Proč Dienstbier

Jakub Patočka

Jiří Dienstbier není nejpřirozenějším a už vůbec ne typickým kandidátem na prezidenta. Přesto by se jím měl, k velkému užitku sociální demokracie i českých zemí, stát.

Skutečnost, že český parlament schválil přímou volbu prezidenta, mnohé zaskočila. A teprve poté, co je akt již dokonán, zmocňují se leckoho rozpaky, zda jsme vůbec učinili správně.

Ve svém charakteristicky brilantním projevu, v němž je však skryt na první pohled těžko postřehnutelný zkrat, proti přímé volbě promluvil na půdě Senátu Petr Pithart. Jeho skeptické stanovisko pak podpořily další úctyhodné osobnosti jako Pavel Rychetský nebo s určitou zdrženlivostí zde v Deníku Referendum Pavel Šaradín.

Ačkoli se pro přímou volbu vyslovili naopak Erazim Kohák či Jiří Pehe, určitá pochybnost, zda parlament vlastně učinil dobře, když se oproti základnímu instinktu každé instituce zřekl jedné své podstatné pravomoci, v mnoha lidech hlodá. Nejspíše zbytečně.

Základní potíž Pithartovy argumentace tkví v hojně citovaném argumentu: „Musím také trvat na tom, že ve skutečnosti voliče zklameme, protože víme, že je zklameme, ve skutečnosti je oklameme, neboť lidé si přímou volbu do značné míry přejí proto, aby to tady někdo dal konečně do pořádku. To se jim nemůže splnit.“

Jak to Petr Pithart ví? Kteří lidé si přímou volbu prezidenta přejí proto, že by chtěli, aby to tady „dal konečně někdo do pořádku“? Jistě jsou i tací, pošetilejší mezi námi, ale proč by základní motivace velké většiny příznivců přímé volby nemohla být mnohem prostší? Proč by se nemohli jednoduše domnívat, a dlužno říci, že poslední dvoje prezidentské volby jim k tomu dávají veškeré oprávnění, že voliči svým hlasováním vyberou prezidenta kompetentněji nežli Senát a Sněmovna?

Připomínejme si znova a znova, že současná mezinárodní ostuda sídlící na Pražském hradě, nezískala ani v jedné z obou voleb více než 51 % hlasů zákonodárců a ani v jednom z případů na programovém politickém základě: v obou volbách působily zcela zřetelně korupční i jiné hanebné vlivy. To nebylo jen dílo chybějících pravidel v jednání mezi komorami parlamentu, o kterých Petr Pithart mluvil, nýbrž projev zoufale nízké kultury zdejších politických stran.

Obavy ze zneužívání ústavních pravomocí, které současný prezident páchá upřímně řečeno v extrémní míře, aniž bychom mohli sledovat sebemenší vážně míněné pokusy parlamentu o nápravu tohoto stavu, jsou argumentem proti přímé volbě potud, že přímo volený prezident by se takového ústavního aktivismu mohl dopouštět s ještě větší legitimitou. Ale je to skutečně argument proti přímé volbě?

Takřka jistě není, ba spíše právě naopak. Za prvé, když už má prezident takhle výbojně zkoušet meze svého ústavního postavení, ať k tomu má alespoň přímý mandát. Za druhé, ani pak nebude potřeba k přesnějšímu vymezení či přímému omezení prezidentských pravomocí jeho kontrasignace: parlament tak bude moci rozhodnout úplně stejně jako to může udělat dnes, kdy by toho zvláště bylo zapotřebí, ba dokonce svobodněji, neboť osoba prezidenta nebude jeho vlastním dítětem. A konečně za třetí a především: občanská veřejnost, která se voleb zúčastní, si je této potenciální problematičnosti funkce prezidenta, zvláště po posledních zkušenostech, dobře vědoma a do svého rozhodování je jistě zahrne.

Voliči se ve svém celku dlouhodobě projevují jako nejkompetentnější součást českého politického provozu, lze tudíž celkem předpokládat, že v přímé volbě by se Václav Klaus prezidentem nikdy nestal: paradoxně, kdyby se volilo přímo, mohl by dnes být prezidentem s relativně vysokou pravděpodobností právě Petr Pithart — a jakkoli přijímáme jeho varování před přeceněním úlohy i možností prezidenta, blahodárné účinky, které by tato eventualita zvláště v kontrastu k uskutečněnému neštěstí měla, je věru přecenit těžké.

Až se za rok budeme chystat poprvé si sami volit prezidenta, nemusíme si skutečně dělat těžkou hlavu s tím, zda takovým krokem nepácháme násilí na českém ústavním systému, daleko podstatnější bude, abychom tím nespáchali násilí sami na sobě. Je málo pravděpodobné, že bychom si zvolili populistu, jména jako Okamura nebo Bobošíková opravdu prakticky nehrozí, ani kdyby se MF Dnes, Blesk a TV Nova rozkrájely a svinuly, neboť jakkoli trpí česká veřejnost mnoha neduhy, tak zcela zpitomělá ještě rozhodně není.

Zato bohužel stále reálně hrozí, že bychom si mohli zvolit některou z médii předpřipravených postav, jejichž základní předností se zdá být okolnost, že si takřka o ničem zásadně nic nemyslí, ale zato se nyní samy s menší či větší nonšalancí nabízejí. Mělo by platit, že jména tak zvaně středových kandidátů jako Jan Fischer nebo Jan Švejnar ostatní strany přenechají Věcem veřejným a bylo by výborné, kdyby se oba spolu utkali o nominaci právě této strany.

Obě dominantní pravicové strany tak bláhové, aby lovily mimo své vody, nejsou. TOP 09 má přirozeného kandidáta v ministrovi zahraničních věcí, zatímco ODS úplně snadné rozhodování nečeká, ale jistě si nakonec také vybere mezi svými. Ať už bude jejím kandidátem kdokoli, tradiční úspěchy ODS v prvním kole senátních voleb, působené mimo jiné relativně početnou a vlivnou členskou základnou, mu zaručí, že bude mít relativně vysokou naději do druhého kola prezidentských voleb postoupit. Složení druhého kola tak vůbec nemusí být do poslední chvíle jisté a klidně o ně může vážně soupeřit i čtveřice či pětice kandidátů.

Celkovým favoritem prezidentské volby se nicméně s vysokou pravděpodobností může stát kandidát demokratické levice. K takovému předpokladu nás opravňují výsledky posledních dvou senátních voleb, čím dál tím větší neoblíbenost Nečasovy vlády, a tudíž i celé pravice, která se během následujícího roku nejspíše ještě prohloubí, i vývoj mezinárodní politiky, který levici nahrává.

Kandidát demokratické levice příští rok v prezidentských volbách s vysokou pravděpodobností zvítězí, pokud bude s to ve druhém kole získat podporu nejen voličů ČSSD, ale také většiny voličů komunistických, lidoveckých i zelených a proti Nečasově vládě vystupujících občanských iniciativ.

Před Českou stranou sociálně-demokratickou, která snad až příliš uspěchaně se již o tomto víkendu schází, aby rozhodla o svém prezidentském kandidátovi, tak stojí mimořádná odpovědnost: vybrat osobnost, za niž se bude moci tato neformální občanská a politická aliance sjednotit.

Povězme si rovnou, že takovou osobností v žádném případě nemůže být ani Jan Švejnar, ani Jan Fischer, a už vůbec ne Miloš Zeman. Ani ne tak proto, že oba dříve jmenovaní páni stojí vpravo od sociální demokracie, ale především proto, že jsou to konformní osobnosti niterně spjaté s českým politickým provozem, k němuž se jim přitom pozoruhodně daří skrývat své postoje: zřejmě jsou vhodnými kandidáty pro vedení úřednické vlády, národní banky či statistického úřadu, ale opravdu až radikálně nevhodnými jako potenciální reprezentanti představy české demokratické levice o tom, jak má hlava státu vypadat.

Kdyby nás o tom nepřesvědčovala zpráva samotné čtk, museli bychom si myslet, že nápad, aby se kandidátem ČSSD na prezidenta stal Miloš Zeman, je něčí mimořádně hloupý, a to nejen proto, že již potřetí opakovaný, vtip. Miloš Zeman je přece člověk, který své nesporné zásluhy o vzestup demokratické levice u nás, zcela zneutralizoval uzavřením skandální opoziční smlouvy se svým principiálním programovým protivníkem, a svým dalším politickým působením pak udělal mnoho proto, aby vše, čím kdy České straně sociálně demokratické prospěl, co nejdůkladněji odčinil.

Pokud by tuto výstřední osobu, která je předsedou konkurenčního politického trucpodniku, sociální demokracie opravdu učinila svým prezidentským kandidátem, proměnila by se ve skutečnou politickou kuriozitu a popravdě by si zasluhovala, aby se s ní podle toho pak zacházelo. Už sama okolnost, že je s tímto návrhem schopen někdo vážně přijít, klade velký otazník nad jeho elementární politickou kompetencí.

Aby bylo jasno, nikdo neupírá technokratickému či konzervativnímu křídlu ČSSD právo na existenci. Prosazovat jako kandidáta exministra Jandáka? Proč ne. Exministra Urbana? Výborně, aspoň se ukáže, k čemu kdo tíhne. A pokud by si vážně takového kandidáta ČSSD vybrala, všichni její představitelé by takovou volbu měli loajálně akceptovat. Ale kandidovat předsedu konkurenční truc strany, který je navíc spojen s jednou z největších zrad voličů, kam až paměť sahá, a během let se pak ve veřejném prostoru zvolna proměňoval ve slabší Klausův derivát? To je jako začít závod v běhu výstřelem do vlastní nohy...

Pokud ČSSD vybere svého kandidáta špatně, příliš konformně, anebo jen vyloženě nekompetentně, může tím dlouhodobě ohrozit i své postavení přirozeného hegemona české demokratické levice. Snadno se pak může stát, že s kandidátem, který by byl schopen za sebou sdružit širokou občansko-politickou alianci reprezentující přirozené touhy české společnosti rozejít se s dosavadním neblahým směřováním, přijde občanská společnost sama. Osobnosti jako Jan Keller, Táňa Fischerová se přímo derou na mysl a jmen by jistě bylo víc. Takový projekt, pokud mu ČSSD slabou volbou svého kandidáta uvolní prostor, by vůbec nemusel být bez šance.

Vždyť nežli strpět na Hradě Miloše Zemana, který v posledních letech projevil tolik šovinistických názorů, že vlastně není zřejmé, zda by jej vůbec ještě bylo možné pokládat za kandidáta demokratické levice, to by mnozí z potenciálních sympatizantů ČSSD zřejmě s lehkým srdcem dali přednost i volbě Karla Schwarzenberga.

Vlastními kandidáty, o jejichž kompetenci není důvod pochybovat a kteří za sebou mohou sdružit zmíněnou širokou občansko-politickou alianci od komunistů či zelených, přes vlastní sociální demokraty až po liberály a křesťanské-demokraty i převážnou většinu občanských iniciativ, sociální demokracie přitom disponuje. A není jich málo. Jistě k nim patří předseda Senátu Štěch, bývalý premiér Špidla či z osobností stojících mimo vrcholnou politiku například Anna Šabatová, Erazim Kohák či Pavel Rychetský, kteří oba však již případnou nominaci odmítli.

Snad i vzhledem k tomu, že na delší debatu ČSSD nedopřává ani sobě ani veřejnosti více času, se vcelku přirozeně pozornost přesunula k osobnosti Jiřího Dienstbiera, který širší veřejnost upoutal svou zásadovostí při vyjednávání pražské magistrátní koalice i pozoruhodně hladkým průnikem do Senátu i nejužšího politického vedení ČSSD. Je zřejmé, že předpoklady takto širokou alianci věrohodně reprezentovat má. Je také kýženým Antiklausem v tom smyslu, že zatímco stávající hlava státu reprezentuje to horší v nás, on má předpoklady reprezentovat naše lepší sklony.

Jako hlavní argument proti němu zatím zaznívá věk či nedostatek zkušeností. Sám jsem byl v tomto ohledu na pochybách, ale pak mne přítel Petr Pospíchal odzbrojil postřehem, k němuž se těžko něco namítá: pokud chceme ukončit éru, ve které poměry evidentně spěly od desíti k pěti, proč si volit někoho, kdo je s ní spjatý, a ne naopak někoho, kdo dává příležitost založit éru novou, a nadto zosobňuje nadějný generační zlom? Je to tak: české politické poměry jsou natolik vyšinuté, že konformita vůči nim spíše diskvalifikuje, nežli doporučuje.

Je možné, že kdyby bylo více času a vedla se důkladnější debata, třeba bychom se nakonec dobrali k jiné osobnosti. Je možné, že Jiří Dienstbier má i více reálných nedostatků, než kolik zatím vyšlo najevo. Ale faktem také je, že veškeré jeho dosavadní působení stvrzuje, že slibné tendence v české politice může reprezentovat věrohodně.

Už sama nominace Jiřího Dienstbiera a jeho kandidatura by tak byly výjimečnou příležitostí pro další kultivaci a vzestup České strany sociálně demokratické i české společnosti jako takové. Pokud ji sociální demokraté promarní, záhy možná zjistí, že sami sobě zasadili úder, z nějž nemusí být úplně snadné se vzpamatovat.

    Diskuse (32 příspěvků)
    PD
    February 17, 2012 v 10.27
    Dobrý den,
    otázkou pro mě je, nejsou-li lidé jako Jiří Dienstbier potřebnější v každodennější politice. Stále (možná chybně) vnímám roli prezidenta jako značně ceremoniální.
    PM
    February 17, 2012 v 12.8
    Koho zvolí většina,
    když suverén léta toleruje tak potupnou ostudu republiky?
    To je doopravdy přes všechen optimismus ožehavou záhadou.
    Pomyslel jsem si.
    MN
    February 17, 2012 v 21.23
    Něco mi říká
    že funkce prezidenta by nemusela být až tak ceremoniální, jako je to u našeho abdikovaného čestného předsedy vládní strany. On by to sice přímo nemohl "dát do pořádku", ale stačilo by, kdyby na to nahlas upozornil. Asi by to mělo podstatně silnější účinek, než analýzy v DR. Jako ty radary v obcích, kupodivu stačí, když ukazují. Mají respekt, také proto, že nikdy nelžou.
    February 17, 2012 v 23.0

    Tak jenom krátká reakce na článek Jakub Patočka. Nevím, možná uvažuji špatně, ale já raději jako levicově ukotvený občan chléb než hry. Prezidentského kandidáta budou vybírat především politické strany a to zjevně v tom nejužším formátu. Příklad ČSSD, která se nyní radí ve formátu K9 v nějaké utajené nálevně na Moravě, hovoří za vše. Z takto mediálně či politicky vygenerovaných, předem vyselektovaných, kmotry proloobovaných jmen, aby opravdu nešlo o systému alternativní jména, budou moci lidé milostivě vybrat mezi hruškou a jablíčkem. Místo faktického posílení mandátu prezidenta preferuji opačnou cestu, tedy zásadní oslabení této funkce, vyškrtání celého toho zbytnělého aparátu a celý tento nemalý, přímou volbou přímo obrovský obnos v řádu miliard občansky nasměrovat třeba na podvyživený systém veřejného školství. Když už tedy, JD není špatný nápad, ale na tuto frašku je ho škoda. Ministerstvo by mu slušelo násobně více. Volil bych Annu Šabatovou.
    LV
    February 18, 2012 v 10.4
    Krále Ječmínka NE!
    Pane Krausi, podepisuji Vaše slova. JD je i můj kandidát, nejlépe na premiéra. Když už musíme mít prezidenta s celým tím Hradem a molochoidním podhradím, nepřejme si pokračovat v té hloupé pseudomonarchistické tradici dobrých tatíčků (v tomto případě spíše králů Ječmínků). O to méně budeme zklamáni...
    I já mám za nejlepšího kandidáta AŠ. Ale jak jsem se tu dočetl, nedávno to odmítla - pod jedním článkem jsem to posléze i našel.
    P. Rychetský, E. Kohák také...
    Zeman neodmítá. Nebude to tedy nakonec on? Zatraceně!
    February 18, 2012 v 10.42
    Petr Uhl
    Jestliže se hledá levicový antiklaus, tak neznám lepšího, než Petra Uhla. Pavel Rychtský, Erazim Kohák i Anna Šabatová by jistě byli lepší prezidenti než Václav Klaus, ale všichni odmítli. Pokud chceme najít někoho, kdo byl a je důsledně jiný, především co se týče občanské statečnosti, obraně lidských práv ve starém i novém režimu, záleží mu na občanské společnosti i právním státu, tak mi jako nejlepší vychází Petr Uhl. Jiří Dienstbier by také nebyl špatný, ale myslím, že je ještě mladý a že by si měl vyzkoušet nejprve praktickou politiku, tedy být ministrem či premiérem.
    JP
    February 18, 2012 v 14.52
    Troška realismu
    Nezlobte se, mílí čtenáři a přátelé, takhle v politice dost dobře nelze uvažovat. Jedna věc je, co bychom si přáli v ideálním světě, a druhá, zpravidla úplně jiná, co je možné v tom žitém.

    Před chvílí ČSSD oznámila, že svého kandidáta vybere z dua Švejnar, Dienstbier, takže jinak řečeno, buď bude kandidovat JD, anebo se demokratická levice musí sjednotit na jiném jméně a pro to vést občanskou kampaň, aby vůbec měla koho volit. Jan Švejnar při vší úctě takovým kandidátem zajisté není.

    Argumenty, že by si ČSSD měla schovat JD pro exekutivu rovněž nejsou ani praktické, ani realistické. JD není kandidátem na premiéra a do příštích voleb se jím na 99 % nestane. A pokud Bohuslav Sobotka příští volby vyhraje, což si všcihni příznivci demokratické levice asi přejí, a ve funkci premiéra se pak osvědčí, což si snad taky všichi příznivci demokratické levice přejí, pak v ní klidně může zůstat osm i dvanáct let.

    Nechápu, proč by těch osm až dvanáct let měl být Jiří Dienstbier ministrem spravedlnosti, když se nyní reálně může stát mladým sympatickým zcela odlišným prezidentem, který spoustou neformálních cest může zásadně přispět k proměně atmosféry v zemi.

    Navíc předpokládáme-li že se osvědčí, pak po spíše deseti nežli pěti letech bude moci s velkou autoritou (s mnohem větší než jakýkoli bývalý premiér) po zbytek života působit v české politice, případně prospívat i politice mezinárodní.
    LV
    February 18, 2012 v 17.28
    Jenomže to je právě ten nedostatek realismu.
    Vůbec nechápu proč se právě soc.dem. drží prof. Švejnara (ve vší úctě k němu), když je to kandidát, který větší části soc. dem. elektorátu je blízký asi tak jako kočce rybník. Pokud nemají cosi strašlivě složitého v plánu (např. v hledáčku voliči TOP a VV ve velkých městech, kteří z nějakých důvodů nemohou volit rozšafného blba), pak je to zásadní strategická chyba, která se jim vrátí v tom, že tradiční voliči soc.dem. - zejména na venkově - budou hledat v úplně jiných (nejspíš zemanovských, bobošíkovských atd.) vodách. JD je vynikající kandídát a časem snad i na prezidenta. Pokud soc.dem. bude strana očištěna od korupce posledních 15 let, může si dovolit se tohoto vynikajícího politika, který má jistě velkou budoucnost, zbavit tím, že ho vyšle na Hrad a pak třeba i do Evropské komise či kam. Ale pokud tak učiní v této chvíli, nepokusí se (alespoň) o to zbavit se Palasů a spol., možná se podaří dostat JD na Hrad a na jedno období splichtit menšinovou vládu. Ale více nečekejme.
    LV
    February 18, 2012 v 20.6
    Tak už jsem to slyšel z médií,
    ano je to jak píšete. ČSSD deleguje do volby buď Švejnara nebo Dienstbiera. A tvrdím: je to trategická chyba a soc. dem. bude znovu tahat za kratší konec. A zatímco v případě Švejnara mám pocit, že soc.dem. na funkci prezidenta opět nezáleží, u JD se mi vtírá pocit, že se ho chtějí šikovně zbavit. V případě prohry na něm ulpí, že ho "lid" nevybral. Když zvítězí, což nepředpokládám, většinu lidí zklame, protože si do mladého, nezkorumpovaného a politikou dosud nezašpiněného prezidenta budou promítat až příliš mnoho očekávání, s prezidentskou funkcí v neprezidentském systému prostě neslučitelných. A chce-li ČSSD z Hradu učinit skutečně silné mocenské centrum a JD je ochoten jim k tomu posloužit, už nyní se chystá podvod, který se časem obrátí proti strůjcům samotným. Co chce JD dělat na Hradě s koulí vlastní (stále ještě) zkorumpované strany na noze? Švejnar byl dobrý kandidát pro nepřímou volbu - má široký potenciál napříč stranami. Mizerný však pro plebiscit. Škoda, že si nenechali poradit J. Pehem. Jeho "šedá myš" v podobě Fischera na Hradě je mnohem strategičtěji promyšlená škála "tahů" na šachovnici...
    February 18, 2012 v 20.36
    Poraženecký realismus
    Realismem argumentoval Gustáv Husák v době normalizace. Realismus je ústupová a poraženecká strategie. Jestliže je sociální demokracie už několik let nejsilnější politickou stranou na domácí scéně, tak by se mohla a měla podle toho chovat a ne hledat kandidáta tak, aby vyhovoval většinových názorům veřejnosti, která nedávno zvolila vládnoucí koalici. Prof. Švejnar není špatný kandidát, ale v zásadě je to středový liberál, který by mohl vyhovovat Zeleným, Lidovcům, možná i některým voličům TOP 09 a ODS. Toho bych přenechal Zeleným a Lidovcům, v případě zvolení by to nebylo tak špatné, jistě lepší než teď. Jiří Dienstbier je lepší kandidát, ale ten by se měl naplno zapojit do očisty od kmotrovské a klientelistické části sociální demokracie, která je v Praze, v Ústeckém kraji a na řadě dalších míst výbušnou směsí, která začne mediálně vybuchovat po volbách, které vyhraje sociální demokracie. Proto by sociální demokracie měla hledat kandidáta, který bude dobře a srozumitelně vyjadřovat její program a mohl by oslovit i občansky a slušně demokraticky smýšlející občany. Takovým kandidátem by mohl být Petr Uhl.
    + Další komentáře