Spor o cestu prezidenta Petra Pavla na summit NATO do Ankary by bylo snadné odbýt jako další z přibývajících epizod české politické kabaretní telenovely. Jenže tentokrát nejde o pouze o styl tohoto performativního konfliktu. Už samotný postup vládních představitelů ukazuje, jak problematicky se v České republice zachází s otázkou zahraniční politiky a bezpečnosti — a jak snadno se z těchto témat stává pouhý nástroj domácí politické konfrontace.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o další kompetenční střet mezi premiérem a prezidentem. Spor o to, kdo a jak má reprezentovat Českou republiku na summitu NATO, je rámován jako otázka odpovědnosti a jednoty české pozice a potřeby být srozumitelný spojencům.

Kompetenční spor, nebo politická hra?

Tento argument — potřeba vystupovat navenek jednotně, což je jistý leitmotiv debaty o české zahraniční politice — by mohl působit dokonce státnicky. Ve skutečnosti ale pouze zakrývá skutečné jádro sporu. Nejde totiž ani tak o rozdílné názory ani o spor o jiný přístup k zahraniční politice.

V domácím kontextu se apel na „jednotnou pozici“ posouvá do roviny nástroje, kterým se potlačují odlišné pohledy a předem se delegitimizuje nesouhlas politických aktérů, které vláda nemá pod kontrolou. Ne vůči spojencům, kteří jsou na pluralitu demokratické debaty zvyklí, ale uvnitř českého veřejného prostoru.

Znepokojivé je, že tímto způsobem se zároveň zpochybňuje i ústavní role prezidenta jako jednoho z aktérů české zahraniční politiky. Místo aby byl spor veden jako legitimní střet interpretací v rámci sdílené exekutivní odpovědnosti, je redukován na disciplinaci a snahu vymezit, kdo má právo mluvit a kdo už překračuje „přípustný“ rámec.

Apel na „jednotnou pozici“ se tak stává nástrojem, jak delegitimizovat odlišné názory ještě dříve, než zazní. Bezpečnostní politika je tím redukována na jediný správný výklad, zatímco jakýkoli nesouhlas je automaticky podezřelý — jako by pluralita byla luxusem, který si v časech krize nemůžeme dovolit. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak.

O to pozoruhodnější je, že při bližším pohledu se údajný rozkol mezi prezidentem a vládou nejeví zdaleka tak zásadní. Nakonec kromě SPD žádný z aktérů nezpochybňuje význam Severoatlantické aliance pro naši bezpečnost a potřeby zajistit její funkčnost. Po nedávné návštěvě generálního tajemníka NATO Marka Rutteho zaznělo ze strany premiéra Andreje Babiše zcela jednoznačně, že Česká republika dostojí svým závazkům.

Právě na tuto kontinuitu, důvěryhodnost a ukotvení v aliančních strukturách přitom dlouhodobě apeluje i prezident Pavel. Rozdíl tedy není v cíli, ale spíše v politickém rámování tématu.

Bezobsažný ideologický střet znemožňuje debatu o naší bezpečnosti

To, co je prezentováno jako zásadní spor o klíčové zahraničněpolitické téma, tak nese silné rysy domácí politické inscenace. A právě zde se naplno projevuje logika politiky v éře sociálních sítí.

Konflikt je personalizován, zjednodušen a převeden do formátu, který dobře funguje v mediálním prostoru: krátké, ostré výroky, jasné rozdělení rolí, srozumitelný „příběh“. Navíc se ukazuje, že zde není problém v substanci, ale v silných osobních antipatiích vládních aktérů vůči prezidentovi. Kabaret není jen metafora — je to způsob, jakým se politická realita stále častěji produkuje.

V tomto prostředí pak vystupují aktéři, jejichž role není nutně určující, ale zesilující. Neformují sice strategická rozhodnutí, která jsou nakonec hlavní obětí tohoto konfliktu, ale oslabují schopnost ústavních činitelů komunikovat o klíčových bezpečnostních a strategických zájmech státu a zároveň mu dávají ostřejší, ideologičtější podobu. Vnášejí do něj rovinu kulturní války, osobních vendet a nesmiřitelných postojů, které mají mobilizovat publikum.

Takové figury nejsou hybatelem politiky, spíše její pokřivenou ozvěnou: ukazují, jak snadno se věcný spor může proměnit v ideologický střet bez reálného obsahu. Nakonec je totiž pro ně politické téma pouze kabaretní kulisou, kde se provokace a osobní konfrontace stává nikoliv prostředkem k prosazení nějakého politického postoje či záměru, nýbrž cílem samotným.

Bohužel okolnosti probíhajícího sporu nemají pouze domácí dopady, ale jsou problematické i v širším evropském kontextu. Bezpečnost Evropy dnes ohrožují komplexní problémy — od války na Ukrajině přes proměnu transatlantických vztahů až po destabilizační tlaky a konflikty v dalších regionech. V takové situaci je klíčové vést otevřenou a pluralitní debatu o tom, co vlastně znamenají bezpečnostní zájmy České republiky a jak je možné je prosazovat.

Na pozadí tohoto sporu se totiž ukazuje, jak selektivní a oportunistická je část české politické scény, pokud jde o debaty o zahraniční politice naší země. Ukazuje se to například na tom, jak čeští politici pracují s argumentem „národních zájmů“.

Spor o Ankaru vypovídá o stavu české politiky

V případě mediálně exponovaných témat se zdůrazňuje nutnost jednoty a jednoznačnosti, jako tomu je v případě sporu o obranné výdaje a účast na summitu NATO. Když ale přijde na širší geopolitické výzvy, například na destabilizační potenciál politiky Donalda Trumpa pro Evropu, jehož návrat na scénu část současné vládní garnitury neváhá vítat, podobně důsledná reflexe bezpečnostních dopadů často chybí — a opět se ostrakizují hlasy, které by takovou debatu chtěly vést.

Spor o Ankaru tak nakonec vypovídá méně o samotné cestě prezidenta a více o stavu české politiky. O její tendenci nahrazovat strategickou debatu performativním konfliktem. O její závislosti na mediální dynamice, která zvýhodňuje kabaretní zkratku před věcnou argumentací, respektem k jiným názorům a otevřeností debatě. A o jejím sklonu řešit vnitřní, často silně personalizované spory pod zástěrkou velkých bezpečnostních témat.

Možná bychom proto měli méně řešit, kdo pojede na summit, a více se ptát, jakou zahraniční a bezpečnostní politiku chceme. Zda takovou, která stojí na otevřené debatě a dlouhodobé předvídatelnosti. Nebo takovou, která se odehrává především na jevišti domácí politiky v podobě osobních vendet a populistických manévrů. Rozdíl mezi nimi je zásadní. V tom prvním jde o bezpečnost. V tom druhém jen o další dějství kabaretu.