Rozsáhlejší střety mezi palestinským Hamásem a izraelskými ozbrojenými silami mívaly v minulosti zpravidla čtyři fáze. První úvodní vyplňovalo vždy bombardování pásma Gazy. Druhou pak nějaká forma pozemní operace. Třetí fáze příslušných konfrontací se vyznačovala mezinárodním tlakem na to, aby Izrael šetřil palestinské civilisty a přerušoval bojové akce. Ve čtvrté fázi potom vždy Izrael ohlásil splnění cílů operace, které obvykle dokládal poukazem na zboření několika desítek kilometrů tunelů a likvidaci určitého množství vojenské techniky, a následně své jednotky stáhl, což Hamás prohlašoval za své vítězství.

Tentokrát je to však jiné. Při letmém pohledu jde všechno jakoby podle tradičního scénáře. Úvodní, čistě bombardovací fáze trvala od bezprecedentního hamáského útoku ze 7. října dva týdny. Poté ohlásil sám premiér Netanjahu „druhou fázi války“. Do třetí fáze jsme dospěli v závěru minulého týdne, kdy se k obvyklým apelům na humanitární pauzy připojila i Francie, Německo a také USA. Nyní by tedy mělo vše směřovat pozvolna ke konci — jenomže nesměřuje.

Tentokrát je izraelská vláda zcela zjevně rozhodnuta Hamás rozprášit, ne pouze oslabit jako v minulostí. Izraelští představitelé o tom mluví s až okázalým důrazem, ještě více na to však ukazuje dynamika dosavadního postupu a takříkajíc většinová objednávka izraelské společnosti.

Ať bude ve světě protestovat, kdo chce, jak chce, ať schválí OSN cokoliv — tentokrát jde o tažení, které, byť bude třeba i přerušované, bude dlouhé, nesmlouvavé a vzhledem k poměrům na místě i nadále nespravedlivě kruté.

Bude mít podobu tu horké války s asymetrickým dopadem na civilisty, jako vidíme nyní, tu speciálních operací typu hit and run či search and destroy, tu atentátů na hamáské pohlaváry v zahraničí.

Měnit se může — a zřejmě se i bude měnit — intenzita a podoba tažení. Zde je prostor pro účinný tlak ze zahraničí, který může přinést přechodná přerušení náletů, uvolnění blokády Gazy či určité humanitární pauzy. Měnit se ale nebude cíl, rezolutnost a dlouho ještě ani nálada v Izraeli. S myšlenkou na nějaké „give peace a chance“ rozhovory Izrael—Hamás se je třeba úplně rozloučit.

Rozumějme: i když průzkumy ukazují, že drtivá většina Izraelců viní Netanjahuovu vládu za zanedbání, jež vedla k 7. říjnu, nebo že velká část z nich se staví k pozemní operaci v Gaze všelijak, Hamás samotný je nyní z izraelského oficiálního pohledu totéž co Islámský stát, navíc Islámský stát v sousedství.

A třebaže lze mluvit o klamu propagandy i o tom, že ne všichni Izraelci oficiální pohled sdílí, atmosféra v zemi ve vztahu k Hamásu je takřka jednoznačná: „Nyní už musí být všem jasné, že nás chtějí prostě pozabíjet. 7. října nešetřili ani děti. Musí pryč.“

Nesčetní izraelští respondenti dostávají v každodenních reportážích od evropských novinářů otázku na účast s bombardovanými Palestinci. Odpovědi jsou v drtivé většině ledové, občas jen někdo vysloví lítost nad nejmenšími.

Jediný hlas z Izraele, který nežádá absolutní odplatu, je slyšet od blízkých unesených. A pak od zbytečku mírových aktivistů, kteří se stále nevzdali a navzdory krajně nepřející atmosféře stále razí svou.

Lze stokrát opakovat, že vše je přiživované shora, protože chce-li zkompromitovaný Netanjahu zachránit vlastní politický odkaz, potřebuje válku dlouhou a vítěznou. Dá se poukazovat i na to, jak izraelské orgány účelově pracují s médií.

Faktem je ale, že trauma z útoku ze 7. října je hluboké, že spáchaný masakr měl rysy pogromu a že prevence opakování něčeho podobného má v myslích Izraelců přednost před vším ostatním.

Lindsey Hilsumová z britského Channel 4 to před pár dny shrnula v reportérském postřehu z izraelského Sderotu: „Snažíme se zde lidí ptát na to, jak pokračuje válka v Gaze, na životy tamních civilistů. Oni však chtějí mluvit stále jen o 7. říjnu.“

A jak připomněla zpravodajská legenda Vivienne Waltová ve francouzské státní televizi: „Izraelci byli 7. října nejen šokováni a raněni, ale i poníženi (…) Ohleduplnost k Palestincům je dnes na nule a ještě dlouho bude trvat, než budou schopni vnímat jinou bolest než vlastní.“

Má toto izraelské urputné odhodlání nějaké limity? Samozřejmě. Čas, zdroje, důsledky i civilní oběti se zohledňují — není pravda, že vůbec ne. Pouze jsou ve vztahu k cíli druhotné.

Celkově je to dobře vidět na kontrastu neustále zdůrazňovaného tvrzení, že izraelské síly dělají maximum pro omezení civilních ztrát, a faktickou stránkou věci, jak ukazuje omezování přívodu vody do Gazy či rozsah vposledku vybombardované plochy. Ilustrativní v detailu bylo pak například 31. října zničení domu, kde se měl nacházet vůdčí funkcionář Hamásu, leč kde se zároveň dopředu vědělo, že útok usmrtí i mnoho dalších lidí — a přesto proběhl.

V obou rozměrech si lze představit ještě i mnohem bezohlednější a krutější postup, ale samozřejmě i citlivější. Kapitolou samou o sobě je pak přístup k humanitární krizi v pásmu či dlouhodobé zacházení s Palestinci obecně.

Zcela signifikantní je v tomto kontextu roztržka se samotným generálním tajemníkem OSN, jenž si za dovětek ke svému odsudku útoku Hamásu ve smyslu, že „se to nestalo ve vzduchoprázdnu“, vysloužil před pár týdny výzvu k odstoupení.

Čili ano: lze si i realisticky představit, že tato válka bude vedena nakonec jinak než doposud, řekněme: ohleduplněji. I ta voda je ostatně Palestincům pomalu znovu pouštěna a z Egypta může od 1. listopadu přijíždět asi šedesát kamionů s léky a další humanitární pomocí denně.

Tažení Izraele proti Hamásu jako celek ovšem neskončí, dokud nebudou struktury organizace odpovědné za 7. říjen když ne zničeny — což podle mnoha ani úplně nejde — , tak alespoň rozprášeny. Neskončí, ani když se izraelští vojáci z Gazy stáhnou.

Co bude s Gazou za měsíc, rok či dva, to zatím nevíme. Různí izraelští tiskoví mluvčí a ambasadoři dávají na příslušnou otázkou většinou pouze připravenou mnohoznačnou odpověď ve smyslu, že Izrael Gazu řešit nechce — že „vyřeší bezpečnostní otázku“ a že zbytek „musí řešit mezinárodní společenství“.

Co víme po posledních týdnech stoprocentně, je, že prostý návrat k poměrům před 7. říjnem není možný. Natož nějaké izraelsko-hamáské mírové jednání.

Reakce ze světa a počty mrtvých

Pokud jde o dosavadní reakci ze zahraničních zemí, také zde sledujeme v mnoha ohledech totéž jako při konfliktech v létě 2014 či přelomu let 2008 a 2009. Vše je nicméně na obou stranách zesílené: na proizraelské straně bestialitou úvodního masakru, na propalestinské extrémní výší oficiálního počtu zabitých během izraelského bombardování.

Pro srovnání: za dvacet dní operace Lité olovo na přelomu let 2008 a 2009 usmrtili izraelské údery dle palestinských statistik 1400 osob a dle izraelských 1004 — 709 bojovníků a 295 civilistů. Při dvakrát tak dlouhé operaci Ochranné ostří v roce 2014 šlo o 2310, respektive 2125 osob.

Dnes už je z Gazy hlášeno přes deset tisíc mrtvých, přičemž část z nich známe i jménem. Běží o údaje palestinského ministerstva zdravotnictví kontrolovaného Hamásem, a tak jsou protitáborem často zpochybňovány. Málokdo ale pochybuje, že mrtvých je a ještě bude opravdu hodně.

Velká část navíc připadá nesporně na děti, což je při padesátiprocentním podílu mladších osmnácti let na populaci Gazy logické. Zvláštními kapitolami jsou nadto dehydratace, padesát tisíc těhotných žen, z nichž 5500 má těsně před porodem, četná úmrtí v rodinách, psychologické důsledky a podobně.

Již k 2. listopadu bylo z Gazy hlášeno třiatřicet zabitých novinářů. Zničeno bylo přes třiačtyřicet tisíc rezidenčních jednotek (domů či bytů) a na 1,4 milionu (!) Palestinců bylo nuceno opustit domovy. Mimo pásmo ovšem vpuštěni nebyli, tedy až na výjimky.

Až do konce října, tedy po tři týdny, se z Gazy nedostal vůbec nikdo. Teprve na začátku listopadu se otevřel egyptský přechod Rafáh pro několik desítek sanitek s těžce zraněnými či nemocnými. Z pásma začaly být též po intenzivní katarské a americké diplomacii propouštěni zahraniční zaměstnanci OSN a lidé s dvojím občanstvím.

Podle egyptských diplomatů byl takto vyjednán ochod pro celkově sedm tisíc lidí. 2,3 milionu jich v pásmu dále zůstává.

Ze států a vlád takřka všechny relevantní odsoudily úvodní hamáský masakr, byť některé spíše jen symbolicky či současně s poukazem na izraelskou okupaci. Výjimkou byl Írán, který útok oslavil jako akt odboje, a íránští klienti v regionu: libanonský Hizballáh či jemenští Hútiové.

V otázce postoje k následné reakci Izraele se země rozdělily většinou tradičně: muslimské státy a levicové vlády v Jižní Americe na stranu Palestinců, Západ spíše či jednoznačně pro Izrael.

Mezi arabskými zeměmi ovšem zaujala nezvyklou rezervovaností Saúdská Arábie, která před 7. říjnem vyjednávala s Izraelem o normalizaci vztahů. Naopak razantněji než obvykle zareagovalo Jordánsko, které z Izraele rovnou stáhlo část diplomatů — podobně jako Turecko, Kolumbie, Bolívie nebo Chile.

Rusko nečekaně přijalo po 7. říjnu delegaci Hamásu, oficiálně však udržuje s Izraelem stále dobré vztahy.

Jde-li o jednotlivé důrazy v reakcích, výrazné hlasy z tradičně propalestinského tábora — příkladem zde může být brazilský prezident Lula či jordánská královna Ranija — upozorňují tentokrát na dvojí standardy západního světa v přístupu k lidskému životu, k právu na svobodu a spravedlnost, ba dokonce i k právu na kritiku.

Výrazné hlasy z proizraelského tábora naopak zdůrazňují všezahrnující odpovědnost Hamásu, přičemž palestinské oběti mají být jeho „živé štíty“, dále nespolehlivost publikovaných údajů o zabitých v Gaze, již zmiňovaný pogromový charakter útoku ze 7. října či neoddiskutovatelné ohrožení Izraele, které prostě musí řešit.