↗

„Totálně jsme promarnili příležitost využít dobré jméno, které jsme v Izraeli měli. Lipavský nepřestává opakovat, že při našem jednání s Izraelem vždycky zdůrazňuje potřebu respektovat lidská práva. Ale stačí se podívat, jak vypadá Gaza: hromada trosek plná pološílených hladových lidí! Tak jaké úspěchy v důrazu na lidská práva máme?“ ptá se někdejší zástupce českého velvyslance v Izraeli Antonín Hradilek. Foto Dagmar Pšenicová, archiv A. Hradilka

Antonín Hradilek se mi na úvod našeho setkání s nakažlivým smíchem svěřuje, že jej za komunismu poprvé zatkli ještě jako mladistvého za psaní sionistických nápisů. V polovině rozhovoru se náhle opravuje: „Já jsem vám lhal, když jsem tvrdil, že šlo o moje první zatčení. Vůbec poprvé mě zadrželi za vykrádání kašny na Hradě, ale to jsem byl ještě dítě.“ Žertovat a srdečně se smát nepřestává během celého rozhovoru.

Mezi lety 2003 a 2010 působil Hradilek jako zástupce velvyslance v Izraeli. Do země přijížděl jako přesvědčený sionista, na konci svého působení jezdil bránit palestinské obyvatelstvo proti útokům izraelských osadníků. Později jej ministerstvo zahraničních věcí jmenovalo zvláštním zmocněncem pro otázky holokaustu a boj proti antisemitismu, podílel se na odstranění vepřína a vybudování památníku na místě někdejšího koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku.

Dnes jako člen iniciativy Mluvme o tom volá po přehodnocení bezvýhradné podpory Izraele českou politickou reprezentací a upozorňuje na příkoří, jichž se Izrael dopouští na palestinském lidu. Hovořili jsme o radikalizaci izraelské společnosti, o zaslepenosti české vlády nebo o tom, kam by bylo nejvhodnější českou ambasádu v Izraeli přesunout.

Do Izraele jste odjížděl v roce 2003 jako zástupce velvyslance — a jako nadšený sionista.

Spíš přesvědčený než nadšený... Za komunismu mě vlastně poprvé ještě jako mladistvého zatkli za psaní sionistických nápisů.

Pořád cítím k Izraeli pozitivní vztah, i když mám někdy pochybnosti o tom, jestli byla dobrá myšlenka budovat národní domovinu zrovna tam. Možná by bylo jednodušší Izrael po druhé světové válce vybudovat třeba v Porýní. Ale ten stát už tam je a už tam zůstane.

Jak se stalo, že jste ještě jako mladistvý čmáral po zdi sionistické nápisy? Kde se ve vás to mladické nadšení pro sionismus vzalo?

Já jsem je nečmáral, já jsem je psal! Žil jsem tehdy v představě, že jde o stát v obklopení nepřátel, kteří mu ubližují a jimž se musí bránit. Asi tomu pomohlo i to, že tehdejší vláda podporovala Palestince.

Je jasné, že své dlouhodobé přesvědčení člověk nezmění z minuty na minutu, že jde o proces. Přesto se chci zeptat, zda si vybavíte situace, během nichž jste začal svůj názor na Izrael přehodnocovat.

Dělo se to velmi postupně. Poprvé jsem byl v Izraeli v roce 1993, v době velkých nadějí spojených s počátkem rozhovorů v Oslu. Tehdy existoval v celé zemi snad jen jeden jediný checkpoint, cestou k Mrtvému moři. Lidé v zemi se mohli volně pohybovat. Takže můj prvotní dojem byl, že tam spolu dokážou v klidu žít, což se mi jevilo jako zázrak. Jenže ten zázrak dlouho netrval.

Chanan Rosen, předseda Společnosti česko-izraelského přátelství a rozený Ostravák, který emigroval v roce 1938, tehdy říkal, že nikdy nepojede za zelenou linii, za linii příměří z roku 1949. „Tam nemáme co dělat, tam já prostě nechodím a nikdy tam nepůjdu,“ tvrdil.

Starší vojáci, důstojníci, tehdy chodili prostovlasí, zatímco ti mladší nosili kipu, v armádě postupně přibývali nábožensky založení lidé. Vždycky jsem se cítil bezpečněji, když jsem měl co do činění se záložáky než s mladými vojáky.

Od mé první návštěvy se ale izraelská společnost změnila. Nejde jen o „zlého Netanjahua“. Dle průzkumů podporuje osmdesát procent Izraelců vyhnání Palestinců z Gazy. Takže jsem se změnil nejen já, ale i Izrael.

Během svého působení v Izraeli jsem několikrát asistoval našim občanům palestinského původu. Možná jsem byl zrovna opálený, takže mě od Palestinců nerozlišovali. A tak jsem zažil, jak s Palestinci zacházejí: způsobem, který naznačoval, že o žádné soužití s nimi nestojí. Způsobem, jímž zacházíte s člověkem, kterého se chcete zbavit, takže jej při každé příležitosti ponížíte, vyprovokujete a pak ztrestáte. Takový drobný sadismus.

Jak přehodnocení vašeho postoje k Izraeli ovlivňovalo vaše působení na místě?

Zabýval jsem se většinou praktickými věcmi. Rekonstruovali jsme tehdy ambasádu, museli jsme vybudovat kryt a měli jsme obavy, zda dostaneme stavební povolení, protože jsme v Izraeli neplatili daně. Bavil jsem se tehdy s náměstkem primátora v Tel Avivu a říkal jsem mu, že jestli nám povolení nedají, odstěhujeme se do Jeruzaléma. „A co byste dělali v Jeruzalémě?“ smál se mi. „Můžeme se tam třeba modlit,“ odpověděl jsem. A on na to: „Budete se modlit za to, abyste se mohli vrátit do Tel Avivu!“

Zrovna dnes se na téma přesunu české ambasády do Jeruzaléma koná veřejné slyšení v Senátu. V situaci, kdy ostatní země řeší spíš to, zda a jak Izrael sankcionovat…

Já si myslím, že se tam měla celá ambasáda přesunout už dávno! A znám v Jeruzalémě ideální místo: Kfar Šaul. To je psychiatrická nemocnice, která se specializuje na léčbu jeruzalémského syndromu, tedy duševní poruchy vyvolané pobytem ve Svaté zemi, především v Jeruzalémě. Bývá spojena s obsedantními náboženskými představami, halucinacemi, bludy a dalšími psychotickými projevy.