Minulý týden se konal křest knižního rozhovoru s Milošem Zeman s názvem Zpověď informovaného optimisty. Kniha stojí za přečtení, ať už člověk patří k příznivcům či odpůrcům bývalého předsedy vlády. Pokud hledáte průvodce tím, čeho se v případě zvolení Miloše Zemana novou hlavou státu můžeme nadát, je tato publikace rozhodně velmi užitečným čtením.

Pozoruhodné je už to, jakým způsobem se Miloše Zemana prezentuje. Jedná se o zvláštní kombinaci lidovosti, neotesanosti a familiárnosti na jedné straně a kulturnosti, vzdělanosti a elegance na druhé. Stačí se podívat na obálku knihy. Do očí uhodí slovo Miloš, které je napsané obrovským bílým písmem. Pod ním ale vidíme obrázek, který tomuto domácky znějícímu jménu příliš neodpovídá. V koženém křesle zde sedí velmi módně oblečený pán. Má pěkné sako, vkusnou šálu, která mu ladí s bordovou košilí a pečlivě vyleštěné polobotky. Zkrátka, tento elegán rozhodně nevypadá jako Miloš, který pojídá gothajský salám.

Čeho si na knize všímat především? Jaká je Zemanova schopnost reflexe? Už se vyrovnal se svým neúspěchem v prezidentské volbě v roce 2003? Co cítí k sociální demokracii a některým jejím členům? Má nad tím, co se tehdy na Hradě odehrálo, zdravý nadhled? A jak hodlá ve světle toho nakládat s prezidentskou funkcí? Nakolik bude využívat pravomoci, které hlavě státu dává Ústava? Má se ho sociální demokracie bát? Kniha na tyto otázky dává odpověď.

Petr Žantovský, který s Milošem Zemanem rozhovor vede, se bývalého premiéra zeptal, zda cítil nějakou hořkost, zda to pokládal za podraz, zradu, když ho v prezidentské volbě v roce 2003 nevolila řada sociálních demokratů, zda ho někdo osobně zklamal? Miloš Zeman odpověděl, že část jeho bytosti jásala, že odjíždí na Vysočinu, aby si odpočinul. Ale druhá část jeho osobnosti si říkala: „Miloši, tys propadl jakémusi redukcionismu. Tys redukoval politiku na to, že se lidé rozhodují racionálně, a najednou tady převládla závist, se kterou jsi v tomto rozsahu nepočítal.“

Miloš Zeman mluví o závisti, ale o kousek dál zdůrazňuje: „Nepoužívám termín „zklamání“ — ten je emocionální, a i když netvrdím, že mi zcela chybí emoce, jsem spíše racionální než emocionální bytost. Použil bych opět slovo překvapení…“ Na jiném místě ale v souvislosti s Vladimírem Špidlou používá slovo zrádce. A to, že ho řada sociálních demokratů nevolila, si interpretuje tak, že se báli toho, že by jakožto prezident nikdy nepřipustil některé jejich pochybné machinace, např. trojnásobné navýšení deficitu státního rozpočtu či bezhlavé rozdávání volebních dárečků.

Miloš Zeman se snaží působit racionálně a vyrovnaně, ale pocit hněvu a křivdy je v něm natolik silný, že do jeho řeči přesto proniká. Co to o něm ale vypovídá? Je Miloš Zeman pokrytec, který sice tvrdí, že žádné zklamání nevnímá, ale ve skutečnosti v momentu svého nezvolení pocítil takovou křivdu, že dotyčným už nikdy neodpustí? Anebo je upřímně přesvědčený o tom, že je racionální bytostí, která žádnou hořkost necítí? V tom případě mu chybí základní sebereflexe. Možná platí oboje. Třeba si je svého zklamání vědom, snaží se ho potlačit, své chování si racionalizuje, ale ve skutečnosti ho nevede nic jiného než silný pocit křivdy.

Jak ale někdo takový bude nakládat s funkcí prezidenta republiky? Některé věci říká Miloš Zeman jasně už nyní: „Já totiž vycházím z toho, že si prezident podle ústavy může povolávat ministry a diskutovat s nimi o jejich rezortech, a — aniž bych tím ty ministry shazoval — domnívám se, že právě oni by měli být jakýmisi poradci prezidenta.“ Vedle toho mluví Miloš Zeman i o tom, že by se jako prezident snažil o svých názorech přesvědčovat své politické partnery. Právě k tomu podle něho prezidentovi kromě neformálních i formálních schůzek s ústavními činiteli slouží i ústavní právo kdykoli navštěvovat schůze vlády nebo parlamentu a tam své názory prezentovat.

V tomto ohledu se tedy máme na co těšit. Na Hradě může usednout přímo volený prezident hnaný pocitem křivdy, který některé prezidentské pravomoci bude využívat ještě více než Václav Klaus. Představme si prezidenta Miloše Zemana, který předsedu vlády nenechá ani na chvíli vydechnout. Chodí na všechna zasedání vlády i parlamentu. A když zrovna žádné není, tak si zve ministry přímo k sobě. Diskutuje, přesvědčuje, rozkládá. K tomu si přidejme okolnost, že předsedou vlády bude například Bohuslav Sobotka, který byl podle Miloše Zemana jeden z těch, kteří pro něho v prezidentské volbě nehlasovali. Sobotka by byl pod neustálým tlakem, jednak z Hradu, jednak z Poslanecké sněmovny. Je dosti pravděpodobné, že ať už jeho vláda bude jakákoli, příliš silná a stabilní nebude. Navíc Miloš Zeman může mít v Poslanecké sněmovně dost silnou oporu, možná v podobě SPOZ, ale také části ODS a ČSSD.

To ale není všechno. Za pozornost stojí také pohled Miloše Zemana na horní komoru parlamentu. Podle Zemana je zbytečná, a její zrušení by nebylo složité. Stačilo by prý, kdyby byl přijat zákon o státním rozpočtu, kde by na výdaje Senátu nešla ani koruna. Tento zákon schvaluje pouze Poslanecká sněmovna, takže by se tak snadno obešel Senát. Těžko si v této souvislosti nevzpomenout na to, že je to Senát, kdo volí ústavní soudce. Kdo by asi v případě jeho zrušení tuto pravomoc převzal?

Stačí si přečíst, co si Miloš Zeman myslí o tzv. Kontrasignacích, tedy prezidentských pravomocích, které hlava států sdílí ještě s někým jiným: „Myslím, že kontrasignace je projev alibismu ve smyslu „já to neumím a potřebuji, aby to někdo vzal za mě.“ Přitom kontrasignace jasně plynou z toho, že prezident podle ústavy není odpovědný, takže je nutné, aby některé pravomoci sdílel ještě s někým dalším.

Zatím všechno nasvědčuje tomu, že pokud se prezidentem stane Miloš Zeman, význam Hradu jako mocenského centra bude dále posilovat. A ti, kteří v roce 2003 svůj hlas Milošovi nedali, to jistě pocítí. Ale žádné překvapení by to pro ně být nemělo. Mohou to vnímat jako zklamání, ale za křivdu či zradu by to považovat neměli. A závist by s tím neměli spojovat už vůbec.