Izrael jde za svým cílem. Najde se místo pro Palestinu?
Vendula FilipováS postupující válkou v Gaze přibývá hlasů, že Izrael nechce ve skutečnosti jen zničit Hamás, ale i vytvořit takové podmínky, které přimějí co nejvíce Palestinců emigrovat. Hlas Venduly Filipové je jedním z takových.
Teroristé z Gazy útočí na mírumilovný Izrael, který v reakci koná protiteroristická opatření pro zajištění bezpečí svých obyvatel a integrity země. Takto alespoň Izrael svou politiku vůči Palestině zdůvodňuje několik dekád. Při podrobnějším pohledu zvlášť v posledních týdnech se ale objevuje jiná realita. A argumentace Izraele se od ní vzdaluje asi jako vidina nezávislého palestinského státu.
Izrael byl dosud chráněn stínem historických křivd a spoléhal na mýtus věčné oběti. Zdá se, že krvavou ofenzivou v Gaze, která má na svědomí disproporčně více obětí a nechává Gazu (nikoli poprvé) v troskách, se morální kredit Izraele vyčerpává.
Mediální pozornost se sice v současnosti upírá na Gazu jako jakési připodobnění pekla, ale izraelská agrese se přelévá i na Západní břeh, kde Izrael okupuje třetinu území. Osadníci zde od počátku války mají na svědomí životy stovek Palestinců.
Souběžný pohled na dění v Gaze a Západním břehu zanechává jen málo prostoru pro pochyby, čeho hodlá Izrael dosáhnout. Mnozí jeho představitelé dnes vlastně už ani neskrývají plány palestinská území anektovat — jak jinak než bez Palestinců.
Izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu anexi voličům „slíbil“ a zároveň k tomu koná konkrétní legislativní opatření. Útok Hamásu, ač odporný, zde může být využit jako katalyzátor územních ambicí.
Vysídlit a obsadit
Vzhledem k tomu, že se jedná o konflikt značně asymetrický, Palestina vlivem dlouhé izraelské okupace a osidlování pomalu, ale jistě mizí; v posledních týdnech přitom o poznání rychleji. Izrael vybudoval enklávy mezi ostnatými ploty a betonovými zdmi; na okupovaných územích Západního břehu a Východního Jeruzaléma žije již okolo 700 tisíc izraelských osadníků. Gazu dusí pozemní a námořní blokádou, kterou je ochoten tvrdě vynucovat — připomeňme, že v roce 2010 izraelská armáda zabila devět členů humanitární flotily, která se do Gazy pokoušela prorazit s pomocí.
Nedávno zveřejněný dokument izraelského ministerstva pro zpravodajské služby, který navrhuje anexi Gazy a vysídlení jejích obyvatel na Sinaj, vyvolal mezinárodní rozruch. Izraelská vláda uklidňovala zahraničí, že se jedná pouze o „počáteční úvahy“.
Idea zabrání území Gazy a vypuzení jejích obyvatel není ale v historii Izraele nová. Tento koncept pochází z dílny někdejšího předsedy vlády Levi Eškola a ministra obrany Moše Dajana, kteří se jej snažili prosadit již při okupaci Gazy po Šestidenní válce roku 1967 — před 57 lety.
Celkový záměr Izraele Palestince co nejvíc vytěsnit je dlouhodobý, nejde o scestný materiál jednoho ministerstva, které se nechalo unést vysněnou představou. Další současní členové vlády se přidávají a vyzývají Palestince, aby obleženou Gazu opustili, případně přicházejí s bizarním newspeakem jako „humanitární evakuace“.
Egypt přirozeně izraelský návrh na přesídlení dvou milionů uprchlíků na své území odmítá. Izrael proto zahájil jednání s dalšími zeměmi od Konga po Saudskou Arábii, kde by rád viděl Palestince „dobrovolně emigrovat“.
Zatímco v severní části Gazy srovnal Izrael se zemí už většinu budov a zničil infrastrukturu, objevil se návrh izraelské developerské firmy Harey Zahav, která v rychlosti stihla vládě předložit projekt na výstavbu rezidenční izraelské čtvrti na ruinách Gazy s titulkem „Dům u moře už není sen!“.
Média zároveň publikují vyjádření izraelských osadníků, kteří z okupované Gazy před lety odešli a dnes si přejí Gazu opětovně osídlit.
Generace přežívající v ponížení a mezinárodním vytěsnění
Nedávno zesnulý angažovaný novinář a dokumentarista John Pilger poukazuje už v dokumentu Palestina je stále problém z roku 2002 na systematické ničení budov, škol, infrastruktury, zdravotnických zařízení a systém šikany ze strany okupující izraelské armády. Popisuje denní realitu checkpointů, silničních zátarasů, přerušování dodávek vody, elektřiny, omezování pohybu a bombardování.
Pilger situaci již tehdy přirovnal k apartheidu. První díl dokumentu přitom natočil roku 1974 — pravděpodobně aniž by věděl, že za necelých třicet bude mít stále (stejný) důvod natočit „dvojku“.
Roku 2021 ke stejnému závěru jako John Pilger došla organizace Human Rights Watch, když v rozsáhlé zprávě konstatovala, že Izrael se z definice mezinárodního práva vůči Palestincům dopouští zločinů proti lidskosti — apartheidu a perzekuce.
Dle HRW Izrael drží Palestince pod „drakonickou vojenskou kontrolou“, zásadně a systematicky omezuje pohyb osob i zboží a porušuje jejich základní práva. Vysidluje Palestince, konfiskuje půdu, demoluje domy a současně neumožňuje Palestincům novou výstavbu. Brání spojení rodin.
HRW hovoří o systematickém útlaku a dominanci na základě rasy. Ke stejnému zjištění došly po letech monitorování i Amnesty International a Rada pro lidská práva OSN.
Blokáda Gazy znamenala další propad životní úrovně a obě organizace od jejího počátku roku 2007 nazývají dané území pregnantně vězením. Izrael se na jakékoli vyšetřování tvářil nelibě a práci organizacím nijak neusnadňoval, když týmům zamezoval vstoupit do Gazy — ukázalo se, že k tomu měl dobré důvody.
Zmíněné lidskoprávní organizace, ale i Evropská unie, vydávaly v posledních letech prohlášení vyzývající k urgentnímu řešení naléhavé situace v Gaze a zastavení ilegálního osidlování Západního břehu. Izrael ale zůstával pod ochranou klíčových aktérů a z prohlášení si nemusel dělat těžkou hlavu.
Spojené státy, jeho věrný spojenec, Palestinu neuznávají jako suverénní stát a izraelské osady ani nepovažují za ilegální. S vysídlením sice Washington oficiálně nesouhlasí, dál ale Izraeli prodává zbraně a munici, přičemž prezident Joe Biden se pro schválení ani nezdráhá obcházet Kongres.
Navzdory zvučným proklamacím Palestinu neuznala ani většina evropských zemí; výjimky tvoří pouze Švédsko a Island.
Existuje východisko?
Dnes to vypadá, že na uspokojivá řešení je pozdě. Izrael se okupovaných území nevzdá — naopak ukusuje stále víc a vyslovuje se pro vysídlení Palestinců, jedno kam. Sedmdesát procent obyvatel Gazy je mladších třiceti let a většina z nich žila v uprchlických táborech ještě před invazí. Vyrůstají v bídě, ponížení a frustraci. Zprávy shromážděné za desítky let popisují krutou realitu Palestinců podrobně — možná je ale příliš vzdálená té naší, než abychom byli schopni jí porozumět.
V některých ohledech je zacházení Izraele s Palestinci až mrazivě podobné tomu, jemuž za války byli vystaveni Židé. Dost možná bude svět nucen hledat místo pro novou Palestinu. Měl by si ale sáhnout do svědomí a zamyslet se, zda tragická minulost národa může být přijata jako záminka pro svévolné nakládání s jiným národem.
"svévolné nakládání s jiným národem" - to zní poněkud eufemisticky, po zprávách o desítkách tisíců zabitých civilistů.
Nicméně bych chtěl ocenit jinak empaticky působící vyznění článku, což ještě více vynikne v kontrastu s tupým fundamentalismem a černobílým viděním mého "předdiskutéra"...
Krajně pravicový poslanec Likudu, který je také místopředsedou Knesetu, opakuje svou výzvu k vypálení Gazy den předtím, než bude Izrael čelit slyšení v Haagu kvůli obvinění, že v Gaze páchá genocidu.
Poslanec Nissim Vaturi v rozhovoru pro rádio Hakol Baramah říká, že nelituje svého listopadového tweetu “Burn Gaza now ” , který vyvolal široké odsouzení a dočasně mu byl zablokován přístup na Facebook.
"Za svými slovy si stojím," říká. „Je lepší spálit budovy, než nechat ublížit našim vojákům. Nejsou tam žádní nevinní."
Podle Vaturiho IDF dokázala evakuovat nevinné civilisty ze severní Gazy. „Zbývá sto tisíc. Nemám slitování s těmi, kteří tam stále jsou. Musíme je odstranit,“ říká.
Jihoafrická republika ve své žalobě proti Izraeli mj. uvádí, že Izrael nezasáhl proti těm, kdo podněcovali genocidu, včetně dlouhého seznamu prohlášení vysokých izraelských představitelů - také Vaturiho - které jsou podle JAR důkazem, že Jeruzalém hodlá v Gaze provádět genocidu.
Zdroj:
Ahead of Hague hearing, Likud MK doubles down on call to ‘burn Gaza’
Pane Václavů, když se zabýváte zrovna krajně pravicovým poslancem Vaturim a DR zase publikuje stanoviska zcela opačného druhu, izraelská skutečnost je vystihována dost podobně, omezeně a účelově, jako byl svět evropského západu v podání československých sdělovacích prostředků za tzv. normalizace.
Pro izraelskou společnost, podobně jako pro světové židovstvo, je typická velká názorová diverzita. Týká se to jak vztahu k náboženství, tak politických názorů (pravice versus levice, vztah ke státu Izrael, k obraně, školství, umění, muslimům či křesťanům, atd.).
Mluvčí, kteří zmiňují demokracii v Izraeli, mívají na mysli právě velkou míru svobody projevu, která ovšem mnohé zraňuje, a proto tlačí do poměrně uzavřených skupin, či "bublin". Izraelský respekt k vlastním menšinám má mnoho podob, mj. opatrnost při zvyšování citlivě vnímaného vstupního prahu do Knesetu. Izraelci žijí uvnitř národa, jenž přes společnou dramatickou a tragickou minulost vykazuje větší různost než mnoho daleko početnějších národů. Jsou vlastně jakýmsi světem v malém.
Kolik diskusních příspěvků jste sem vložil a kolik jich bylo smazáno, nebo po smazání vráceno zpět?
V tuto chvíli se mi zobrazuje šest vašich příspěvků, z čehož jeden měl být pod jiným článkem a druhý na to upozornil, čili čtyři vaše příspěvky k této diskusi. U vás je to stejné nebo jiné?
Omlouvám se, že diskusní příspěvky pana Václavů většinou nečtu. Ano, z jeho prvního příspěvku skutečně vyplývá, že nad ním musel být ještě nějaký jiný, který tam teď už není. Nechtěl jsem věřit tomu, že by na DR byly mazány diskusní příspěvky. Nyní to tedy považuji za prokázané.
Také už konečně chápu jak to bylo myšleno, když vám v diskusi pod jiným článkem jeho autor děkuje i za ty smazané komentáře. Původně jsem si myslel, že je to jen nějaké vaše vzájemné špíčkování nebo nedorozumění.
Komentáře jsou nejspíše mazány z toho důvodu, aby nebyla ohrožena svoboda od řeky až k moři a hlavně aby zde nebyla ohrožena svoboda projevu (zajímavé je, že se to zatím děje snad jen v diskusích pod těmi články, jejichž tématem je Izrael).
Pane Horáku, pokud si tento můj příspěvek náhodou přečtete... :)
...tak, jak již bylo uvedeno, ten krajně pravicový poslanec je také místopředsedou Knesetu a tedy, co se týče prezentace názorů izraelského establishmentu, asi dost "těžká váha", aby stálo za to, ho zde citovat. Pokud máte dojem, že se tím zkresluje celkový obraz, pak vám přece nic nebrání ho korigovat nějakou, podle vás vhodnou, "opozitní citací".
Mimochodem, právě na podobných citacích dalších významných izraelských politických osobností - včetně premiéra Benjamina Netanjahua, ministra obrany Yoava Gallanta a ministra národní bezpečnosti Itamara Ben Gvira - je z části postavena obžaloba podaná Jihoafrickou republikou v Haagu.
Jinak, co se týče složitosti "demografické a demokratické situace" v Izraeli, tak samozřejmě "o tom žádná!". O respektu k menšinám by se ale, třeba jen s ohledem na situaci těchto "menšin" na Západním břehu a ve východním Jeruzalému, dalo diskutovat... Ale to přece nemůžete nevědět...
Úvodní projevy právníků JAR před tribunálem v Haagu:
South Africa levels accusations of ‘genocidal conduct’ against Israel at UN Int'l Court of Justice
Pane Václavů, Váš příspěvek jsem samozřejmě (celý) četl. V Izraeli byla pravice (nejen na můj "vkus") silná již před poslední válkou. Nejinak než v řadě zemí, kdysi oporách levice, došlo i zde k podstatnému a dlouhodobému politickému obratu. Útok Hamásu společenskou realitu celkem nutně dále zostřil a vyhranil, což se ovšem projevuje v tom, jaké názory a z čích úst se veřejně objevují.
Výše jsem upozorňoval především na skutečnost, že publicita především (oboustranně) "ujetým" názorům je starou mediální praktikou, jež zapojuje emoce, zkresluje situaci a ztěžuje její správné pochopení. Málokdo kritický k Izraeli např. ocení současnou roli USA, byť by to bylo jen logické. Velmoc zde v souladu s očekáváním osnovatelů palestinského útoku pochopitelně sleduje své (legitimní) zájmy. Úvahy na téma výměny (vrácení) území Gazy za rukojmí by na místě Izraele v případě obdobného svého napadení zvažoval skoro každý dostatečně silný stát. Další země, nepoměrně větší než Izrael, by případný ekvivalent Gazy zabraly děj se co děj a leckdo z dnes větší umírněnosti pohoršených, by i u nás překypoval pochopením...
Staré zápolení dvou supervelmocí se odráželo v dění na celém světě. Po přechodné fázi, kdy se zdála Západu být oponentem pouze část islámského světa, došlo k obnovení předchozího antagonismu, pouze v podmínkách, kdy (faktičtí) vyzyvatelé v praxi ocenili a převzali miliardářský prvek jinak opovrhovaného systému. Také nyní, jako dříve, se stává celý svět činitelem nově započatého boje, otevřeně označeného jako "Russkij mir".
Postoupení případu v zásadě nutné a zákonité reakce Izraele na útok Palestinců (tak je to třeba nazvat) je součástí kolektivní režie stoupenců iniciativní strany nového globálního střetu. Jde o to, v podstatě nevyhnutelně znevážit soud, jemuž se ovšem nechtějí leckde podřizovat. Souvislost se stíháním hlavního mezinárodního padoucha je přitom zřejmá.
Nejde o to, zda byla reakce Izraele zákonitá. Jde o to, jakými prostředky je vedené - dokonce i kdyby se nejednalo o čin teroristické skupiny, ale armády (protože to je předpoklad politické odpovědnosti, tedy možnosti mluvit o Palestincích).
Už jenom míra bombardování, resp. evidentní destrukce většiny domů v prostoru s hustotou obyvatel odpovídající městské aglomeraci, není obhájitelná z hlediska mezinárodního práva.
Mimchodem, nezdá se Vám trochu nelogické, když žádáte, aby Stát Izrael nebyl posuzován podle pravicových poslanců, ale Palestince posuzujete podel Hammásu?
Neobhajuji použití konkrétních prostředků, postupů a metod IDF. Jak píše jinde Petr Jedlička, mnohé nevíme. Známé chyby, od přehlížení varovných signálů před útokem (jako v roce 1973) po tragédii tří rukojmí, ukazují nepřímo na téměř jistou existenci vážných selhání, přehmatů a nemístného násilí vůči Palestincům v Gaze. Podstatné ovšem je, že vynucená reakce typu probíhající má v podstatě vždy dost podobný charakter a ošklivé zamýšlené i průvodní dopady.
Velká míra destrukce v Gaze svědčí především o působení dvou faktorů. Zaprvé Izrael šetří své vojáky (což je po 1. světové válce nově nastupující trend). Zadruhé rozsáhlé ničení infrastruktury je důsledkem odhodlané rezistence palestinských ozbrojených sil. Jde bohužel o podobný případ jako v Mosulu (jenž myslím zmínil pan Kolařík). IS tam pronikl jako nůž po másle, "osvobodit" město bylo ovšem něco úplně jiného. Podobně se mají věci v Gaze.
V diskusích zde jsme se v minulosti dotkli mj. boje spojenců proti Německu před 80 lety. Kritikou leckterých použitých prostředků jsme nešetřili. Nicméně nikdo ani v nejmenším nenaznačil, že se měly armády zastavit na (nějak) stanovených hranicích Německa a válečné hrůzy tak dříve ukončit. Je víc než pravděpodobné, že Hitler by v takovém případě zůstal u moci. Bylo by to nejen nebezpečné, ale také neperspektivní, nemorální, zmarňující strašné oběti a politicky neprůchodné. Režim držel až do samého konce. Ale v očekávaný tvrdý odboj werwolfů posléze nevyzněl. Příznačné je, že spojenci k důslednému dotažení války nepřistoupili v případě hned prvního světového konfliktu. Zmíněná poučení platí i pro současnou válku Izraele na území Gazy. Samozřejmě netvrdím, že jde o situaci analogickou s bojem proti nacistickému Německu, i když identita hlavní oběti by k tomu mohla svádět. Nicméně Izrael podobně jako kdysi třeba Francie nebo Británie nemůže nekonat v souladu se základním zájmem každého státu, jímž je jeho bezpečnostní zajištění pro budoucnost.
Vedle obecného důvodu, proč je (i) tato válečná mise hnusná, jenž jsem uvedl, zmíním ještě jedno zdůvodnění, proč Izrael koná, jak koná. A jak mi bylo jasné, že konat bude. (Jeden článek tu v DR měl před časem výstižný titulek: "Tentokrát je to jiné"). Každý stát má ovšem jako svůj raison d´etre ochranu vlastního obyvatelstva. V případě Izraele jde ovšem o motiv mimořádně vyostřený. Židé žili po řadu staletí bez toho, aby mohli disponovat ozbrojenou mocí. Někdy tohle dokázali nahrazovat jinými prostředky, které vyvinuli, ale mnohdy to nestačilo. Že se za 2. světové války skoro vesměs nebránili vyvražďování (s výjimkou povstání ve varšavském ghettu), že šli "jako ovce na porážku", to způsobilo ohromné trauma, jež stojí za izraelským přístupem k obhajobě národa v Izraeli. (Měl se stát pro Židy zemí zaslíbenou především proto, že bezpečnou). V přibližovaném smyslu mimochodem Židé často odmítají výraz holocaust, neboť genocidě vlastního národa žádný význam (vědomé) oběti nedokáží přičítat.
Uvědomme si, že Izrael nekoná tak, aby byl chválen. To se mu ostatně nestává od samého počátku. Připomeňme reakci na dopadení A. Eichmanna, osvobození rukojmí v Entebbe, útok na reaktor v Iráku, či válku o 50 let před aktuální. Vedle odpůrců Izraele, ať už s jakýmikoli motivy, se objevují také postoje lidí, kteří na Izrael uplatňují nejvyšší, exkluzivní nárok. Neuvědomují si, že jde o malou ohroženou zemi s nezáviděníhodnou zkušeností. Že Ježíšovo"milujte své nepřátele" je a mělo by být Židům cizejší než jim samým, v momentě jejich boje o přežití.
Izraelci nejsou žádní "svatí posledních dní". Jsou to pragmatičtí lidé, kteří mají jiné kořeny než běžní Evropané. Také mají poněkud blízkovýchodní mentalitu. I kdyby ji nabyli jen za poslední tři čtvrtiny století. Vědí, čemu lidé na tomto území rozumí a jak. Proto také používání některých postupů, které může leckdo mít za málo civilizované. Izrael ovšem neživí nenávist a upřednostňuje mír. Přes diskuse o možnosti odpuštění dokáže vsadit na nový začátek. Nejen v případě vztahu s Německem. Také s Egyptem. Není důvodu se domnívat, že nedává témuž přednost i co se týče Palestinců. Jenže Arafat nedokázal využít historické příležitosti. Nedokázal skončit jako Sadat!
Nyní pokračuje Izrael ve vojenské operaci, kterou je třeba dokončit. Předně směřuje proti Hamásu. Proti Palestincům však nutně rovněž, neboť ti se, stejně jako kdysi Němci, ani náznakem nepokusili svrhnout režim, plodící všeobecné zlo. Vlastně ne, ti Němci mají aspoň svůj 20. červenec. Ale trvalo to, než se k němu začali aspoň nesměle hlásit!