Před dvěma týdny pravicový izraelský novinář Jinon Magal na Twitter/X napsal: „Tentokrát se izraelská armáda pokouší evakuovat všechny obyvatele Pásma Gazy do nové ‚humanitární zóny‘, která bude uzpůsobena k dlouhodobému pobytu a bude uzavřená. Kdokoli do ní bude chtít vstoupit, bude muset nejprve prokázat, že není teroristou. Izraelská armáda tentokrát nedopustí, aby se nepřátelské obyvatelstvo evakuaci vzpíralo. Kdokoli zůstane mimo humanitární zónu, bude pokládán za nepřítele. Tento plán má americkou podporu.“

V tentýž den izraelský ministr obrany Jisra'el Kac zveřejnil video, v němž říká něco velmi podobného. „Obyvatelé Gazy, tohle je poslední varování,“ říká. „Letecké útoky na teroristy z Hamásu byly pouze prvním krokem. Příští fáze bude mnohem tvrdší a zaplatíte nejvyšší cenu. Brzy začne evakuace obyvatelstva z bojových zón,“ deklaruje.

A dále: „Pokud nebudou izraelští rukojmí propuštěni a Hamás nebude z Gazy odstraněn, izraelská armáda si bude počínat s bezpříkladnou silou,“ prohlašuje Kac. „Řiďte se radou amerického prezidenta: vraťte rukojmí a odstraňte Hamás a otevřou se vám nové možnosti — včetně přesídlení do jiných zemí pro ty z vás, kteří si to budou přát. Alternativou je vaše úplné zničení a devastace,“ tvrdí.

Podobnost obou výroků samozřejmě není náhodná. I kdyby se Magal nedověděl o nových válečných plánech Izraele přímo od Kace či od nového velitele generálního štábu Ejala Zamira, lze předpokládat, že se mu to doneslo z jiných armádních zdrojů.

Dalším příkladem takových temných předpovědí jsou poznámky novináře Joava Zituna z izraelského zpravodajského webu Ynet k výrokům brigádního generála Ereze Wienera, které pronesl poté, co byl propuštěn z armády pro porušení pravidel při nakládání s tajnými dokumenty. „Mrzí mě, že po roce a půl, kdy jsme ‚káru tlačili do kopce‘, právě teď, když se konečně zdá, že boje neberou správný směr (což se mělo stát už před rokem), už nebudu stát u kormidla,“ napsal Wiener na Facebook.

Jak Zitun podotýká, Wiener není jen tak ledajaký důstojník. Předtím, než ho vyhodili, hrál ústřední roli v plánování armádních operací v Gaze, přičemž se soustavně zasazoval za to, aby nad celým územím armáda převzala úplnou kontrolu. Říká-li Wiener, který byl podle prosakujících informací usvědčen z předávání informací krajně pravicovému ministrovi Becalelu Smotričovi, že „boje naberou správný směr“, lze si snadno domyslet, co tím má na mysli. Odpovídá to záměrům, které formuluje štábní velitel Zamir, i vojenským plánům, které během března někdo předal redakci Wall Street Journal.

Vše se to spojuje ve vcelku jasný obrázek: Izrael se připravuje k vynucenému transferu kompletní populace Gazy — pod kombinovaným tlakem příkazů k evakuaci a těžkého bombardování — do uzavřené, patrně oplocené, oblasti. Kdokoli bude dopaden mimo její hranice, bude zabit. Všechny budovy mimo vymezenou enklávu budou zřejmě srovnány se zemí.

Není důvod si to jakkoli přikrášlovat; na popis téhle „humanitární zóny“, řečeno Magalovými něžnými slovy, do níž má v úmyslu vmáčknout dva miliony obyvatel Gazy, stačí dvě výstižná slova: „koncentrační tábor“. Nejedná se o hyperbolu; je to zkrátka nejpřesnější pojem, jímž lze popsat to, oč Izrael nyní v Gaze usiluje.

Všechno, anebo nic

Záměr vybudovat uvnitř Gazy koncentrační tábor vznikl perverzně až tehdy, když si vůdci Izraele uvědomili, že dříve tak populární plán počítající s „dobrovolným odchodem“ obyvatelstva Gazy není průchodný — jednak proto, že příliš málo Gazanů by bylo ochotno odejít, a to i za nynější situace, kdy jsou vystaveni soustavnému těžkému bombardování, a jednak proto, že žádná země není připravena přijmout tak veliké množství palestinských uprchlíků.

Podle Dotana Halevyho, izraelského výzkumníka, který se Gazou zabývá a který je jedním z editorů sborníku Gaza: místo a obraz v izraelském prostoru, sama představa „dobrovolného odchodu“ je založena na principu „všechno, nebo nic“. „Zeptejte se Ofera Wintera, [armádního generála, který byl v době našeho hovoru horkým kandidátem na post šéfa „Ředitelství dobrovolných odchodů“], zda by evakuaci třiceti, čtyřiceti, nebo dokonce padesáti procent obyvatel Gazy pokládal za úspěch,“ říká Halevy.

„Je pro Izrael rozdíl v tom, zda v Gaze žije 1,5 milionu Palestinců nebo 2,2 milionu? Umožnilo by takové snížení počtu obyvatel realizaci blouznivého smotričovského záměru anektovat celé území? Odpověď takřka dozajista zní, že nikoli,” dovozuje Halevy.

Sborník, který Halevy editoval, obsahuje také esej Omriho Šafera Raviva, která analyzuje izraelské plány „povzbudit“ Palestince k emigraci z Gazy po skončení války v roce 1967. Její titul „Rád bych doufal, že budou chtít odejít“ je citací tehdejšího ministerského předsedy Leviho Eškola. Vyšla v lednu 2023 — plné dva roky předtím, než prezident Donald Trump vyhlásil svou vizi Riviéry v Gaze: ukazuje se v tom, jak hluboce je představa o vyhnání obyvatelstva Gazy zabudována v izraelském strategickém myšlení.

Článek obnažuje tehdejší dvoustupňovou strategii Izraele zaměřenou na snížení palestinské populace Gazy, spočívající jednak ve snaze povzbudit tamější obyvatele k přesunům na Západní břeh a odtud do Jordánska; a jednak ve snaze nalézt jihoamerické země, které by byly ochotny palestinské uprchlíky přijímat. Zatímco první strategie byla úspěšná aspoň malým dílem, druhá selhala zcela.

Podle Šafera Raviva se popsaný plán tehdy obrátil proti Izraeli. Ačkoli desítky tisíc Palestinců odešli z Gazy do Jordánska poté, co Izrael úmyslně snížil životní úroveň v oblasti, velká většina lidí tam zůstala. Ale především, zhoršující se podmínky v Pásmu vedly k nepokojům — a nakonec i k ozbrojenému odporu.

Jakmile si to Izrael počátkem roku 1969 uvědomil, rozhodl se ekonomické tísni v Pásmu Gazy ulevit tím, že dovolil Gazanům pracovat v Izraeli, čímž polevil tlak na emigraci. Navíc Jordánsko začalo zavírat své hranice, což odliv Palestinců z Pásma ještě více zpomalilo.

Paradoxně mnozí z Gazanů, kteří odešli do Jordánska v rámci izraelského plánu Palestince z Pásma vyhnat, se pak účastnili bitvy o Karamé v březnu 1968, což byla první přímá vojenská konfrontace mezi Izraelem a vzmáhající se Organizací pro osvobození Palestiny. Poté izraelské nadšení pro podněcování emigrace z Gazy ještě více ochladlo.

Izraelský bezpečnostní establishment nakonec dospěl k závěru, že bude lépe držet Palestince v Gaze, kde je lze sledovat a kontrolovat, než se je pokoušet rozptýlit po celém regionu. Podle Halevyho byla daná perspektiva vodítkem izraelské politiky vůči enklávě až do října 2023 a vysvětluje, proč se Izrael nepokoušel obyvatelstvo z Pásma vyhnat ani během sedmnáct let trvající blokády před říjnem 2023.

Před započetím války bylo opuštění Gazy skutečně mimořádně náročným a nákladným podnikem, dostupným pouze pro Palestince s majetkem a konexemi, jež jim umožňovaly dostat se na ambasády v Jeruzalémě či Káhiře, kde jedině mohli získat víza. Dnes se zdá, že se izraelské přemýšlení o Gaze obrátilo naruby úplně: od vnější kontroly a zadržování lidí v místě k plánu převzít nad územím plnou kontrolu, lidi odsud vyhnat a území anektovat.

Ve svém eseji Šafer Raviv připomíná rozhovor, který vedl v roce 2005 s generálmajorem Šlomem Gazitem, prvním architektem izraelské okupační politiky po roce 1967 a prvním armádním koordinátorem Vládních aktivit na okupovaných územích (COGAT). Když byl Gazit dotázán na původní plán vyhnat obyvatele Gazy, který o čtyřicet let dříve pomáhal formulovat, odpověděl: „Kdokoli o tom dnes mluví, měl by být pověšen.“

Izrael vězněm své vlastní politiky

Nicméně navzdory převratné proměně své strategie, Izrael nadále zůstává beznadějným vězněm své vlastní politiky. Pokud by se totiž měla strategie „dobrovolných odchodů“ Palestinců z Gazy zdařit alespoň natolik, aby umožnila anexi celého území či aspoň obnovu židovských osad v Pásmu, muselo by odsud zmizet odhadem nejméně sedmdesát procent současného obyvatelstva — tedy jeden a půl milionů lidí. Jedná se o naprosto nerealistický cíl vzhledem k současným politickým okolnostem, a to jak přímo v Gaze, tak v celém arabském světě.

Nadto, jak podotýká Halevy, sama diskuse o takovém návrhu by vedla k novému otevření otázky volnosti pohybu do Gazy i z Gazy. Nakonec totiž, pokud má být odchod „dobrovolný“, Izrael by měl aspoň teoreticky zaručit, že kdokoli odchází, bude mít také právo se vrátit. V článku, který vyšel na izraelském zpravodajském serveru Mako, v němž se popisuje pilotní program, v jehož rámci má sto Gazanů odejít jako stavební dělníci do Indonésie, se explicitně říká, že „podle mezinárodního práva každý, kdo opouští Gazu, musí mít také právo se do ní vrátit“.

Ať už Smotrič, Kac a Zamir četli Halevyho a Šaferovy texty, nebo ne, patrně chápou, že „dobrovolný odchod“ není nijak rychle uskutečnitelný plán. Avšak pokud skutečně věří tomu, že řešení „gazanské otázky“ — či palestinské otázky jako takové — je dostat všechny Palestince z Gazy, nepochybně rozumí také tomu, že řešením nemůže být pouštět je po jednom či všechny ven i zpět.

Jinak řečeno, jejich ideou se zdá být: nejprve obyvatelstvo sehnat do uzavřených enkláv; a potom nechat hladovění, zoufalství a beznaděj, aby se postaraly o zbytek. Lidé uvěznění uvnitř uvidí, že Gaza byla kompletně zničena, že jejich domy byly srovnány se zemí, že v Gaze už nemají žádnou přítomnost ani budoucnost. A to bude moment, myslí si v Izraeli, v němž sami Palestinci začnou volat po emigraci, což arabské země donutí, aby je přijaly.

Zůstává otázkou, zda armáda — ba dokonce i sama vláda — bude ochotna takovýto plán dotáhnout do konce. Zcela nepochybně by vedl k úmrtí všech zbývajících rukojmí, což by se neobešlo bez vážných politických důsledků. Nadto se to nepochybně setká s urputným odporem Hamásu, který neztratil svou bojeschopnost a stále může izraelské armádě způsobovat vážné ztráty, tak jako toho byl schopen i v severní Gaze až do posledních dní před uzavřením příměří.

Dalšími překážkami na cestě k uskutečnění takového plánu je vyčerpání izraelských armádních rezervistů, poněvadž je zjevné, že narůstá znepokojení s „tichým“ i veřejně formulovaným odporem ke službě. Občanské nepokoje vyvolávané agresivní snahou vlády oslabit soudní systém mohou daný fenomén jedině prohloubit.

Plán je také — alespoň pro tuto chvíli — rezolutně odmítán jak Egyptem, tak Jordánskem, jejichž vlády by mohly zajít až tak daleko, že by pozastavily či zcela zneplatnily své mírové smlouvy s Izraelem. A konečně je tu zcela nepředvídatelná povaha Donalda Trumpa, který jeden den vyhrožuje, že před Hamásem „rozevře brány pekla“ a druhý den posílá svého velvyslance, aby s Hamásem jednal napřímo, přičemž skupinu popisuje jako „vcelku milé kluky“.

Izraelská vláda prozatím pokračuje v ničení Gazy nálety a zábory území podél hranic Pásma. Deklarovaným cílem obnovených útoků na Gazu je donutit Hamás k prodloužení první fáze dohody o příměří, což má nejspíše znamenat donutit ho k propuštění rukojmích bez závazku Izraele, že ukončí válku.

Hamás, protože si je velmi dobře vědom strategických omezení izraelské pozice, ovšem nemá nejmenší důvod nechat se zviklat. Nejspíše proto se Zamir, který může mít reálné a oprávněné obavy, že se mu už prostě nedostane vojenských sil Gazu dobýt a poté kontrolovat, drží nyní stranou a k reálným úmyslům armády veřejně neříká nic obsažného.

Navzdory tomu všemu ani spojený tlak obyvatel Gazy, kteří prahnou hlavně po tom, aby tahle hrůza skončila, a obracejí se proti Hamásu, a izraelské společnosti, která je válkou zcela vyčerpaná a přeje si návrat rukojmích, nemusí vést k uzavření příměří. Před týdnem v pondělí izraelská armáda vydala povel všem obyvatelům Rafahu, aby se přesunuli do „humanitární zóny“ v Al-Mawasi; zatímco v izraelských médiích se to vydávalo za součást tlaku na Hamás, aby propustil rukojmí, ve skutečnosti se může jednat o první krok k vytvoření zamýšleného koncentračního tábora.

Možná si vláda i armáda myslí, že „dobrovolný odchod“ obyvatel Gazy by smazal jejich viny — že jakmile Palestinci pro sebe najdou lepší budoucnost jinde, minulé zločiny budou zapomenuty. Smutnou pravdou však je, že jakkoli masový odsun obyvatelstva v takovém měřítku už nejspíše nebude proveditelný, sama snaha o něj může vést k ještě horším zločinům, než jaké byly doposud spáchány — ke vzniku koncentračních táborů, k systematickému ničení celé enklávy i k přímému vyhlazování.

Článek Israel’s latest vision for Gaza has a name: Concentration camp publikovaný v izraelském časopisu +972Mag přeložil JAKUB PATOČKA.