Šabatová na hrad!

Martin Škabraha

Čas zbývající do volby nového prezidenta ČR se krátí a nejen proto by bylo dobré, aby občanská společnost začala diskutovat o tom, jaké principy by měl ztělesňovat „její“ kandidát.

Druhá prezidentská pěliletka Václava Klause se naštěstí začíná chýlit ke svému konci a tak se přibližuje doba, kdy se bude vybírat třetí prezident v nedlouhých dějinách České republiky. Ať už bude volba přímá nebo nepřímá, bylo by myslím dobré, aby občanská společnost — resp. její progresivní (liberálně, sociálně a ekologicky orientovaná) část, jakou reprezentuje i Deník Referendum — začala diskutovat o svém kandidátovi, který by vyjadřoval její vizi české společnosti v následujících letech. Ačkoliv současný český stát je parlamentní, nikoliv prezidentskou republikou, role prezidenta v politickém systému tradičně přesahuje čistě reprezentativní roli a klíčovým způsobem ovlivňuje politickou kulturu v zemi. V diskusi o možném kandidátovi či kandidátce proto nejde jen o konkrétní jméno, na kterém koneckonců nemusí zas až tolik záležet (jsem si vědom, že „moje“ kandidátka se může jevit značně nereálně), ale o principy, které by měl/a prezident/ka ztělesňovat.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Současná česká politika používá jako svůj legitimizační rámec zlom v roce 1989. Oba naši dosavadní prezidenti představovali nějakou podobu étosu spojeného s tímto zlomem. Václav Havel symbolizoval „disidentskou“ linii občanského odporu proti poststalinistickému režimu a tedy jakési morální vítězství nad komunismem. Václav Klaus byl zase figurou reprezentující vítězné dějiny liberálního kapitalismu ve fukuyamovském slova smyslu, a snad aby simuloval morální auru Havlovu, přizdobil se časem též jakousi podobou „disidentství“, tentokrát v odporu proti Evropské unii, hrozící prý stát se novým Sovětským svazem, a údajnému klimatologickému spiknutí.

Oba Václavové představují v české politice určitý spor, který je však do značné míry falešný — Petr Schnur v této souvislosti kdysi psal o „mýtu dvou Václavů“ (zde). I já jsem se tento spor, odrážející fundamentální problém české politické kultury, pokusil opakovaně formulovat.

V souvislosti s neonormalizací (zde) jsem jej vymezil „patosem intelektuála“ a „apatií zelináře“: na jedné straně tedy velké ideje, které však zůstávají odtrženy od reálných politických problémů a žijí si svůj morálně vítězný „život v pravdě“, na druhé straně konzumentská netečnost, která volí vyprázdněný konformismus s vládnoucími, aby snad nepřišla o „dobré bydlo“.

Na jiném místě (zde) jsem psal o vztahu mezi „apologetickým cynismem“ a „politickým gnosticismem“. Zatímco první redukuje politiku na studený mocenský kalkul a nekalé praktiky omlouvá nezměnitelnou lidskou přirozeností a tím, že „tak to bylo vždycky“, druhý přístup vidí problém ve vládě nevědoucích; je třeba svěřit vládu těm, kteří jsou morálně bezúhonní a jsou to odborníci — jako by v pozadí bylo platónské přesvědčení, že opravdu vědoucí člověk se nejen vyzná ve své profesi, ale současně je připoután k dobru a nemůže činit zlo.

Pojítkem obou slepých uliček, tedy jak sporu mezi disidentem a zelinářem, tak sporu mezi cynikem a gnostikem, je rozchod mezi „ideály“ a „zájmy“. Z jedné strany jsou ideály vnímány jako iluze a nebezpečné snění, potažmo jako krásná slova mající obalamutit potenciální voliče; jediným reálným a pozitivním ideálem je „svobodná společnost“, v níž se vše dá redukovat na víceméně sobecké zájmy. Z druhé strany je prosazování vlastního zájmu notoricky vnímáno jako cosi až nemorálního, odsouzeníhodného — např. korupce je vykládána jako vítězství sobeckých zájmů nad ideálem zodpovědnosti politika vůči věci veřejné.

Výsledkem jsou tak reálně prosazované zájmy, kterým ovšem schází legitimita, protože jsou odděleny od vyšších hodnot, jež je by je „regulovaly“; a vedle nich ideály, které jsou v lepším případě bezzubé, protože se nemohou pošpinit obhajobou materiálních zájmů, v horším případě jsou i nebezpečné, protože „ve skutečnosti“ nejsou ničím jiným než sobeckým partikulárním zájmem zabaleným do (sebe)obelhávajícího vznešeného hávu.

„Havlovská“ politika ideálů zbavených reálně politického rozměru, ona příslovečná „pravdoláska“, ústí v mýtopolitiku, v níž z ideálů zbyly abstrahované a volně použitelné nálepky „dobra a zla“. Takové depolitizované kategorie jsou pak více než vhodné pro posvěcení aktivit typu „humanitární bombardování“, které jsou od domácí každodenní politiky dostatečně vzdálené na to, aby byly právě jen patetickým divadlem bez přímé politické odpovědnosti toho, kdo je uvádí (a kdo přehlíží až příliš pozemské zájmy, jež jsou za tím bojem dobra proti zlu nedbale skryty). „Klausovská“ politika cynicky studených zájmů, spjatá s omezením politiky na teritorium národního státu (neboť je přece přirozené, že jsou „našinci“ a „cizinci“, každé území musí mít svého majitele), zase otevírá cestu pro dominanci bezskrupulózního nadnárodního kapitalismu, kdy se finančním trhům pod rouškou svobodného podnikání dovoluje mít za rukojmí celé státy. Myšlenky o alternativě jsou diskreditovány jako jdoucí proti lidské přirozenosti a vedoucí do gulagu. Obě tyto formy politiky jsou nakonec svorné v podpoře globálního statu quo.

Anna Šabatová, dlouho spjatá s úřadem veřejného ochránce lidských práv, pro mne v tomto bezvýchodném pseudokonfliktu české politiky ztělesňuje linii, jež má společné kořeny s „pravdoláskou“ (a obnova politiky musí přeci jen zůstat blíže této linii než té klausovské), legitimitu tedy čerpá ne z vítězství kapitalismu ve studené válce, ale z odporu proti nedemokratickému režimu na základě étosu lidských práv. Lidská práva zde však nefigurují jako zástava zideologizovaného boje proti větším či menším říším Zla, nýbrž jako legitimizace nároku utlačovaných či diskriminovaných spoluobčanů na zrovnoprávnění. Prosazování lidských práv v tomto duchu je jak prosazováním určitého ideálu (rovnosti a důstojnosti všech lidí), tak prosazováním zcela reálného zájmu těch, kdo ve své snaze o co nejlepší život narážejí na větší překážky než ostatní. Tato zakotvení tužeb vylučovaných a marginalizovaných v principu, který za svůj doslova ustavující ideál oficiálně považuje obec samotná, je jedním z pilířů demokratické politiky, ba politiky vůbec. Ne nadarmo je hlavním námětem Platónovy Ústavy, zakladatelského spisu evropské politické filozofie, spravedlnost.

Samozřejmě, že „moje“ kandidátka není jediná, kdo by podobný princip mohl ztělesňovat. Mám jej spojený např. i s osobou současného předsedy Ústavního soudu, Pavlem Rychetským. Ten je však užitečný právě na tom postu, který zastává. A především: myslím, že by bylo dobré, kdyby se prezidentské role poprvé v dějinách Česka i Československa ujala žena. „Velké vyprávění“ o boji disidentů proti poststalinistickému režimu je zpravidla podáváno jako příběh hrdinných mužů — přitom bez „jejich“ žen by žádný takový příběh neexistoval. Je to typické pro běžné líčení historie vůbec. Ženy přitom představují zhruba celou jednu polovinu lidstva, český národ nevyjímaje. Minimálně z úcty k této polovině, ale snad i ze symbolických důvodů, v době, kdy si naplno „vyžíráme“ bezvýchodnost politiky vedené muži, bych byl rád, kdyby příští hlava státu měla ženskou tvář a „ženský rozum“ — i když nevím, co to přesně znamená.

    Diskuse
    LJ
    July 27, 2011 v 10.10
    Tisíceré díky za to téma, analýzu stavu a za nadhozené jméno (vlastně dvě jména). Vidím to velmi podobně a přimlouvám se, aby "prezidentská" diskuse v DR vypukla (když už politické strany z vrozené opatrnosti vyčkávají)...
    PZ
    July 27, 2011 v 10.16
    Eliška Wagnerová
    Anna Šabatová není špatná volba.
    Osobně si myslím, že Eliška Wagnerová, místopředsedkykě Ústavního soudu by byla lepší kandidátkou.

    Lidskská práva má jako specializace od roku 1984. Po sametové revoluci byla jediná z mála osob, které se v této problematice vyznala. Pracovala jako předsedkyní Nejvyššího soudu, v Legislativní radě vlády. Žila v exilu v Německu mezi 1984 a 1993, takže zná i jiné prostředí než totalitní a post-totalitní ČR.

    Její mandát u Ústavního soudu končí v dubnu 2012.
    Těžce se dokážu představit jinou osobnost, která by měla lepší kvalifikace na tento post než ona. Myslím si, že Eliška Wagnerová bude výbornou prezidentkou, pokud bude chtít kandidovat a bude mít podporu.
    AZ
    July 27, 2011 v 10.41
    Ano, Anna Šabatová na hrad!
    kromě všech zmíněných předpokladů bych ráda připomněla i to, že je to žena neokázalého vystupování, která už svým zjevem a projevem reprezentuje esenci významu i údělu společensky aktivní, vzdělané, pracující a veřejně působící ženy v Česku od 60. let do současnosti. Její "sestry", intelektuálky v menších a malých městech, vykonaly ( a stále konají) pro kulturní úroveň i sociálně snesitelnou společnost většinu práce, přičemž právě jejich místa jsou vždy mezi těmi nejhůře placenými.
    Ale mám ještě jedno jméno, ženu, která má své místo v akademické sféře, kde vykonala významné dílo, která se angažuje v občanském životě, zejména v oblastech životního prostředí, která zná problematiku lidských práv v globálním měřítku a navíc má jednu kvalifikaci, již snad žádný světový politik nemá a která je přitom vrcholně důležitá a v dnešním světě snad i potenciálně vlivná: znalost Číny a čínštiny.
    Je to Olga Lomová.
    MT
    July 27, 2011 v 10.48

    mně by jako sociálně demokratickému veteránovi z roku 1989 obě jména vyhovovaly - za výhodu považuji i to, že jde o ženy, ať si na afirmativní úhel pohledu nadává kdo chce jak chce.

    PL
    July 27, 2011 v 15.9
    dvě poloviny skýtají víc vhodných voleb než jen jedna
    Líbí se mi ten rozbor filozofií a politik obou Václavů, i když mě kritika údajné bezubosti (a toho že je to od intelektuála špatně) toho prvního nepřesvědčila. Pro otevření potřebné diskuse dobrý start, ale závěr omezující úvahy na prý vhodnější ženy, protože "-nevím, co to přesně znamená" ...není moc šťastný.
    Problém prezidetské kandidátky se mi zdá o jednu drobnost větší než prezidenstkého kandidáta, a totiž že by byla naší první prezidentkou. Proto, a proto aby nebyla pak nadlouho i poslední, bylo by ideální mít požadavky na kadidátku vyšší, měla by se totiž zapsat do historie skutečně tučným a ozdobným písmem, což je podle mého názoru možné jen díky osobnostním kvalitám, které nejsou vázané na gender. Ale zpět na zem, pro ČR bude velký úspěch, když bude i menší polovina občanů na svého budoucího prezidenta aspoň malinko hrdá.
    DS
    July 27, 2011 v 16.19
    Dobrý den, dovolil bych si navrhnout jinou variantu :
    ŽÁDNÁ PRESIDENTKA,ŽÁDNÝ PRESIDENT a malou změnu ústavy : k čemu ji/ho potřebujeme ?
    Z hlediska pseuodorozdělení mocí jistě ne.
    A paní Šabatová ?
    snad ne, snad ne....jednou jsem jel výtahem s p Úhlem / vím, pouhý manžel/ a stačilo mi to... ale dobrá : trockisty na Hrad ! Vždyť Trockij byl vlastně dobrý člověk a ještě hnusně zavražděn Stalinem v Mexico City, viděl jste práce Rivery ?
    Byl by to vážně fór , pane Škabraha, to se Vám povedlo !
    Děkuji, beru to jako vtip a dobrý !

    DS
    Vida, na Elišku Wagnerovou jsem si nevzpomněl. Přiznávám, že by oproti AŠ měla jednu podstatnou výhodu - nebyla by tolik vystavena ideologickým útokům pravice (viz též příspěvek hned nad tímto).
    DS
    July 27, 2011 v 17.50
    Vážený pane Škabraha : moc jste mne potěšil,děkuji
    Jak je možno čísti : stačil jeden odstavec a Vy hned stahujete svou kanditátkou a teprve si uvědomujete... ? :-)

    Děkuji
    DS
    July 27, 2011 v 18.34
    Ad pravice
    Martine,

    nepodceňovala bych pravičáky. Většina z nich by myslím neposuzovala kandidátku podle manžela, kterého potkala jednou ve výtahu.
    DS
    July 27, 2011 v 18.39
    Vážená paní Uhlová
    a) nejsem pravičák
    b) to, že stahuje , pan kolega , svou vlastní kandidátku je jeho věcí : já to jen komentoval :-)

    DS
    + Další komentáře