Designovaný premiér navrhuje, prezident návrh přijímá nebo nepřijímá, jmenuje nebo nejmenuje. Všichni tři polistopadovou prezidenti se ke jmenování vyslovovali.

Jmenování je právní akt, ale ústavní pořádek nechává také prostor i pro politiku, pro jednání. Tam sehrají roli argumenty a síla mandátu. Proto bych Zemanovy rozhovory s kandidáty nepokládal za nestandardní.

Ústava nepopisuje možnost, že by prezident definitivně odmítl jmenování a že by premiér byl povinen předložit nový návrh. Není předem jasné, jak by rozhodl Ústavní soud v případě kompetenčního sppru.

Je tu ústavní zvyklost, že pokud premiér na návrhu trvá, je člen vlády jmenován. Jsem rád, že Zeman tuto zvyklost dodržel. Umím si představit, že chtěl vnést rozpor do nové vlády. Je zřejmé, že mu vadí Lipavského typický unijní postoje, že je kritický k Číně a Rusku a k izraelské politice vůči Palestincům.

Proto bych jeho ústupek ocenil. V tomto případě narozdíl od jiných dodržel ústavní zvyklost.

Z pěti kroků, které Šmarda předložil, ani jeden se přímo netýká politického programu. Ať se strana dá do pořádku, ale ať řekne, co bude prosazovat v komunále a senátu a co za čtyři roky ve sněmovně.

Myslím, že možný výklad je ten, že prezident nemůže nikoho jmenovat bez prezidentova návrhu. Avšak vládu nejmenuje premiér. Jen ji navrhuje. A prezident může návrh nepřijmout a očekávat jiný návrh. Možná je to na okraji ústavnosti, ale asi ne protiústavní.

Už Václav Havel odmítal jmenovat místopředsedou vlády Miroslava Grégra. Vzdoroval několik týdnů, a až když nedostal jiný návrh, nakonec Grégra jmenoval.

Možná by to podobně mohlo proběhnout teď. I současný prezident je aktivistický, ne pouhý kladeč věnců. Jen je aktivní bohužel v jiném směru. Věřím, že se Fialoví podaří prosadit všechny.

Ujišťuji pana Kolaříka, že nic nehodlám exportovat.

Pane Vyleťale, rád Vás tu po létech opět potkávám. Článek představuje sociální působení církve v Polsku, potenciálně kdekoli, zejména u nás. K jejímu sociálnímu působení patří i téma ďábla. Ďábla, kterého charakterizujeme jako zdroj zla.

V oficiálním učení církve to tak není, ale vypadá to na dvě centrální mocnosti Boha jako dobrá a ďábla jako zla. A následně rozdělení lidí na lidi Boží a lidí ďábelské. Na hodné odměny a hodné trestu.

K tomu patří monopol církve na eventuální vymanění z ďábelské moci. Jedině poslušností instituce máme šanci na věčnou blaženost. Jinak nám Bůh určil věčné sadistické mučení.

To se může někomu jevit jako standardní obsah křesťanské víry, ale je to nauka nebezpečná. Potenciálně totalitní.