Jihoafrická žaloba na Izrael projednávaná u Mezinárodního soudního dvora (ICJ) je nejen výsledkem pečlivé přípravy obsáhlého spisu zahrnujícího velké množství konkrétních násilných aktů páchaných izraelskou armádou v Gaze a výroků představitelů Izraele, ale vychází i z dlouhodobé blízkosti lidskoprávních bojovníků v obou zemích, s kořeny sahajícími až do doby režimu apartheidu v africké zemi.

Poučení z předchozích případů, Bosna či Myanmar

Žalobní spis o čtyřiaosmdesáti stranách byl soudu v Haagu předán 29. prosince. Jeho projednávání se může táhnout roky, zároveň ale může poměrně rychle padnout rozsudek, ne sice konečný verdikt o genocidě, ale předběžné opatření vyzývající k zastavení konkrétních válečných aktů, které budou posouzeny jako genocidní nebo genocidou hrozící.

Americký expert na mezinárodní právo Francis A. Boyle je přesvědčen, že žaloba má velkou šanci na úspěch. Byl to přitom právě on, kdo jako první uspěl u Mezinárodního trestního soudu v případu obvinění z genocidy. V případě Bosny a Hercegoviny dosáhl vydání předběžných opatření zavazujících žalovanou stranu, ale zastupoval i původní obyvatele amerického kontinentu a byl v letech 1991—1992 poradcem palestinské delegace při mírových jednáních.

Ve zmíněném případu obvinění tehdejší Jugoslávie (de facto Srbska a Černé Hory) vzneseného v roce 1993 Mezinárodní soudní dvůr po čtrnácti letech rozhodl, že se v období 1992—1995 v Bosně udály genocidní akty jako masové vraždy, znásilnění a vyhánění z domovů. Zároveň dodal, že není možné prokázat spáchání genocidy jako takové: chyběl totiž jednoznačný důkaz toho, že tyto akty byly spáchány se záměrem tehdejší jugoslávské vlády vyhladit bosenské muslimy jako celek.

Z případu genocidy v Bosně lze vyvodit několik možných poučení. Kromě toho, že soudní spor se bude pravděpodobně táhnout řadu let, je tu i konečné vyznění případu, kdy se obě strany cítily do určité míry jako vítězové (Srbsku nebyla prokázána genocida, zároveň ale byly prokázány zjevné genocidní akty vůči bosenským muslimům) a zároveň ani jedné straně nebylo zcela vyhověno (soud například zamítl bosenské požadavky na reparace).

Jiným v této souvislosti zmiňovaným případem — mluvila o něm při prezentaci žaloby v Haagu jihoafrická právnička Adila Hassimová — je případ Myanmaru (Barmy) a etnika Rohingů. Mezinárodní soudní dvůr vyzval 23. ledna 2020 vládu Myanmaru k tomu, aby se zdržela dalších vojenských akcí a zabránila páchání aktů definovaných Úmluvou o zabránění a trestání zločinů genocidia z roku 1948 jako genocidní.

Žalobu v Haagu v tomto případě vznesla Gambie (v zastoupení 57 členských států Organizace islámské spolupráce) 11. listopadu 2019. Od přijetí žaloby k vydání prvního rozhodnutí uplynuly tedy o málo více než dva měsíce. Tento případ se stále projednává, v současnosti se čeká na odpověď Gambie na námitky předložené Myanmarem, lhůta pro odpověď je 16. květen 2024, na reakci bude mít žalující strana čas do 16. prosince 2024.

Dá se tedy očekávat, že na konečný verdikt o spáchání genocidy se bude i v tomto případě čekat v řádu let. První rozhodnutí, předběžné opatření týkající se jednotlivých genocidních aktů a zahrnující výzvu k ukončení těchto aktů (ukončení válečné operace vedené takovýmito prostředky), naopak může přijít poměrně brzy.

Některé další příklady těchto předběžných opatření humanitárního smyslu (mj. Arménie vs. Ázerbájdžán, Gruzie vs. Rusko) zmínila ve své řeči další členka jihoafrického právního týmu, irská právnička Blinne Ní Ghrálaighová.

Proč právě Jižní Afrika?

To, že se předložení žaloby ujala Jihoafrická republika, je logickým vyústěním dlouhodobé podpory palestinských práv ze strany Jihoafričanů.

Spřízněnost lidskoprávní agendy v obou zemích vychází již z období jihoafrického apartheidu, nejvýznamnější postavy boje proti apartheidu včetně Nelsona Mandely či Desmonda Tutu se aktivně zajímaly o situaci Palestinců a deklarovaly jim svou podporu. Jihoafričané navštěvovali podle možností palestinské území a vyjadřovali solidaritu i přímo na místě.

Představitelé židovské komunity v Jihoafrické republice podání žaloby vesměs odsoudili a zcela v souladu s oficiálním pohledem Izraele označili samotnou žalobu za projev antisemitismu a podporu terorismu či Íránu.

Nicméně i ze strany židovských Jihoafričanů zaznívají také jiné hlasy — například Andrew Feinstein, filmový dokumentarista, aktivista a bývalý člen parlamentu za Africký národní kongres (a potomek přeživších holocaustu), upozornil na to, že oficiální orgány židovské obce v Jižní Africe v době apartheidu spolupracovaly s režimem a dávaly prostor jeho přímým nástrojům. Šlo například o významného člena ortodoxní židovské komunity Percyho Yutara, jinak prokurátora, který v roce 1963 poslal za mříže Nelsona Mandelu.

Do čela svého právnického týmu v Haagu jmenovala jihoafrická vláda profesora mezinárodního práva Johna Dugarda, který byl po roce 2000 zvláštním zpravodajem OSN pro palestinská území a vypracoval zprávu, v níž pojmenoval závažná porušování lidských práv na okupovaných palestinských územích. Upozorňoval také na podobnosti mezi situací Palestinců a černých Jihoafričanů za apartheidu.

Za zmínku stojí také mezináboženský rozměr jihoafrického boje za lidská práva. Například jeden z důležitých bojovníků proti apartheidu, muslimský religionista a zastánce „islámské teologie osvobození“ Farid Esack v roce 2017 napsal, že život Palestinců za izraelské okupace je nejen srovnatelný se životem černých Jihoafričanů za apartheidu; je podstatně horší.

O inspiraci palestinských křesťanů jihoafrickým dokumentem Kairos z roku 1985 již na stránkách Deníku Referendum byla vícekrát řeč, i v souvislosti s dnešní válkou v Gaze. Ve svém vánočním kázání v Betlémě zmínil jihoafrickou teologii svobody a boje proti apartheidu luteránský pastor Munther Isaac.

I to před soudem v Haagu zaznělo, v řeči Blinne Ní Ghrálaighové. Podobně jako Jižní Afrika, i Irsko patří v mezinárodním měřítku k nejvýraznějším zastáncům palestinských práv, což je dáno společnou zkušeností s okupačním kolonialistickým systémem.

Co bude dál?

Vztahy mezi Jihoafrickou republikou a Izraelem se v posledních měsících nepřekvapivě ještě zhoršily. Izrael stáhnul svého velvyslance z Pretorie, Jižní Afrika se zároveň kromě žaloby k Mezinárodnímu soudnímu dvoru obrátila i na druhou podobnou instituci, Mezinárodní trestní soud (ICC).

U této instituce, která se zabývá žalobami proti individuálním osobám (kdežto ICJ spory mezi státy) a sídlí rovněž v Haagu, se snaží dosáhnout vydání mezinárodního zatykače na izraelského premiéra Netanjahua a další představitele za podněcování ke genocidě. Je to vlastně určitý logický doplněk toho, že zmíněné výroky v hojném počtu figurují v žalobě u Mezinárodního soudního dvora.

Je ovšem třeba dodat, že Mezinárodní trestní soud Izrael (stejně jako Spojené státy, Rusko nebo Čína) neuznává. Na rozdíl od Mezinárodního soudního dvora, jehož rozhodnutí pro Izrael závaznost mají, protože je signatářem úmluvy o genocidě (již zmíněná Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidia z roku 1948).

Přední izraelští právní odborníci přesto upozorňují, že rozhodnutí ICJ nelze brát na lehkou váhu. Například Eliav Lieblich, profesor mezinárodního práva z univerzity v Tel Avivu, soudí, že početná extremistická vyjádření vysokých izraelských představitelů včetně premiéra a řady ministrů lze skutečně považovat za důkaz o úmyslu poškodit civilní obyvatelstvo, tedy za důkaz genocidního záměru.

Nebezpečí genocidního myšlení a řeči

I pokud nakonec nebude prokázán záměr k provedení genocidy (což se nestalo ani ve zmíněném případu války v Bosně), může být výsledkem soudního procesu, respektive dnešní války v Gaze, závažné poškození obrazu Izraele ve světě. V samotném Izraeli se přitom objevují hlasy varující před genocidním myšlením a nastavením společnosti.

Už před podáním jihoafrické žaloby k ICJ a nezávisle na ní se skupina veřejných osobností obrátila k izraelskému nejvyšímu státnímu zástupci s tím, že jsou v zemi ignorovány zjevné výzvy ke zločinům a k násilí. V případě signatářů dopisu přitom nejde o „obvyklé podezřelé“ lidskoprávní aktivisty, ale je mezi nimi mimo jiné jeden ze špičkových izraelských vědců, profesor David Harel.

Signatáři v dopisu citují veřejné výroky předních politiků a komentátorů vyzývajících k tomu „vymazat Gazu ze zemského povrchu, přičemž pro všechny obyvatele musí být jediný rozsudek: „smrt“ (poslanec Likudu Jicchak Kroizer), nebo „měli jsme zabít mnohokrát víc lidí než dvacet tisíc, měli jsme začít se sto tisíci,“ (novinář Cvi Jechezkeli), a další podobně otřesná prohlášení.

Především ale upozorňují na to, jakou rychlostí se v izraelské společnosti normalizuje používání jazyka, který šíří nenávist, vyzývá k násilí, a porušuje tak jak izraelské, tak i mezinárodní právo.

Právě tento zájem, tato obava je něčím, co má univerzální rozměr a je zcela aktuální i pro české prostředí, od sociálních sítí přes komentátory v médiích až po výroky politiků. Od slovní nenávisti, neomezované agresivity a podněcování k násilí ve veřejně pronášených výrocích, nebo od lhostejnosti k podobným projevům, je ke genocidnímu jednání totiž blízko.