Kromě Evy Kantůrkové, kterou respektuji z povzdálí, jsou všichni oslovení mí přátelé nebo aspoň známí. Láká mě to, připojit se k nim.

Ano, bylo to v těch dnech i dojetí a dnes je tu aspoň jeho stín. Nebral bych to jako kýčovité prožívání vzpomínek.

Pro mne to celé začalo účastí na svatořečení Anežky v Římě. Soudruzi mě pustili, i když jsem predtím byl ve vězení za "přípravu na opuštění republiky". Bylo to velké také velké setkání s českým exilem. Všichni jsme si notovali: Anežka to zařídí.

17. listopadu, ve chvílích, kdy začínala demonstrace na Výtoni, jsem jel do Bratislavy "mařit". Páchat delikt maření státního dozoru nad činností církví.

O den později tam přijel Dominik Duka s osobním zážitkem z Národní třîdy. Pustil tehdy spolu s kostelníkem studenty prchající před esenbáky do kostela sv. Voršily, který opustili, když až ldyž byl na Národní klid. Měl i tu nakonec mylnou zprávu o mrtvém studentovi. Reagoval jsem tehdy spontánně: To je jejich konec.

Ale týž Duka mi už někdy v květnu toho roku řekl: 17. listopadu to praskne. Budil dojem, že je mu jasno a ví, která bije. To trochu zpochybňuje mou důvěru v čirou spontánnost lidového vzepětí vedoucího k dobrovolné resignaci režimu.

Nadšení uvadalo v roce 1990 i v souvislosti s pomlčkovou válkou. Šancí byl tehdy demokratický socialismus řekněme skandinávského typu. Okruh kolem Václava Klause však zaváděl tvrdý kapitalismus, tržní systém bez přívlastků. Zdraví a vzdělání se mělo stát "zbožím, jako každé jiné".

Církev komunistickým režimem potlačovaná se otřepala. Na výuku náboženství na základních a stredních školách se přihlásila většina žáků. Ředitelka tehdy otevřeného církevního gymnázia se mnou probírala, co má dělat s dominikánem, který tam učí náboženství. Chtěl opakovat poučky nazpaměť, posílal studenty do kouta a za dveře, okřikoval je a choval se k nim nezdvořile. V dalších letech klesl počet žáků na tomto dobrovolném předmětu na asi jedno procento. Církev se záhy začala pokoušet cenzurovat veřejný prostor.

Ekonomicky a sociálně se máme všichni trochu lépe než za vlády komunistů. Ukazuje se to na tzv. spotřebním koši. Jenže drastický růst cen energií nás vrhá v životním standardu zpátky. Bydlení je pro velkou část populace neúnosně drahé.

Jsme svobodní, což bohužel pro málo občanů něco znamená. Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry, i tehdy, když jsme se při volbě spletli. Můžeme volně cestovat, pokud si to můžeme dovolit. Můžeme se svobodně vyslovovat a znamená to i svobodu slovy ubližovat a ohrožovat.

Jsem za změnu na konci roku 1989 vděčný a věřím, že přiblížení k tomu, po čem jsme tehdy toužili, je pořád ještě možné.

Děkuji autorovi za přehledné vyjasnění, jak se teď rýsuje pole reálných kandidátů. Jen malou poznámku. 8. listopadu se kandidáti přihlašují s příslušnou podporou k volbě. Pak však ještě musíme nechat volební komisi prověřit podpůrné podpisy. Řekl bych, že na to bude třeba ještě dvou týdnů. Až pak bude definitivně a oficiálně známo, kdo vstupuje dondalší etapy kampaně.

Že by v zemském uspořádání byla opět dvě města místo jednoho, Frýdek a Místek, to bych ještě chápal. Ale byly by dvě Ostravy? A dvě Jihlavy?

Inu, taky mě trochu udivovala oslava vzniku státu, který Česko spolu se Slovenskem zlikvidovaly. Ale pak mě někdo přesvědčil, že se tím přihlašujeme k hodnotám, ke kterým se hlásil československý stát. Říkalo se jim hodnoty humanitní. Byla to idea státu sekulárního, v jistém smyslu plebejského, s otevřeným pluralitním systémem.

Česká ústava se hlásí k celým dějinám české státnosti. Řekl bych, že na tom nic nemění to, že tehdy byl český stát zapojen do Svaté říše římské a dnes do Evropské unie.

Viděl jsem křestní list svého adoptivního otce z r. 1911 a tam v zahlaví bylo: Království české, arcidiecéze pražská, farnost Plzeň...

Konference biskupů Slovenska vydala prohlášení, ve kterém vyslovila politování. Bohužel se nevyslovila k motivů dvojí vraždy.