Před válkou, kterou po 7. říjnu proti Gaze rozpoutal Izrael, v Rafahu žilo necelých 300 tisíc obyvatel. V uplynulých třech měsících sem ale připutovalo dalších několik set tisíc lidí z celé Gazy v důsledku izraelských rozkazů k vyklizení některých oblastí a nepřetržitého bombardování.

Tak jako nikde v Gaze ani v Rafahu není dostatek potravin, vody, léků ani přístřeší, a to ani pro jeho stálé obyvatele, natožpak pro nespočet lidí, kteří tam nyní hledají útočiště. Mnohé rodiny spí ve stanech, pokud se jim podaří k nějakému se dostat; pokud ne, spí zkrátka na ulici.

Jen nemnohým se poštěstí dostat povolení k odchodu do Egypta. Takřka všechny trápí hrozná zima a hlad.

Přebývám nyní v Rafahu se svou ženou a našimi čtyřmi dětmi. Uchýlili jsme se sem od počátku války už podruhé. Náš domov na severozápadě Gazy jsme opustili hned 7. října. Od té doby jsme se museli stěhovat už několikrát v důsledku izraelského bombardování anebo rozkazů. Už dvakrát jsem své děti tahal zpod sutin.

Dům rodičů mé ženy v centru Gaza City, kam jsme zamířili nejprve, už nestojí. Byt, který jsme si pak pronajali asi na měsíc v Rafahu, je těžce poškozený. A posléze jsme se dověděli, že i náš vlastní domov byl silně poničený. Izraelská armáda ho dokonce po určitou dobu využívala jako svou základnu.

Poté, co jsme další měsíc strávili s příbuznými v Chán Júnis, museli jsme se v důsledku postupu izraelských pozemních sil vrátit do Rafahu. Tentokrát už jsem si tu nemohl dovolit nic pronajmout, protože ceny se vyšplhaly do astronomických výšin — nájem malého bytu tu teď přijde na dva tisíce dolarů. Bydlíme tedy u příbuzných mé mámy v koridoru Philadelphi při hranicích s Egyptem.

Je pro mě čím dál těžší sehnat pro mé děti jídlo a vodu. Můj dvouletý syn Kenan se neustále domáhá mléka, které mu ale nemám kde sehnat. Děti jsou vyděšené, reagují panicky na svištění bomb a výbuchy. Je pro mě obtížné pracovat, protože děti těžce nesou, když odcházím z domu.

Množí se zprávy, že se izraelské síly chystají koridor Philadelfi znovu obsadit, což by znamenalo, že se budeme muset opět odstěhovat. Opravdu už ale vůbec nevím, kam bychom šli.

Před pár dny jsem opustil své děti a vydal jsem se na cestu do centra Rafahu, abych koupil potraviny a vodu. Cestou jsem procházel nekonečným mořem stanů. S několika lidmi vyhnanými ze svých domovů jsem se zastavil na kus řeči. Tohle jsou jejich příběhy.

Salam Al-Sinwarová

Žiju v tomhle stanu s mým mužem a našimi čtyřmi dětmi, jimž jsou tři, sedm, deset a dvanáct let. Museli jsme utéct z našeho domova v Gaza City, protože všude kolem nás padaly bomby. Když jsme utíkali, náš dům už byl zpola zničený. Co jsem slyšela, dnes už je zničený úplně.

Z Gaza City jsme se nejprve stěhovali do uprchlického tábora Al-Nusajrát v centrální Gaze — a odtud do Rafahu. Nechtěla jsme utíkat. Můj celý život, všichni a všechno, co znám, jsou na severu Pásma.

Tady v Rafahu neznám nikoho. Přišli jsme úplně bez ničeho, poněvadž jsme si s sebou nemohli nic vzít. Když jsme přišli do Rafahu, nejprve jsme byli tři dny na ulici, než nám někdo přinesl tento stan.

Z písku tady leze různý hmyz a je tu strašlivá zima. Dospělí takové podmínky snášejí jen velmi těžce, hlavně v noci — jaké to tedy asi musí být pro děti?

Mé děti jsou nemocné. Je jim bez ustání zima a mají hlad. Na jídlo ale nemáme peníze, takže musíme čekat, až nám nějaké přinesou [z dodávek humanitární pomoci]. Sama skoro ani nejím a nepiju, vše chci nechat svým dětem.

Jedno z mých dětí je hluchoněmé a má srdeční chorobu. To sedmileté. Nemůže mi říct, že mu je zima, že má žízeň a hlad. Ale já vím, že má.

Chci se vrátit domů, kde mám oblečení pro své děti, svoje vlastní oblečení a taky deky. Chci místo, kde bude mým dětem teplo. A nechci se spoléhat na milosrdenství druhých lidí, abychom mohl přežít.

Nurhan Hasonahová

Mám jedinou dceru, jsou jí dva roky. Znamená pro mě úplně vše. Pocházím z čtvrti Al-Rimal v Gaza City. Když začalo bombardování, několikrát jsme se přesouvali z místa na místo. Když nám [izraelská armáda] přikázali, abychom opustili sever Pásma, odstěhovala jsem se s dcerou, rodiči a sourozenci do Al-Nusajrátu. Tam jsme zůstali dva měsíce.

Pak jsme museli znovu prchat — do Dajr al-Balah [města v centrální Gaze], ale tam nebylo kam hlavu složit. Všude byly stany, školy a jiná útočiště byla plná lidí, takže jsem s mou dcerou žila den na ulici, než jsme se vydaly sem do Rafahu. Tady jsme strávily celý další den na ulici, než nám někdo přinesl stan. Rafah je dnes město stanů — kamkoli se vrtnete, všude jsou stany.

Většinu dne trávím ale mimo něj. Je malý a stísněný. Nic ve stanu není naše — všechno jsme od někoho dostali. Nemáme dostatek přikrývek, dcera nemá nic náhradního na sebe. A nedají se tu sehnat plíny.

Nevařím, protože si nemohu dovolit kupovat dřevo na otop. Jíme jen to, co nám lidé či humanitární organizace darují. Jednou za pár dní dostáváme chléb a nějakou zeleninu.

To, co se děje v Gaze, není ničení, je to likvidace. Zničili celé Pásmo. Jen těžko se slovy popisuje, čím jsme si prošli a co stále ještě zakoušíme. Moje čtvrť Al-Rimal byla bijícím srdcem Gazy, plným života, obchodu, zábavy a kultury. Když jsme odcházeli, vypadalo to jako soudný den.

Mým jediným snem je, aby válka skončila a my jsme se mohli vrátit domů. Modlím se k Bohu, abych se mohla vrátit do Gaza City.

Amjad Wahdan

Jsem z Bejt Hanún [to je město v severním cípu Gazy]. V prvních dnech války jsem hledal útočiště v různých koutech Gazy, nejprve v Tal al-Zaatar, pak Šejch Radwan. Pak nás izraelská armáda donutila k odchodu do Al-Nusajrát. Tam jsme zůstali sedmdesát dní, ale pak jsme zase museli odejít kvůli bombardování a výhružkám armády.

Takže teď jsme tady v Rafahu, žijeme na ulici. Náš stan stojí na chodníku. Koupili jsme si dřevo, igelit a nějaké přehozy, abychom tu měli stín. Stan stojí kolem šesti set šekelů [okolo 150 euro]. Jsme tu všichni, celá široká rodina, mí rodiče, prarodiče, strýčci a tety a jejich rodiny — dohromady asi osmdesát lidí.

V Rafahu jsem prvně v životě. Až dosud jsem celý život trávil v Bejt Hanún. Na jih jsem nikdy předtím nejel. Vlastně vůbec nevím, kde to jsem.

Hanan Barakehová

V první den války jsme opustili náš domov v městečku Abasan al-Džadída na východ od Chán Júnis a právě tam jsme se přesunuli. Přebývali jsme v domě mé dcery, která tam žije se svým mužem a dětmi.

Žilo nás tam osm lidí po dva měsíce, než začala armáda shazovat letáky s rozkazem, že se máme přesunout dál na Jih. Prchali jsme tedy dál před bombardováním, až jsme přišli sem do čtvrti Al-Šabora v Rafahu, kde teď máme tento stan u cesty.

Měla jsem krásný dům, se sprchami a třemi toaletami. Teď se podívejte na to, jak žijeme. Nemůžeme se tu osprchovat. Mladá žena tu o sebe nemá jak pečovat.

Není tu jídlo, jen občas přijedou humanitární organizace a rozdělují to málo jídlo mezi spousty lidí. Přála bych si pracovat. Všechny ženy tady chtějí pracovat a dostávat za práci zaplaceno. Takových dvacet šekelů (čtyři eura) na den by mi stačilo, abych opatřila dostatek jídla pro své děti.

Teď nemůžu ani vařit, protože si nemám za co koupit dřevo na otop. A i kdybych mohla, bylo by to nebezpečné kvůli všemu tomu igelitu [z nějž jsou zhotoveny stany].

Kdybych mohla, utekla bych zpátky do svého domova. I kdyby byl zničený, postavila bych si u něj stan a jednoho dne bych ho dostavěla znova.

Z článku ‘Tents everywhere’ as Rafah struggles to hold a million Palestinians vydaného časopisem +972Magazine přeložil JAKUB PATOČKA.