Skupina senátorů českého parlamentu napsala na konci srpna otevřený dopis prezidentovi a předsedovi vlády České republiky. Tento krátký text s třinácti podpisy stihl po svém zveřejnění vyvolat jistý ohlas, mimo jiné tím, že jeden z podepsaných senátorů, Břetislav Rychlík, vzápětí zveřejnil omluvu, ve které se od dopisu fakticky distancoval.

Odměna pro extremistickou vládu Izraele

Přestože jde o velmi stručný text, je dopis zajímavým dokumentem o stavu české zahraniční politiky. Úvodem se nejprve zdůrazňuje, že česká zahraniční politika je dlouhodobě konzistentní v podpoře Izraele, s nímž naši zemi spojuje „významné strategické partnerství“ v řadě sfér. Součástí této konzistentní linie je dlouhodobé odmítání všech rezolucí, které „jednostranně posilují postavení Palestiny v OSN“.

V dalším bodu senátoři připomínají podporu přestěhování české ambasády v Izraeli do Jeruzaléma, kterou deklaratorně vyjádřila Poslanecká sněmovna v říjnu 2023. K tomuto bodu je dobré doplnit bližší kontext: do Jeruzaléma se doposud přestěhovalo jen několik velvyslanectví, přičemž fakticky jde pouze o Spojené státy americké, několik zemí z jihoamerické a pacifické oblasti — a to je vlastně všechno.

Když se v květnu tohoto roku konalo v českém Senátu veřejné slyšení na téma přesunu velvyslanectví do Jeruzaléma, sdělila politoložka Irena Kalhousová přítomným, že přemístění ambasády by bylo odměnou pro dnešní extremistickou izraelskou vládu. Názor senátorů podepsaných pod dopisem však ani vyjádření Ireny Kalhousové zjevně neovlivnilo.

Dopis končí odstavcem, který Břetislava Rychlíka přiměl k veřejnému vyslovení lítosti nad tím, že připojil svůj podpis. Obsahuje slovní spojení „empatie bez kontextu“, jež podle autorů dopisu „nepodporuje mír, ale prodlužuje válku“. V pozadí lze vycítit, že se skalní obhájci Izraele stále více musí zodpovídat z toho, že ignorují obrovské civilní oběti v Gaze — to mají zřejmě vyjádřit slova o nátlaku na veřejnost a politiky, aby „jednali lidsky“.

Čeští pravicoví politici tak bezezbytku přistupují na stanovisko extrémně pravicové izraelské vlády, že vojenskou operaci je třeba za každou cenu dotáhnout do konce — ke „zničení Hamásu“. Že tento cíl od počátku války zpochybňují jako nereálný experti v Izraeli i mimo něj, je jim buď jedno, nebo to nevědí. Stejně tak neberou vůbec v potaz rozsáhlý odpor proti pokračování a eskalaci válečné operace v Gaze v samotném Izraeli, jak ze strany veřejnosti, tak i armádních představitelů.

Konzistentně bez kontextu a znalostí

V této souvislosti působí velice zvláštně až komicky zmínka o kontextu: ve skutečnosti jsou to právě čeští senátoři podepsaní pod dopisem, kteří kontext neznají, ignorují či úmyslně opomíjejí. Jeden z podepsaných, Jan Pirk, tvrdí v rozhovoru v Českém rozhlase, že cílem senátní výzvy je „nepodléhat dezinformacím“. Proti tomu jeho senátní kolega z téhož klubu (ODS/TOP 09) Pavel Fischer připomíná, že by česká vláda měla přestat hájit zájmy izraelských extremistů.

Ve tomto senátorském dvojrozhovoru je to Fischer, kdo trpělivě zasazuje věci do kontextu, vysvětluje vnitroizraelskou diskusi, kritické hlasy vůči Netanjahuově kabinetu a jím vedené válce z pohledu nejrůznějších vrstev izraelské společnosti. Připomíná ovšem i to, že izraelští Arabové, kteří si podle Pirka „žijí velice spokojeným životem“, jsou občany druhé kategorie.

Závěr rozhovoru stojí za to ocitovat vcelku, protože je výmluvnou ukázkou toho, jakou mírou nevědomosti se vyznačují čeští zákonodárci jako je kardiochirurg profesor Jan Pirk, který díky získání senátorského mandátu získal možnost ovlivňovat také zahraniční politiku:

Čeho jste ale chtěli docílit podpisem výzvy?

Pirk: Empatie je důležitá věc, ale musí být v kontextu. Jak můžu být empatický s někým, kdo prohlašuje, že moji zemi zničí a obyvatele zažene do moře?

A vy jste empatický třeba s Itamarem Ben Gvirem nebo s Becalelem Smotričem, kteří mluví o tom, že Erec Jisrael má být všude a že se má uplatňovat kolektivní vina na vesnice, odkud pocházeli útočníci?

Pirk: O tom nemám žádné informace. Kolektivní vina je špatně, ale cílem podpisu bylo, aby Česká republika nepodlehla dezinformacím, které jsou podávány jednostranně.

Hájit lidská práva a mezinárodní právo se v české politice zatím nenosí

Pavel Fischer v rozhovoru říká velmi jasně to, co v podstatě žádný jiný český vrcholný politik dosud nepojmenoval: mlčení české vlády je spolupachatelstvím. A Česká republika by měla hájit „mezinárodní řád postavený na pravidlech“. To by mělo být samozřejmé pro zemi, která tak důsledně zdůrazňuje solidaritu s Ukrajinou napadenou — v rozporu s mezinárodním právem — Ruskem.

To, že je senátor Fischer se svými názory v české politické špičce naprostou anomálií, je samozřejmě příčinou české jednostranně proizraelské politiky. Zároveň platí, že politici reagují na názory svých voličů. A zde se kruh uzavírá, protože v české společnosti, jak se alespoň zdá, převažuje dlouhodobě zakořeněný proizraelský postoj spojený s islamofobií a rasismem.

Přesto ale existuje jedna pozoruhodná výjimka. A tou je samotný prezident České republiky Petr Pavel. Pavel podporuje palestinskou státnost, zároveň se poměrně jednoznačně vyslovuje kriticky i k izraelskému postupu v Gaze a odmítá pohodlnou mantru „za všechno může Hamás“, se kterou si naopak velmi dobře vystačí ministr zahraničí Jan Lipavský.

Petru Pavlovi k dobru je třeba připočítat i červencovou návštěvu u dalajlamy spojenou s blahopřáním k jeho devadesátým narozeninám. Pokud má česká zahraniční politika nějaké pozitivní a ve světě ojedinělé tradice, je to tato, která se navíc ukazuje jako o to důležitější v kontextu čínského harašení silnými slovy a zbraněmi u příležitosti oslav konce druhé světové války v Asii.

Je osvěžující vidět na Pražském hradě po fanatickém podporovateli Izraele Miloši Zemanovi někoho s lidským, dokonce lidskoprávním přístupem. Skutečnými hybateli české zahraniční politiky přesto zůstávají premiér Petr Fiala a ministr zahraničí Lipavský. U nich se v dohledné době nedá očekávat ani větší empatie, ani větší pochopení kontextu.