„Patříme na Západ,“ hlásají v různých variacích strany, které se zapojily do vládnutí v posledních čtyřech letech. Tím spíše, že zahraniční a bezpečnostní politika je jedním z mála témat, kterými se chce odcházející kabinet chlubit a kde prezentuje konkrétní výsledky, je namístě kritická rozprava o tom, kam se česká zahraniční politika pod vedením končící vlády posunula.

Pro adekvátní zhodnocení pozitiv a negativ české zahraniční politiky za Fialovy vlády je nejprve třeba připomenout, jaká byla startovní pozice na sklonku roku 2021. Zahraniční politiku ovlivňovaly podivné osoby z okolí prezidenta Miloše Zemana, polorozpadlé vztahy s Polskem, svérázné transakční úvahy o fungování mezinárodních vztahů premiéra Andreje Babiše.

Na každé mezinárodní konferenci se čeští diplomaté a diplomatky při jeho vystoupeních obávali momentu, kdy přestane číst projev z papíru a spustí svůj volný tok myšlenek. Rekonstruovat jeho projev na poradě velvyslanců a velvyslankyň do psané formy před nástupem umělé inteligence trvalo někdy příslušnému úřednictvu i několik dní.

Podpora okupované Ukrajiny

Najít světlý moment české zahraniční politiky v posledních letech není obtížné. Rozhodná pomoc Ukrajině v prvních dnech, týdnech a měsících po jejím brutálním napadení Ruskem je něčím, co by mělo navždy zůstat v paměti jako chvíle, kdy se politická elita postavila bez váhání na správnou stranu.

S tímto vědomím odpovědnosti šla ruku v ruce kompetence. Už v době před ruskou invazí se ke slovu dostali odpovědní úředníci a úřednice, zkušení příslušníci české diplomacie nebo nastupující zahraničněpolitičtí stratégové nové vlády, kteří politikům a političkám poskytli nezbytné zázemí pro jejich vedení.

Hovoříme-li o zvládnuté české odpovědi na ruskou agresi v roce 2022, nesmíme zapomínat na žádný díl a jejich vzájemnou propojenost. Pokud by politická elita neudala jasný směr, úřednická podpora by nebyla tak silná. Pokud by chybělo jasné nasazení úřednictva, odpověď našich státníků by neměla potřebný obsah.

Vojenská pomoc ve formě dodávek zbraní, politická podpora nejlépe demonstrovaná první cestou do obleženého Kyjeva, ale i neuvěřitelná síla české společnosti při pomoci ukrajinským uprchlicím a uprchlíkům — to vše lze v polistopadové české zahraniční politice přirovnat jen k máločemu.

Podpora Ukrajiny zažila svůj další hvězdný moment při promyšlení a prosazení muniční iniciativy, díky které se bránící se zemi dostalo v kritický moment toho, co potřebovala. Je to ale skutečně maximum možného?

Nevyužitá příležitost

Selhání kabinetu Petra Fialy vidím v tom, jak s tímto silným kreditem naložil. Vládní představitelky a představitelé hlásají stále dokola, kterak se nacházíme v dějinném momentu, ve němž je naše bezpečí budované od roku 1989 v sázce. Přitom do velké míry čerpají svoji podporu ze strachu svých voličů z mezinárodního vývoje a z jejich znepokojení z představy, jak by si v současné situaci poradila vládní alternativa.

Pokud souhlasíme s tezí, že mezinárodněpolitická situace za posledních pětatřicet let nikdy nebyla pro Českou republiku kritičtější, i s tím, že v těchto volbách „jde o všechno“, měla by vláda tuto inflaci slov vyrovnávat činy.

První pohled by přitom měl směřovat k tomu, jak Ministerstvo financí nakládá při návrzích rozpočtů s Ministerstvem zahraničních věcí. Možná chce Petr Fiala jednou churchillovsky prohlásit, že „nikdy nevděčilo tolik lidí za tak mnoho takové hrstce“, protože jinak si lze zacházení s touto kapitolou státních výdajů těžko vysvětlit.

Nelze se ubránit dojmu, že Fialův kabinet dospěl k názoru, že proklamativní výběr správných světových stran postačuje. Potvrzuje to několik skutečností:

• Selektivní práce s mezinárodním právem, kdy se jej dovoláváme v případě Ukrajiny, ale bagatelizujeme ho, pokud jde o Blízký východ.
• Malé a neodpovídající příspěvky na rozvojovou spolupráci.
• Táhnoucí se debaty o pokračování české humanitární a rekonstrukční pomoci Ukrajině.
• Odmítání či zesměšňování klimatické krize — jednoho ze zásadních globálních problémů lidstva.

S tím vším se současná vláda jen těžko vypořádává.

Chudnout a patřit přitom na Západ

Problém vidím rovněž v tom, že vláda doma vyprodukovala dvojí druh frustrace. Zaprvé svojí velkolepou chlubivou rétorikou ohledně vlastní zahraniční politiky vytváří dojem, že nic moc jiného neumí. Nemalá část české společnosti v posledních letech reálně zchudla. A prvopříčiny toho leží především za českými hranicemi, ruskou agresi vůči Ukrajině nevyjímaje.

Jak se tedy „příslušnost k Západu“ reálně projevuje v životě obyvatel České republiky? Pro řadu voličů a voliček bude účet posledních čtyř let až nepříjemně přímočarý: 1. jsme na „Západě“, 2. v peněžence mám méně. Není pak takové konstatování spíše kontraproduktivní? Neřekne si pak podstatná část společnosti — jejíž největší část se beztak chce schovat před světem někam do kotliny mezi Západ i Východ — že takovým maršem na Západ si nebude unavovat nohy?

Zadruhé si menší část společnosti — uvědomující si absurdnost tohoto prázdného povyku — řekne, že tuhle černobílou hru, ve které chybí obsahová důslednost, nemá zapotřebí. Lze to vidět v kritickém pohledu řady lidí na českou konformitu s Netanjahuovou politikou. Nebo v pocitu nedostatečnosti při míře podpory Ukrajiny, čehož ukázkou je předvolební kličkování ohledně případného vyslání českých vojáků na Ukrajinu v případě dosažení klidu zbraní.

Česká zahraniční politika posledních čtyř let rozhodně nebyla bezproblémová, byť jsme zaznamenali řadu okamžiků, kdy jsme na působení naší země v mezinárodních vztazích mohli být hrdí. A právě protože můžeme vidět velký potenciál, jejž máme, je namístě určité zklamání.