Moc zajímavý text. Nečetl jsem ho s nadšením. Vlastně nerad čtu to, co obsahuje. Nerad jsem konfrontován s fakty, která připomíná. Ale je mimořádně poctivý, inteligentní a vyrovnaný.
Jsem přesvědčen, že věkovité ruské agresi, ani té její dnešní podobě nemáme ustupovat. Nemáme nechat Rusko exportovat autoritativní, imperiální, konzervativní režim.
Vezměme jako příklad konec 2. světové války. Západní mocnosti porazily nacistické Německo a osvobodily od jeho nadvlády řadu zemí a nepřivlastnily si ani píď území (i Sársku nechaly prostor se rozhodnout). Sovětský svaz expandoval a přivlastnil si území nepřátel i přátel a spojenců. Tohle už jsme v Evropě překonali. Máme právo Rusko žádat, aby respektovalo závazky, které přijalo, např. v rámci OSN nebo donedávna v Radě Evropy.
Rusko se výslovně zavázalo respektovat celistvost Ukrajiny a jedná věrolomně.
Jenže jde také o přežití lidí a o záchranu ekonomického a technického zázemí pro normální život obyvatelstva. Jde také o to, že NATO nechce rozpoutat nukleární kataklyzma. Nepomohlo by to nikomu, ani Ukrajině a nebylo by vítězů.
Proto se uvažuje o kompromisech. Italský premiér ani americký poradce nepřinutí statečné Ukrajince k tomu, aby se vzdali. Mají právem obavu, že Rusku nebude stačit Krym a Donbas. Putin a jeho spřízněnci docela jasně mluví o ukrajinské etnické a politické identitě jako o nežádoucím konstruktu. Jeden ústupek bude znamenat, že za další léta Rusko bude nárokovat třeba celý levý břeh Dněpru a pak vše až po Užhorod a Mulačevo.
Je to nesnadné. Je nesnadné sladit mír a spravedlnost. A jsem rád, že se o tom uvažuje a za to, jak to Filip Outrata pojímá.
Čteme-li článek pozorně, najdeme to tam. I název je přesný. Nepředsedáme Unii, jak jinde pořád slyšíme a čteme. Předsedáme v Unii, a sice pouze jednomu ze čtyř rozhodujících orgánů. Nepředsedáme Evropskému parlamentu, Evropské radě ani Evropské komisi. Předsedáme Radě Evropské unie.
Asi není třeba připomínat, že není žádný předseda tohoto orgánu. Rada EU zasedá v proměnlivých složeních. Tvoří ji resortní ministři, např. ministři životního prostředí a v následujícím půlroce jim bude český ministr předsedat. Na některé ze složení Rady nemusí během druhého pololetí letošního roku ani dojit.
Asi není radno přeceňovat Radu EU. Zákonodárné shromáždění připomínají společně Evropská rada (složená z premiérů nebo prezidentů) a Evropský parlament. Čímsi jako vláda EU je Evropská komise.
Ministři by měli být koordinováni, připraveni na překvapivě situace, znalí agendy a jazykové vybavení k jednání v kuloárech (při oficiálních schůzi hnse tlumočí). Sotva však změní politickou orientaci Unie danou stabilně Evropským parlamentem a ne tak stabilně, totiž v závislosti na místních volbách, Evropskou radou.
Buďme připraveni, ale nečiňme si iluze, že hneme Evropou.
Z politických důvodu bych měl tendenci spíš mluvit o Kyivu, Lvivu, Charkivu a Černihivu.
Pokud jde o názvy užívané v médiích, je třeba vzít v úvahu, že pro města v jiných zemích máme české názvy. Neříkáme: Jedu do Dresedenu, pak do Munche u a nakonec do Wienu.
Stejně tak v němčině přirozeně fungují německé názvy měst v Česku: Prag, Brünn, Tropau, Leitmeritz, nemělo by nás to pohoršovat. Podobně užíváme Varšava, Krakov, Vratislav a ne Warszawa, Krakow a Wroclaw (s přeškrtnutým l, které teď nemám k dispozici).
Jsem zvědav, povede-li sympatie k Ukrajině ke změně úzu.
V souvislosti s 2. světovou válkou se zvažovala kolektivní vina německého národa. Na české reakci se kritizuje, že obyvatelé německého jazyka činila kolektivně vinnými za zvěrstva nacistického režimu a kolektivně je vykázala z našeho území, na docházelo i k masakrům vůči nim s více oběťmi než třeba vyhlazení Lidic.
Přesto ale německý filosof Karl Jaspers vinu svého národa zvažoval. Vedle viny morální a kriminální, které jsou individuální (a instancemi pro ně jsou svědomí a soud), existuje vina politická. Tam patří úvahy o činitelích zločinného režimu, o těch, kdo dobrovolně stáli na jeho straně a podporovali ho i o těch, kdo pasivitou umožňovali jeho pokračování.
Rusové se dopustili další agrese. V minulém století společně s nacisty rozpoutali 2. světovou válku, uchvátili kus Polska, pokusili se o Finsko, přivlastnili si Litvu, Lotyšsko a Estonsko, také Moldávii. Odebrali území dokonce i svým spojencům, mimo jiné Československu. Útok na Ukrajinu je pokračováním ruské agresivity.
Rusy kritizuje Alexandr Mitrofanov, který je sám Rus. Není to tedy kritika nacionalistická nebo rasistická. Měl jsem před pár lety rozhovor s Ruskem, který tady žil nějakých patnáct roků a vracel se do vlasti. Poseděli jsme při kafi a tehdy mi říkal: Nevěřte nám, buďte vůči nám opatrní, my nejsme Evropané, nesdílíme evropské hodnoty.
Proto jistě není namístě útočit (třebaže jen verbálně) na každého, kdo promluví rusky. Ale je v pořádku, když Rusy, kteří aktivně nebo i jen pasivně podporuji putinovskou diktaturu považujeme za součást války, v níž jsme sami zapojeni. Za protivníka. Jsme ve valce nepřímo, ale podporujeme např. finančně i jako jednotlivci Ukrajinu v odporu vůči ruskému agresorovi.
A vřelé díky Rusům, kteří proti válčícímu režimu vystupují. Vracejí do hry možnost budoucího obchodu, kulturní výměny, spolupráci ve vědě a vzdělávání, až bude (pokud bude) diktátorský režim poražen. Reprezentují to z ruské kultury, co je pro Evropu inspiraci.
Jak mluvit o míru na Ukrajině
Filip Outrata
Moc zajímavý text. Nečetl jsem ho s nadšením. Vlastně nerad čtu to, co obsahuje. Nerad jsem konfrontován s fakty, která připomíná. Ale je mimořádně poctivý, inteligentní a vyrovnaný.
Jsem přesvědčen, že věkovité ruské agresi, ani té její dnešní podobě nemáme ustupovat. Nemáme nechat Rusko exportovat autoritativní, imperiální, konzervativní režim.
Vezměme jako příklad konec 2. světové války. Západní mocnosti porazily nacistické Německo a osvobodily od jeho nadvlády řadu zemí a nepřivlastnily si ani píď území (i Sársku nechaly prostor se rozhodnout). Sovětský svaz expandoval a přivlastnil si území nepřátel i přátel a spojenců. Tohle už jsme v Evropě překonali. Máme právo Rusko žádat, aby respektovalo závazky, které přijalo, např. v rámci OSN nebo donedávna v Radě Evropy.
Rusko se výslovně zavázalo respektovat celistvost Ukrajiny a jedná věrolomně.
Jenže jde také o přežití lidí a o záchranu ekonomického a technického zázemí pro normální život obyvatelstva. Jde také o to, že NATO nechce rozpoutat nukleární kataklyzma. Nepomohlo by to nikomu, ani Ukrajině a nebylo by vítězů.
Proto se uvažuje o kompromisech. Italský premiér ani americký poradce nepřinutí statečné Ukrajince k tomu, aby se vzdali. Mají právem obavu, že Rusku nebude stačit Krym a Donbas. Putin a jeho spřízněnci docela jasně mluví o ukrajinské etnické a politické identitě jako o nežádoucím konstruktu. Jeden ústupek bude znamenat, že za další léta Rusko bude nárokovat třeba celý levý břeh Dněpru a pak vše až po Užhorod a Mulačevo.
Je to nesnadné. Je nesnadné sladit mír a spravedlnost. A jsem rád, že se o tom uvažuje a za to, jak to Filip Outrata pojímá.
Za dveřmi je české předsednictví EU, zvládneme ho? I s koulí Visegrádu na noze?
Petr Janyška
Čteme-li článek pozorně, najdeme to tam. I název je přesný. Nepředsedáme Unii, jak jinde pořád slyšíme a čteme. Předsedáme v Unii, a sice pouze jednomu ze čtyř rozhodujících orgánů. Nepředsedáme Evropskému parlamentu, Evropské radě ani Evropské komisi. Předsedáme Radě Evropské unie.
Asi není třeba připomínat, že není žádný předseda tohoto orgánu. Rada EU zasedá v proměnlivých složeních. Tvoří ji resortní ministři, např. ministři životního prostředí a v následujícím půlroce jim bude český ministr předsedat. Na některé ze složení Rady nemusí během druhého pololetí letošního roku ani dojit.
Asi není radno přeceňovat Radu EU. Zákonodárné shromáždění připomínají společně Evropská rada (složená z premiérů nebo prezidentů) a Evropský parlament. Čímsi jako vláda EU je Evropská komise.
Ministři by měli být koordinováni, připraveni na překvapivě situace, znalí agendy a jazykové vybavení k jednání v kuloárech (při oficiálních schůzi hnse tlumočí). Sotva však změní politickou orientaci Unie danou stabilně Evropským parlamentem a ne tak stabilně, totiž v závislosti na místních volbách, Evropskou radou.
Buďme připraveni, ale nečiňme si iluze, že hneme Evropou.
Pochyby o majetkových převodech v katolické církvi
Ivan Štampach
Mělo být "do Münchenu".
Kyjiv nebo Kyjev? Česká debata o jazyce opět konzervativní
Martin Konvička
Z politických důvodu bych měl tendenci spíš mluvit o Kyivu, Lvivu, Charkivu a Černihivu.
Pokud jde o názvy užívané v médiích, je třeba vzít v úvahu, že pro města v jiných zemích máme české názvy. Neříkáme: Jedu do Dresedenu, pak do Munche u a nakonec do Wienu.
Stejně tak v němčině přirozeně fungují německé názvy měst v Česku: Prag, Brünn, Tropau, Leitmeritz, nemělo by nás to pohoršovat. Podobně užíváme Varšava, Krakov, Vratislav a ne Warszawa, Krakow a Wroclaw (s přeškrtnutým l, které teď nemám k dispozici).
Jsem zvědav, povede-li sympatie k Ukrajině ke změně úzu.
Ruská válka a kolektivní vina
Filip Outrata
V souvislosti s 2. světovou válkou se zvažovala kolektivní vina německého národa. Na české reakci se kritizuje, že obyvatelé německého jazyka činila kolektivně vinnými za zvěrstva nacistického režimu a kolektivně je vykázala z našeho území, na docházelo i k masakrům vůči nim s více oběťmi než třeba vyhlazení Lidic.
Přesto ale německý filosof Karl Jaspers vinu svého národa zvažoval. Vedle viny morální a kriminální, které jsou individuální (a instancemi pro ně jsou svědomí a soud), existuje vina politická. Tam patří úvahy o činitelích zločinného režimu, o těch, kdo dobrovolně stáli na jeho straně a podporovali ho i o těch, kdo pasivitou umožňovali jeho pokračování.
Rusové se dopustili další agrese. V minulém století společně s nacisty rozpoutali 2. světovou válku, uchvátili kus Polska, pokusili se o Finsko, přivlastnili si Litvu, Lotyšsko a Estonsko, také Moldávii. Odebrali území dokonce i svým spojencům, mimo jiné Československu. Útok na Ukrajinu je pokračováním ruské agresivity.
Rusy kritizuje Alexandr Mitrofanov, který je sám Rus. Není to tedy kritika nacionalistická nebo rasistická. Měl jsem před pár lety rozhovor s Ruskem, který tady žil nějakých patnáct roků a vracel se do vlasti. Poseděli jsme při kafi a tehdy mi říkal: Nevěřte nám, buďte vůči nám opatrní, my nejsme Evropané, nesdílíme evropské hodnoty.
Proto jistě není namístě útočit (třebaže jen verbálně) na každého, kdo promluví rusky. Ale je v pořádku, když Rusy, kteří aktivně nebo i jen pasivně podporuji putinovskou diktaturu považujeme za součást války, v níž jsme sami zapojeni. Za protivníka. Jsme ve valce nepřímo, ale podporujeme např. finančně i jako jednotlivci Ukrajinu v odporu vůči ruskému agresorovi.
A vřelé díky Rusům, kteří proti válčícímu režimu vystupují. Vracejí do hry možnost budoucího obchodu, kulturní výměny, spolupráci ve vědě a vzdělávání, až bude (pokud bude) diktátorský režim poražen. Reprezentují to z ruské kultury, co je pro Evropu inspiraci.