V pozadí již rok trvající kampaně izraelských ozbrojených sil v Gaze a nově i v Libanonu se stále debatuje, oč vlastně Netanjahuově vládě v dlouhodobém výhledu jde — jestli skutečně především o deklarovanou likvidaci teroristů a zajištění bezpečnosti s maximálním ohledem na civilisty, nebo zda spíše o posílení izraelské dominance v oblasti a o zastrašení, porobení či možná až devastaci Palestinců jako kolektivní entity.

V krátkodobém výhledu a z takticky-vojenského hlediska je přitom věc jasnější — lze tu pozorovat poměrně jednoznačný kurz, a to pozorovat i doslova, očitě. Vedle zjevného působení co největších škod nepříteli a jeho zázemí totiž Izrael takřka nesporně v poslední době cílí na vytvoření systému vnějších nárazníkových, či přesněji kontrolních zón. Ty už v terénu přímo reálně vznikají a perspektivně mohou sloužit v jakémkoliv z možných dlouhodobějších scénářů: i pro pouhé zefektivnění ostrahy hranice, i pro zefektivnění kontroly celého regionu.

Ohledně Gazy známe hrubou Netanjahuovu představu zajištění „úplné bezpečnosti, avšak bez plnohodnotné okupace“ od konce února. Ve zpřesněné podobě s důrazem právě na zóny byla představena nyní v září. Návodný vývoj přímo na místě ovšem začal mnohem dříve.

Izraelská armáda dělila Gazu už od počátku pozemní operace v říjnu 2023 na oblasti s různým režimem. V jednom jejich typu válčila se vším všudy. Do druhého posílala Palestinské civilisty a podnikala jen dílčí údery, byť při nich likvidovala třeba i celé bloky domů.