Michail Bulgakov zůstává po všech ruských a sovětských agresích od jeho doby významným spisovatelem. Byl Rus a ke součástí univerzální kultury. Je vydáván na všech kontinentech.
Je však třeba si uvědomit, že autoři jsou politicky využíváni, na zneužíváni. Např. ustavení Protektorátu Čechy a Morava bylo oslaveno koncertem, kde Česká filharmonie hrála Smetanovu Mou vlast a Beethovenovu 9. symfonii.
Je divné, že se po válce nehrála díla německých skladatelů a nevydávala díla německých spisovatelů?
Zkusme, prosím, pochopit současný ukrajinský odpor ke všemu ruskému. Dejme jim, prosím, čas k návratu k šíři kultury, až bude po válce a až budou napraveny škody.
Ruský režim využívá vady pravoslaví, že existuje jako národní náboženství. Činí z něj víceméně státní náboženství. Staví je proti zapadnímu sekularismu a liberalismu.
Pravoslavná kosmická spiritualita zahrnuje s člověkem do vykoupení a zbožštění i přírodu. Západní křesťanství mělo tendenci vydělovat člověka. Ekologický obrat soucasného západního křesťanství je inspirován pravoslavím.
A dovolil bych si Žižkovi připomenout, že stejné pravoslaví je vyznáním Ukrajinců. A že obě pravoslavné církve na Ukrajině (a s nimi i příbuzní řeckokatolíci) kritizují ruskou agresi.
Pravoslaví převládá v zemích EU nebo NATO: Řecko, Kypr, Bulharsko, Rumunsko.
V minulých volbách jsem v prvním kole volil Hilšera. Tentokrát je už zřejmé, že jeho potenciál je při všech sympatických názorech omezený.
Středulovi jsem nevěřil jeho levicovou orientaci a Špidla mne při vší úctě k němu nepřesvědčil. Nakonec z volby pdešel a redukoval mi pole na dva kandidáty.
Váhal jsem mezi nimi, ale Pehe mi svými argumenty pomohl v rozhodování. Ale plně respektuji i voliče Nerudové. Jsou mezi nimi i mí nejbližší.
Tak z toho článku nevím, jestli se Varufakis rozdělení Unie na Sever a Jih a na Východ a Západ obává, nebo si ho přeje.
A už vůbec netuším jak souvisí Sever a Jih s kalvinisty a katolíky. Na severu EU jsou silně zastoupeni katolíci (Polsko, Litva, Slovensko) a luteráni (Dánsko, Švédsko, Finsko, Lotyšsko, Estonsko), na jihu katolíci (Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Malta) a pravoslavní (Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Kypr). Kalvinisté (či spravněji reformovaní) jsou zastoupení méně než polovinou obyvatelstva pouze v Nizozemsku a Maďarsku, tedy ani ne příliš na severu, ani na jihu.
Kromě Evy Kantůrkové, kterou respektuji z povzdálí, jsou všichni oslovení mí přátelé nebo aspoň známí. Láká mě to, připojit se k nim.
Ano, bylo to v těch dnech i dojetí a dnes je tu aspoň jeho stín. Nebral bych to jako kýčovité prožívání vzpomínek.
Pro mne to celé začalo účastí na svatořečení Anežky v Římě. Soudruzi mě pustili, i když jsem predtím byl ve vězení za "přípravu na opuštění republiky". Bylo to velké také velké setkání s českým exilem. Všichni jsme si notovali: Anežka to zařídí.
17. listopadu, ve chvílích, kdy začínala demonstrace na Výtoni, jsem jel do Bratislavy "mařit". Páchat delikt maření státního dozoru nad činností církví.
O den později tam přijel Dominik Duka s osobním zážitkem z Národní třîdy. Pustil tehdy spolu s kostelníkem studenty prchající před esenbáky do kostela sv. Voršily, který opustili, když až ldyž byl na Národní klid. Měl i tu nakonec mylnou zprávu o mrtvém studentovi. Reagoval jsem tehdy spontánně: To je jejich konec.
Ale týž Duka mi už někdy v květnu toho roku řekl: 17. listopadu to praskne. Budil dojem, že je mu jasno a ví, která bije. To trochu zpochybňuje mou důvěru v čirou spontánnost lidového vzepětí vedoucího k dobrovolné resignaci režimu.
Nadšení uvadalo v roce 1990 i v souvislosti s pomlčkovou válkou. Šancí byl tehdy demokratický socialismus řekněme skandinávského typu. Okruh kolem Václava Klause však zaváděl tvrdý kapitalismus, tržní systém bez přívlastků. Zdraví a vzdělání se mělo stát "zbožím, jako každé jiné".
Církev komunistickým režimem potlačovaná se otřepala. Na výuku náboženství na základních a stredních školách se přihlásila většina žáků. Ředitelka tehdy otevřeného církevního gymnázia se mnou probírala, co má dělat s dominikánem, který tam učí náboženství. Chtěl opakovat poučky nazpaměť, posílal studenty do kouta a za dveře, okřikoval je a choval se k nim nezdvořile. V dalších letech klesl počet žáků na tomto dobrovolném předmětu na asi jedno procento. Církev se záhy začala pokoušet cenzurovat veřejný prostor.
Ekonomicky a sociálně se máme všichni trochu lépe než za vlády komunistů. Ukazuje se to na tzv. spotřebním koši. Jenže drastický růst cen energií nás vrhá v životním standardu zpátky. Bydlení je pro velkou část populace neúnosně drahé.
Jsme svobodní, což bohužel pro málo občanů něco znamená. Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry, i tehdy, když jsme se při volbě spletli. Můžeme volně cestovat, pokud si to můžeme dovolit. Můžeme se svobodně vyslovovat a znamená to i svobodu slovy ubližovat a ohrožovat.
Jsem za změnu na konci roku 1989 vděčný a věřím, že přiblížení k tomu, po čem jsme tehdy toužili, je pořád ještě možné.
Spor o Bulgakova nedělá čest spisovatelovým odpůrcům
Filip Outrata
Michail Bulgakov zůstává po všech ruských a sovětských agresích od jeho doby významným spisovatelem. Byl Rus a ke součástí univerzální kultury. Je vydáván na všech kontinentech.
Je však třeba si uvědomit, že autoři jsou politicky využíváni, na zneužíváni. Např. ustavení Protektorátu Čechy a Morava bylo oslaveno koncertem, kde Česká filharmonie hrála Smetanovu Mou vlast a Beethovenovu 9. symfonii.
Je divné, že se po válce nehrála díla německých skladatelů a nevydávala díla německých spisovatelů?
Zkusme, prosím, pochopit současný ukrajinský odpor ke všemu ruskému. Dejme jim, prosím, čas k návratu k šíři kultury, až bude po válce a až budou napraveny škody.
Sláva nebo smrt v Rusku
Slavoj Žižek
Ruský režim využívá vady pravoslaví, že existuje jako národní náboženství. Činí z něj víceméně státní náboženství. Staví je proti zapadnímu sekularismu a liberalismu.
Pravoslavná kosmická spiritualita zahrnuje s člověkem do vykoupení a zbožštění i přírodu. Západní křesťanství mělo tendenci vydělovat člověka. Ekologický obrat soucasného západního křesťanství je inspirován pravoslavím.
A dovolil bych si Žižkovi připomenout, že stejné pravoslaví je vyznáním Ukrajinců. A že obě pravoslavné církve na Ukrajině (a s nimi i příbuzní řeckokatolíci) kritizují ruskou agresi.
Pravoslaví převládá v zemích EU nebo NATO: Řecko, Kypr, Bulharsko, Rumunsko.
Proč volit Pavla? Je nejlepším kandidátem na prezidenta
Jiří Pehe
V minulých volbách jsem v prvním kole volil Hilšera. Tentokrát je už zřejmé, že jeho potenciál je při všech sympatických názorech omezený.
Středulovi jsem nevěřil jeho levicovou orientaci a Špidla mne při vší úctě k němu nepřesvědčil. Nakonec z volby pdešel a redukoval mi pole na dva kandidáty.
Váhal jsem mezi nimi, ale Pehe mi svými argumenty pomohl v rozhodování. Ale plně respektuji i voliče Nerudové. Jsou mezi nimi i mí nejbližší.
Proč se přední evropští představitelé děsí mírového procesu na Ukrajině?
Janis Varufakis
Tak z toho článku nevím, jestli se Varufakis rozdělení Unie na Sever a Jih a na Východ a Západ obává, nebo si ho přeje.
A už vůbec netuším jak souvisí Sever a Jih s kalvinisty a katolíky. Na severu EU jsou silně zastoupeni katolíci (Polsko, Litva, Slovensko) a luteráni (Dánsko, Švédsko, Finsko, Lotyšsko, Estonsko), na jihu katolíci (Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Malta) a pravoslavní (Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Kypr). Kalvinisté (či spravněji reformovaní) jsou zastoupení méně než polovinou obyvatelstva pouze v Nizozemsku a Maďarsku, tedy ani ne příliš na severu, ani na jihu.
Lze slavit 17. listopad bez kýče? Kdo jsou dnešní mladí nositelé jeho ideálů?
Redakce DR
Kromě Evy Kantůrkové, kterou respektuji z povzdálí, jsou všichni oslovení mí přátelé nebo aspoň známí. Láká mě to, připojit se k nim.
Ano, bylo to v těch dnech i dojetí a dnes je tu aspoň jeho stín. Nebral bych to jako kýčovité prožívání vzpomínek.
Pro mne to celé začalo účastí na svatořečení Anežky v Římě. Soudruzi mě pustili, i když jsem predtím byl ve vězení za "přípravu na opuštění republiky". Bylo to velké také velké setkání s českým exilem. Všichni jsme si notovali: Anežka to zařídí.
17. listopadu, ve chvílích, kdy začínala demonstrace na Výtoni, jsem jel do Bratislavy "mařit". Páchat delikt maření státního dozoru nad činností církví.
O den později tam přijel Dominik Duka s osobním zážitkem z Národní třîdy. Pustil tehdy spolu s kostelníkem studenty prchající před esenbáky do kostela sv. Voršily, který opustili, když až ldyž byl na Národní klid. Měl i tu nakonec mylnou zprávu o mrtvém studentovi. Reagoval jsem tehdy spontánně: To je jejich konec.
Ale týž Duka mi už někdy v květnu toho roku řekl: 17. listopadu to praskne. Budil dojem, že je mu jasno a ví, která bije. To trochu zpochybňuje mou důvěru v čirou spontánnost lidového vzepětí vedoucího k dobrovolné resignaci režimu.
Nadšení uvadalo v roce 1990 i v souvislosti s pomlčkovou válkou. Šancí byl tehdy demokratický socialismus řekněme skandinávského typu. Okruh kolem Václava Klause však zaváděl tvrdý kapitalismus, tržní systém bez přívlastků. Zdraví a vzdělání se mělo stát "zbožím, jako každé jiné".
Církev komunistickým režimem potlačovaná se otřepala. Na výuku náboženství na základních a stredních školách se přihlásila většina žáků. Ředitelka tehdy otevřeného církevního gymnázia se mnou probírala, co má dělat s dominikánem, který tam učí náboženství. Chtěl opakovat poučky nazpaměť, posílal studenty do kouta a za dveře, okřikoval je a choval se k nim nezdvořile. V dalších letech klesl počet žáků na tomto dobrovolném předmětu na asi jedno procento. Církev se záhy začala pokoušet cenzurovat veřejný prostor.
Ekonomicky a sociálně se máme všichni trochu lépe než za vlády komunistů. Ukazuje se to na tzv. spotřebním koši. Jenže drastický růst cen energií nás vrhá v životním standardu zpátky. Bydlení je pro velkou část populace neúnosně drahé.
Jsme svobodní, což bohužel pro málo občanů něco znamená. Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry, i tehdy, když jsme se při volbě spletli. Můžeme volně cestovat, pokud si to můžeme dovolit. Můžeme se svobodně vyslovovat a znamená to i svobodu slovy ubližovat a ohrožovat.
Jsem za změnu na konci roku 1989 vděčný a věřím, že přiblížení k tomu, po čem jsme tehdy toužili, je pořád ještě možné.