Blíží se první kolo prezidentských voleb a na čelní pozici se v preferencích propracovává Miloš Zeman. Odkud se bere jeho nemalá podpora obyvatel České republiky?

Zeman je nepochybně charismatická a silná osobnost. Lze předpokládat, že kromě voličů politického středu a pravice má také enormní oporu u lidí tíhnoucích k levicovým ideálům. Není však jejich podpora Zemana založena na podobné iluzi jako byla masová volba Věcí veřejných? Připomeňme si, co tuto stranu přivedlo do parlamentu: byl to slib bojovat proti politickým dinosaurům. Jak jejich slib dopadl, víme všichni — dodnes jejich trosky účelově drží vládu dinosaurů u moci.

Pokud si v paměti vybavíme éru Miloše Zemana, není možné nevzpomenout na podobnou situaci. Připomeňme si jeho slova o „pravicí spálené zemi“ a také jeho následné objetí v opoziční smlouvě s těmi, kdož zemi spálili. Nebude se nyní situace opakovat? Zeman opět používá levicovou rétoriku a stylizuje se do pozice levicového politika. Není to ale jen proto, že vnímá obrovskou poptávku voličů po silné levicové osobnosti? Po někom kdo „zakroutí krkem“ asociální neoliberální vládě? Nebudou voliči levice, kteří toto od Zemana očekávají, stát překvapení s otevřenými ústy, stejně jako někdejší voliči Věcí veřejných, pokud by se stal prezidentem?

Odpověď na tyto otázky hledejme nikoliv v nynějších předvolebních slovech Miloše Zemana, ale v jeho činech a politických vazbách.

Není asi náhoda, že je Zemanovi blízký bývalý britský premiér Tony Blair, se kterým se v červenci sešel v Londýně a konzultoval s ním svou prezidentskou kandidaturu. Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka nedávno výstižně napsal, že Zeman má s Blairem nejvíce společné to, že ani jeden z nich není sociální demokrat. Oba vlastně především v příznivý okamžik využili poptávku po levicových tématech aby se dostali k moci. Blairova politika, nahlížíme-li na ni nezaujatě, skutečně byla podstatně víc politikou neoliberální než levicovou. Ale Zeman má s Blairem společného i válečnického ducha: jak známo, Blair „věřil“ v nebezpečí zbraní hromadného ničení v Iráku a podporoval válečnou invazi amerického prezidenta G. Bushe juniora do této země. Zeman, jak víme, trpí podobnou „jestřábí“ obsesi ve vztahu k Íránu.

Neměla by příznivce levice, kteří uvažují o volbě Zemana na Hrad, varovat také jeho neochvějná podpora ze strany thatcheristy a ideového vůdce českých pravicových neoliberálů Václava Klause a celé jeho suity? Každý racionální levicový volič by měl Klausovu podporu Miloše Zemana přece vnímat jako „polibek smrti“.

Avšak Zeman se zřejmě může opřít především o voliče méně bystrého či nedostatečně informovaného. Kouzlem nechtěného se možná stane prezidentem především díky podpoře méně politicky inteligentního sektoru společnosti, kterým on tak ostentativně pohrdá.

Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii (CESTA) provedlo analýzu „levicovosti“ jednotlivých prezidentských kandidátů a dospělo k závěru, že Miloš Zeman je, na rozdíl od kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera, v obecných rysech zhruba stejně levicový jako pravicový kandidát Jan Fischer. Je tedy absurdní, že tento kandidát má podporu i u části komunistů, pro které by programově měl být pravicový neoliberalismus noční můrou. Lidé jako například kosmonaut Vladimír Remek buď reálnou politiku a vazby Miloše Zemana nevnímají, nebo jim paradoxně v žilách koluje značné množství neoliberální tekutiny. V druhém případě je pak záhadou co pohledávají ve straně, která se oficiálně hlásí k levicovým myšlenkám.

Ať tak či onak, je dosti pravděpodobné, že Miloš Zeman představuje trojského koně české neoliberální pravice, kterého za brány Pražského hradu možná nakonec dostrkají především dezorientovaní voliči levice.