V pondělí 23. září začal Izrael bombardovat oblasti na jihu a východu Libanonu a na jižním předměstí Bejrútu. Pokračující útoky Izraele již zabily více než než šest set dvacet lidí. Další tisíce lidí byly zraněny a desetitisíce vysídleny.

Stalo se tak pouhých pár dní poté, co v Libanonu a Sýrii vybuchly tisíce pagerů a vysílaček. Za výbuchy, jež Vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Türk označil za porušení mezinárodního a humanitárního práva, s pravděpodobností blížící se jistotě stojí taktéž Izrael.

Izrael tvrdí, že útočí výhradně na pozice šíitského militantního hnutí Hizballáh, jež chce oslabit natolik, aby umožnil návrat šedesáti tisíc obyvatel vysídlených z území hraničících s Libanonem. Civilní ztráty obhajuje podobnou propagandou jako v Gaze — Hizballáh prý civilisty využívá jako „lidské štíty“.

Mezinárodní komunita se snaží vyjednat třítýdenní příměří. Jejich návrhy však představitelé Izraele odmítají — a hovoří naopak o možnosti pozemní invaze do Libanonu.

O situaci v Libanonu jsme hovořili s novinářem Justinem Olivierem Salhanim, který žije v Bejrútu, odkud svými reportážemi přispívá do Al-Džazíry a dalších mezinárodních médií.

Izrael a Hizballáh navzájem ostřelují své pozice po dobu jednoho roku…

Pro kontext je důležité podotknout, že Libanon je oficiálně ve válce s Izraelem od založení Izraele v roce 1948. Od té doby to někdy bylo horké, jindy byl klid.

Hizballáh vznikl v době izraelské invaze do Libanonu v roce 1982. Izrael okupoval Libanon od roku 1985 do roku 2000, kdy byli Izraelci vytlačeni za takzvanou „modrou linii“, tedy izraelsko-libanonskou hranici. V roce 2006 pak proběhla válka, během níž bylo zabito přes tisíc Libanonců.

Od té doby na hranici panovalo napětí a působila tam mírová mise OSN.

Hizballáh začal ostřelovat pozice Izraele poté, co Izrael před rokem rozpoutal válku v Gaze. Drtivou většinu přeshraničních útoků od té doby však spáchal Izrael a za posledních deset dní útoky ze strany Izraele varovně eskalovaly. Jak se současná eskalace liší od předchozích, co se týče atmosféry na místě mezi lidmi?

Jen v pondělí 23. září bylo zabito přes pět set lidí — nejvíce od konce občanské války v roce 1990. Přes dvě stě tisíc lidí bylo vysídleno — v pětimilionové zemi! Jih země zeje prázdnotou, jižní předměstí Bejrútu zeje prázdnotou. A je třeba podotknout, že ačkoliv média označují jižní předměstí Bejrútu za „baštu Hizballáhu“, jde o rezidenční oblast. Žijí tam samozřejmě i „lidé Hizballáhu“, ale Hizballáh je koneckonců součástí vlády. Jeho přítomnost v žádném případě neomlouvá útoky na civilisty žijící v těchto oblastech.

Lidé jsou vyděšení, nemají kam jít. Nad hlavami nám létají válečná letadla, v některých oblastech jsou slyšet ozvěny ostřelování. Neustále se mě někdo ptá: kdy přijde řada na nás, kdy bude zasažena naše čtvrť?

Doufáme samozřejmě v příměří, lidé chtějí jít zkrátka domů. Teď žijí po hotelech nebo squatují v opuštěných budovách, kde nejsou záchody. Zoufale hledají jakýkoliv přístřešek, spí v autech nebo na pláži.

Někteří lidé ani neměli, jak se z jihu země dostat pryč — a tak šli do Bejrútu pěšky.

Tohle musíme mít na paměti, když novinové titulky hlásají, že zatímco válka pokračuje, lidé v Bejrútu dál paří… To je tak malý zlomek populace! Vyšší střední třída, která má konexe v zahraničí. Nejde však o významnou část populace — významná část populace trpí.

Na druhé straně je třeba upozornit na působivou reakci jednotlivců a občanských asociací, které se pokoušejí zasaženým pomoci. Mnoho lidí totiž oficiálním systémem pomoci propadá — libanonská vláda zakázala vstup do oficiálních krizových center syrským uprchlíkům a migrujícím pracovníkům, zároveň se nich bojí chodit lidé, kteří vypadají queer. Jde přitom o skupiny lidí, kteří mají ještě méně finančních prostředků než zbytek libanonské populace.

Třeba manžel mé kamarádky se v pondělí vracel z práce domů. Bydlí v horách půl hodiny za Bejrútem a cestou potkal ženu. Zeptal se jí, co tam dělá. Odpověděla, že neví, že nikoho nezná, že nemá kam jít. Tak ji pozval domů — jenže jejich dům už byl plný rodinných členů ze zasažených oblastí. Nezbylo mu, než ji ubytovat na balkoně.

Naše vláda mezitím nedělá nic. A Evropská unie a Spojené státy americké naši vládu dál dotují, přestože utlačuje naše lidi a je zkorumpovaná. A stejně tak dál dotují Izrael, ačkoliv tvrdí, že je současná situace zneklidňuje.

Izraelská armáda z letadel shazuje letáky, v nichž obyvatelstvo Libanonu vyzývá, aby v případě, že žijí nedaleko „pozic Hizballáhu“, odešli. Ví libanonské obyvatelstvo, kde má Hizballáh pozice?

Neví. Spoustu lidí mi řeklo, že se nacházeli v oblasti, o níž si mysleli, že v ní Hizballáh vůbec nepůsobí.

Zásahy byly zatím mezitím víceméně omezeny na oblasti, kde žije šíitská komunita. Bývalý izraelský premiér Naftali Bennett tvrdí, že mnoho šíitů v Libanonu dostává peníze za to, že ve svém domě ukrývají zbraně Hizballáhu. To je nesmysl.

Mnoho analytiků se domnívá, že se Izrael snaží terorizovat šíitskou komunitu jako celek a přimět ji, aby se přimkla k Hizballáhu. Nevybavuji si jediný případ v historii, kdy by na někoho padaly bomby a on se následně obrátil proti těm, kdo s útočníkem bojují. Jsou samozřejmě lidé, kteří jsou naštvaní, že Hizballáh zatahuje zemi do války. Mnoho jiných se však na základě prohlášení a činů izraelských představitelů domnívá, že Izrael by Libanon terorizoval tak jako tak.

Je možné, že se Izrael pokouší v Libanonu zapříčinit rozsáhlé vnitřní problémy, aby tak zvýšili tlak na Hizballáh a přinutil jej své zapojení do války ukončit za podmínek, které si nadiktuje Izrael.

Libanon se již pět let ocitá v opravdu těžké ekonomické krizi. Veřejné služby spíš nefungují, než fungují. Jak se zdravotní systém zvládá postarat o všechny zraněné?

Před krizí byl náš zdravotnický systém opravdu sofistikovaný, lidé z celého regionu jezdili do Bejrútu na operace. Mnoho zdravotníků získalo praxi v zahraničí a dnes pendlují mezi Bejrútem a Evropou, takže máme dost výborně proškolených lékařů a sester a ti všichni teď odvádí skvělou práci. Když se před deseti dny staly pagerové útoky, každý zdravotnický pracovník byl povolán do nejbližší nemocnice.

Zdravotní péče se však nedostává třeba syrským uprchlíkům, protože nemají na její zaplacení.

Jak vnímají poslední útoky dlouhodobí oponenti Hizballáhu v zemi?

Komunit, které měly s Hizballáhem spory či ozbrojené konflikty, máme v zemi hodně. Sunnitská komunita nevěří Hizballáhu od dob, kdy se pokoušel převzít kontrolu nad sunnitskou čtvrtí v západním Bejrútu. Mnoho lidí vnímalo jako mnohačetnou zradu rozhodnutí Hizballáhu poslat vojska do Sýrie a pomoci Asadovi udržet se u moci. A jiní lidé se proti Hizballáhu vymezují jakožto významné politické síle.

A pak tu máme levici, za poslední léta značně oslabenou. Mnoho komunistů, levičáků a dalších sekulárních skupin se izraelské invazi aktivně vzpíralo. Jenže pak prostor odporu proti Izraeli ovládl Hizballáh, který si jej začal nárokovat. A to přesto, že zavraždil mnoho levicových novinářů, myslitelů a jinak činných osob, kteří se v odporu proti Izraeli angažovali.

V roce 2006 mnoho lidí Hizballáhu během jeho boje s Izraelem pomáhalo, ačkoliv s ním zásadně nesouhlasilo. Jenže během posledních osmnácti let Hizballáh zapříčinil mnoho násilí a jiných problémů. Libanonská levice si dnes klade otázku, jak se s tím vypořádat. Nemůžeme se postavit za kulturně ultrakonzervativní skupinu, která je v tolika ohledech nepřítelem hodnot těch, kdo věří v osvobození všech lidí. Jenže Hizballáh je zároveň jediný, kdo tu dnes řídí militantní odpor proti Izraeli. Mnoho levičáků dnes Hizballáh trochu kritizuje, ale snaží se teď soustředit především na pomoc potřebným.

Což neznamená, že Hizballáh obdivujeme. Jenže vzdorujeme útlaku na mnoha frontách — a  musíme si uvědomit naši pozici. Nečelíme dvěma vyrovnaným nepřátelům. Izrael má za sebou Západ, má více zbraní a je tím, kdo nás dnes zabíjí.

Jakkoliv si však vážíme každého projevu podpory ze Západu, rozhodně nechceme, aby lidé na demonstracích mávali vlajkami Hizballáhu nebo aby obdivovali Írán a „osu odporu“, protože ti všichni nás utlačují na jiných frontách.

Odpověď ze strany Hizballáhu zatím nebyla silná. V jaké kondici Hizballáh je, zvláště po útocích z minulého týdne?

To nikdo neví. Minulý týden byl nicméně Hizballáh citelně zasažen, během jediného útoku padlo šestnáct jeho velitelů.

Co se týče jeho odvety, rakety Hizballáhu zasáhly vzdálenější cíl než doposud. Je však pravda, že nezasáhly civilní obyvatele. Snaží se opravdu mířit na základny, ale zároveň nezavdat Izraeli jakožto lépe ozbrojenému protivníkovi záminku k invazi a opravdu masivnímu zabíjení civilistů.

Útok Hamásu ze 7. října umožnil mezinárodní komunitě nechat Izrael dělat, co se mu zachce, a zabít v Gaze přinejmenším přes čtyřicet tisíc lidí — a pravděpodobně mnohem víc — z nichž většina jsou civilisté. Kdyby Hizballáh udělal něco podobného a zabil výrazné množství civilistů, dal by Izraeli záminku začít s opravdovou destrukcí.

Mezinárodní komunita volá po příměří, zatímco izraelský generál hovoří o možnosti pozemní invaze do Libanonu. Jak čekáte, že to dopadne?

Domnívám se, že mezinárodní komunita se snaží Hizballáh natlačit do poraženecké pozice a oddělit Libanon od Gazy. Šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh od počátku opakuje, že boje zastaví pouze pod podmínkou příměří v Gaze. Můžeme debatovat o tom, zda jsou jeho motivy upřímné, nebo ne, ale tohle každopádně tvrdí od začátku izraelského vpádu do Gazy.

Mezinárodní komunita se proto snaží učinit z Netanjahua vítěze. A pokud Nasralláh neustoupí, mezinárodní komunita bude opakovat totéž, co v případě Gazy: Hizballáh musí souhlasit s příměřím — pokud bude souhlasit, lidé přestanou umírat. A to přesto, že to je Izrael, kdo uplatňuje princip kolektivní viny a masově vraždí civilisty.

Jakkoliv doufám v příměří v zájmu všech, kdo trpí, nevnímám úsilí mezinárodní komunity jako upřímnou snahu o mír v regionu, ale spíše jako snahu přiřknout vinu za to, co může následovat, Hizballáhu.

Rok trvající válka v Gaze a současné bombardování Libanonu by se neděly, kdyby Západ takřka bezpodmínečně Izrael nepodporoval. Jak dnes libanonská populace Západ vnímá?

Nedůvěra vůči Západu tu panuje dlouhodobě. Většina místních vnímá Izrael jako projekt historicky spjatý se Západem. Nikdy předtím tu však nepanovala taková úroveň nedůvěry vůči Západu jako dnes.

Sám jsem žil v Paříži. Mnoho Libanonců, které jsem v Paříži potkal, se k Západu přikláněli víc než lidé tady. A mnozí z nich dnes říkají, že do loňského roku vnímali Západ jako ideál, co se týče lidských práv, důstojnosti, spravedlnosti. To už dnes neplatí.

Od 7. října bylo zabito pět libanonských novinářů. Včera byl zabit kameraman Kamal Karaki, v pondělí byl zabit novinář Hadi al-Sayed. Jaké to je být dnes novinářem v Libanonu?

Necítím se zvlášť ohrožen. Jsem v Bejrútu a nejsem válečný reportér. Izrael však nijak zvlášť nerozlišuje mezi novináři a těmi, kdo jimi nejsou — zabíjí bez ohledu na naše povolání. Takže ne, novináři v Libanonu nejsou v bezpečí. Žádná lidská bytost v Libanonu totiž v tuto chvíli není v bezpečí.

PETRA DVOŘÁKOVÁ