečnosti nestála. Řešením měla být průkopnická strana, strana, která demokratický program občanům zcela nedemokraticky vnutí, a pak je k demokracii postupně vychová.

Leninovi to nefungovalo. Lidé, kteří ho nadšeně přijali za svého Vůdce, nevyspěli k demokracii, ale k touze po dalším Vůdci, Stalinovi. Strana, která měla lidem vnutit demokracii, stala se mocenskou elitou a vnucovala lidem svou vůli, všeobecné rovnosti na hony vzdálenou. Proto se moderní levice zdráhá jít znovu Leninovou cestou.

Ale jde to jinak? Chce většina lidí, aspoň někde hluboko uvnitř sebe, skutečně řídit své věci? Netouží většina stále, ať už jí levicoví intelektuálové vykládají, co chtějí, jenom po Vůdci?

Je společnost stále otevřená novým Hitlerům a Stalinům?

Potřebujeme nového Lenina?

Je dlouhodobý a náročný úkol současné demokratické levice. Charismatické osobnosti Havla, Klause a Zemana ukazují, jak je u nás stále slabá demokracie a lidé - občané místo toho, aby sami vstupovali do veřejného prostoru a zde se starali o věci veřejné, se upínají k nějaké charismatické osobnosti, o níž věří, že to vyřeší za ně.

Sociální demokracie svobodných a rovnoprávných občanů bez Lenina, Stalina, Hitlera i Zemana je stranou budoucnosti.