Je třeba zastavit Zemana

Jakub Patočka

Podpora Miloši Zemanovi coby prezidentskému kandidátovi v české společnosti stojí na omylu, že je kandidátem levice. Jeho vítězství bohužel opravdu hrozí, ale lze mu zamezit. Pokud by na Hradě skutečně ocitl, škody by byly nezměrné.

V České republice se zanedlouho budou konat souběžně dvoje volby, do Senátu a do krajských zastupitelstev. S jen mírnou nadsázkou lze ovšem říci, že z nich nejdůležitější jsou až ty třetí, které se budou konat na počátku roku příštího, volby prezidentské.

Vůči funkci prezidenta u nás panuje rozporuplný vztah. Na jedné straně se úloha prezidenta zlehčuje, bývá redukován na čistě ceremoniální postavu, jakéhosi kladeče věnců a sací papír k podpisům pod dokumenty, o jejichž obsahu rozhodli jiní. Na straně druhé se v návaznosti na českou politickou tradici s funkcí prezidenta spojují očekávání, která představitele nazývaného půvabně „hlava státu“ obdařují až autoritou monarchy.

Aniž bychom inklinovali k jedné z krajností, fakt je ten, že se jedná o ústavní roli, která má pro podobu české politiky význam mnohem větší než například prakticky kterýkoli z ministrů. Faktické kompetence jsou nemalé, od jmenování ústavních soudců, členů bankovní rady a dalších personálních výběrů přes udílení milostí, přes vliv na zahraniční politiku až po roli v povolebních vyjednáváních či v politických krizích. A zejména v situaci, kdy se potýkáme s tak mimořádně špatnou vládou, jako je ta dnešní, je podstatnou kompetencí i možnost vracet zákony.

Snad ještě větší význam nežli kompetence dané ústavou má ovšem neformální vliv prezidenta na klima ve společnosti. Prezident má příležitost vyslovovat se prakticky ke všem podstatným tématům veřejného dění, jeho názor je brán v potaz a často má mnohem větší praktický význam, nežli se může při pohledu upřeném na každodenní politický provoz zdát.

Občanským iniciativám všeho druhu dodávalo ve společnosti vážnost, že se těšily podpoře Václava Havla, jeho osobní zaujetí přispívalo k tomu, že témata kultury, ekologie či vzdělání měla v nejvyšších patrech politiky zastání. Klausův příchod na Pražský hrad naopak mocně působil k tomu, že se u nás šíří protiekologické tmářství, že jsou zájmy kultury, vzdělání, občanských iniciativ či sociální témata, k nimž byl ovšem bohužel dosti přehlíživý i Václav Havel, ocitají vyloženě na okraji.

Na tom, kdo za půl roku nahradí Václava Klause na Pražském hradě, záleží mnohem víc, než si připouštějí zejména mnozí z těch, kteří žádnou zvláštní úctu k roli prezidenta nepociťují, ba je jim celá s ní spojená obřadnost protivná. Řečeno s klasikem, postavení a vliv prezidenta se jim nemusejí líbit, mohou o nich vést spory, mohou s nimi dokonce nesouhlasit, ale to je tak asi jediné, co s tím mohou dělat.

Cesta k prezidentské volbě ještě nedospěla ani na start vlastní soutěže, neboť prozatím ještě neznáme ani kompletní soubor faktických kandidátů. Není jasné, komu všemu z uchazečů se podaří sesbírat potřebných padesát tisíc podpisů, pokud nemají zajištěnou podporu potřebného počtu zákonodárců.

Už dnes se nám ale sugeruje, že vlastní volba se zužuje na dvojici kandidátů, na Jana Fischera a Miloše Zemana, z nichž oba by v případě svého zvolení byli tak či onak pokračovateli Václava Klause. Zatímco Jan Fischer je mužem korporací a českých oligarchů, Miloš Zeman se v časech tak zvané opoziční smlouvy proměnil z břitkého vůdce opozice v Klausův matný odlesk, obklopený prapodivnými lidmi a utápějící zbytky svého talentu a původních aspirací v alkoholu.

Podíváme-li se na stránky agentury pro výzkum veřejného mínění Factum Invenio, těžko budeme vzdorovat dojmu, že jsme se omylem ocitli na webu propagačního oddělení kampaně Miloše Zemana. Už na konci srpna zde manipulují titulkem Prezidentský souboj Fischer-Zeman se vyhrocuje, o dva dny později tu titulek hlásá Zemanovci nabírají tempo a konečně 17. září masáž pokračuje pod titulkem Fischer je v trháku, Dlouhý a Franz jsou ve hře.

Těžko říct, kdo a čím tuto parodii na sociologické měření inspiroval, ale že se nejedná o poctivý výzkum volebních preferencí, který má zjistit reálné úmysly voličů, ale naopak že se jedná o špatně skrytou manipulaci veřejným míněním, vedenou úmyslem preference voličů nikoli zkoumat, nýbrž ovlivnit, je zcela zjevné i bez bližší znalosti metody, kterou k získání zavádějících výsledků agentura Factum Invenio použila.

Je to u nás už zvedený model konstrukce politické reality prostřednictvím hausnumer vydávaných za objektivní data. Takto zázračně se vyrobily v roce 2006 potřebné preference Straně zelených a o čtyři roky později Věcem veřejným. Obchod s preferencemi asi nepatří v politice k nejvýnosnějším, ale k nejšpinavějším nepochybně. Leč kdo ví, možná to Herzmann a jeho lidé dělají z přesvědčení, a možná si dokonce opravdu myslí, že něco zkoumají.

Buď jak buď, účinek této manipulace je zcela zjevný: jedná se o špatně skrývaný pokus vyřadit z reálné soutěže nejvážnějšího protikandidáta Jana Fischera i Miloše Zemana, jímž je Jiří Dienstbier, ještě předtím nežli jakákoli soutěž vůbec započne.

Jakékoli průzkumy preferencí pro prezidentské volby nyní narážejí na základní metodologický problém, jak nasimulovat co nejrealističtěji situaci volby, pro niž zatím není jasné přesné pole účastníků. Podstatnější výpovědní hodnotu mohou mít pouze průzkumy, v nichž jsou respondenti konfrontováni s výběrem reálných kandidátů, u nichž je navíc uvedeno, která strana je nominuje.

První průzkum, který něco podstatnějšího o sklonech voličů poví, bude až ten, kdy se pole kandidátů definitivně uzavře, odpadnou z něj ti, kterým se nepodaří získat padesát tisíc podpisů, a naopak se pravděpodobně rozšíří o kandidáta komunistů. Z toho co dnes víme, lze předpokládat, že výsledné pole kandidátů bude vypadat takto: Jana Bobošíková, Jiří Dienstbier, Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Zuzana Roithová, Přemysl Sobotka, Karel Schwarzenberg, Miloš Zeman a někdo jako Vladimír Remek.

Bylo by velkým a vzhledem ke stavu české občanské společnosti vesměs i milým překvapením, kdyby do výsledné sestavy proklouzl někdo z facebookových kandidátů, jimiž jsou Vladimír Franz, Tomio Okamura, Ladislav Jakl či alespoň jedna ze dvou skvělých občanských kandidátek Táňa Fischerová či Rut Kolínská. Sesbírat padesát tisíc podpisů je v tak krátkém čase bez masivní investice takřka nemožné.

V jediném průzkumu, který situaci prezidentské volby realisticky nasimuloval, ztrácí Jiří Dienstbier na Miloše Zemana šest procentních bodů; přitom komunistický kandidát do něj ještě nebyl zahrnut. A nebýt toho, že ČSSD, pokud jde o Dienstbierovu kampaň, léto úplně zaspala, mohly být výsledky opačné.

To je ovšem věc, která veřejnosti není známa, a tak reálně hrozí, že strategický záměr, který má jistě Fischerův i Zemanův tým, a jimž je ochromit Dienstbierovu kampaň ještě před uzavřením pole kandidátů, může vyjít. Zveřejňování preferencí, jimž jejich nesmyslnost ubírá jen pramálo na vlivu, vytváří předpoklady pro to, aby se po krajských a senátních volbách v ČSSD rozhořela otevřená revolta proti Dienstbierově kandidatuře a ve prospěch Zemana jako společného kandidáta celé levice.

Právě v tomto duchu zveřejnil vždy v mnoha ohledech pronikavý, ale vždy nakonec spolehlivě zpátečnický Oskar Krejčí rozsáhlou úvahu v Literárních novinách, které si před lety lidé z ČSSD koupili zřejmě proto, aby jim dnes takto pomáhaly. Pokus inzerovat Miloše Zemana jako společného kandidáta levice je totiž založen na nenápadném, ale poměrně závažném zkratu; Zeman má s levicí dnes už společného pramálo, rozhodně míň než s Václavem Klausem.

Jednu věc je ovšem bohužel nutné uznat. Ačkoli jsme se tomu vzpírali uvěřit, nyní už by bylo neospravedlnitelným zavíráním očí před skutečností, kdybychom nepřipustili, že Miloš Zeman se opravdu může českým prezidentem stát. Naštěstí to není příliš pravděpodobné, protože v případné přímé konfrontaci Fischer — Zeman by s celkem spolehlivou zárukou ze dvou zel zvítězilo to menší. Raději Pan Úřednická vláda českých oligarchů nežli Pan opoziční smlouva česko-ruských oligarchů, raději Pan Nikdo nežli Pan Becherovka, řekne si doufejme český volič, bude-li takto strašlivému dilematu vystaven.

Je otřesným vysvědčením úpadku české politiky a českého veřejného dění obecně, že dnešní volič s inklinací podporovat opozici vzpomíná na Zemanovu éru s laskavou nostalgií. Pozapomenut je Šlouf, Mrázek, Čuba, hektolitry becherovky, neboť v éře Janouška, Rittiga, Nečase, Drábka, Kalouska, Bárty, metylalkoholu a s-karet nepůsobí zděšení.

Zeman na Pražském hradě by ovšem nebyl mile komickou rázovitou postavičkou ve švejkovské tradici, jak si to mnozí z jeho nynějších příznivců malují. Zeman nemá v politice jiné dědictví nežli opoziční smlouvu a jinou motivaci nežli spalující touhu pomstít se těm, kteří v jeho očích toto dědictví pošlapali a následně mu před deseti lety zkřížili cestu na Pražský hrad.

Ostatně není jistě náhoda, že poslední titulek na webu marketingového oddělení zemanovců vulgo agentury Factum Invenio vytrubuje, že voliči touží po zavedení většinového volebního systému, což je úmysl, který je nejhmatatelnějším dědictvím opoziční smlouvy a shodou okolností také volebním systémem, proti němuž vedou kampaň v celém světě rozmanité občanské iniciativy usilující o prohloubení demokracie.

Právě Zemanova spalující touha zničit vše, co v sociální demokracii navazuje na Špidlu a co v ní dnes představují osobnosti jako Zaorálek, Sobotka, Tejc a samozřejmě Dienstbier, které se pokoušejí vtisknout své straně modernější, otevřenější, evropskou tvář, je klíčovým důvodem, proč se k němu tak laskavě chovají podstatné části pravice včetně velké části pravicového tisku. Komentátoři, kteří pokoutně mudrují, že Češi dnes potřebují svého Putina a v Zemanovi ho mohou dostat, potvrzují bezděčně, že charakteristiky, jimiž je Zeman ve svých nejlepších bujarých letech častoval, nebyly bez vztahu ke skutečnosti.

Miloš Zeman, nejenže není kandidátem levice; je to ještě horší. Jedná se o trojského koně pravice, zbraň hromadného ničení sociální demokracie, jakou pravice sama ve svém arsenálu nemá a vzhledem k hloubce svého úpadku ani mít nemůže. Snad pro nikoho, nežli pro současné sympatizanty Zemana s levicovými východisky, neplatí lépe pořekadlo: dobře si rozmyslete, co si budete přát; mohlo by se vám to totiž splnit.

Pro Českou stranu sociálně demokratickou, její současné vedení, by byl strašlivou prohrou už sám fakt, kdyby její kandidát v prvním kole se Zemanem prohrál. Je to nakonec velká zkouška kompetence a nastavené zrcadlo, v němž sociální demokraté spatří věrný obraz vlastní totožnosti. Kolik v nich ještě ze Zemana vězí? Bohužel zatím se zdá, že mnohem víc, než by si mnozí ve vedení sociální demokracie chtěli přiznat.

Pokud současné vedení ČSSD jako dlouhodobě nejsilnější strany, s níž největší část české veřejnosti spojuje očekávání, že zásadně zvrátí neblahé směřování země, které nastolila vláda pravice, nedokáže své voliče, ba ani své členy přesvědčit o tom, že její vlastní kandidát by byl nejvhodnějším reprezentantem těchto aspirací v úřadě prezidenta, jak chce potom zvládnout další a v mnoha ohledech náročnější úlohy po převzetí správy země?

Zastavit Zemana je možné, ale je k tomu zapotřebí:

  1. Jasně vysvětlit, a to uvnitř ČSSD i jejím voličům, že se nejedná o věrohodného kandidáta levice, připomenout Šloufa, Mrázka, objetí s Klausem, sprosťáctví k oponentům i kanystry becherovky. Právě z těchto dobrých programových důvodů je rovněž nutné tvrdě trvat na tom, že podpora pro Zemana od nikoho uvnitř ČSSD se nebude tolerovat.
  2. Je třeba začít vést pro Jiřího Dienstbiera mnohem ofenzivnější kampaň vysvětlující, že právě on na Hradě bude tím nejdůslednějším protivníkem Nečasovu a Kalouskovu režimu, i nejvěrohodnější Klausovou antitezí. Pouze on, nikoli Zeman nebo Fischer, je kandidátem demokratické levice a také kandidátem občanské společnosti.
    Diskuse (64 příspěvků)
    Jan Kopecký, sociolog
    September 21, 2012 v 13.31
    těžká volba - kdo jsou vlastně zpátečníci?
    Pošlou-li voliči do rozhodujícího kola Zemana s Fischerem - k čemuž se usilovně snaží přispět nejvlivnější česká média - dá Jakub Patočka svůj hlas Fischerovi?
    Fischerova návštěva u jednoho z největších zločinců na naší planetě Henry Kissingera (nositel Nobelovy ceny za mír 1973) vypovídá o tom, jaký by to byl president.

    Lízat si staré rány (Literárky) možná není tou nejlepší přísadou racionální politické analýzy.

    S tím, že Jiří Dienstbier by potřeboval ofenzivnější (a intenzivnější) kampaň ovšem souhlasím. (Osobně pro to bohužel mohu udělat poměrně málo.)
    Jaroslav Šebek
    September 21, 2012 v 17.31
    Zbývá věřit moudrosti českého voliče
    Souhlasím s Jakubem Patočkou, že jak různé agentury pro výzkum (spíše manipulaci) veřejného mínění, tak i političtí komentátoři našich masmédií formují účelově pozornost občanů na jimi spoluvyprodukovaný finální kandidátský souboj Zeman - Fischer a Jiří Dienstbier je jimi spíše uklízen do ústraní.
    Přímá volba prezidenta nám pravděpodobně přinese to, čeho jsem se obával a co můj postoj k této formě prezidentské volby činilo spíše rozpačitým - vítězem nemusí být ten, kdo osloví svou vizí pozitivně největší část občanů, ale může se jím stát bílý kůň vlivových agentur a různých, více či méně obtížně definovatelných kruhů.
    Sociální demokracie není zrovna coby politická strana miláčkem médií, proto se jí těžko může výše zmíněnou hru mocných překazit a nastavit reflektory veřejného zájmu také na svého kandidáta.
    Lidská zapomětlivost, která je zejména v politice dosti rozšířeným neduhem, hraje do not Miloši Zemanovi, takže fatální důsledky jeho dítěte a stále propagovaného systému opoziční smlouvy tato zapomětlivost zasunula do přítmí politického vědomí. Miroslav Šlouf je rafinovaně schován mimo okruh viditelné Zemanovy kohorty, i když jeho vliv nepochybně nezeslábnul. Mnohým ani nevadí, nebo nevnímají přítomnost komunistického lampasáka Zbytka v této kohortě, nebo již zapomněli, kdo byl ten člověk, nabízející odumírajícímu komunistickému režimu pásy svých tanků k rozemletí těch bloudů, cinkajících svými klíči na náměstí českých měst.
    Politická naivita, která coby další neduh si nemá se zapomětlivostí co vyčítat, pomáhá zase Janu Fischerovi. Jeho nedlouhé vládní angažmá pod kuratelou dvou nejsilnějších politických stran nebylo ničím jiným, než zábleskem vzpomínky na opoziční smlouvu a premiér úřednické vlády bez vlídného pokynu šéfů těchto stran nebyl schopen rozhodnout cokoliv - to není podcenění Fischerových schopností, ale nepřekročitelná realita pro šéfa úřednického kabinetu. Přesto tuto jeho politickou podřízenost schopného úředníka považují mnozí za výron jeho politických schopností.
    Proto se raději spekuluje, zda Jiří Dienstbier, byť ve věku J.F. Kennedyho při jeho nástupu do Bílého domu, není pro funkci českého prezidenta "příliš mladý", ale raději se o něm příliš nepíše vůbec. Lidé se mají, podle plánů podivných instalátorů nového prezidenta, rozdělit na Zemanovce a Fischerovce a pak je těmto kruhům již trochu jedno, který z nich by skládal prezidentský slib ve Vladislavském sále. Oba jsou totiž pokračovateli hradního klausismu - Zeman dokonce přislíbil, že si ponechá Klausova kancléře.
    Takže jediným fenoménem, který může zamíchat a přebít cinknuté karty těch, jež svou velkorysou finanční i mediální podporou připravují vítězství jednoho z těchto politických víceméně dvojčat, a zabránění vstupu na Hrad nepochybému levicovému kandidátu občanské společnosti Jiřímu Dienstbierovi, je politická a intelektuální vyspělost českého voličstva.
    Rád bych nebyl skeptický a vyspělostí českých levicových a středolevicových voličů se nechal velmi příjemně překvapit.
    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    September 21, 2012 v 22.57
    Je třeba zastavit Patočku, nikoliv Zemana.
    Podporuji demokracii, nikoliv diktaturu.

    Cituji vyjádření pana Patočky: "...je rovněž nutné tvrdě trvat na tom, že podpora pro Zemana od nikoho uvnitř ČSSD se nebude tolerovat".

    Mrazí mi v zádech z těchto diktátorských projevů šéfredaktora DR k volbám prezidenta ČR.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    September 21, 2012 v 23.14
    Tak tady máte pane Šebku
    doklad politické a intelektuální vyspělosti českého voličstva, na příkladu interpretace kritiky záhadně liknavého přístupu levice k prezidentským volbám.
    I já jsem skeptický...pomyslel jsem si.
    JH
    Jiří Hyldebrant
    September 22, 2012 v 9.8
    Zeman na vzestupu
    Věta pana Patočky "podpora pro Zemana od nikoho uvnitř ČSSD se nebude tolerovat" ve mně vzbuzuje pochybnosti, zda je ČSSD demokratickou stranou. Přitom se mi vybavuje bývalý předseda ČSSD Paroubek, který také nesnesl podporu jinému prezidentskému kandidátovi a zastrašoval svoje oponenty. Vzpomínám si, jak se Paroubek při volbě prezidenta otáčel na svoje hlasující poslance, aby je kontroloval. Vzpomínám si, jak při volbě předsedy sněmovny Paroubek přímo nebo nepřímo donutil vlastní poslance, aby jim mohl zkontrolovat hlasovací lístek. Stejně tak chtěl Paroubek jednou kontrolovat i hlasovací lístky občanů, jako to dělali komunisti. Ale to už je dávno.

    Patočka vyčítá Zemanovi opoziční smlouvu, aniž by navrhnul jinou možnou alternativu. Tenkrát přece hrozila pravicová koalice ODS + US + KDU, díky opoziční smlouvě mohla ČSSD uplatňovat svůj program, jinak by si ani nešktrla. A Patočka si troufne napsat, že opoziční smlouva byla proti programu ČSSD. Pan Patočka také vysvětluje, co považuje za důležité programové body: „sprosťáctví“ a „kanystry becherovky“. V tom spočívá politický program?

    Po skončení Zemanovy vlády ji voliči považovali za nejhorší možnou. Teď s odstupem času se naopak ukázalo, že po Zemanovi za tu dlouhou dobu ještě nikdo nebyl premiérem celé 4 roky, navíc tak úspěšné a stabilní vlády. Tak voliči názor na Zemana přehodnocují a dostávají rozum. Pan Patočka se snaží oprášit staré a vyčpělé protizemanovské argumenty, nesrovnatelné s negativy dalších vlád.

    Ale když už chce Patočka připomenout třeba Mrázka, tak ten údajně řekl, že Zeman není na prachy, ale na chleba se sádlem, to mu stačí k trvdému prosazování názorů. Lidi nadávají na politiky, že jim jde o moc, luxus, peníze, přesto je stále volí. Když ale Zeman svým odchodem z politiky a poměrně skromným životem na Vysočině prokáže, že mu o moc a bohatství nejde, tak se mu leckteří leda posmívají. Ve skutečnosti jsou voliči stejní jako politici a vidí na politicích právě ty chyby, které mají oni sami. Totéž se týká pomstychtivosti, kterou Patočka přisuzuje Zemanovi, ale která náleží primitivům, kteří hodnotí podle přísloví „Podle sebe soudím tebe“.

    Ani údajné „kanystry becherovky“ nelze srovnat s tím, co přišlo potom, kdy se na nahrávkách vyjevili nestoudně opilí poslanci a poslankyně Věcí Veřejných, zatímco Miloš Zeman se neopíjí ani v soukromí. Tak to je, když lidi volí mladý pěkný blondýny z VV místo starýho ošklivýho Zemana. Dobře jim tak, národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.

    Největší radostí neschopného je ponížit (nevolit) schopného. Dodnes si pamatuji Špidlův zlomyslný výraz, když Zeman neuspěl v r. 2003. Stejně tak jeho pokračovatelé typu Sobotka, Zaorálek, Dienstbier budou i ve druhém kole podporovat kohokoliv proti Zemanovi, což pan Patočka potvrzuje.

    U Klause bylo úplně jedno, jestli proti němu kandiduje Pithart, Moserová, Sokol nebo Švejnar, všichni by získali stejný počet hlasů. Byla potřeba JAKÁKOLIV břídilská alternativa proti Klausovi (oponenti nehledali kandidáta, ale „protikandidáta“). Se Zemanem to bude podobné. Souboj velkého politického formátu s nulami.

    Neschopní lidé se obklopují co nejneschopnějšími lidmi a naopak nesnesou někoho mírně, natož výrazně schopnějšího. (Stejné kritérium uplatní i při volbě prezidenta.) Zatímco inteligentní lidé se zdravým sebevědomím nemají problém se obklopovat lidmi výrazně schopnějšími (a podle toho i volit prezidenta). Výstižně se vyjádřil Václav Klaus v novoročním projevu: „Neumíme si nacházet politické lídry. Každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme, než podpoříme. Každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou. Závidíme si a nepřejeme si.“

    Lidé, vzpamatujte se.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    September 22, 2012 v 9.28
    Jakubův článek je výborný a potěšilo mě,
    že uvažujeme (jako již nejednou) velmi podobným směrem. Nebezpečí, že levicoví občané pomýleně zvolí Zemana, je skutečně veliké a je třeba se zamýšlet nad tím, jak tomu zabránit. Ostatně podobná diskuze se tu již vedla a rád bych na ni všechny zájemce odkázal: http://www.denikreferendum.cz/clanek/13648-prezidentskym-kandidatem-obcanske-spolecnosti-je-i-jiri-dienstbier

    Argumentů proti Zemanovi je totiž celá řada - nejde jen o to, že jeho hlavním cílem v prezidentském úřadu by bylo rozvracet sociální demokracii a mstít se jejímu dnešnímu vedení, což samo o sobě Zemana morálně zcela diskvalifikuje, pokud jde o předpoklad zastávat nejvyšší post v zemi.

    Rozvrat v socdem by samozřejmě OSLABIL celou levici a nahrál by pravici, která nyní jinak prožívá fatální krizi. Proto - jak už jsem jednou napsal - kdo chce Nečase a Kalouska a jejich asociální škrtpolitiku, ten nechť volí "důchodce z Vysočiny".

    A dále, Zeman NEMÁ dnes levicové názory (viz jeho vyjádření k fin. krizi) a naopak kromě nekriticky proruských postojů se vyznačuje islamofobií a inklinací k autoritářství.

    Jakub tedy možná příliš přeexponoval kritiku opoziční smlouvy, která jistě byla neblahá, ale myslím, že argumenty, které jsem doplnil, jsou závažnějšími důvody, prož Zemana rozhodně nevolit.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    September 22, 2012 v 9.39
    Paní Hyldebrantová a pane Hyldebrante,
    (pokud se tak jmenujete), stranická disciplína je v tak zásadní otázce naprosto nezbytná. Zdá se, že pořád mentálně žijete v minulém režimu, kde stranická disciplína znamenala zároveň nedemokratické poměry v celé společnosti, protože KSČ tehdy vládla totalitním způsobem.
    V liberální demokracii, která je založena na soutěži vícera politických stran, však stranická disciplína v rámci té které z nich nemůže ublížit demokracii a svobodě. Pokud někdo tak touží po tom, aby se Zeman stal prezidentem, ať jde k zemanovcům.
    Závazná rozhodnutí musí být pochopitelně přijímána demokraticky, ale na čem se většina usnese, to MUSÍ v určitých závažných případech všichni ve straně (ne v celé společnosti!) respektovat. Komu se to nelíbí, může mít vlastní politickou stranu, což dříve nemohl.
    Jan Kopecký, sociolog
    September 22, 2012 v 12.45
    Jiřímu a Květoslavě Hyldebrantovým na uvítanou:
    S podzimem se nám vrátili HyldebrantovI a tak jim na uvítanou připomínám:

    Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.
    Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.
    A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.
    JH
    Jiří Hyldebrant
    September 22, 2012 v 19.39
    Pane Plevo,
    podle nejvyššího zákona poslanec hlasuje podle svého svědomí a není vázán žádnými příkazy. Chápu nutnou stranickou disciplínu v zásadních programových věcech, ale (jak jsem již psal) za zásadní programovou věc nelze považovat údajné sprosťáctví, údajné kanystry becherovky nebo údajně špatnou opoziční smlouvu, ze které naopak sociální demokracie programově těžila. Případné porušení nejzásadnějších programových bodů lze řešit například vyloučením ze strany, nikoliv tak, jako Paroubek plánoval Melčáka a Pohanku, jejich příbuzné a majetky sledovat po desítky let. Pan Patočka kritizuje „objetí s Klausem“, nikoliv objetí s Paroubkem.

    Pane Plevo, buďte si jist, že jsem si vybral jinou politickou stranu. Díky Paroubkovi je pro mě jen pouhý název a značka „sociální demokracie“ natolik zdiskreditovaná, že bych stranu s tímto názvem nikdy nepodpořil, a to dokonce ani v případě, kdyby se do ní vrátil Miloš Zeman a s těmi nejschopnějšími lidmi ji úspěšně přetvořil. Kdyby za Paroubka byl v ČSSD kvalitní politik, tak by se mu muselo udělat natolik špatně, že by se přinejmenším vzbouřil, nebo ji opustil (jako Miloš Zeman). V současném vedení ČSSD jsou lidé, kteří se ani nevzbouřili, ale naopak Paroubkovi přizvukovali a přisluhovali.

    Nezapomenu.
    JH
    Jiří Hyldebrant
    September 22, 2012 v 19.43
    Pane Kopecký:
    1) Jste úplně mimo téma.
    2) Ďábel neexistuje. Protivníkem nebývá ďábel, ale konkrétní lidé.
    3) Kristova existence je relativní. I Červená Karkulka existovala, ale určitě neexistoval mluvící vlk.
    + Další komentáře