Pokud bychom měli věřit průzkumům veřejného mínění, které předpovídají, že se v druhém kole prezidentské volby střetnou Jan Fischer a Miloš Zeman, museli bychom předpokládat, že česká veřejnost je nepoučitelná. Zvolit jednoho z nich bylo by podobně moudré, jak moudré bylo vyslat v roce 2010 Radka Johna nebo Miroslava Kalouska do Sněmovny s vírou, že právě tím se naplňuje slogan „vyměňte politiky“.

I.

Způsob, jímž se Fischerova i Zemanova kampaň prozatím prezentují, prozrazuje, že se v obou případech jedná o marketingové projekty silných kapitálových skupin. Jan Fischer už začal rádoby státnicky civět na věci, zatímco Miloš Zeman se vypravil do Londýna za Tonym Blairem, s nímž ho spojuje hlavně to, že ani jeden z nich není sociální demokrat.

Jan Fischer je muž bez vlastností, bez názorů, zmocněnec zájmů, které jeho kampaň financují a vedou. Jedná se o mašinerii české uhelné lobby, pro kterou pracoval už jako předseda vlády. K jeho pomocníkům se čerstvě připojil i Jaromír Soukup, který v roce 2006 skoro nezištně pomohl Martinu Bursíkovi; když se pak nepohodli, před volbami v roce 2009, zrušenými ústavním soudem, mstil se mu podporou Olgy Zubové; v roce 2010 zjistil, že českou politiku pozdvihnou Věci veřejné; a nyní v jejím ozdravování pokračuje sázkou na dalšího talenta z podobné líhně.

Za Milošem Zemanem, z jehož kampaně pryští peníze po celé republice jak kaše z pohádkového hrnečku, evidentně stojí ruský kapitál, což je jedna z řady okolností, které ho sbližují s Václavem Klausem. Kromě Lukoilu se může jednat také o ruský jaderný průmysl pranoucí po stamiliardách z absurdní temelínské zakázky. Je veřejným tajemstvím, že Václav Klaus se už dnes pokouší výběrové řízení, jakkoli uspěchané a pochybné, ovlivnit v ruský prospěch.

Přitom je dosti možné, že přinejmenším v některých kruzích je podpora či alespoň tolerance projevovaná vůči kampani Miloše Zemana součástí strategie, která má nakonec vést ke zvolení Jana Fischera nebo jiného pravicového, vůči současnému establishmentu konformního, kandidáta. Vychází se zřejmě z předpokladu, že Zeman se za žádných okolností v přímé volbě nemůže českým prezidentem stát.

Aby mohl zvítězit, musel by se totiž ocitnout v roli reprezentanta lidového znechucení nad počínáním současné vlády, reprezentantem demokratické i komunistické levice. Potíž je v tom, že jako šovinista, technokrat, architekt opoziční smlouvy a po pomstě prahnoucí nepřítel ČSSD Miloš Zeman dosti silné přirozené zázemí na levici nemá. Celá řada levicových kruhů, dost možná včetně ČSSD jako takové, by proti Miloši Zemanovi ve druhém kole podpořila Jana Fischera.

I my. Ačkoli Fischera pokládáme za muže českého uhlí a za autora jediné politické myšlenky — „Jsem slušný a když budeme všichni slušní, všecko bude slušné.“ — a nepočítáme s tím, že by jejich počet do voleb stihl nějak znásobit, pokud by se opravdu naše těžce zkoušená republika ocitla po prvním kole prezidentské volby před dilematem Zeman versus Fischer, zřejmě bychom se mu před druhým kolem vypravili jako dobrovolníci vylepovat Tykačem zaplacené plakáty.

Na to zřejmě mnozí z Fischerových stratégů sázejí. Nebojí se — patrně právem — toho, že by Zeman mohl porazit Fischera. Ale chovají naděje, že Zeman by mohl už před prvním kolem vyřadit skutečné alternativy, věrohodné kandidáty české občanské společnosti.

Do voleb nicméně zůstává stále dost času a skutečně vážná kampaň propukne až po skončení podzimních krajských a senátních voleb. Právě k nim se za krátko začne přesouvat pozornost a prezidentská volba tak na čas ustoupí do pozadí. Tak zvaní nadstraničtí kandidáti musí už nyní udělat vše proto, aby si vybudovali co nejsilnější pozici, protože v souběhu s krajskými a senátním volbami ji nebudou mít příliš jak posilovat.

Snadno se stále ještě může stát, že ve druhém kole prezidentských voleb nakonec neskončí ani Fischer, ani Zeman. I proto mnohé klíčové lobby se svou podporou dosud čekají. Na rozdíl od některých snivců v kritické občanské veřejnosti kapitál dobře ví, jak ohromný význam má funkce prezidenta, a to jak nastolováním témat, tak i praktickými rozhodnutími.

Pokud hlavní české kapitálové zájmy, ČEZ, Zdeněk Bakala a spol. usoudí, že jejich nynější favorit přece jen až příliš působí jako exponát vytažený z depozitáře muzea voskových figurín, takže by nakonec mohl prohrát dokonce i s monstrem jménem Zeman, mohou přesedlat. Zástup dalších konformních kandidátů pravice, kteří připadají v úvahu, nyní čítá přesně čtyři jména: Karel Schwarzenberg, Jan Švejnar, Přemysl Sobotka, Vladimír Dlouhý. Kohokoli z nich by bylo předčasné v tuto chvíli odepisovat, kdokoli z nich ještě může Fischera předstihnout. S pátým jménem navíc ještě může přijít Andrej Babiš.

II.

Přesně na druhém pólu souboru prezidentských adeptů nastal v posledních dnech rovněž živý pohyb. Svou ochotu kandidovat projevila Táňa Fischerová, která je kromě řady jiných předností pravidelnou autorkou Deníku Referendum a předsedkyní správní rady jeho Nadačního fondu. K ohlášení úmyslu kandidovat se odhodlala podle svých slov až na naléhání přátel a různých zástupců veřejnosti, kteří pro ni nyní hodlají shromáždit potřebné tisíce podpisů. Pokud by se to podařilo, chce se Táňa Fischerová ucházet o funkci prezidentky jako reprezentantka občanské společnosti.

Je přirozené, že hlas emancipačních snah české společnosti, z nichž mnohé se začaly nově formovat v odporu proti extrémně asociální a nekompetentní vládě Petra Nečase, se svým vlivem promítne i do prezidentských voleb. Projekt sympatizantů Táni Fischerové ovšem naráží na krajně nepříznivou okolnost svého zrodu, jež spočívá v tom, že se za ním evidentně nepodaří shromáždit ani zdaleka všechny takto motivované segmenty občanské společnosti.

Kandidátů občanské společnosti je totiž vícero. Pomineme-li, že na tento pomyslný titul mohou aspirovat i kandidáti byznysu a establishmentu jako Jan Švejnar, Karel Schwarzenberg, ba dokonce i Jan Fischer, nelze přehlédnout kandidaturu Zuzany Roithové, která patrně získá oporu přinejmenším v katolickém segmentu občanské společnosti.

Především je tu ale kandidatura Jiřího Dienstbiera, za nímž už stojí pestrá a reprezentativní plejáda představitelů občanské společnosti. Mezi signatáři výzvy Dienstbier For President nalezneme reprezentanty ekologických organizací, početné zastoupení tu mají členové ProAltu, aktivisté hnutí Za svobodné vysoké školy, vyskytují se tu nekonformní umělci, novináři i řada z hlavních osobností české intelektuální levice, mimo jiné Ilona Švihlíková, Jan Keller či Erazim Kohák.

Nelze asi předpokládat, že by mnozí z nich nyní změnili své preference. Předsedkyní občanského sdružení Dienstbier náš prezident je Anna Šabatová a řady Dienstbierových podporovatelů rozšířila i nejvěrohodnější osobnost spojená s dnešní Stranou zelených, Eliška Wagnerová.

Táňa Fischerová tak může získat podporu pouze těch částí progresivní občanské společnosti, kterým nějaké zábrany znemožňují Jiřího Dienstbiera podporovat a které nejsou tyto zábrany ochotny překonat u vědomí, že se zřejmě jedná o jediného občanského kandidáta, který má realistickou naději na zvolení.

III.

Jaké jsou to zábrany? Stojí za to podívat se na ně podrobněji. Tou základní je patrně odpor ke skutečnosti, že Jiří Dienstbier je rovněž kandidátem ČSSD. Zdá se to jako malichernost, ale není; tříbí se na tom názor občanské demokratické levice ke stranické politice, k tomu, jak se dějí společenské změny.

Před nedávnem jsme se této otázce věnovali důkladně v polemice s Ondřejem Slačálkem; a úsudek, že v alianci osvícenějších částí parlamentní demokratické levice s progresivními sociálně-emancipačními iniciativami a hnutími lze spatřovat hlavní naději na příznivou proměnu společenských poměrů, není proč revidovat. Je možné, že sociální demokracie nakonec selže a nesvede, ani v Evropě, ani u nás, aspirace občanské veřejnosti reprezentovat. Je možné, že nakonec vznikne potřeba založit i u nás obdobu řecké Syrizy.

Ale právě vyslání Jiřího Dienstbiera do prezidentského klání, kterým ČSSD přece vyšla vstříc i volání části občanské společnosti, je činem, který ukazuje, že naděje na příznivé proměny ČSSD jsou odůvodněné. Občanští aktivisté, kteří takto uvažují, berou fakt, že Dienstbier je současně nominantem ČSSD, jako jeho přednost, nikoli břemeno.

Předsudky vůči ČSSD nemá smysl zlehčovat, ostatně každý rozumný sociální demokrat uzná, že jsou přinejmenším z určité části opodstatněné. Zápas o povahu ČSSD je ale otevřený a jeho výsledek by měl být výsostným zájmem všech sociálních hnutí i občanských iniciativ působících s univerzalistickou emancipační motivací.

Přitom kdokoli, kdo bude chtít získat podporu občanských iniciativ a 

sociálních iniciativ vedle Jiřího Dienstbiera, bude narážet na okolnost, že odpor ke stranické politice se často spojuje s odporem k funkci prezidenta jako takové, a tudíž s nechutí angažovat se v prezidentské volbě jakýmkoli způsobem. Je tudíž pravděpodobné, že projekt Táni Fischerové bude zápolit s vážným nedostatkem dobrovolníků.

Druhou zábranou vůči podpoře Jiřího Dienstbiera je názor, že ani jeho naděje na zvolení nejsou realistické. Že se jedná jen o symbolické gesto a je tudíž jedině dobře, pokud se podobných manifestací občanských alternativ, předem odsouzených k nezdaru, postaví proti kandidátům české plutokracie co nejvíce.

Lidé z prostředí demokratické levice, kteří takto krátkozrace Dienstbierovu kampaň shazují, paradoxně pracují pro strategický záměr české mocenské elity, jednoznačně spočívající ve snaze pokusit se jediného kandidáta, který představuje nadějnou alternativu, eliminovat ještě před začátkem faktické soutěže.

Snad nejkurióznější projev průhledné snahy Dienstbiera dehonestovat je poznámka šéfredaktora Respektu Erika Taberyho na jeho facebookovém profilu, kterou zde cituji s jeho svolením: „Je zajímavé, že strany ODS a ČSSD nominovaly na post prezidenta svým způsobem komunální politiky. Jeden nepřesahuje význam Liberce a druhý jedné městské části Prahy. Možná to vysvětluje, proč má jeden 4 a druhý 8 procent podpory (podle průzkumu Factum Invenio). Čímž neříkám, že ještě nemohou zazářit.“

Alibistickou doušku můžeme pominout, podstata sdělení je jasná. Umístění dlouhodobě nejpopulárnějšího politika v zemi, který kandiduje za nejsilnější politickou stranu a zřetelně prokazuje potenciál získat podporu i mimo své bezprostřední stranické zázemí, na roveň s outsiderem se zázemím v jedné z nejzkorumpovanějších místních organizací ODS, má jasný účel — poškodit Dienstbiera.

Navíc označit ho za politika komunálního formátu je od šéfredaktora Respektu troufalostí, jež by se mu mohla vracet jako bumerang. Jaký význam má vlastně on sám a Respekt? Už sáhá i za kavárny v pražských obvodech jedna a dvě?

Přesně tímto nepřímým, ale o to účinnějším způsobem pracoval Respekt před volbami 2010 pro TOP 09 a bezděčně rovněž pro Věci veřejné, stejně tak nyní pracuje pro kandidáta uhlobaronů Jana Fischera; a bezděčně rovněž pro Miloše Zemana, bez ohledu na to, kolik srdceryvných článků o tom, jak byl Zeman strašný, v Respektu vyjde.

Nemyslím si, že Erik Tabery má přímý pokyn psát nesmysly tohoto druhu od svého vydavatele; s Respektem je to od jeho vzniku jako s francouzskými Bourbony: „Nic se nenaučili, nic nezapomněli.“ Ale že má sponzor Věcí veřejných, TOP 09, ODS a vydavatel Respektu z tohoto typu komolivého, manipulativního psaní s myšlenkovou hloubkou obvodního formátu radost, o tom není třeba vést spor. Na čí asi kampaň Zdeněk Bakala před prezidentskými volbami přispěje?

Je-li ovšem něco evidentní, pak je to skutečnost, že Dienstbierova prezidentská kampaň se prozatím ještě nedostavila na start. Když nic jiného, pud sebezáchovy by měl vedení ČSSD velet vložit se do věci s mnohem větší vehemencí než doposud.

Je přece jasné, že Zemanův vzestup existenčně ohrožuje Sobotku, Zaorálka, Špidlu, Tejce a další nositele příznivějších tendencí v ČSSD, které jsou v přímém protikladu s temným odkazem opoziční smlouvy. Dost na tom, že Zeman obratně využívá lapsů okresních struktur a kde jen může, snaží se rozebrat ČSSD na součástky.

Podzimní krajské a senátní volby je nutné umně s Dienstbierovou kampaní propojit. Pokud se to podaří a pokud KSČM postaví svého kandidáta, Miloši Zemanovi by už na konci října neměly zbývat vůbec žádné realistické šance jak do druhého kola proklouznout. Nechce se věřit, že splnění obou těchto podmínek není v možnostech vedení ČSSD.

Další vesměs domnělé nevýhody Dienstbierovy kandidatury bude možné jistě překonat trpělivým vysvětlováním. Poukazy na věk jsou přinejmenším dvojsečné: kromě faktu, že není zatížený minulostí, v níž u ostatních kandidátů věru není mnoho o co stát, jeho kandidatura může být zosobněním generačního zlomu, jímž právě procházíme. Nejeden ze studentů, kteří organizovali protesty za svobodné vysoké školy, pro něj nyní hodlá pracovat.

Starostlivá námitka, že ocitne-li se Jiří Dienstbier na Hradě, bude chybět při obrodě ČSSD, vychází z nedostatečného porozumění reálnému vlivu, který každý prezident má svým působením na celkovou politickou kulturu. To se týká úplně všech stran; a umocněně té, z níž vzešel. Stačí se podívat na stav, v němž je nyní ODS.