Otevřený dopis senátorů vyzývající prezidenta k setrvání v bezpodmínečně proizraelských postojích vyvolává důležité otázky o morálních základech naší zahraniční politiky. Jde přitom o iniciativu pouze určité skupiny senátorů a troufám si říct, že většina ostatních senátorů a senátorek o výzvě před jejím zveřejněním nevěděla. Já sama jsem oslovena nebyla, neznám ani pohnutky, které mé ctěné kolegy vedly k podpisu. Proto bych se ráda vyjádřila k tezím z výzvy, které se objevily v médiích.

Izrael nejedná přiměřeně ani legálně

Je naprosto pochopitelné a správné projevovat solidaritu s Izraelem po útocích Hamásu 7. října 2023. Tato podpora nesmí být ale slepá a bez hranic. Je samozřejmé a nezbytné trvat na vydání rukojmích, které zločinecký Hamás zajal. Velmi soucítím s utrpením zejména blízkých těchto obětí. Útoky Hamásu jsem vždy důrazně odsuzovala.

Podpora Izraele v těchto situacích však musí být podmíněna dodržováním mezinárodního práva a principů, na kterých stojí evropská zahraniční politika. Pokud chceme, aby naše zahraniční politika byla dlouhodobě konzistentní, co se týče chráněných hodnot — tyto hodnoty jsou neměnné a použitelné v každém případě — neměly by být tedy ohýbány v ničí jednostranný prospěch.

Náš přístup musí být neochvějně postaven na dodržování mezinárodních smluv, především v humanitární oblasti. Aktuální události v Gaze, kde již bohužel propukl hladomor a kde Izrael masivně bombarduje civilní cíle s obrovskými ztrátami na životech, jsou však alarmující a vykazují znaky genocidy. Z hlediska lidskosti prostě nelze přihlížet a ospravedlňovat to, co se v Gaze děje.

Pokračují vojenské útoky Izraele na civilní cíle, nemocnice, školy, obydlí i novináře. Mezi oběťmi přitom převažují ženy a děti. V Gaze prakticky neexistuje bezpečné místo, kam by se lidé mohli uchýlit. Zločiny na místě vyšetřuje Mezinárodní trestní tribunál. Do oblasti putuje humanitární pomoc ze zahraničí, která ale čelí blokádám ze strany Izraele. Ten sice blokády vysvětluje tím, že pomoc putuje teroristům, to ale aktuálně dostupné vyšetřování neprokázalo.

Situaci kritizuje Rada bezpečnosti OSN a nyní i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která byla dříve spíše na straně Izraele. Její postoj je však již pod tíhou katastrofické situace na místě zásadně změnil. Nadto pokračující nelegitimní osadnické praktiky na okupovaných palestinských územích podkopávají jakékoli šance na mír a zpochybňují mnoha státy deklarovaný zájem na dvoustátním řešení geopolitické situace.

Jedině přiměřené a cílené reakce Izraele mohou vést k trvalému příměří a propuštění všech rukojmích, stupňování agrese totiž ničemu nepomáhá — ani rukojmím Hamásu ani šanci na trvalé mírové řešení v oblasti. Masivní a neselektivní odveta jen zvyšuje utrpení a posiluje radikální nálady na obou stranách. Dějiny nám opakovaně ukázaly, že pouze vyvážený a umírněný přístup může přinést dlouhodobé řešení.

Měřit všem stejným metrem

Zahraniční politika, která ignoruje porušování humanitárního práva, nás posunuje do mezinárodní izolace. Nemůžeme odsuzovat utrpení na východě Evropy a zároveň odvracet zrak od utrpení civilistů na Blízkém východě.

Proto je nezbytné jasně odsoudit izraelské ministry, kteří mají podíl na útocích vůči civilním cílům a nesou odpovědnost za hladomor v Gaze, a revidovat bilaterální smlouvy s Izraelem. Měli bychom zastavit spolupráci na dříve bohulibých projektech, dokud se situace v Gaze nezlepší. Možná je už pozdě, ale musíme se o to pokusit ve jménu lidskosti. Domnívám se, že v zahraniční politice prostě nelze měřit dvojím metrem, chceme-li si zachovat svou tvář a být bráni vážně.

Trvalý mír v regionu může přinést pouze dvoustátní řešení, které bude založeno na vzájemném respektu. Respektování lidských práv, vyvarování se fundamentalismu, multilaterální dialog a humanismus by měly být základními kameny naší politiky. Jedině tak může Česká republika zůstat věrohodná ve své lidskoprávní politice, kterou v zahraničí dlouhodobě zdůrazňuje. Je potřeba aktivně podporovat dodržování mezinárodních smluv, spravedlnost a samozřejmě trvale udržitelný mír, po kterém touží tolik lidí nejen v Palestině a Izraeli, ale po celém světě.

V debatě o směřování české zahraniční politiky vůči konfliktu na Blízkém východě mi poslední dobou chybí i kontext toho, jak celou situaci vnímá veřejnost, a to nejen v Evropě a v České republice, ale po celém světě. Jinak ho vnímají například mnozí muslimové nebo Afričané, jinak zase Evropané zatížení vzpomínkami na hrůzy druhé světové války, zejména v kontextu židovského holokaustu.

Z historie víme, že to bývá právě společnost „zdola“, která dokáže — často v důsledku strachu, nepochopení či boje o vlastní přežití — rozhýbat dějiny směrem, jaký si vládnoucí elity nepředstavovaly. O to důležitější je, abychom nehazardovali s důvěrou lidí v hodnoty, na nichž stojí naše demokracie, humanismus, ochrana lidských práv i zahraniční politika.

Zatímco část veřejnosti konflikt přehlíží, jiní jej sleduje prostřednictvím médií a přirozeně cítí znepokojení. Zprávy z hladovějící Gazy v lidech vyvolávají strach, úzkost, stres i nejistotu. Každý, kdo se dokáže aspoň trochu vcítit do utrpení druhých, nemůže zůstat lhostejný.

A musíme si položit otázku: jak bychom se cítili my, kdyby se válka na Ukrajině vymkla kontrole a my se ocitli ve stejné situaci — zatímco by svět jen přihlížel?

Proto se nemohu ztotožnit s iniciativou skupiny senátorů. Domnívám se, že není spravedlivá vůči civilistům v Gaze ani vůči zajatým rukojmím. Zároveň postrádá ohleduplnost k české veřejnosti, která může právem pochybovat, zda k humanitárním konfliktům přistupujeme konzistentně a spravedlivě.