Druhá prezidentská pěliletka Václava Klause se naštěstí začíná chýlit ke svému konci a tak se přibližuje doba, kdy se bude vybírat třetí prezident v nedlouhých dějinách České republiky. Ať už bude volba přímá nebo nepřímá, bylo by myslím dobré, aby občanská společnost — resp. její progresivní (liberálně, sociálně a ekologicky orientovaná) část, jakou reprezentuje i Deník Referendum — začala diskutovat o svém kandidátovi, který by vyjadřoval její vizi české společnosti v následujících letech. Ačkoliv současný český stát je parlamentní, nikoliv prezidentskou republikou, role prezidenta v politickém systému tradičně přesahuje čistě reprezentativní roli a klíčovým způsobem ovlivňuje politickou kulturu v zemi. V diskusi o možném kandidátovi či kandidátce proto nejde jen o konkrétní jméno, na kterém koneckonců nemusí zas až tolik záležet (jsem si vědom, že „moje“ kandidátka se může jevit značně nereálně), ale o principy, které by měl/a prezident/ka ztělesňovat.

Současná česká politika používá jako svůj legitimizační rámec zlom v roce 1989. Oba naši dosavadní prezidenti představovali nějakou podobu étosu spojeného s tímto zlomem. Václav Havel symbolizoval „disidentskou“ linii občanského odporu proti poststalinistickému režimu a tedy jakési morální vítězství nad komunismem. Václav Klaus byl zase figurou reprezentující vítězné dějiny liberálního kapitalismu ve fukuyamovském slova smyslu, a snad aby simuloval morální auru Havlovu, přizdobil se časem též jakousi podobou „disidentství“, tentokrát v odporu proti Evropské unii, hrozící prý stát se novým Sovětským svazem, a údajnému klimatologickému spiknutí.

Oba Václavové představují v české politice určitý spor, který je však do značné míry falešný — Petr Schnur v této souvislosti kdysi psal o „mýtu dvou Václavů“ (zde). I já jsem se tento spor, odrážející fundamentální problém české politické kultury, pokusil opakovaně formulovat.

V souvislosti s neonormalizací (zde) jsem jej vymezil „patosem intelektuála“ a „apatií zelináře“: na jedné straně tedy velké ideje, které však zůstávají odtrženy od reálných politických problémů a žijí si svůj morálně vítězný „život v pravdě“, na druhé straně konzumentská netečnost, která volí vyprázdněný konformismus s vládnoucími, aby snad nepřišla o „dobré bydlo“.

Na jiném místě (zde) jsem psal o vztahu mezi „apologetickým cynismem“ a „politickým gnosticismem“. Zatímco první redukuje politiku na studený mocenský kalkul a nekalé praktiky omlouvá nezměnitelnou lidskou přirozeností a tím, že „tak to bylo vždycky“, druhý přístup vidí problém ve vládě nevědoucích; je třeba svěřit vládu těm, kteří jsou morálně bezúhonní a jsou to odborníci — jako by v pozadí bylo platónské přesvědčení, že opravdu vědoucí člověk se nejen vyzná ve své profesi, ale současně je připoután k dobru a nemůže činit zlo.

Pojítkem obou slepých uliček, tedy jak sporu mezi disidentem a zelinářem, tak sporu mezi cynikem a gnostikem, je rozchod mezi „ideály“ a „zájmy“. Z jedné strany jsou ideály vnímány jako iluze a nebezpečné snění, potažmo jako krásná slova mající obalamutit potenciální voliče; jediným reálným a pozitivním ideálem je „svobodná společnost“, v níž se vše dá redukovat na víceméně sobecké zájmy. Z druhé strany je prosazování vlastního zájmu notoricky vnímáno jako cosi až nemorálního, odsouzeníhodného — např. korupce je vykládána jako vítězství sobeckých zájmů nad ideálem zodpovědnosti politika vůči věci veřejné.

Výsledkem jsou tak reálně prosazované zájmy, kterým ovšem schází legitimita, protože jsou odděleny od vyšších hodnot, jež je by je „regulovaly“; a vedle nich ideály, které jsou v lepším případě bezzubé, protože se nemohou pošpinit obhajobou materiálních zájmů, v horším případě jsou i nebezpečné, protože „ve skutečnosti“ nejsou ničím jiným než sobeckým partikulárním zájmem zabaleným do (sebe)obelhávajícího vznešeného hávu.

„Havlovská“ politika ideálů zbavených reálně politického rozměru, ona příslovečná „pravdoláska“, ústí v mýtopolitiku, v níž z ideálů zbyly abstrahované a volně použitelné nálepky „dobra a zla“. Takové depolitizované kategorie jsou pak více než vhodné pro posvěcení aktivit typu „humanitární bombardování“, které jsou od domácí každodenní politiky dostatečně vzdálené na to, aby byly právě jen patetickým divadlem bez přímé politické odpovědnosti toho, kdo je uvádí (a kdo přehlíží až příliš pozemské zájmy, jež jsou za tím bojem dobra proti zlu nedbale skryty). „Klausovská“ politika cynicky studených zájmů, spjatá s omezením politiky na teritorium národního státu (neboť je přece přirozené, že jsou „našinci“ a „cizinci“, každé území musí mít svého majitele), zase otevírá cestu pro dominanci bezskrupulózního nadnárodního kapitalismu, kdy se finančním trhům pod rouškou svobodného podnikání dovoluje mít za rukojmí celé státy. Myšlenky o alternativě jsou diskreditovány jako jdoucí proti lidské přirozenosti a vedoucí do gulagu. Obě tyto formy politiky jsou nakonec svorné v podpoře globálního statu quo.

Anna Šabatová, dlouho spjatá s úřadem veřejného ochránce lidských práv, pro mne v tomto bezvýchodném pseudokonfliktu české politiky ztělesňuje linii, jež má společné kořeny s „pravdoláskou“ (a obnova politiky musí přeci jen zůstat blíže této linii než té klausovské), legitimitu tedy čerpá ne z vítězství kapitalismu ve studené válce, ale z odporu proti nedemokratickému režimu na základě étosu lidských práv. Lidská práva zde však nefigurují jako zástava zideologizovaného boje proti větším či menším říším Zla, nýbrž jako legitimizace nároku utlačovaných či diskriminovaných spoluobčanů na zrovnoprávnění. Prosazování lidských práv v tomto duchu je jak prosazováním určitého ideálu (rovnosti a důstojnosti všech lidí), tak prosazováním zcela reálného zájmu těch, kdo ve své snaze o co nejlepší život narážejí na větší překážky než ostatní. Tato zakotvení tužeb vylučovaných a marginalizovaných v principu, který za svůj doslova ustavující ideál oficiálně považuje obec samotná, je jedním z pilířů demokratické politiky, ba politiky vůbec. Ne nadarmo je hlavním námětem Platónovy Ústavy, zakladatelského spisu evropské politické filozofie, spravedlnost.

Samozřejmě, že „moje“ kandidátka není jediná, kdo by podobný princip mohl ztělesňovat. Mám jej spojený např. i s osobou současného předsedy Ústavního soudu, Pavlem Rychetským. Ten je však užitečný právě na tom postu, který zastává. A především: myslím, že by bylo dobré, kdyby se prezidentské role poprvé v dějinách Česka i Československa ujala žena. „Velké vyprávění“ o boji disidentů proti poststalinistickému režimu je zpravidla podáváno jako příběh hrdinných mužů — přitom bez „jejich“ žen by žádný takový příběh neexistoval. Je to typické pro běžné líčení historie vůbec. Ženy přitom představují zhruba celou jednu polovinu lidstva, český národ nevyjímaje. Minimálně z úcty k této polovině, ale snad i ze symbolických důvodů, v době, kdy si naplno „vyžíráme“ bezvýchodnost politiky vedené muži, bych byl rád, kdyby příští hlava státu měla ženskou tvář a „ženský rozum“ — i když nevím, co to přesně znamená.