Když před necelým měsícem odvolal Donald Trump hrozbu obchodní války s EU, kde mu většina států odmítla odkývat požadavek na Grónsko, závěr se zdál být jasný. „Trump rozumí jen síle. Evropa musí být rozhodnější,“ uvedl v našem podcastu Jiří Pehe a nebyl jediný. To samé napsal někdejší generální tajemník NATO a dánský premiér Anders Fogh Rasmussen v Economistu, Piotr Buras z think tanku European Council on Foreign Relations v Gazetě Wyborcze a řada dalších novinářů i politiků.

Nyní s odstupem — a po důležité Mnichovské bezpečnostní konferenci — se otázka vrací: Jde vskutku o cestu, po které chtějí jít státy Evropské unie dlouhodobě a v alespoň relativní jednotě?

Trumpův ministr zahraniční Marco Rubio sklidil v Mnichově potlesk, v podstatě ale jen shrnul pozici dnešní americké vlády, byť v jemnější podobě než loni tamtéž viceprezident Vance. Jádrem Rubiova poselství bylo: civilizačně patří Evropa a USA k sobě a z NATO vystupovat nechceme, máme však svoje vlastní plány; můžete pomáhat jako juniorní partner, anebo ne, stará úroveň spolupráce se ale nevrátí. „Facka v hedvábné rukavici,“ zhodnotil maďarský týdeník HVG.

V rámci EU se nyní formuje k otázce žádoucích vztahů s USA několik táborů. První, vedený Polskem a skalními atlantisty, říká, že Trumpa je třeba přečkat a těsnou vazbu na USA zachovat v maximální míře, jen dávat více na vlastní obranu. Druhý, vedený Francií, chce Evropu jako celek se samostatnou bezpečnostní strukturou i politikou. K Francii se po grónské epizodě přiklání Dánsko a většina Skandinávie. Většina států celkově se přitom zatím nevyhraňuje.

Pozice Merzova Německa je dnes bližší polské. Rubiovi v Mnichově Němci spíše jen kývali — tedy s dovětkem, že v tandemu s Evropou by byly USA ještě silnější. Sám Rubio ovšem z Mnichova odletěl podpořit Ficův a Orbánův režim — právě ty, které se proti silnější Evropě nejvíce vymezují, ba mají sklony ji rozvracet.

U grónské roztržky stačilo nakonec relativně málo: neustoupit hned tlaku, udržet pozici, pohrozit obchodní odvetou. Jak dokládá rakouský deník Standard, trhy se vyděsily a efekt udělal své. Dnes je dle představitelů grónské vlády důvěra v USA v Grónsku „na nule“ a co mohly mít poměrně snadno měkkou mocí, bude se jim teď získávat těžko nátlakem. „Nic o nás bez nás“ a „Grónsko není na prodej“ jsou nyní hesla grónské většiny.

Jenomže z hlediska jednotné evropské politiky je celý střet pouhou epizodou. Dle šéfky unijní diplomacie Kallasové napětí zatím jen „trochu polevilo“; podle Trumpova viceprezidenta Vance „slíbila Evropa více, než přiznává“. Východ ani jih EU ostatně celou věc nijak vzrušeně neprožíval.

V principu platí, co říká na stanici BBC Katya Adlerová, v Euronews Alexander Wolf nebo v Gazetě Wyborcze Bartłomiej Kot: navzdory návratu zdvořilejšího tónu a ústupu v grónské záležitosti je posun v zahraniční politice USA, a tím i v podobě mezinárodního systému, neoddiskutovatelný. Trumpův Washington půjde za svým bezohledněji a agresivněji; namísto spojenců bude chtít spíše plně loajální klienty. Evropské státy se mohou buďto přizpůsobit a začlenit, nebo jít svojí cestou.

Praktické naplnění daných kategorií ovšem zůstává nejasné. Zřejmé je pouze, že takřka nikdo se nechce od USA odpoutat zcela — už kvůli vzájemnému obchodu a válce na Ukrajině. A že bezmála všichni jsou smířeni se štědřejším dotováním vlastní obrany.

Hlasy volající po sebevědomější obchodní politice, po revitalizaci vlastního zbrojního průmyslu, ba po společné armádě skutečně sílí — v tomto ohledu byla grónská epizoda vskutku významná. Další významnější praktické posuny ale zatím nevidět. Snad bude jasněji po dubnových maďarských volbách. Nebo po nějakém dalším zahraničně politickém překvapení, které Evropě Donald Trump uchystá.