Zatykač na Netanjahua může posunout i českou debatu
Petr JedličkaOsoby řídící izraelské tažení v Gaze nejsou volány k odpovědnosti za reakci na 7. říjen, ale za jasně ohraničené zločiny: využívání hladu jako zbraně a cílené útoky na civilisty. Vcelku seskupené důkazy zde mohou prolomit mnohé stereotypy.
Je poučné číst si v češtině komentář někdejšího mluvčího Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který osvětluje, proč vydal Mezinárodní trestní soud (ICC) minulý týden zatykač nejen na řezníka z Hamásu, ale i na izraelské vládní představitele, a proč u ICC neplatí argument obrannou válkou či lidskými štíty.
Jak však naznačuje většina oficiálních reakcí na zatykač, v českém prostředí půjde nejspíše o pověstné vrhání luštěniny na stěnu.
Těžko ostatně i u nás pohledat někoho příčetného, kdo by ještě dnes, po třináctiměsíčním sledování izraelského tažení v Gaze, stále tvrdil, že se tu žádné mezinárodněprávní normy neporušují. Dominující pozice české proizraelské strany je jiná: možná se něco porušuje, ale není zbytí; nutí k tomu jak povaha bojiště, tak taktika protivníka, plus je to v kontextu prevence dalšího 7. října druhotné.
Izrael především reaguje na teroristický útok a agresi, argumentuje se dále, přičemž palestinští civilisté jsou před útoky varováni, respektive nechávají se utéct. Izraelští 7. října podobný komfort neměli.
Obhájci izraelského postupu silně staví též na paralelách s druhou světovou válkou a spojeneckým tažením Německem či se stávající obranou Ukrajiny a ničením cílů v Rusku. „Zatykač ICC na Netanjahua je podobně absurdní, jako by byl zatykač na Churchilla z někdejšího bombardování Drážďan“, píše v Reflexu příkladně Viliam Buchert. „Je-li zatykač na Netanjahua, kdy přijde zatykač na Zelenského?“ ptá se v Lidovkách Zbyněk Petráček.
Rozhovor●Petra Dvořáková
Nelze autenticky odsoudit antisemitismus a přehlížet násilí zakoušené Palestinci
Je jistě zbytečné snažit se polemizovat s těmi, kdo vidí v každé kritice izraelské politiky antisemitismus. Avšak i mnozí z těch, kdo mají otevřenou hlavu, řeknou, že na výše uvedených argumentech něco je.
Mnoho lidí se kloní k názoru, že chce-li Izrael předejít dalšímu 7. říjnu, nemůže z hlediska vlastní bezpečnosti jinak, než odbojářsko-teroristické struktury v Gaze vylikvidovat se vším všudy, včetně překročení mezinárodněprávních standardů — a že odpovědnost za mrtvé civilisty nese výlučně Hamás, protože se za ně schovává.
Mnoho lidí má také za to, že Palestince je třeba od Hamásu konečně osvobodit, byť třeba bombami, podobně jako Němce od nacistů.
Právě k posunu v debatě s těmito lidmi může rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu přispět. Soud totiž volá izraelské představitele k odpovědnosti nejen za devastační formu tažení a porušování mezinárodních konvencí, ale především za to, co mnozí příznivci Izraele ve svých reakcích zamlčují — jmenovitě za „válečný zločin používání hladu jako nástroje války“ a za „válečný zločin záměrného cílení útoků na civilní populaci“.
Jakkoliv v České republice nevyřešíme mnohavrstevnatý problém akcí a reakcí na Blízkém východě ani otázku bezpráví a bezpečnostních hrozeb, na nepřípustnosti zneužívání hladu jako zbraně a cíleného útočení na civilisty bychom se shodnout mohli — tedy samozřejmě s výjimkou extremistů.
Je zde skupina, jež bude izraelský postup hájit vždy a všude. A je zde skupina, která má za to, že cokoliv Izrael dělá, je součástí plánu na genocidu Palestinců. Pro všechny ostatní jsou ale záležitosti kolem izraelského přístupu v Gaze stále do nějaké míry otevřené. Tvoří si názor dle vyjevivších se faktů, podle doložených a vršících se skutečností. Podobně postupuje i ICC.
Vlastních procesů s izraelskými představiteli či vůdci palestinského Hamásu v Haagu se tařka určitě nedočkáme. Jak se notoricky připomíná, ICC nemá moc nechat někoho sám zatknout — daná osoba mu musí být vydána. A jak se připomíná už méně, ICC zároveň nemůže soudit někoho v nepřítomnosti. ICC nicméně může — či přesněji musí — posuzovat, zda důkazy shromážděné žalobcem poskytují dostatečnou oporu obviněním. A těmito materiály se má smysl zabývat.
Izraelské tažení započaté po masakru v říjnu loňského roku zřejmě brzy skončí. Naznačují to jednání o příměří v Libanonu. Svědčí pro to i nominace do administrativy Donalda Trumpa. O tom, co bylo skutečným záměrem izraelské vlády, vypoví nejvíce, jaké poměry v Gaze nastolí — zda ji opravdu pouze rozdělí na kontrolní zóny, anebo nepustí vyhnané Palestince ze severu domů a zabere oblast pro vlastní kolonisty. Vcelku seskupená a dobře podložená fakta o způsobu vedení tažení však obraz doplní. Zatykač tak může posloužit věci, i když svůj titulární účel nesplní. Možná by mohl zvládnout i posunout debatu v České republice.