Rozsáhlejší střety mezi palestinským Hamásem a izraelskými ozbrojenými silami mívaly v minulosti zpravidla čtyři fáze. První úvodní vyplňovalo vždy bombardování pásma Gazy. Druhou pak nějaká forma pozemní operace. Třetí fáze příslušných konfrontací se vyznačovala mezinárodním tlakem na to, aby Izrael šetřil palestinské civilisty a přerušoval bojové akce. Ve čtvrté fázi potom vždy Izrael ohlásil splnění cílů operace, které obvykle dokládal poukazem na zboření několika desítek kilometrů tunelů a likvidaci určitého množství vojenské techniky, a následně své jednotky stáhl, což Hamás prohlašoval za své vítězství.

Tentokrát je to však jiné. Při letmém pohledu jde všechno jakoby podle tradičního scénáře. Úvodní, čistě bombardovací fáze trvala od bezprecedentního hamáského útoku ze 7. října dva týdny. Poté ohlásil sám premiér Netanjahu „druhou fázi války“. Do třetí fáze jsme dospěli v závěru minulého týdne, kdy se k obvyklým apelům na humanitární pauzy připojila i Francie, Německo a také USA. Nyní by tedy mělo vše směřovat pozvolna ke konci — jenomže nesměřuje.

Tentokrát je izraelská vláda zcela zjevně rozhodnuta Hamás rozprášit, ne pouze oslabit jako v minulostí. Izraelští představitelé o tom mluví s až okázalým důrazem, ještě více na to však ukazuje dynamika dosavadního postupu a takříkajíc většinová objednávka izraelské společnosti.

Ať bude ve světě protestovat, kdo chce, jak chce, ať schválí OSN cokoliv — tentokrát jde o tažení, které, byť bude třeba i přerušované, bude dlouhé, nesmlouvavé a vzhledem k poměrům na místě i nadále nespravedlivě kruté.

Bude mít podobu tu horké války s asymetrickým dopadem na civilisty, jako vidíme nyní, tu speciálních operací typu hit and run či search and destroy, tu atentátů na hamáské pohlaváry v zahraničí.

Měnit se může — a zřejmě se i bude měnit — intenzita a podoba tažení. Zde je prostor pro účinný tlak ze zahraničí, který může přinést přechodná přerušení náletů, uvolnění blokády Gazy či určité humanitární pauzy. Měnit se ale nebude cíl, rezolutnost a dlouho ještě ani nálada v Izraeli. S myšlenkou na nějaké „give peace a chance“ rozhovory Izrael—Hamás se je třeba úplně rozloučit.

Rozumějme: i když průzkumy ukazují, že drtivá většina Izraelců viní Netanjahuovu vládu za zanedbání, jež vedla k 7. říjnu, nebo že velká část z nich se staví k pozemní operaci v Gaze všelijak, Hamás samotný je nyní z izraelského oficiálního pohledu totéž co Islámský stát, navíc Islámský stát v sousedství.

A třebaže lze mluvit o klamu propagandy i o tom, že ne všichni Izraelci oficiální pohled sdílí, atmosféra v zemi ve vztahu k Hamásu je takřka jednoznačná: „Nyní už musí být všem jasné, že nás chtějí prostě pozabíjet. 7. října nešetřili ani děti. Musí pryč.“

Nesčetní izraelští respondenti dostávají v každodenních reportážích od evropských novinářů otázku na účast s bombardovanými Palestinci. Odpovědi jsou v drtivé většině ledové, občas jen někdo vysloví lítost nad nejmenšími.

Jediný hlas z Izraele, který nežádá absolutní odplatu, je slyšet od blízkých unesených. A pak od zbytečku mírových aktivistů, kteří se stále nevzdali a navzdory krajně nepřející atmosféře stále razí svou.

Lze stokrát opakovat, že vše je přiživované shora, protože chce-li zkompromitovaný Netanjahu zachránit vlastní politický odkaz, potřebuje válku dlouhou a vítěznou. Dá se poukazovat i na to, jak izraelské orgány účelově pracují s médií.

Faktem je ale, že trauma z útoku ze 7. října je hluboké, že spáchaný masakr měl rysy pogromu a že prevence opakování něčeho podobného má v myslích Izraelců přednost před vším ostatním.

Lindsey Hilsumová z britského Channel 4 to před pár dny shrnula v reportérském postřehu z izraelského Sderotu: „Snažíme se zde lidí ptát na to, jak pokračuje válka v Gaze, na životy tamních civilistů. Oni však chtějí mluvit stále jen o 7. říjnu.“

A jak připomněla zpravodajská legenda Vivienne Waltová ve francouzské státní televizi: „Izraelci byli 7. října nejen šokováni a raněni, ale i poníženi (…) Ohleduplnost k Palestincům je dnes na nule a ještě dlouho bude trvat, než budou schopni vnímat jinou bolest než vlastní.“

Má toto izraelské urputné odhodlání nějaké limity? Samozřejmě. Čas, zdroje, důsledky i civilní oběti se zohledňují — není pravda, že vůbec ne. Pouze jsou ve vztahu k cíli druhotné.

Celkově je to dobře vidět na kontrastu neustále zdůrazňovaného tvrzení, že izraelské síly dělají maximum pro omezení civilních ztrát, a faktickou stránkou věci, jak ukazuje omezování přívodu vody do Gazy či rozsah vposledku vybombardované plochy. Ilustrativní v detailu bylo pak například 31. října zničení domu, kde se měl nacházet vůdčí funkcionář Hamásu, leč kde se zároveň dopředu vědělo, že útok usmrtí i mnoho dalších lidí — a přesto proběhl.

V obou rozměrech si lze představit ještě i mnohem bezohlednější a krutější postup, ale samozřejmě i citlivější. Kapitolou samou o sobě je pak přístup k humanitární krizi v pásmu či dlouhodobé zacházení s Palestinci obecně.

Zcela signifikantní je v tomto kontextu roztržka se samotným generálním tajemníkem OSN, jenž si za dovětek ke svému odsudku útoku Hamásu ve smyslu, že „se to nestalo ve vzduchoprázdnu“, vysloužil před pár týdny výzvu k odstoupení.

Čili ano: lze si i realisticky představit, že tato válka bude vedena nakonec jinak než doposud, řekněme: ohleduplněji. I ta voda je ostatně Palestincům pomalu znovu pouštěna a z Egypta může od 1. listopadu přijíždět asi šedesát kamionů s léky a další humanitární pomocí denně.

Tažení Izraele proti Hamásu jako celek ovšem neskončí, dokud nebudou struktury organizace odpovědné za 7. říjen když ne zničeny — což podle mnoha ani úplně nejde — , tak alespoň rozprášeny. Neskončí, ani když se izraelští vojáci z Gazy stáhnou.

Co bude s Gazou za měsíc, rok či dva, to zatím nevíme. Různí izraelští tiskoví mluvčí a ambasadoři dávají na příslušnou otázkou většinou pouze připravenou mnohoznačnou odpověď ve smyslu, že Izrael Gazu řešit nechce — že „vyřeší bezpečnostní otázku“ a že zbytek „musí řešit mezinárodní společenství“.

Co víme po posledních týdnech stoprocentně, je, že prostý návrat k poměrům před 7. říjnem není možný. Natož nějaké izraelsko-hamáské mírové jednání.

Reakce ze světa a počty mrtvých

Pokud jde o dosavadní reakci ze zahraničních zemí, také zde sledujeme v mnoha ohledech totéž jako při konfliktech v létě 2014 či přelomu let 2008 a 2009. Vše je nicméně na obou stranách zesílené: na proizraelské straně bestialitou úvodního masakru, na propalestinské extrémní výší oficiálního počtu zabitých během izraelského bombardování.

Pro srovnání: za dvacet dní operace Lité olovo na přelomu let 2008 a 2009 usmrtili izraelské údery dle palestinských statistik 1400 osob a dle izraelských 1004 — 709 bojovníků a 295 civilistů. Při dvakrát tak dlouhé operaci Ochranné ostří v roce 2014 šlo o 2310, respektive 2125 osob.

Dnes už je z Gazy hlášeno přes deset tisíc mrtvých, přičemž část z nich známe i jménem. Běží o údaje palestinského ministerstva zdravotnictví kontrolovaného Hamásem, a tak jsou protitáborem často zpochybňovány. Málokdo ale pochybuje, že mrtvých je a ještě bude opravdu hodně.

Velká část navíc připadá nesporně na děti, což je při padesátiprocentním podílu mladších osmnácti let na populaci Gazy logické. Zvláštními kapitolami jsou nadto dehydratace, padesát tisíc těhotných žen, z nichž 5500 má těsně před porodem, četná úmrtí v rodinách, psychologické důsledky a podobně.

Již k 2. listopadu bylo z Gazy hlášeno třiatřicet zabitých novinářů. Zničeno bylo přes třiačtyřicet tisíc rezidenčních jednotek (domů či bytů) a na 1,4 milionu (!) Palestinců bylo nuceno opustit domovy. Mimo pásmo ovšem vpuštěni nebyli, tedy až na výjimky.

Až do konce října, tedy po tři týdny, se z Gazy nedostal vůbec nikdo. Teprve na začátku listopadu se otevřel egyptský přechod Rafáh pro několik desítek sanitek s těžce zraněnými či nemocnými. Z pásma začaly být též po intenzivní katarské a americké diplomacii propouštěni zahraniční zaměstnanci OSN a lidé s dvojím občanstvím.

Podle egyptských diplomatů byl takto vyjednán ochod pro celkově sedm tisíc lidí. 2,3 milionu jich v pásmu dále zůstává.

Ze států a vlád takřka všechny relevantní odsoudily úvodní hamáský masakr, byť některé spíše jen symbolicky či současně s poukazem na izraelskou okupaci. Výjimkou byl Írán, který útok oslavil jako akt odboje, a íránští klienti v regionu: libanonský Hizballáh či jemenští Hútiové.

V otázce postoje k následné reakci Izraele se země rozdělily většinou tradičně: muslimské státy a levicové vlády v Jižní Americe na stranu Palestinců, Západ spíše či jednoznačně pro Izrael.

Mezi arabskými zeměmi ovšem zaujala nezvyklou rezervovaností Saúdská Arábie, která před 7. říjnem vyjednávala s Izraelem o normalizaci vztahů. Naopak razantněji než obvykle zareagovalo Jordánsko, které z Izraele rovnou stáhlo část diplomatů — podobně jako Turecko, Kolumbie, Bolívie nebo Chile.

Rusko nečekaně přijalo po 7. říjnu delegaci Hamásu, oficiálně však udržuje s Izraelem stále dobré vztahy.

Jde-li o jednotlivé důrazy v reakcích, výrazné hlasy z tradičně propalestinského tábora — příkladem zde může být brazilský prezident Lula či jordánská královna Ranija — upozorňují tentokrát na dvojí standardy západního světa v přístupu k lidskému životu, k právu na svobodu a spravedlnost, ba dokonce i k právu na kritiku.

Výrazné hlasy z proizraelského tábora naopak zdůrazňují všezahrnující odpovědnost Hamásu, přičemž palestinské oběti mají být jeho „živé štíty“, dále nespolehlivost publikovaných údajů o zabitých v Gaze, již zmiňovaný pogromový charakter útoku ze 7. října či neoddiskutovatelné ohrožení Izraele, které prostě musí řešit.

Úplnou novinkou je samozřejmě přes dvě stě unesených a fakt, že více než polovina z nich má i jiný než izraelský pas. V praxi to značně znepřehledňuje situaci, protože počet zemí zaangažovaných ve vyjednávání tím narostl do desítek. Mnohé z nich se navíc snaží vyjednávat o propuštění svých občanů všemi možnými kanály a jen s částečnou koordinací s ostatními. Do diplomaticko-kriminálního mumraje se tu pak zapojují samostatně i státy jako například Thajsko, což věru nemá v blízkovýchodním dění obdoby. Uneseným to může vposledku pomoct, ale i uškodit.

Antisemitismus, dezinformace, paralelní reality

Další novinkou oproti minulým eskalacím jsou poměrně četné projevy antisemitismu. Řeč je o nastříkaných Davidových hvězdách na bytech židů v Berlíně či v Paříži, slibech odplaty, která „zahanbí i nacisty“, nebo některých momentkách z propalestinských protestů po světě.

Další relativně velkou novinkou je počet dezinformací, paralelních realit a ztížené možnosti jejich ověřování. I v těchto ohledech se situace oproti minulým krizím zhoršila. Na sítích dodnes šokují snímky vytvořené pomocí umělé inteligence vydávané za reálné scény, záběry z požárů či ohňostrojů vydávané za válku a dokonce momentky vykopírované z videoher jako důkazy brutality či pokrytectví té nebo oné strany.

Klasickým jevem je šíření videí z jiných míst a z dřívějších let, k němuž se uchylují i známí čeští analytikové a osobnosti. Přímo na Blízkém východě přitom není situace lepší.

Jak informoval nedávno například reportér Seznamu Jan Novák, který se zúčastnil protestů Palestinců na Západním břehu, v palestinské společnosti se nevěří, že při útoku ze 7. října byly výrazněji postiženy ženy a děti. Zveřejněné snímky i výpovědi se berou jako Izraelem vytvořený podvrh a součást propagandy.

Na druhé straně kolují zvěsti o palestinských hercích či členech a členkách Hamásu, kteří před kamerami hrají mrtvoly, zraněné či truchlící pozůstalé. Podobně se píše o využívání figurín.

Izraelská armáda a její příznivci stále opakují, že jako jediná na světě před bombardováním varuje civilisty žijící v dané lokalitě, a to SMSkami, telefonáty či takzvaným poklepáváním na střechu lehkou střelbou před vlastním náletem. Sever Gazy ovšem už po třech týdnech připomínal druhoválečné Drážďany.

Zprávy o těžkostech civilistů v Gaze zas bagatelizuje izraelská strana argumentem, že Hamás zadržuje naftu, léky, vodu i jídlo pro sebe nebo že prostředky pomoci dodané v minulosti jako humanitární využil na vyzbrojování a budování tunelů.

Další možné eskalace

Konečně poslední velkou novinkou, jež odlišuje stávající střet od předchozích, je těžká předvídatelnost širších důsledků. Nejde tu ani tak o stále skloňovanou neznámou ohledně budoucnosti Gazy — na tuto otázku je ještě několik týdnů čas. Běží spíše o možnost dalších eskalací.

Z vnějších sil zůstává největším nebezpečím zapojení libanonského Hizballáhu. Ten disponuje armádou o síle asi padesát tisíc mužů. Přibližně pětina z nich jsou navíc zkušení veteráni syrské války.

Lídr Hizballáhu Hasan Nasralláh sice již dvakrát „velkou válku“ odmítl — naposledy mimochodem teď o víkendu. Nad izraelsko-libanonskou hranicí ovšem stále létají rakety a izraelská armáda raději přilehlou oblast evakuovala.

Vyloučit nelze ani zapojení Íránu, který má na Hizballáh, ale třeba i na Asadův režim v Sýrii, určující vliv.

Spojené státy přesunuly kvůli příslušnému nebezpečí k izraelským břehům dvě letadlové lodi s doprovodem, což znamená zhruba čtrnáctitisícový kontingent. Na syrském území přitom likvidují íránské transporty a odpalovací zařízení.

Ani Írán zatím nenaznačuje, že by stál o velkou válku. Také to má k izraelským hranicím dost daleko. Původně sliboval na izraelský vpád do Gazy odpovědět „tisícovkou raket“ směřovaných na izraelskou Haifu. Nyní chce s Tureckem organizovat konferenci o „řešení krize vycházejícím z regionu“ . Vše ale může dopadnout pořád jakkoliv.

Na podporu Palestinců a proti Západu, který je vnímán jako ochránce Izraele, se vedle toho divoce protestuje v řadě ne úplně stabilních zemí, jako je Tunisko nebo Irák. Případné další eskalace mohou ohrozit tamní vlády.

Z vnitřních faktorů zůstává nejvýbušnější situace na Západním břehu. Izraelské ozbrojené síly zde pořádají zátahy proti odnožím teroristických a radikálně odbojových organizací v uprchlických táborech. Stupňují se ale i terorizující útoky na palestinské civilisty ze strany izraelských osadníků.

Vášně na palestinské straně zatím nedosáhly stupně nové intifády, jak se prorokovalo v začátcích izraelské operace. Co však dnes není, může být zítra. A pokud pomyslně vzplane Západní břeh, východní Jeruzalém bude následovat.

Existují autoři, kteří argumentují, že stávající utrpení může vyústit i v pozitivní posun. Gaza pod nadvládou Hamásu sloužila Izraeli jako hlavní omluva pro neochotu Palestincům ustupovat. Bez Hamásu se mohou věci začít zas hýbat.

Po válce navíc s nemalou pravděpodobností skončí Benjamin Netanjahu, který dohodě také nikdy moc nepřál. Tento — řekněme — potenciální stříbrný okraj temného mraku je ale ještě hodně daleko. A uvedená rizika nebezpečných eskalací bohužel nijak nemírní.