„Patříme na Západ,“ hlásají v různých variacích strany, které se zapojily do vládnutí v posledních čtyřech letech. Tím spíše, že zahraniční a bezpečnostní politika je jedním z mála témat, kterými se chce odcházející kabinet chlubit a kde prezentuje konkrétní výsledky, je namístě kritická rozprava o tom, kam se česká zahraniční politika pod vedením končící vlády posunula.

Pro adekvátní zhodnocení pozitiv a negativ české zahraniční politiky za Fialovy vlády je nejprve třeba připomenout, jaká byla startovní pozice na sklonku roku 2021. Zahraniční politiku ovlivňovaly podivné osoby z okolí prezidenta Miloše Zemana, polorozpadlé vztahy s Polskem, svérázné transakční úvahy o fungování mezinárodních vztahů premiéra Andreje Babiše.

Na každé mezinárodní konferenci se čeští diplomaté a diplomatky při jeho vystoupeních obávali momentu, kdy přestane číst projev z papíru a spustí svůj volný tok myšlenek. Rekonstruovat jeho projev na poradě velvyslanců a velvyslankyň do psané formy před nástupem umělé inteligence trvalo někdy příslušnému úřednictvu i několik dní.

Podpora okupované Ukrajiny

Najít světlý moment české zahraniční politiky v posledních letech není obtížné. Rozhodná pomoc Ukrajině v prvních dnech, týdnech a měsících po jejím brutálním napadení Ruskem je něčím, co by mělo navždy zůstat v paměti jako chvíle, kdy se politická elita postavila bez váhání na správnou stranu.

S tímto vědomím odpovědnosti šla ruku v ruce kompetence. Už v době před ruskou invazí se ke slovu dostali odpovědní úředníci a úřednice, zkušení příslušníci české diplomacie nebo nastupující zahraničněpolitičtí stratégové nové vlády, kteří politikům a političkám poskytli nezbytné zázemí pro jejich vedení.