Přímá volba prezidenta republiky sice ještě odsouhlasena Senátem nebyla, přesto už nyní zaplňují veřejný prostor jména možných kandidátů. Dochází tím na stinnější stránku výběru hlavy státu všemi občany: místo vskutku zásadních otázek sužujících zdejší společnost budeme příští měsíce baveni uchazeči o křeslo na Pražském hradě, jejich mediálním obrazem a kampaněmi, které budou bezesporu „výživné“.

Ovšem marná sláva, existuje-li jednou politický konsensus na přímé volbě, nezbývá než se na ni dobře — a včas - připravit.

Oč méně toho budou moci kandidáti voličům slíbit, o to důležitější bude, z jakého prostředí přijdou a jakou autoritou budou disponovat. Jistě, budou se snažit opírat o kdejakou berličku. O peníze, lobbisty, politické strany. S kůži však půjdou na trh sami a občané budou upírat oči na ně.

Již ze senátních voleb víme, že pozlátko voliče nezajímá. Celebrity bez ideového zázemí leda zpestří volební kampaň, nic víc. Hochštapleři nemají šanci. Prezidentem (prezidentkou) buď bude výrazná politická osobnost, nebo loajální vyslanec některé z vlivných politických stran.

ODS patrně vsadí na druhou možnost. O nominaci si zatím řekl místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, který v minulosti zatím nic závratného nepředvedl. Byl předsedou horní parlamentní komory, proslul svým antikomunismem, má rád červené víno a o odborářích se druhdy vyjádřil coby o lidech druhé kategorie.

Mnohem větší naději u veřejnosti by mohla mít předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová. Sice toho o ní víme méně než o Přemyslu Sobotkovi, nějak to však nevadí. Je vždy elegantní, důstojná, hovoří spisovně. Než se stala političkou na plný úvazek, byla knihkupkyní. Má za sebou minulost jako drtivá většina Čechů: za minulého režimu se angažmá v KSČ vyhnula, k disentu nepatřila. Může se spolehnout na sympatické rodinné zázemí a — což bude podle mne hrát významnou roli — je žena. V lednu vystoupala podle STEM na druhou příčku popularity politiků za Jiřího Dienstbiera.

Ke kandidatuře je přemlouván pražský primátor Bohuslav Svoboda. Kdo by nestál o uznávaného lékaře (porodníka) a obratného politika s krátkou veřejnou minulostí, tedy prakticky bez skandálů? I když... Řekněme, že těch, co by rádi vyštrachali ve Svobodových skříních nějakého toho kostlivce, není málo, a nikde není psáno, že budou neúspěšní. Svoboda ale kandidovat zatím nechce.

Žádné další jméno, snad s výjimkou Tomáše Topfera, kterého nadhodil jeho senátní kolega Kubera, dosud z ODS nezaznělo. Kdokoli z modrých řad to přitom bude mít těžké. Lidská paměť je krátká, ovšem prázdné peněženky a stohy složenek budou vinou Nečasovy vlády realitou i na jaře 2013. Přesto bych například Miroslavu Němcovou nepodceňoval. Koneckonců na Slovensku prezidentský úřad zastává Ivan Gašparovič. Tím spíš může u nás zafungovat mix politické zkušenosti a civilnosti.

TOP 09 si již kandidáta vybrala. Jakkoliv můžeme mít výhrady k politickému programu a ministerským výkonům Karla Schwarzenberga, patří k nemnoha politickým osobnostem s charismatem a jménem známým i za hranicemi. Schwarzenberg se sám pasuje do role outsidera: tvrdí, že jako příslušník pravicové koalice v době reforem nemá prakticky šanci. Je to docela pohodlné a rozvazuje mu to ruce. Jasnou odpovědí na otázku, nakolik bere svoji kandidaturu vážně, bude, zda v době kampaně opustí ministerský post, omezí cestování po světě a začne shromažďovat dušičky doma.

Pokud nasbírá potřebné podpisy, oznámí definitivně svůj zájem o prezidentské křeslo i Miloš Zeman. Když mohl po Václavu Havlovi přijít Klaus, proč by dalším v řadě nemohl být Zeman? Životní osudy jej rozhodně nediskvalifikují. To už spíš někteří spolupracovníci, opozičněsmluvní aféry nebo kontroverzní názory. V minulosti štěpil levici, dnes by se mohl asi opřít i o určitou podporu dosluhujícího prezidenta. Samotní občané ale často v Zemanovi vidí politika okoukaného, který již svůj díl práce ve prospěch České republiky odvedl.

Velmi pozorně sledujme dvojici, která se sama nabízí. Expremiér Jan Fischer jednoznačně, ekonom Jan Švejnar méně okázale. Ve svých oborech nepochybně patří ke špičkám, k politickým a společenským tématům se staví rozvážně. Ani u jednoho ale člověka nenapadne, čím převyšuje kteréhokoli jiného nezkompromitovaného experta. A z čeho odvozují svoji politickou způsobilost? Že již jednou byli (zejména Fischer) ve správný čas na správném místě? A není něco podivného na tom, když si někdo o prezidentskou funkci řekne sám?

Zatímco Fischer čeká, jestli se k němu přihlásí i nějaká politická strana (nejlépe některá z těch, co ho nominovaly do čela tzv. úřednické vlády, jež položila základy dnešních drsných reforem), Jan Švejnar je v partajním prostředí jako doma. S pravicí komunikuje coby člen vládního NERVu (zatímco v minulosti obhajoval penzijní reformu, v současnosti lobbuje za školné), ochotně navštěvuje zelené i sociální demokraty. Pár pěkných slov najde pro kohokoli.

Aby bylo veselo, oba tyto muže si „osvojily“ špičky Věcí veřejných. Radek John chce za prezidenta Fischera, Vít Bárta Švejnara. Už to je varovné…

Když pomineme Janu Bobošíkovou či jiného kandidáta, s nímž se vytasí komunistická strana, a lidovci prosazovanou Zuzanu Roithovou, zůstává nám odtušit, kdo nastoupí do bitvy v dresu či alespoň s podporou ČSSD. Lidovému domu to dilema nezávidím. Očekává se, že jím vybraný uchazeč bude favoritem. Prohra znamená znevýhodnění před příštími sněmovními volbami. Kromě toho demokratickou levici znervózňují zkušenosti z minulých prezidentských voleb parlamentem. V roce 2003 prohrála, byť byla u vlády. V tomto i dalším termínu musela přihlížet zvolení Václava Klause. Za kandidáty si zpravidla vybírala úctyhodné osobnosti ber reálné politické podpory. Teď se čeká, že někoho nabídne všem voličům.

Rizikovými kandidáty jsou Fischer, Švejnar a Zeman. Prvním dvěma by byly zleva předhazovány jejich názory, které neodpovídají poptávce po radikální změně. Sociální demokracie musí dbát o to, aby jménem, se kterým přijde, neshazovala svůj vlastní politický program. Na druhou stranu je ale pravda, že dnes se v průzkumech a anketách jeví Fischer i Švejnar jako velmi dobře volitelní, poněvadž oslovují část elektorátu pravého i levého, o středovém nemluvě. Zeman s sebou zase nese pověst ješitného mstitele, který by — bez ohledu na prezidentské pravomoci - mohl z Hradu učinit paralelní mocenské centrum.

Sociální demokracie může vsadit jak na ideově čitelného nestraníka, tak na straníka schopného oslovit i nelevicové voličstvo. První varianta působí zajímavěji. Například mezi akademiky najdeme řadu pozoruhodných jmen — počínaje Erazimem Kohákem, přes Jana Kellera, Václava Bělohradského, Václava Hořejšího, až po Valtra Komárka. Jenže ochotní adepti se jaksi nehrnou.

Alternativou může být sázka na charismatického předního člena ČSSD či schopného rétora. Mnohé již napadlo jméno momentálně nejpopulárnějšího českého politika, Jiřího Dienstbiera. Jsme ale připraveni na čtyřicátníka, který se do vrcholné politiky vrhl teprve nedávno? A opět — potíž je v tom, že ani charismatičtí politici či oranžoví rétoři o prezidentské klání zájem nejeví.

Možná je to cynické, ale při hledání příští hlavy státu nelze pominou otázku pohlaví. Také ono může patřit k rozhodujícím kritériím. Zkrátka a dobře, přes opačnou zkušenost z každodenní praxe mají v prezidentské volbě lepší startovní pozici způsobilé ženy. Jak by se vám líbily Anna Šabatová, Vladimíra Dvořáková nebo Eliška Wagnerová? Ale zvedla by některá z nich hozenou rukavici? Jsem bohužel na pochybách…

Samostatnou kategorií pak je Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu. Ideální levicový kandidát s úctyhodnou minulostí signatáře Charty 77, Klausova hlavního oponenta na počátku 90.let a pozdějšího sociálnědemokratického vicepremiéra. Leč i Pavel Rychetský se nominaci brání, jak jen to jde.

Kdyby to nebylo vážné, bylo by to komické - sledovat, jak sebevědomá pravice má bohatě na výběr, zatímco v obecné rovině personálně nabitá levice rozpačitě tápe. Přejme jí hodně sil a šťastnou ruku při výběru. Neodpustím si nicméně poznámku na adresu všech těch, kteří by kvalitními prezidentskými kandidáty (a následně prezidenty či prezidentkami) mohli být: Je to i vaše odpovědnost, dámy a pánové, ke komu budou lidé zanedlouho vzhlížet jako k autoritě autorit. Rozumím vašemu pocitu, že užitečnější můžete být jinde a jinak, ovšem někdo se k onomu hradnímu úvazku obětovat bude muset. Ostatně, až tak podřadná práce to zase není.

A aby se nikdo — ti, co vybírají, ti, co (ne)kandidují, i ti, co volí — necítil být paralyzován svou odpovědností, dobrá zpráva na závěr: hůře než naposled prezidentská volba dopadnout nemůže.