Prezidentská hysterie

Jaroslav Bican

Různé výzvy, které chtějí zabránit zvolení Miloše Zemana nebo Jana Fischera prezidentem, jsou poněkud zpozdilé — nechápou, že princip přímé volby upřednostňuje kandidáty určitého typu.

Krátce před prvním kolem přímé volby prezidenta stoupá hysterie, přibývá výzev koho volit a koho nevolit. Například Matěj Hollan, Martin C. Putna a Radek Dvořáček nabádají voliče Táni Fischerové, Vladimíra Franze, Zuzany Roithové a Přemysla Sobotky, aby volili rozumem a hlasovali buď pro Jiřího Dienstbiera, nebo Karla Schwarzenberga. Na jednu stranu jsem rád, že tato výzva pomáhá kandidátovi, který je i mým favoritem, na druhou stranu mě ale na snaze Matěje Hollana a spol. něco dráždí.

Autoři výzvy chtějí v první řadě zabránit tomu, aby na Hradě usedl Miloš Zeman či Jan Fischer. Nemohu se zbavit pocitu, že nejprve se všichni mohli zbláznit, jak prosazovali zavedení přímé volby prezidenta, a když se postupně začalo ukazovat, kdo by přímou volbu mohl vyhrát, tak tomu nejprve nechtěli uvěřit a odmítali si to přiznat, popř. prohlašovali, že za to ale v žádném případě nemůže přímá volba. A když začalo jít do tuhého, tak nastoupily různé výzvy a hysterie. Argumentuje se tím, že dvoukolový většinový volební systém se liší od poměrného, a že když budeme volit někoho z výše zmíněných kandidátů, tak náš hlas propadne.

Každý, kdo se bojí toho, že se Miloš Zeman stane prezidentem, by si měl uvědomit, že pokud jím bude opravdu zvolen, tak to nebude zásluhou naší špatné politické kultury nebo toho, že jsou Češi zkrátka hloupí, ale díky přímé volbě. Miloš Zeman je pro ni ideálním kandidátem — a on a lidé v jeho okolí to vědí. Proto přímou volbu prosazovali a dokonce i iniciovali petici za její zavedení. Naopak, když Jiří Paroubek Miloše Zemana svého času oslovil, zda by nekandidoval v nepřímé volbě, tak to odmítl. Stejně tak je podle mne dost pravděpodobné, že kdyby se letos konala volba nepřímá, tak by v ní Miloš Zeman neměl výraznější šanci, proto se raději upínal k volbě přímé a dočkal se.

Všichni, kdo přímou volbu prosazovali tak - většinou nevědomě - pomáhali Miloši Zemanovi v jeho cestě na Hrad. Není moc příjemné si to přiznat. Proto si někteří komentátoři raději namlouvají, že i kdyby se Miloš Zeman stal prezidentem, tak to nebude žádná tragédie, protože stejně bude lepší hlava státu než Václav Klaus.

Nebude. Už jenom zásluhou přímé volby bude horší. Přímo volený Miloš Zeman si toho totiž bude moci dovolit ještě více než nepřímo volený Václav Klaus. A jak Petr Nečas a jeho vláda na příkladu Klausovy amnestie ukázali — prezidentovi toho u nás už teď projde strašně moc. Vláda, jež je podle Ústavy odpovědná za rozhodnutí prezidenta, která vyžadují kontrasignaci, sice mohla celou amnestii odmítnout, ale na nic se nezmohla.

Petr Nečas se jen vymlouvá na to, že odpovědnost vlády se vztahuje pouze na realizaci prezidentova rozhodnutí. Pokud ale hlava státu podle Ústavy není z výkonu své funkce odpovědná a odpovědnost za ni nese vláda, tak jakápak odpovědnost za realizaci? Vláda, která je naopak odpovědná Poslanecké sněmovně, zkrátka přebírá politickou odpovědnost za prezidenta, a proto ji za Klausovu amnestii může Poslanecká sněmovna vyjádřit nedůvěru.

Vraťme se ale k tomu, proč je Miloš Zeman ideálním kandidátem pro přímou volbu. Myslím, že ve své osobě velmi dobře spojuje většinové představy, jež lidé o prezidentovi mají, a předpoklady, které kandidát musí splňovat, aby uspěl v tomto druhu volby. Ta je zkrátka jiný žánr a vyžaduje odlišný typ kandidáta než volba nepřímá. Lidé chtějí mít na Hradě někoho, kdo už má něco za sebou, kdo má jisté zkušenosti a vlasy už má dávno šedivé. Rádi by někoho, kdo je tak trochu jeden z nich, kdo má v sobě něco lidového, ale zároveň musí mít i Filipa — tedy jistý důvtip a inteligenci. Nějakého prosťáčka by Češi nezvolili.

Přímá volba pak jednoznačně upřednostňuje někoho, koho je všude plno, kdo dovede zaplnit daný prostor, kdo je drzý, hlučný a výrazný. Obyčejnost a nudnost se netrpí. Chce to vtipy, dávat najevo svoji převahu a ostatní prostě přebít. To vše Miloš Zeman splňuje, navíc jeho kampaň má bohaté sponzory, média ho baští a vycházejí mu vstříc a zároveň v tom všem jednoduše umí chodit. Proto pokud by se Miloš Zeman stal skutečně prezidentem, tak to určitě nebude z toho důvodu, že by Češi byli neschopní zvolit si rozumného prezidenta nebo proto, že mnoho lidí dalo svůj hlas zcela malicherně Táně Fischerové či Zuzaně Roithové a tím pádem přispělo k vítězství Miloše Zemana.

Samozřejmě nechci házet flintu do žita. Stát se ještě může leccos a určitě má smysl snažit se, aby prezidentem nebyl zvolen Miloš Zeman či Jan Fischer, který ale podle mne prezidentem nebude. Jenom se domnívám, že už samotným zavedením přímé volby se stalo dosti nadlidským úkolem zabránit tomu, aby se Miloš Zeman stal hlavou státu, a že na to všechno jsme měli myslet před tím, než byla přímá volba schválená, a ne se to teď snažit dohnat zoufalými výzvami. Ale kdoví, možná se mýlím a společnými silami se nám podaří dosáhnout toho, že do druhého kola postoupí kandidát, který Miloše Zemana nakonec porazí.

    Diskuse
    January 12, 2013 v 15.37
    Vypadá to, že J. Dienstbierovi by k postupu přece jen nepomohly ani hlasy Táni Fischerové. Když už je to tak, aspoň nikdo nebude moci nikomu nic vyčítat.
    MT
    January 13, 2013 v 13.44

    Velmi rozumný článek.
    ... a potřebný ...

    A právě DR ho velmi potřebuje, jak se říká, jako "prase drbání" ...

    Ano mezi podporou Zemana a přímou volbou je zjevná souvislost.

    Však jsou tady všichni zemanobijci zalezlí a zticha - autor článku jim totiž vystavil vysvědčení jejich naivity ...
    January 15, 2013 v 6.47
    Podtrženo, sečteno
    Miloš Zeman je zkrátka ideálním kandidátem pro přímou volbu prezidenta, protože většina lidí touží po Vůdci.
    January 15, 2013 v 7.38
    Potřebujeme Lenina?
    Základní myšlenkou levicové ideologie je rovnost všech lidí. Pravice proti ní staví „přirozený řád‟, v jehož rámci jsou někteří lidé nadřazeni jiným, jedni jsou povolání vládnout a jiní sloužit. Kdysi byla buržoazie levicí proti šlechtě, která se cítila nadřazenou „z Boží vůle‟, právem svého původu, po rozbití feudalismu však převzala pravicové pozice, nadřazena svou „pílí a nadáním‟, právem svého „úspěchu‟ a majetku.

    Levicové myšlenky nelze nakonec naplnit jinak než v demokracii nebo v anarchii. Na první pohled se anarchie zdá být svobodnější, demokracie se jeví jako pouhé přechodné stadium, v němž jsou lidé omezeni vůlí většiny, příslušníci menšiny nejsou rovni příslušníkům většiny.

    Výhodou demokracie by mělo být, že demokratická většina je pokaždé jiná, vzniká při každém rozhodování zvlášť, tvořena lidmi, které nespojuje nic jiného, než že na konkrétní otázku mají stejný názor. Tak jako se postavení šlechty přímo dědí a buržoazní výsady se dědí s majetkem, na který je vázána moc, i demokracie může zdegenerovat v systém, kde „většina‟ je ztotožněna s příslušností k jakési „většinové‟ straně, takzvaný bolševismus.

    Podobným úskalím čelí ovšem i anarchie, především má problémy s obranou proti tyranům, kteří se v ní svobodně rozhodnou vnutit svou vůli druhým, zničit anarchii zavedením vlastního řádu. Ostatní se jim sice mohou v anarchii svobodně postavit, ale když se nedokážou včas svobodně a dobrovolně spojit do větší síly, než jakou je s to shromáždit strůjce nového řádu, budou poraženi.

    Spor mezi demokracií a anarchií vedli Marx s Bakuninem. Bakunin vyčítal Marxovi tyranii většiny, Marx Bakuninovi tyranii menšiny. Snad by se rozdíl mezi demokracií a anarchií dal zredukovat na rozdíl mezi většinovým hlasováním a konsenzuální volbou, všeobecným právem veta. Což je dnes rozdíl mezi bytovými družstvy a společenstvy vlastníků, takže otázky demokracie a anarchie můžeme v praxi zkoumat na životě panelových domů.

    Jak demokracie, tak anarchie vyžadují od svých občanů zodpovědnost, vůli rozhodovat o svých záležitostech, vůli spolupracovat na záležitostech celé společnosti. Oba společenské řády, z levicového pohledu jediné přípustné, se ocitají ve smrtelném nebezpečí, když lidé hromadně rezignují na řízení své společnosti, nebo se dokonce vzdávají i rozhodování o sobě samých. Například když v zastupitelské demokracii přenechají rozhodování svým zástupcům, nechodí s nimi diskutovat o tom, co a jak je potřeba, nedávají jim úkoly a nesledují jejich činnost.

    Problém pasivity, nezodpovědnosti většiny lidí řešil Lenin. Ruští nevolníci nebyli připraveni vzít vládu svých věcí do vlastních rukou. Komunisté, přesvědčení o historické nutnosti, aby si všichni lidé byli rovni, se ocitli tváří v tvář mase, která o žádnou rovnost ve skutečnosti nestála. Řešením měla být průkopnická strana, strana, která demokratický program občanům zcela nedemokraticky vnutí, a pak je k demokracii postupně vychová.

    Leninovi to nefungovalo. Lidé, kteří ho nadšeně přijali za svého Vůdce, nevyspěli k demokracii, ale k touze po dalším Vůdci, Stalinovi. Strana, která měla lidem vnutit demokracii, stala se mocenskou elitou a vnucovala lidem svou vůli, všeobecné rovnosti na hony vzdálenou. Proto se moderní levice zdráhá jít znovu Leninovou cestou.

    Ale jde to jinak? Chce většina lidí, aspoň někde hluboko uvnitř sebe, skutečně řídit své věci? Netouží většina stále, ať už jí levicoví intelektuálové vykládají, co chtějí, jenom po Vůdci?

    Je společnost stále otevřená novým Hitlerům a Stalinům?

    Potřebujeme nového Lenina?
    January 15, 2013 v 10.56
    Demokracie bez vůdců
    Je dlouhodobý a náročný úkol současné demokratické levice. Charismatické osobnosti Havla, Klause a Zemana ukazují, jak je u nás stále slabá demokracie a lidé - občané místo toho, aby sami vstupovali do veřejného prostoru a zde se starali o věci veřejné, se upínají k nějaké charismatické osobnosti, o níž věří, že to vyřeší za ně.

    Sociální demokracie svobodných a rovnoprávných občanů bez Lenina, Stalina, Hitlera i Zemana je stranou budoucnosti.
    January 15, 2013 v 18.01
    Lidi si už mockrát v historii mysleli, že doba "vůdců" je za námi a nic než demokracie před námi.