Před dvěma týdny pravicový izraelský novinář Jinon Magal na Twitter/X napsal: „Tentokrát se izraelská armáda pokouší evakuovat všechny obyvatele Pásma Gazy do nové ‚humanitární zóny‘, která bude uzpůsobena k dlouhodobému pobytu a bude uzavřená. Kdokoli do ní bude chtít vstoupit, bude muset nejprve prokázat, že není teroristou. Izraelská armáda tentokrát nedopustí, aby se nepřátelské obyvatelstvo evakuaci vzpíralo. Kdokoli zůstane mimo humanitární zónu, bude pokládán za nepřítele. Tento plán má americkou podporu.“

V tentýž den izraelský ministr obrany Jisra'el Kac zveřejnil video, v němž říká něco velmi podobného. „Obyvatelé Gazy, tohle je poslední varování,“ říká. „Letecké útoky na teroristy z Hamásu byly pouze prvním krokem. Příští fáze bude mnohem tvrdší a zaplatíte nejvyšší cenu. Brzy začne evakuace obyvatelstva z bojových zón,“ deklaruje.

A dále: „Pokud nebudou izraelští rukojmí propuštěni a Hamás nebude z Gazy odstraněn, izraelská armáda si bude počínat s bezpříkladnou silou,“ prohlašuje Kac. „Řiďte se radou amerického prezidenta: vraťte rukojmí a odstraňte Hamás a otevřou se vám nové možnosti — včetně přesídlení do jiných zemí pro ty z vás, kteří si to budou přát. Alternativou je vaše úplné zničení a devastace,“ tvrdí.

Podobnost obou výroků samozřejmě není náhodná. I kdyby se Magal nedověděl o nových válečných plánech Izraele přímo od Kace či od nového velitele generálního štábu Ejala Zamira, lze předpokládat, že se mu to doneslo z jiných armádních zdrojů.

Dalším příkladem takových temných předpovědí jsou poznámky novináře Joava Zituna z izraelského zpravodajského webu Ynet k výrokům brigádního generála Ereze Wienera, které pronesl poté, co byl propuštěn z armády pro porušení pravidel při nakládání s tajnými dokumenty. „Mrzí mě, že po roce a půl, kdy jsme ‚káru tlačili do kopce‘, právě teď, když se konečně zdá, že boje neberou správný směr (což se mělo stát už před rokem), už nebudu stát u kormidla,“ napsal Wiener na Facebook.

Jak Zitun podotýká, Wiener není jen tak ledajaký důstojník. Předtím, než ho vyhodili, hrál ústřední roli v plánování armádních operací v Gaze, přičemž se soustavně zasazoval za to, aby nad celým územím armáda převzala úplnou kontrolu. Říká-li Wiener, který byl podle prosakujících informací usvědčen z předávání informací krajně pravicovému ministrovi Becalelu Smotričovi, že „boje naberou správný směr“, lze si snadno domyslet, co tím má na mysli. Odpovídá to záměrům, které formuluje štábní velitel Zamir, i vojenským plánům, které během března někdo předal redakci Wall Street Journal.

Vše se to spojuje ve vcelku jasný obrázek: Izrael se připravuje k vynucenému transferu kompletní populace Gazy — pod kombinovaným tlakem příkazů k evakuaci a těžkého bombardování — do uzavřené, patrně oplocené, oblasti. Kdokoli bude dopaden mimo její hranice, bude zabit. Všechny budovy mimo vymezenou enklávu budou zřejmě srovnány se zemí.

Není důvod si to jakkoli přikrášlovat; na popis téhle „humanitární zóny“, řečeno Magalovými něžnými slovy, do níž má v úmyslu vmáčknout dva miliony obyvatel Gazy, stačí dvě výstižná slova: „koncentrační tábor“. Nejedná se o hyperbolu; je to zkrátka nejpřesnější pojem, jímž lze popsat to, oč Izrael nyní v Gaze usiluje.

Všechno, anebo nic

Záměr vybudovat uvnitř Gazy koncentrační tábor vznikl perverzně až tehdy, když si vůdci Izraele uvědomili, že dříve tak populární plán počítající s „dobrovolným odchodem“ obyvatelstva Gazy není průchodný — jednak proto, že příliš málo Gazanů by bylo ochotno odejít, a to i za nynější situace, kdy jsou vystaveni soustavnému těžkému bombardování, a jednak proto, že žádná země není připravena přijmout tak veliké množství palestinských uprchlíků.

Podle Dotana Halevyho, izraelského výzkumníka, který se Gazou zabývá a který je jedním z editorů sborníku Gaza: místo a obraz v izraelském prostoru, sama představa „dobrovolného odchodu“ je založena na principu „všechno, nebo nic“. „Zeptejte se Ofera Wintera, [armádního generála, který byl v době našeho hovoru horkým kandidátem na post šéfa „Ředitelství dobrovolných odchodů“], zda by evakuaci třiceti, čtyřiceti, nebo dokonce padesáti procent obyvatel Gazy pokládal za úspěch,“ říká Halevy.

„Je pro Izrael rozdíl v tom, zda v Gaze žije 1,5 milionu Palestinců nebo 2,2 milionu? Umožnilo by takové snížení počtu obyvatel realizaci blouznivého smotričovského záměru anektovat celé území? Odpověď takřka dozajista zní, že nikoli,” dovozuje Halevy.

Sborník, který Halevy editoval, obsahuje také esej Omriho Šafera Raviva, která analyzuje izraelské plány „povzbudit“ Palestince k emigraci z Gazy po skončení války v roce 1967. Její titul „Rád bych doufal, že budou chtít odejít“ je citací tehdejšího ministerského předsedy Leviho Eškola. Vyšla v lednu 2023 — plné dva roky předtím, než prezident Donald Trump vyhlásil svou vizi Riviéry v Gaze: ukazuje se v tom, jak hluboce je představa o vyhnání obyvatelstva Gazy zabudována v izraelském strategickém myšlení.

Článek obnažuje tehdejší dvoustupňovou strategii Izraele zaměřenou na snížení palestinské populace Gazy, spočívající jednak ve snaze povzbudit tamější obyvatele k přesunům na Západní břeh a odtud do Jordánska; a jednak ve snaze nalézt jihoamerické země, které by byly ochotny palestinské uprchlíky přijímat. Zatímco první strategie byla úspěšná aspoň malým dílem, druhá selhala zcela.

Podle Šafera Raviva se popsaný plán tehdy obrátil proti Izraeli. Ačkoli desítky tisíc Palestinců odešli z Gazy do Jordánska poté, co Izrael úmyslně snížil životní úroveň v oblasti, velká většina lidí tam zůstala. Ale především, zhoršující se podmínky v Pásmu vedly k nepokojům — a nakonec i k ozbrojenému odporu.

Jakmile si to Izrael počátkem roku 1969 uvědomil, rozhodl se ekonomické tísni v Pásmu Gazy ulevit tím, že dovolil Gazanům pracovat v Izraeli, čímž polevil tlak na emigraci. Navíc Jordánsko začalo zavírat své hranice, což odliv Palestinců z Pásma ještě více zpomalilo.

Paradoxně mnozí z Gazanů, kteří odešli do Jordánska v rámci izraelského plánu Palestince z Pásma vyhnat, se pak účastnili bitvy o Karamé v březnu 1968, což byla první přímá vojenská konfrontace mezi Izraelem a vzmáhající se Organizací pro osvobození Palestiny. Poté izraelské nadšení pro podněcování emigrace z Gazy ještě více ochladlo.

Izraelský bezpečnostní establishment nakonec dospěl k závěru, že bude lépe držet Palestince v Gaze, kde je lze sledovat a kontrolovat, než se je pokoušet rozptýlit po celém regionu. Podle Halevyho byla daná perspektiva vodítkem izraelské politiky vůči enklávě až do října 2023 a vysvětluje, proč se Izrael nepokoušel obyvatelstvo z Pásma vyhnat ani během sedmnáct let trvající blokády před říjnem 2023.

Před započetím války bylo opuštění Gazy skutečně mimořádně náročným a nákladným podnikem, dostupným pouze pro Palestince s majetkem a konexemi, jež jim umožňovaly dostat se na ambasády v Jeruzalémě či Káhiře, kde jedině mohli získat víza. Dnes se zdá, že se izraelské přemýšlení o Gaze obrátilo naruby úplně: od vnější kontroly a zadržování lidí v místě k plánu převzít nad územím plnou kontrolu, lidi odsud vyhnat a území anektovat.

Ve svém eseji Šafer Raviv připomíná rozhovor, který vedl v roce 2005 s generálmajorem Šlomem Gazitem, prvním architektem izraelské okupační politiky po roce 1967 a prvním armádním koordinátorem Vládních aktivit na okupovaných územích (COGAT). Když byl Gazit dotázán na původní plán vyhnat obyvatele Gazy, který o čtyřicet let dříve pomáhal formulovat, odpověděl: „Kdokoli o tom dnes mluví, měl by být pověšen.“

Izrael vězněm své vlastní politiky