Jestli je heslo podporou terorismu nebo není nezáleží jen na složení slov, ale hlavně na tom, kdo a za jakých okolností je skanduje. Před nějakým časem mne v komentáři na DR kdosi přesvědčoval, že heslo "Jin, jiyan, azadi" skandované v Iránu je míněno jinak než je-li skandováno příslušnicemi apoistické gerily. No, zkuste si skandovat ho třeba v Istanbulu na některém náměstí, a pak o tom přesvědčovat turecké soudy.

Zajímavá analýza situace v Gaze vyšla v analytické rubrice kurdských stránek ANF. V některých bodech se shoduje s článkem výše, hlavně v nutnosti odlišovat Palestince a Hamás. Můj osobní názor je velmi podobný tomuto.

https://anfrussian.com/%D0%90%D0%BD%D0%B0%D0%BB%D0%B8%D1%82%D0%B8%D0%BA%D0%B0/Vojna-eto-to-cego-hotat-Hamas-i-Iran-52716

A co byste, pane Outrato, říkal třeba na heslo „Od Čukotky po Užgorod Rusko bude svobodné“?

(Smyslem tohoto hesla je odstranění systémové nespravedlnosti a svoboda pro všechny obyvatele takto vymezeného území. V tomto kontextu lze považovat ochranu „inkluzivního“ chápání a použití hesla „Od Čukotky po Užgorod Rusko bude svobodné“ za důležitou hodnotu.)

Aby rozuměl i pan Krupička, navrhuji heslo „Od Atlantiku po Ural Velkoněmecká říše bude svobodná“. Jde mi samozřejmě o lidská práva na takto vymezeném území.

K těm potyčkám - je velmi nepravděpodobné, že k tomu v Praze dojde. Demonstrací se konala už celá řada a na žádné z nic k žádným potyčkám a výtržnostem nedošlo. Dokonce ani ve chvíli, kdy se souběžně konaly proizraelská a propalestinská demonstrace. Ani na naší první pietní akci za oběti na obou stranách pár dní po útoku 7.10., kde se neskandovala žádná hesla, a kdy byla vzepjatá atmosféra.

Je to samozřejmě i tím, že pražských demonstrací se účastní řádově méně lidí než v západních státech, a že zde nepůsobí žádné extremistické skupiny, jak potvrdil i soudem povolaný expert. Já nepopírám, že jinde se na propalestinských protestech vzhledem k velkému počtu účastníků mohly objevit antisemitské projevy.

V každém případě, pokud bych jako svolavatel zaznamenal nějaké antisemitské nebo ke genocidě vyzývající projevy, ukončím shromáždění. Zatím je nezaznamenala ani policie, která všechny akce bedlivě monitoruje a se kterou velmi dobře spolupracujeme.

Izrael je svobodný od řeky k moři. A právě proto je odpovědný za to, že porušuje lidská práva a právo válečné. A této odpovědnosti ho zcela jistě nezbavuje fakt, že to činí i nestátní teroristická organizace Hammás.

Heslo o svobodné Palestině od řeky, tedy od Jordánu, k moři, tedy k východnímu pobřeží Středozemního moře, je zcela jasně heslo požadující likvidaci státu Izrael.

Stát Izrael vznikl jako reakce na to, že v ovládaných zemích Evropy nacisté vyhubili 90 % tam žijících Zidů, celkem kolem šesti milionů. Před dalším možným rizikem Židé po válce opouštěli Evropu a usidlovali se ve své dávné vlasti.

Valné shromáždění OSN usnesením 181/1947 rozhodlo o vzniku států Izrael a Palestina. Sousední arabské státy znemožnily vznik státu Palestina. Vznikl fakticky jen Izrael. Teď někteří pod uvedeným heslem chtějí Izrael nahradit Palestinou na celém uvedením území, tedy Izrael liukvidovat.

To je nepřijatelné.

Co si asi pod tímto heslem představuje většina osob, které jej skandují napříč celým Světem? Podle mě má drtivá většina na mysli odstranění státu Izrael, respektive nahrazení Izraele státem Palestina. Čemu se rovná volání po odstranění Izraele? Že by to byl čistý antisemitismus?

S vyjádřením Ivana Štampacha plně souhlasím. Níže se zaměřím na otázku, zda je třeba, aby inkriminované heslo z propalestinských demonstrací bylo u nás zakázané a jeho provolávání (či jiné veřejné užívání) trestné.

Lze se domnívat, že nelze postihovat, dokonce v libovolných jazykových mutacích, všechna hesla, kterými by se případní demonstranti vyslovovali pro faktickou likvidaci některého státu světa. Původní varování, jež zazněla v konkrétní věci, byla spíše dobře míněná než právně průchozí.

Je faktem, že soudy v naší republice rozhodují spíše liberálně. Vzpomeňme třeba procesů po vydání Hitlerova Mého boje.

Když vezmeme zmíněné okolnosti v úvahu, nabízí se otázka, zda by neměl brát zákon pod ochranu specificky možné oběti pokračování projevů fašistické ideologie na našem území, tj. sankcionovat vystoupení, směřující proti bezpečnosti obyvatel (s kořeny na našem území), která navazují na genocidní praxi okupační moci nacistického Německa za druhé světové války.

Osobně jsem pro větší přísnost, co se týče omezení svobody projevu v případech, které mají potenciálně "kvislingovský" charakter. Jejich extrémismus je virální a podle zkušeností vážně ohrožuje možnost konstruktivní diskuse i respekt k demokracii.

Palestinci mohou být svobodní od řeky k moři například za situace, kdy jim dá stát Izrael občanství a rovná práva. Jakým způsobem by tím pádem mělo dojít k zániku Izraele nebo jeho zničení, je mi záhadou. Předmětné heslo je ve stručné formě požadavek na jednostátní řešení.

Et více versa, jestliže se otevřeně tvrdí, že kdyby Izrael přiznal rovná práva všem lidem, kteří žijí na jím ovládaných územích, znamenalo by to jeho zničení - je s tím státem něco hodně v nepořádku. Kdo tohle tvrdí, tvrdí tím automaticky, že útlak lidí podle původu a etnického klíče je nutnou podmínkou existence státu Izrael. Uvědomujete si to?

Pane Kolaříku, já jsem Vám žádné komentáře nesmazal a nemazal bych je nikdy. Takže určitě děkuji i za tyto komentáře.

Ano Kolaříku, potíž je v tom, že Izrael odmítá přiznat své občanství všem lidem, kteří žijí na jím dlouhodobě ovládaných územích a kteří si zároveň život na jím ovládaných územích nevybrali. Třeba proto, že se tam narodili. Ano, řeč je přinejmenším o arabských obyvatelích půl století okupovaného Západního břehu Jordánu, přes dva miliony lidí pod izraelskou vládou bez občanských práv. Když se Gaza úplně nechá stranou.

Pane Klusáčku, obhajujete (diskutované) heslo, jež zná jen Palestinu a žádný Izrael. Podle Vás nejde o výraz přání, že pro Izrael nemá být na Blízkém východě místo? Že má zaniknout? Chcete říct, že historický výraz Palestina je jen (ne zcela korektně) zkrácené označení kýženého společného státu Palestina-Izrael (zároveň i Izrael-Palestina), jenž je tím, po kterém Palestinci (i po bombardování Gazy) na svých demonstracích neochvějně a mírumilovně volají?

Ad Ivan Štampach: tento způsob argumentace (ve prospěch existence státu Izrael) je sice ovšem korektní, má svou přesvědčivost - nicméně na celý problém hledí jenom a pouze z jedné strany, a to sice z hlediska Izraele, respektive Židů.

Z perspektivy opačné se ale nevyhnutelně staví otázka, do jaké míry má někdo (a to třeba i OSN) právo na území obývaném určitým etnikem či národem ryze administrativním opatřením zřídit zcela nový státní útvar - který pak samozřejmě dotčený životní prostor odnímá zde usedlému obyvatelstvu.

Ze strany arabsko-palestinského obyvatelstva se jedná o naprosto stejný případ, jako když dohodou mocností byly československé Sudety následně přiřknuty Německu. V našem národním vědomí je tento akt stále vnímán a označován jako "Mnichovský diktát". A přitom - z hlediska holé legality nebyl tak docela neoprávněný, byl odůvodněn principem národního sebeurčení, tedy tím samým principem, na jehož základě vůbec vzniklo poválečné samostatné Československo.

Aby nedošlo k nedorozumění: nijak tímto poukazem nezaujímám jednostranný postoj ve prospěch strany arabsko-palestinské. Pouze tím potvrzuji mou linii, kterou zastávám od samotného počátku: tento konflikt je principiálně neřešitelný právě proto, že zde jedno (absolutní) právo stojí proti druhému, stejně tak výsostnému právu.

Za takovýchto okolností existuje pouze dvojí možnost řešení:

- Buďto jedna strana definitivně čistě vojensky či jinak mocensky porazí a potlačí stranu druhou (jak se to Čechům podařilo jako důsledek porážky Německa v druhé světové válce);

- Anebo časem obě strany přece jenom dospějí k pochopení, že své právo (a to principiálně naprosto rovné právo) má i strana opačná. V důsledku čehož pak obě strany budou ochotny nastoupit cestu pravého, vzájemné nenávistnosti prostého spolužití.

sudetští Němci nemohli argumentovat právem na sebeurčení, protože Německo mělo svůj stát a Němci v Sudetech nepředstavovali jiný národ. Stejně tak se tohoto práva nemohli dovolávat Arabové na tzv. britském mandátním území. Arabské státy existovaly v blízkém okolí. Jestli mělo OSN právo rozdělit toto území na dva samostatné státy a přidělit je dvěma odlišným etnikům, to je věc názoru. Podle mne ano, když tam do té doby žádný stát neexistoval a ani Arabové se nesnažili svůj stát jakkoli ustavit.

I když uznáme, paní Zemanová, že měla OSN právo přidělit území nové vznikajícími státu Izrael proti vůli na tom území trvale usazených arabských obyvatel, ten nově vznikající stát pak rozhodně neměl právo většinu arabských obyvatel z toho území vyhnat. Nota bene, když s tím vyháněním - pomocí teroru vůči civilistům - jeho (tehdy zatím neoficiální) ozbrojené složky začaly už v roce 47, ještě hodně před útokem sousedních arabských zemí. Podrobnosti třeba zde

https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/27609

Žádný stát nemá právo provádět etnickou čistku.

Paní Zemanová, když sudetští Němci žádali své právo na sebeurčení, v tu chvíli nebylo ještě nijak jisté, v jakých hranicích bude existovat nové Československo. Holým faktem je, že sudetské oblasti byly obývány většinově německojazyčnou populací.

On existuje takový bonmot (dá-li se to tak nazvat), že při versaillských jednáních Beneš pro nově vznikající republiku dokázal vyzískat naprosté maximum - ale tím že dokázal do hry vznést tři naprosto rozdílné, až protichůdné argumenty. Samotný vznik nezávislého (česko-slovenského) státu na základě principu národního, západní hranice na základě principu historického, a východojižní hranice na základě principu geografického.

Beneš tedy dosáhl maxima možného; ovšem s tím důsledkem že nová republika byla zatížena těžkými národnostními pnutími, která se posílila ještě tím, že nová státní moc nechala sudetské Němce pokojně demonstrující za právo sebeurčení prostě postřílet.

--------------------------------------

Co se pak té okolnosti týče že palestinští Arabové na daném území neměli v danou dobu vytvořený vlastní státní útvar: to ještě nijak neznamená, že by u nich nebyl vyvinutý pocit že je to jejich vlastní území, zděděné po jejich předcích. Byly doby, kdy ani Češi neměli v České kotlině vlastní stát; ale je dost dobře možno si představit, jak by se zachovali kdyby zde svůj stát chtěl zřídit někdo cizí. (Už jsem před časem zmínil, že historicky by takovéto právo mohli docela dobře mít Keltové, kterých ostatně v české populaci dodnes přežívá nemalé procento.)

Že sudetští Němci v pohraničí převládali, nehraje v jejich právu na sebeurčení žádnou roli, stejně jako to, že se zde cítili jako na svém území, zděděném po předcích. Žili tu ostatně déle, než Arabové na území britského mandátu, ale ani to jim nedávalo právo prohlásit se za národ.

Paní Zemanová, zda se ta či ona skupina lidí cítí jako národ, o tom může rozhodovat pouze ona samotná, to je její výsostné právo.

Ostatně tady se nijak nejedná o to, zda sudetští Němci byli "národ"; nýbrž o to zda měli či neměli právo žádat o připojení ke "svému" německému národu v jednom společném státě.

Stejně jako v případě konfliktu izraelsko-palestinského i zde platí: každá z obou stran konfliktu česko-německého (sudetskoněmeckého) měla své vlastní právo; bohužel tato práva kolidovala natolik, že nebylo možno je sjednotit. Reálným historickým vyústěním tedy bylo napřed jednostranné prosazení práva Čechů ("Čechoslováků") na úkor práva (sudetských) Němců; poté naopak vítězství (sudeto)německého živlu nad živlem českým; až nakonec se kyvadlo dějin opět převrátilo na opačnou stranu, sudetští Němci byli z území poválečného Československa vyexpedováni, jako celek, bez zkoumání individuálních vin.

zdá se, že vám unikla informace, že je rozdíl mezi národem a národnostní menšinou. Národ, který se od jiných národů liší jazykem, kulturou, historií a dalšími znaky, má přirozeně právo na sebeurčení. Jiné je to s národnostní menšinou, která je /jak už napovídá označení/ všemi uvedenými znaky součástí národa už uznaného, žijícího ve svém národním státě nebo ve státě mnohonárodním. Menšiny nemají právo na sebeurčení, ale pouze práva menšinová. Jde o mezinárodní kodifikaci práva podle OSN a také práva evropského.

Co se týká obyvatel Sudet, byli to Němci. Šlo jednoznačně o národnostní menšinu. Mluvili německy a jejich sebeidentifikace byla v tomto ohledu jasná. Netvořili žádný specifický národ, jehož uznání by mohli požadovat.

Arabové na území mezi "řekou a mořem" mluví arabsky a jejich kultura ani životní styl se nijak výrazně neodlišuje od Arabů žijících v okolních arabských státech. To platí jak pro Araby, kteří jsou izraelskými občany, tak pro obyvatele Gazy a Západního břehu. Kde byste tedy vzal národ, který by mohl usilovat o sebeurčení? Já tam žádný nevidím. Jen Araby.

A tak jen pro ilustraci tato představa: V okolí Budějovic povstane hnutí, které prohlásí Jihočechy za národ a bude hlásat právo na sebeurčení. Budete i v tomto případě podporovat názor, že zda se ta či ona skupina lidí cítí jako národ, o tom může rozhodovat pouze ona samotná a že to je její výsostné právo? Nebo přistoupíte na to, že cítění oné skupiny není všechno a že o uznání rozhoduje i jistá logika v pohledu jiných skupin?

Po Vánocích, jež přeji všem pěkné a podle představ, se chci zapojit do zajímavé diskuse...

Paní Zemanová, sudetští Němci byli "národnostní menšinou" pouze z hlediska nově vznikajícího československého státu. Ze svého hlediska byli integrální součástí národa německého, s kterým se - po rozpadu Rakousko-Uherska - chtěli spojit v jednom společném státě.

Připomeňme k tomu ještě dvě historické okolnosti: po zmíněném rozpadu monarchie původně naprosto nebylo jasné a jisté, kudy hranice nových, nástupnických států povedou. Kdyby vedly podle hustoty národního osídlení, pak požadavky sudetských Němců byly naprosto logické a legitimní.

A za druhé: když Beneš v pařížských jednáních probojovával co největší územní zisky pro nové Československo, kromě jiného přislíbil, že nová republika bude "druhým Švýcarskem" - tedy že zde nebudou žádné národnostní menšiny, nýbrž zcela rovnoprávné národy. Tento slib ale ze strany české politiky nikdy nebyl naplněn; s Němci (i Maďary) bylo od počátku zacházeno jako s občany druhé kategorie. Formálně byli sice rovnoprávní, ale fakticky byli diskreditováni na každém kroku.

Co se pak oněch obyvatel Českých Budějovic a jejich případných choutek prohlásit se "národem" týče: při psaní mého včerejšího příspěvku jsem krátce uvažoval o tom, že pro jistotu připojím poznámku že toto "prohlášení se národem" se týká jenom reálných a seriózních událostí. Poté jsem toho ale nechal, spoléhaje se na to že každý racionálně uvažující účastník diskuse si tuto podmínku už domyslí sám.

-------------------

A ohledně Vaší poznámky že na území současné Palestiny/Izraele žili "pouze Arabové": to je v zásadě naprosto stejná argumentace, jako když Putin prohlásí že Ukrajinci jsou ve skutečnosti Rusové, jenom si to ještě jaksi nedokázali dost dobře uvědomit. A že je tedy naprosto legitimní obsadit jejich území, a vyhlásit na něm svůj vlastní (tedy ruský) stát.

Respektive je to ten samý způsob argumentace, na jehož základě svého času Hitler provedl anšlus Rakouska, jakožto "návrat do Říše".

zůstávám "štajf" nad vaší logikou.

"...sudetští Němci byli "národnostní menšinou" pouze z hlediska nově vznikajícího československého státu. Ze svého hlediska byli integrální součástí národa německého, s kterým se - po rozpadu Rakousko-Uherska - chtěli spojit v jednom společném státě."

Tím jste přímo geniálně potvrdil, že neměli právo prohlásit se dosud neuznaným národem /což je jinými slovy právo na sebeurčení/, když se cítili být součástí národa německého.

Tohle byste snad dokázal pochopit, ale v případě Arabů o tom pochybuju.

"...ohledně Vaší poznámky že na území současné Palestiny/Izraele žili "pouze Arabové": to je v zásadě naprosto stejná argumentace, jako když Putin prohlásí že Ukrajinci jsou ve skutečnosti Rusové, jenom si to ještě jaksi nedokázali dost dobře uvědomit. A že je tedy naprosto legitimní obsadit jejich území, a vyhlásit na něm svůj vlastní (tedy ruský) stát."

To je pecka. Nečekala jsem, že přijdete s přiznáním, že když Arabové chtějí ovládnout celé území, je to totéž jako když Putin chce celou Ukrajinu. To přirovnání má samozřejmě jistou logiku, ale že jste k tomu došel proto, že neuznávám tamní právo Arabů na sebeurčení, protože na zmíněném území nejsou žádným jiným než arabským národem, to mě porazilo.

Jaký jiný národ /kromě Židů/ jste tam identifikoval, že byste mu toto právo přiznal?

Paní Zemanová, nyní jsem to z mé stany já kdo dost dobře není schopen nahlédnout logiku Vaší argumentace. Ještě jednou: pokud rozpad Rakousko-Uherska byl zdůvodňován právem národů na sebeurčení (a připomeňme že například americký prezident Wilson dlouhou dobu tomuto rozpadu monarchie vůbec nijak nebyl nakloněn!), pak je naprosto logickým vyústěním, že toto právo na sebeurčení měly v zásadě v š e c h n y národy na tomto území pobývající. A připomínám ještě jednou, že ještě při zahájení Versaillských jednání naprosto a vůbec nebylo jasné, kudy hranice nástupnických států povedou. Ostatně, o tento princip národního sebeurčení se opírali zástupci Anglie a Francie, když podepisovali Mnichovskou dohodu. Samozřejmě: z našeho vlastního národního hlediska se jednalo o "diktát", o násilné urvání velkých částí naší země, našeho státu; ovšem z hlediska zmíněných mocností se jednalo o legitimní revizi Versaillských dohod. (Ostatně pokud se nemýlím, Anglie respektive Velká Británie dodnes zastává postoj, že Mnichovská dohoda byla následnou okupací zbytkového Československa "roztrhána" - ale nikoli, že byla neplatná od samého počátku!)

A co se Blízkého Výhodu týče: paní Zemanová, pochopte přece že není Arab jako Arab. Palestinec není to samé jako dejme tomu Syřan. Nemůžete proto jen tak bez dalšího Palestincům sebrat část jejich území a prohlásit, že oni jsou přece "Arabové", a že někde jinde je arabské země dost.

proč je podle vás důležité, že při vzniku RČS nebylo jasné, kudy přesně povede hranice? Podle mne bylo důležitější, že v této době nikdo v Evropě neměl úplně jasno v tom, jak definovat národ. A že tehdejší teorie hovořící o právu na sebeurčení neměla jiné než deklaratorní konotace a neopírala se o nic konkrétního, co by z ní mohlo vyplývat v mezinárodním právu. Habsburská monarchie se nerozpadla z jiného důvodu, než že prohrála válku a že odstředivé tendence jejích jednotlivých částí byly silnější než ochota udržet stát pohromadě. Ale to jsou jen slova, princi, jak praví jeden herec v jednom smutném dramatu.

Zato jinde celkem jasno je. Je-li někdo Syřan, jde o občana Sýrie, Jordánec je obdobně občan Jordánska. S největší pravděpodobností jsou oba arabské národnosti. Arabské národnosti jsou i mnozí občané Izraele. Takže co mi tu vlastně povídáte? Proč by neměl být Arab jako Arab? Všichni patří k jednomu početnému národu s vlastním jazykem a kulturou a příliš nezáleží na tom, jak se jmenují státy, kde všichni Arabové žijí. Vy jim chcete upírat jejich národní identitu? Proč?

Paní Zemanová, "Arab" není národ, to je etnikum.

Opakuji znovu, Vaše snahy všechny všechny Araby hodit bez rozdílu do jednoho pytle má stejnou logiku, jako když Putin Ukrajincům upře jejich národní svébytnost a prohlásí, že všichni jsou přece "příslušníky jednoho velkého ruského národa". (Připomeňme že Ukrajině se také svého času říkalo "Malorusko".)

Respektive jedná se o stejnou logiku, s jakou chtěl Hitler vystěhovat Čechy na Sibiř - neboť Češi a Rusové jsou přece "příslušníci jednoho velkého slovanského národa", tak k čemu by potřebovali nějakou zemi, která byla historicky součástí německé říše, že ano.

"Arab" není národ, to je etnikum.

No co.

Není co řešit, když vám nedochází, že v našem kulturním prostředí jsou tyto pojmy zaměnitelné bez ztráty srozumitelnosti sdělení.

Paní Zemanová, jestliže skutečně nedokážete diferencovat pojmy "národ" a "etnikum", pak skutečně není co řešit, není o čem - smysluplně - diskutovat.

Copak o to, já diferencovat dokážu. Co už nedokážu, je vidět smysl v další debatě s vámi na toto téma, jímž je otázka práva Arabů na sebeurčení.

Tak snad jen podnět k vašemu přemýšlení: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/narod-etnikum-identita-slovnicek-pojmu/

Jestli se i po přečtení budete domnívat, že Arabové se mají sebeurčovat, nemám nic dalšího.

Princip národního sebeurčení obecně nikdy neplatil, neplatí a platit nebude. Leda za velmi specifických podmínek (především v případě prohrané války, kolapsu systému, či katastrofální chyby celku multinacionální povahy).

V minulosti vznikly státní útvary velmi různé a pokud se udržely, je nyní potřebné respektovat historický princip a existují hranice. Nikoli tedy hranice převahy národně, národnostně, etnicky, kmenově, kulturně či nábožensky definova(tel)ných entit.

Důvod je jasný. Většina současných států světa je fakticky mnohonárodních. Jejich počet by se musel dále násobně zvětšovat. Kromě hrozby permanentního národně osvobozeneckého boje by z druhé strany rostlo rovněž riziko preventivní vnitřní homogenizace přesídlováním.

Podívejme se však už, v co největší stručnosti, na první konkrétní případ. Území s převažujícím slovanským obyvatelstvem podlehla ve středověku nebo novověku ztrátě původní (předchozí) autonomie. Za podmínek kapitalismu a pomalu se formující demokracie byla tato skutečnost v Evropě velmi nápadná, i když třeba Němci pohlíželi (do konce 2. světové války) na slovanské národy převážně jako na nestátotvorné. (Rusové tak, jak vidíme, činí, samozřejmě s vlastní výjimkou, až dodnes). Vznik slovanských států, v tom i státu československého, byl přesto umožněn až a pouze kardinální chybou Rakouska-Uherska, jež roku 1914 započalo válku.

(Dalším souvisejícím případům se budu věnovat posléze).

Příspěvky pana Poláčka na téma práv Palestinců bych chtěl ocenit především ve dvou ohledech.

Zaprvé mám na mysli celkem ojedinělé uvědomění, že nespravedlnosti, kterým ze strany Izraele Palestinci čelí, nemohou být hlavním, natož jediným důvodem dalece nad jiné případy silného zastání od rozumného a uvážlivého člověka. Od člověka, který není primárně protižidovský a který ví, že podobné a horší křivdy nejsou ve světě vzácností. Turecku, o Íránu ani nemluvě, ovšem represivní politika vůči Kurdům v zaujímání protiizraelských postojů nebrání.

Pan Poláček proto dvakrát jako kořen problémů zmínil rozhodnutí OSN o zřízení dvou států, Izraele a Palestiny. Nahlíží je, i když tenhle příklad nedává, jako když (zabezpečení práv neschopný) režim k někomu do bytu proti jeho vůli nastěhuje další rodinu. Jde o vážný, konsekventní závěr, jemuž ovšem nechybí značná smělost. V dalším se posléze pokusím nastínit, že takový náhled je možno a třeba v dost podstatné míře revidovat.

Druhým příspěvkem, který zde u pana Poláčka oceňuji, je srovnání s Němci, jejichž rody žily do roku 1945 na našem nynějším státním území většinou po tři čtvrtiny tisíciletí. Jde o respekt k jejich úhlu pohledu. Moje pozitivní hodnocení není ovšem - opět - míněním o nezpochybnitelnosti tvrzení (viz později), ale uznáním potřebnosti poukázání na ohromnou rozpornost postoje převážné části české levice, která odboj Palestinců, třeba i ozbrojený, schvaluje a vyzdvihuje, zatímco pro z hlediska sudetských Němců iritující vývoj nemá pochopení většinou pražádné.

Chceme-li se poctivě zabývat "nastěhováním Židů k Palestincům", musíme si především uvědomit běžnost a obrovský rozměr podobných procesů. Severní, Jižní i Střední Amerika byla v novověku osídlena nejen Evropany (v tom i Židy), ale také (pův. nedobrovolně) spoustou Afričanů a nyní (znovu) i Asiaty. V současnosti sílí přistěhovalectví na sever z Latinské Ameriky. Námořně nejzdatnější evropské národy expandovaly rovněž do Austrálie a z nynějšího hlediska ve spíše nedostatečně vlivném počtu i do Asie a Afriky. Popisovaný jev se ovšem netýká jen Evropanů. Číňané žijí ve víceméně uzavřených komunitách po celé jihovýchodní Asii, v USA či Evropě. Indové v JAR, Karibiku a jinde. Arabů a černochů přibývá v Evropě. Atd.

Mnoho lidí je uvedenými migracemi zneklidněno. Někomu vadí ty současné, jiným idealisticky, či ideologicky, stará "rozpínavost bílé rasy". Takoví lidé, jako diskutují zde na DR, jsou však většinou k příchodu migrantů tolerantní. Samozřejmě je možno namítnout, že přistěhovalectví můžeme považovat za respektování hodné, nepřesáhne-li v národech nějakou hranici, pro leckoho, řekněme, kolem 10%.

Když uvažujeme o Palestině, je třeba vědět, že příliv Židů, spjatý s (charakteristicky tolik odmítaným) programem sionismu, se objevuje již od začátku 20. století. V roce 1925 bylo v Palestině Arabů asi 5x více než Židů a rozdíl se v následujících letech dále a rychleji snižoval. Že by britské úřady přistěhovalectví neomezovaly, říct rozhodně nelze. Důsledky byly tragické. Některé případy (třeba lodi Patria) se zase staly vysloveně hanbou.

Rozhodnutí o "nastěhování Židů k Palestincům" je třeba dále vnímat rovněž v kontextu doby, pro níž ještě platil jako charakteristika koloniální statut velké většiny rozvojového světa. Prakticky ve stejném čase jako území Palestiny se osamostatňuje ohromná Indie, a to ještě za mimořádného přičinění Gándhího. Dnes ne každý ví a chápe, že v Palestině se proti britské správě bouřili více Židé než Palestinci. Nechyběly ani prostředky teroru, s jejich aktéry ovšem Izraelci v patřičný čas, ač to bylo bolestné, sami zúčtovali...

Jak Židé, tak Palestinci tedy mohli na samostatnost hledět jako na velké uznání a příležitost. Vznik druhého ze států na úzkém pruhu území s podstatným dílem pouště byl ovšem stejně tak pro obě komunity nejen velkou výzvou, ale i daní. Židé s těžkým srdcem souhlasili. Palestinci doufali, že co součást velkého národa Arabů mají v znovu se dělícím světě lepší možnost. (Na jejich politickou situaci je u vědomí jejich vlastních slabých sil možno hledět také tak, jak bylo v diskusi nastíněno především panem Nushartem).

Další moje vyjádření budou následovat snad zanedlouho. Kromě případných reakcí se asi ještě vrátím k charakterizaci některých souvislostí. Chci uvést argumenty k otázce práv mladých národů na vlastní území. Takovým (v mnohé ještě ve stavu geneze) je nejen národ palestinský (o němž pochybuje paní Zemanová), ale (nota bene!) vlastně i národ židovský (izraelský).

Zástupce vedoucího Katedry antropologie FF ZČU Mgr. Tomáš Hirt, Ph.D. píše v tom článku, na který zde nechala odkaz paní Zemanová:

„Ačkoli dnešní národy budí dojem, že jsou starobylé a členství v některém z nich (národnost) je součástí lidské přirozenosti, zformovaly se až v průběhu 19. století v souvislosti s rozvojem průmyslu a rozpadem feudálního systému.“

Znamená to, že třeba židovský národ se zformoval až v průběhu 19. století?

Text Bible je možná o něco starší než dvě století (myslím, že v 19. století už žádné evangelium připsáno nebylo), ovšem slovo „národ“ (či „pronárod“) se zde kupodivu vyskytuje i vícekrát.

jestli Židé, když přišli do Palestiny, nestali se tímto svým krokem Palestinci a tedy příslušníky právě se rodícího národa, který by rád uplatnil právo na sebeurčení, jak tu prosazuje pan Poláček.

V probíraném kontextu, tak jako v mnohém vůbec, neplatí exkluzivita, "buď anebo". Tvrdit, že třeba český národ před 19. stoletím vůbec neexistoval, že takový pojem je pro dřívější dobu naprostým anachronismem, znamená nemít valné představy např. o husitské Praze. Přenášet naopak formy národního uvědomění a diskurs předminulého století do časů středověku, je ovšem nemenší chyba. Druhá z jednostranností byla aktuální před několika generacemi, první hrozí spíše nyní.

Historicky celkem donedávna platilo, že označení palestinští Arabové znamenalo prostě Araby v historické Palestině. Navenek existovaly arabské kmeny, území obývaná arabským obyvatelstvem a země spravované různými mocnostmi. Po vzniku samostatných států a nejpozději po neúspěchu SAR, je ovšem na místě rozlišovat tak jako jinde, třeba u Bantuů v subsaharské Africe, místní lid především podle státní příslušnosti. Na tomto směřování nic nezměnila ani snaha o společný arabský postup proti Izraeli, ani přání mít "arabskou atomovou bombu".

Jak jsem naznačil výše, ani novodobí Židé nebyli před vznikem státu Izrael na rozdíl od dávného stavu vnímáni jako národ (psávali jsme je většinou s malým "ž"). Národem se často ani sami necítili. Míra asimilace, byla-li umožněna (či na ni tlačeno) postupně velmi narostla. Zvláště v Německu. Patřilo k tomu přebírání lokálního jazyka, místní podoby vlastních jmen aj. Vzpomenout nakonec lze i případů tragického hromadného loučení se některých Židů se životem zpěvem československé hymny.

Po válce si bylo mnoho z přeživších Židů vědomo prokletí svého původu. Leckdy proto nahlíželi své židovství hodně ambivalentně, někdy z něho chtěli spíše konečně uniknout než aby jej začali bezproblémově prožívat. Po vzniku státu Izrael však zde usazení Židé přijali za svůj nový jazyk hebrejštinu (doplňovanou postupně o chybějící výrazy) a nejinak začali nově realizovat vlastní podobu své moderní národní příslušnosti. Vzhledem k přistěhovalectví z celého světa (dokonce i z Etiopie) je dnešní Izrael společností značně heterogenní. (K na první pohled zjevným rozdílům etnické povahy přispěla hodně první staletí po Kristu, kdy bylo židovství patrilineární. Kdyby posléze nedošlo v tomto ke změně ve prospěch matrilinearity, byla by pokrevní vazba Židů na dávné předky vlastně již jen symbolická).

Domnívám se tedy, že lze konstatovat, že na území tzv. Svaté země vedle sebe (i spolu) žijí dva (svým způsobem) mladé národy, či dokonce teprve národy se rodící. Kromě objektivních rozdílných zájmů a řady důvodů ke střetávání se, tu hraje svou roli i realita, že oba národní celky nepovažují stále svůj protějšek za národ v plném smyslu slova.

Paní Zemanová, já jsem v žádném případě nenapsal, že "Arabové se mají sebeurčovat". Jste to naopak Vy, která chce stále znovu Palestince házet do jednoho společného hrnce se všemi ostatními Araby, a tím jim (Palestincům) upírat právo na sebeurčení.

Onen text na který jste tu nechala odkaz - v zásadě proti němu není možno mít námitek, ale k naší kauze nepřináší příliš mnoho rozhodujícího. Pouze v tom ohledu, že "národ" se obvykle definuje touhou mít vlastní státnost - což jednoznačně platí právě pro Palestince.

Ostatně, že Arabové jsou "etnikum" (a tedy nikoli "národ"), konstatuje i německá Wikipedie: https://de.wikipedia.org/wiki/Araber

Pane Horáku, už si přesně nevzpomenu kde jsem to četl, ale jeden odborník na danou problematiku napsal, že v průběhu 19. století se v rámci předtím mnohonárodních evropských států začaly rodit svébytné národy, protože se v nich začal probouzet pocit vlastní subjektivity.

Subjektivita, schopnost být subjektem - to je filozoficky velmi významná okolnost, být subjektem znamená schopnost být sám sebou, být svébytnou entitou, schopnost prosadit svou existenci vůči vlastnímu okolí, vůči jeho případným snahám mě asimilovat (jako podřízenou součást jejich vlastní subjektivity). Přičemž tímto "subjektem" v obecném smyslu může být cokoli co je schopné takto svébytné existence, například i kámen, pokud není součástí nějakého nadřazeného celku.

Co se národů týče, historicky předtím vládla doba, kdy oním svébytným subjektem byl sám panovník. "L'etat c'est moi", konstatoval lakonicky Ludvík XIV. Dlouhou dobu tato výsostná subjektivita panovníka nebyla nijak zpochybňována; jenže poté "čas oponou trhnul", a namísto osoby privilegovaného panovníka se začínala probouzet subjektivita národů. Proč zrovna v 19. století? - Zřejmě spolu s rozvojem kapitalismu; neboť on sám probouzí (osobní) subjektivitu jako takovou. Silný kapitálový vlastník cítí svou ekonomickou moc, a není proto už nadále ochoten podřizovat se moci vyplývající z pouhého šlechtického statusu respektive původu. Ale stejně tak i dělník či jiný pracovník - nový kapitalismus už nepotřebuje osobně závislého nevolníka, nýbrž potřebuje osobně svobodného zaměstnance, který se může volně pohybovat sem a tam, podle momentálních potřeb kapitálu. I tento novodobý dělník tedy začíná cítit - a reálně prožívat - svou vlastní svébytnost, svou vlastní subjektivitu, na místě své dřívější osobní závislosti vůči svému feudálnímu pánovi.

To všechno tedy znamená: zrodil se nový pocit, nové pojetí subjektivity; a spolu s tím pak i subjektivita národní. Proč to všechno připomínám? - V odpověď na Váš výrok, že "neplatí princip národního sebeurčení". Ovšem, záleží na tom co je konkrétně míněno výrazem "neplatí" (právně? morálně? fakticky?); nicméně z výše předestřených výkladů vyplývá, že princip národního sebeurčení naprosto platí. A to sice všude tam, kde se tento pocit národní identity, národní subjektivity dokázal konstituovat - a kde se dokázal prosadit.

Tato poslední podmínka je ovšem krajně problematická. Už zde byla řeč o principiálně nezřetelných hranicích mezi "národem" a "národností". Ta samá množina populace může být v jednom ohledu národem, a v jiném ohledu národností. V Rakousku-Uhersku byli Čechové ovšem pouze národností (po jistý čas už velmi povážlivě mizející); nicméně v kritický moment dokázali obnovit svou vlastní národní subjektivitu, a stát se svébytným národem.

Ono "právo národního sebeurčení" tedy na jedné straně skutečně neexistuje absolutně, jako nějaký transcendentální princip, zcela nezávislý od reálného dějinně-společenského dění; ale na straně druhé, pokud si už někdo dokáže vypracovat onu vlastní národní subjektivitu, pak je jen velmi problematické upírat mu právo na vlastní národní (a tedy státní) svébytnost a samostatnost.

Co se pak příchodu Židů do Palestiny týče (míněna je doba ještě před vznikem židovského státu), pak i zde je tuto záležitost nutno nahlížet velmi diferencovaně.

Dnes už je to sotva představitelné, ale první židovští přistěhovalci byli místním (arabským respektive palestinským) obyvatelstvem vítáni docela přátelsky! Svým způsobem na tom není nic podivného: tito příchozí z Evropy s sebou totiž přinášeli nemalé množství peněz, z čehož - v rámci obchodní výměny - profitovalo i domácí, usedlé obyvatelstvo.

Jenže - časem došlo k tomu že byla překročena hranice únosnosti. Za prvé, domácí arabsko-palestinské obyvatelstvo začínalo mít (celkem přirozeně) pocit že oněch nově příchozích je už nějak příliš mnoho. A za druhé: Židé skupovali čím dál tím více půdy. Ano, oni tak sice činili v zásadě legálně - ovšem fakticky tomu bylo velice často tak, že oni svými penězi zkorumpovali místní kmenové vůdce. Toto skupování arabské půdy bylo tedy sice čistě právně vzato legální - nicméně z hlediska domácího obyvatelstvo se jevilo být čím dál tím méně legitimním. (Pomiňme zde tu okolnost, že postupem času se izraelské bojůvky mnohdy uchylovaly i k násilnému vyhánění arabsko-palestinských usedlíků z jejich domovů.)

Došlo zde tedy ke klasickému konfliktu mezi legalitou a legitimitou; a je to právě tento konflikt, který je prapříčinou všech dalších střetů mezi arabsko-palestinským a mezi izraelským živlem.

A tak i rozhodnutí OSN o vzniku státu Izrael bylo sice - z hlediska mezinárodního práva - (snad) legální; ale z hlediska domácího obyvatelstva naprosto nelegitimní.

"Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního palestinského národa.

Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem."

Tak pravil Záhir Músejn, někdejší člen výkonného výboru OOP. Ovšem chápu, že některým lidem zvenčí to může připadat jako nesmysl.

Paní Zemanová, to snad vůbec nemůžete myslet vážně, takovýto naprosto evidentně účelový (k vlastní expanzi směřující) výrok člena někdejší bojové (podle některých názorů teroristické) organizace brát jako definitivní argument toho, zda se palestinská komunita cítí či necítí být svébytným národem.

že vás to přiznání k účelovosti jistých tahů ze strany palestinských Arabů nepotěší. Já mu přes očividnou logiku nedávám větší váhu než jiným výrokům na tohle téma, tak to prosím nedramatizujte.

Fakticky žádná definice národa, která by umožnila nárokovat právo na sebeurčení z podstaty věci nefunguje.

Když se český národ už docela jednoznačně prosadil jako národ, se kterým musí podunajská císařství počítat a měl dotvořené jednotlivé funkce národní kultury (školství, vysoký jazyk včetně vědeckého názvosloví, literatura a divadlo, spolkový život atd.), existovali stále živé diskuse o tom, zda českoněmecký národ (ještě v padesátých letech 19. stol.), českoslovanský národ (naposledy mimo exil a nezávisle na něm v roce 1916, pak plynule v manifestu českých spisovatelů), český etnický národ a konečně československý politický národ s vedoucím českým jazykem -- tedy ten, který se prosadil v roce 1918.

Když Theodor Mommsen psal roztomile o českých lebkách, které argumentům přístupny nejsou, ranám však ano, přiznal -- pokud je mi známo v jeho případě poprvé a dosti nerad -- právo rakouských Němců na vlastní národní kulturu a respekt k "pouhému" bratrství (nikoliv identitě) dvou německých národů.

Nejsmysluplnější zdůvodnění -- a tím také vymezení -- práva na politické sebeurčení národa nevytvořil teoretik, ale žurnalista (ovšem nadaný od Pánaboha i přírody) -- Theodor Herzl. Toto právo představuje ultima ratio tehdy, pokud nelze občanská práva a kulturní i náboženskou svobodu určité askriptivně vymezené skupiny lidí účinně prosazovat v konkrétní společnosti nějakého (ústavního) státu, protože většina obyvatel není ochotna práva a svobody takové menšiny respektovat a často musí být nenávistné projevy vůči této skupině potlačovány kasárenskými prostředky.

Herzl psal tehdy o antisemitismu, který takto nutil Židy k vytvoření vlastního národa, včetně politického vyjádření ve vlastním státu -- v době, kdy se spoustě velmi inteligentních Židů zdál pokus o přetavení náboženských a možná etnických projevů židovství v národ jako regresivní barbarství -- Hermann Cohen, Marc Bloch, Franz Kafka, Hannah Arendt, byl by to hodně dlouhý seznam.

Vize jednotného arabského národa tiše zesnula někdy v osmdesátých letech minulého století, ač -- jak to bývá -- vedla poměrně dlouhý posmrtný život na okrajích. Zatímco ta Herzlova myšlenka je dnes až příliš aktuální, jen prostě platí i pro jiné.

Nenašla jsem nic, s čím bych ve vašem příspěvku nesouhlasila. Jedině snad vyjádřím pochybnost nad důležitostí faktu, že panarabská myšlenka zesnula už v minulém století. Podstatnější než takový politický projekt se mi jeví arabský pocit sounáležitosti, založený na jazyku a společné kultuře. Pro Araby zřejmě není důležité, jestli mluvíme o národu nebo etniku, protože to jsou pohledy zvenčí.

Nenašla jste nic, paní Zemanová, s čím byste v příspěvku pana Profanta nesouhlasila?

No, pokud je moderně chápaná národnost volitelná (je to zakotveno v Listině základních práv a svobod), nemůže se pak logicky jednat o „askriptivně vymezenou skupinu lidí“.

A vy ani pan Profant jistě nebudete zpochybňovat tvrzení, že národnost volitelná skutečně je.

To se opravdu neodvážím zpochybnit, pane Nusharte. Ostatně, vždycky jsem uznávala pravdivost nesmrtelného výroku, že každej Maďar může za to, že je Maďar.

A každý, kdo si přeje zahnání Židů do moře, může za to, že je Palestinec.

Otázkou zůstává, jestli to přání je svobodně volitelné, nebo jestli jde o askriptivně vymezenou skupinu lidí.

Možná jde totiž přece jen o přání získané v důsledku sociálních okolností – zejména tzv. dědictví v širokém antropologickém smyslu toho slova – ve smyslu přenosu kulturních vzorců a jednání mezi generacemi.

Paní Zemanová, poznámka pana Profanta o "zesnutí vize jednotného arabského národa" má v dané kauze naprosto zásadní důležitost. Já bych ostatně soudil, že k tomuto "zesnutí" došlo už dříve, nežli až v osmdesátých létech.

Bylo to totiž už v létech šedesátých, kdy byl učiněn pokus vytvořit z Egypta a Sýrie takzvanou "Sjednocenou arabskou republiku" SAR, právě na základě myšlenky panarabské vzájemnosti. Ukázalo se ale, že tento koncept sjednocené arabské státnosti byl už tehdy naprosto voluntaristickým podnikem, zcela mimo realitu. Takže ona zkratka SAR se poté používala už jenom v souvislosti se samotnou Sýrií, jakožto Syrská arabská republika.

Že mezi Araby všeobecně stále ještě přežívá pocit určité vzájemnosti, kulturní i jazykové příbuznosti - ale jistě, ale to jsme zase u té mnou už dříve zmíněné panslovanské vzájemnosti, která zde bezpochyby existovala, nicméně nikdy nemohla být legitimním základem pro to nějaký slovanský národ vyhnat z jeho domovského území, s argumentem že "přece může snadno najít svůj náhradní domov u jiných Slovanů".

"Slovanská vzájemnost zde bezpochyby existovala, nicméně nikdy nemohla být legitimním základem pro to nějaký slovanský národ vyhnat z jeho domovského území, s argumentem že "přece může snadno najít svůj náhradní domov u jiných Slovanů".

Nepochopila jsem, pane Poláčku, jakou má tahle vaše souvislost s mými příspěvky o právu Arabů na sebeurčení. Jestliže se Arabové cítí být spojeni jazykem, kulturou, dějinami a náboženstvím do jednoho celku, není tady žádná podobnost se Slovany, kteří nikdy takový celek netvořili. Kromě hypotetické pravlasti neměli společný jazyk ani kulturu, stěhování národů vynutilo rozdílný vývoj a dějiny veškerých slovanských komunit.

Nevyskytl se nikdy takový argument, jaký uvádíte /vyhnání z domovského území pod záminkou příslušnosti k pomyslnému národnímu společenství/ a to ani v případě Arabů, kde šlo skutečně pouze o to, že právo na sebeurčení je právem národa, který doposud nebyl uznán. A to se Arabů, stejně jako jednotlivých slovanských národů, skutečně netýká. Nikdo je kvůli tomu nikam nestěhuje.

„Žádná česká kultura, žádná česká historie, žádná česká společnost, ba ani žádný český národ ve skutečnosti neexistují,“ myslel si v roce 2014 překladatel, vysokoškolský pedagog a básník Daniel Soukup, absolvent FF UK. https://denikreferendum.cz/clanek/18207-jsem-wlastenec

Jiří Pehe si pro změnu v roce 2017 zase myslel, že „nikdo přesně neví, co se v podobě apelů na národ vzývá“. https://denikreferendum.cz/clanek/25446-nic-nez-narod

Jestliže tedy žádný český národ ve skutečnosti neexistuje, proč by měl existovat ten palestinský?

S národem je to prostě tak, že ve skutečnosti neexistuje, ale zase se pro příslušnost k libovolnému národu můžete svobodně rozhodnout (což vám zaručuje Listina základních práv a svobod), takže zajisté nejde o askriptivně vymezenou skupinu lidí, ovšem pokud je přání zahnat Židy do moře v Palestině a okolí mezigeneračně zděděným kulturním vzorcem chování, tak by v případě národa (ve skutečnosti samozřejmě neexistujícího) o askriptivně vymezenou skupinu lidí zase skutečně šlo. (Snad bych se měl raději podívat, kolik toho mám v krvi, než zas někam pojedu. Blut und Boden je totiž trochu problém – zvláště když se ta podlaha začne houpat. To jsou pak nestabilní i všechny ostatní hodnoty.)

Ano, slovanská vzájemnost nemohla být legitimním důvodem k vyhnání. tak jako jím nemohlo být ani přihlášení se k říšské národnosti ze strany velké části českých a moravských Němců) .To ovšem neznamená, že se neděly příslušné pokusy.

Zcela otevřeně ze strany maďarských nacionálních liberálů -- my, malý maďarský národ potřebujeme zemi, která bude naše, nemáme nic proti Slovákům, ale musí pochopit, že buďto přijmou maďarský jazyk nebo odejdou do jiných slovanských zemí.

A v poslední třetině devatenáctého století se objevily vážně míněné představy o sjednocení německy mluvících prostorů ve Slezsku a východním Prusku -- opět s odůvodněním: mohou jít ke svým.

Slovanská vzájemnost přitom téměř nikdy nefungovala ve formě představy jednoho slovanského národa (nebo etnika). Byla to představa kulturní spolupráce, která pomáhá udržet dostatečně velkou literaturu a méně rozvinutým (balkánským) slovanským národům zprostředkovává přístup ker gramotnosti a vzdělání. Dokonce i panruské fantazie ( tvrdě odsuzované reakčním mikulášským režimem) vedly velmi zřetelnou geografickou hranici, do které se nevešly ani všechny slovanské národy s převažující pravoslavnou populací.

Umíte hezký citovat, horší je to s pochopením textu.

Ano, národ trvá jen tak dlouho, dokud se vyskytují lidé, kteří se pro něj rozhodují v "každodenním plebiscitu".

To ovšem neznamená, že byste za a) mohl fakticky -- nejen formálně -- svobodně volit svou národnost a za b) že byste se nemohl kdykoli na základu národnosti, která je Vám okolím připisována stát obětí systematického útlaku.

Protože k faktické změně národnosti potřebujete i v ideálních podmínkách zvládnout dokonale jazyk, kulturní reálie a znalosti obvyklé v daném národě a rozumět specifickému smyslu pro humor.

A pokud se Vás v roce 1940 rozhodli poslat do koncentráku jako žida, pak houby záleželo na tom, že jste se sám celý život považval za Čecha, že se v rodině třetí generaci mluvilo jen česky a děti nevěděli o židovských kořenech rodiny, že váš bratr byl v čítankách jako český básník proslulý mimo jiné ostrý odstupem od těch, kteří se v jeho současnosti hlásili v Předlitavsku k jakémusi folklornímu společenství rozvíjejícímu tradice vytvořené v předmoderních ghettech -- byl jste prostě žid Gellner, příslušník askriptivně vytvořené skupiny a šlus ( v tomto případě zcela definitivní šlus).

Pane Profante,

„nechápu" váš záměr, proč ten váš diskusní příspěvek, se kterým já beze zbytku souhlasím, prezentujete jako nesouhlasné stanovisko ke stanovisku mému. (Jinak samozřejmě chápu proč to děláte a nijak mě to nepřekvapuje.)

Nerad se opakuju, ale když budete vypočítávat, co všechno nechápete, zahltíte DR.

Pane Profante,

pět(!) řádků a nebyl jste schopen dočíst je do konce.

Vašich pět řádků? To je opravdu skoro nad lidské síly. A navíc se naučte alespoň počítat do deseti :-)

Pokud je pro vás, pane Profante mých pět řádků nad lidské síly, pak je poněkud zvláštní že máte dostatek sil formulovat falešně nesouhlasné stanovisko k mým řádkům zhruba třiceti.