V červenci roku 1868 se v amerických novinách objevila zpráva, že ministr zahraničí Spojených států William H. Seward téměř dokončil jednání s Dánským královstvím o koupi Grónska a Islandu v hodnotě 5,5 milionů dolarů ve zlatě. V předchozím roce Seward úspěšně vyjednal odkup území dnešní Aljašky od ruského cara a jeho ministerstvo zahraničí ve svých analýzách mimo jiné předpokládalo, že v případě získání Grónska vznikne větší tlak na provincie Britské Severní Ameriky — dnešní Kanady — na připojení k USA.

Expanzionistický plán však tehdy nevyšel i z domácích politických důvodů — Kongres by neschválil finance nutné pro koupi a veřejnost se vesměs vysmívala „nesmyslnému“ nákupu Aljašky. Americké snahy však neustaly a další návrhy na odkup Grónska přišly před první světovou válkou, těšně po druhé světové válce a v polovině 50. let. První Trumpova vláda údajně spekulovala nad akvizicí Grónska již od roku 2017, a v roce 2019 prezident dokonce zrušil plánovanou schůzku s tehdejší dánskou premiérkou poté, co označila návrh koupě ostrova za „absurdní“.

Nynější zájem Trumpovy vlády o Grónsko tedy zapadá do dlouhodobějších snah a fantazií americké politiky a nejde o prchavou pohnutku mysli amerického prezidenta. Naopak, z pohledu na svět, který zastává Trump a celá jeho administrativa, dává akvizice Grónska i současné načasování zcela smysl.

Americký „mír prostřednictvím síly“

V posledním roce často omílané motto „mír prostřednictvím síly“ (peace through strength) poskytuje relativně jasné vodítko pro chápání Trumpovy zahraniční, obchodní a bezpečnostní politiky. Svět je aréna, nikoliv komunita či společenství států, které by se společnými silami prostřednictvím dialogu, mezinárodních norem a institucí snažily zachovávat nejcennější veřejný statek — mír.

K dominanci v aréně je nutné disponovat jinými nástroji a dovednostmi, než jsou potřebné k fungování uvnitř společenství. Pro přežití v aréně je klíčovým prvkem odstrašující síla. Aktérovi, který takovouto silou disponuje, zároveň dává větší možnosti definovat pravidla chování pro ostatní, tím pádem je i disciplinovat, a v důsledku se také vyhnout sankcím vyšších orgánů.

Mezinárodní řád založený na společně formulovaných normách, pravidlech a vynucovaný mezinárodními organizacemi je do jisté míry ideál, avšak ideál, který se Spojené státy snažily budovat po celou druhou polovinu 20. století. Podle nynějších stoupenců Trumpovy vlády je však mezinárodní právo „fake and gay“ a západní svět — v čele s Evropskou unií — byl zaslepen vírou v diplomacii a dialog a příliš dlouho přehlížel setrvalou funkčnost síly a odstrašování.

Podle popsaného uvažování nezajistí mír mezinárodní systém založený na pravidlech, ale silný a rozhodný hegemon, který bude dominantní ve vojenské, technologické, obchodní a demografické — tedy v parametrech společenské soudržnosti, zdraví a vzdělání — sféře. V konečném výsledku by měly partnerské země takového hegemona vítat, jelikož i ony budou chráněné jeho kapacitou odstrašit a disciplinovat nepřátele.

Co s americkým Grónskem?

Zisk Grónska by naplňoval aspirace obnovené americké síly a hegemonie v mnoha ohledech. Ačkoliv těžbu nerostných surovin — od vzácných kovů po ropu — tam komplikuje drsné klima, nedostatečná infrastruktura, a tudíž i míra nutných investic, změny klimatu postupně činí grónské zdroje dostupnějšími.

Jelikož se v Grónsku nacházejí naleziště prvků, které jsou klíčové pro strategické technologie (mikročipy, baterie), jejich zpřístupnění pro USA by přispělo k technologické dominanci a větší soběstačnosti země — a to zejména proto, že těžbě a zpracování některých těchto prvků na světových trzích naprosto dominuje Čína. V této souvislosti se Grónsko v minulosti snažilo lákat čínské investory na rozvoj těžby a související infrastruktury, což budilo kontroverze již v období Obamovy vlády.

Tání masy arktického ledu taktéž otevírá námořní trasy kolem Grónska a do budoucna zvýší objem obchodní lodní dopravy mezi Východní Asií a Evropou. Rusko v daném ohledu před vpádem na Ukrajinu významně posilovalo své schopnosti uvedené trasy monitorovat, a má tak před Spojenými státy náskok — obranné složky USA například disponují pouze jedním — velmi zastaralým — těžkým ledoborcem, přičemž Rusko má ve výbavě devět ledoborců na jaderný pohon a desítky dieselových.

Stávající situace tak pomáhá Trumpovi ospravedlnit výroky, že grónské pobřeží je „pokryto“ ruskými a čínskými loděmi a že Dánsko nemá kapacity vliv obou mocností omezovat. Budou-li mít Spojené státy v Arktidě větší podíl, vláda zde údajně začne intenzivněji rozvíjet svou vojenskou přítomnost, kterou předešlí prezidenti zanedbávali.

Jakkoliv Trumpova vláda tvrdí, že je Grónsko nezbytné pro americkou národní bezpečnost — například kvůli lepší kontrole linie GIUK (Grónsko-Island-Velká Británie) — není pravděpodobné, že by rozvoj vojenských instalací zde byl po případné akvizici překotný. Nedostatečný počet ledoborců se řešil intenzivně již za období vlády George W. Bushe a radarový systém na jediné americké základně v Grónsku, Pituffik, marně čeká na potřebné renovace. Spíše než o bezprostřední potřebu militarizovat Grónsko jde o preventivní vykázání jiných velmocí ze západní hemisféry, o čemž ostatně Trumpova národně bezpečnostní strategie z listopadu minulého roku hovoří.

Z vyjádření Dánska i Grónska můžeme usuzovat, že obě strany jsou ochotné poskytnout Spojeným státům téměř úplný přístup na ostrov — jak v oblasti těžby surovin, tak v oblasti bezpečnosti a rozvoje amerických vojenských instalací. Trump by se mohl spokojit s případnou velkorysostí a přijmout dohodu, která by Spojeným státům v Grónsku dala de facto volnou ruku — například prostřednictvím pronájmu části ostrova, přičemž takto fungují americké základny Guantánamo (pronájem od Kuby) či Diego García v Indickém Oceánu (pronájem od Velké Británie, resp. Mauriciu). Na vlastnictví Grónska však Trump zatím trvá.

Ideální načasování

Můžeme jen spekulovat nad tím, proč je pro jeho vládu vlastnictví ostrova tak důležité — důvodů může samozřejmě být více. Stane-li se Grónsko de iure americkým územím, bude Washington mít kontrolu nad teritoriálními vodami a takzvanou exkluzivní ekonomickou zónou kolem ostrova, čímž by získal výhradní právo na těžbu mořských a podmořských zdrojů do vzdálenosti dvou set námořních mil od pobřeží.

Trump se také v minulosti vyjádřil, že nedůvěřuje Evropě v její ochotě přijít Spojeným státům na pomoc, pokud by to potřebovaly. Grónsko by tak prý nemohlo zaujmout důležitou roli v zajišťování americké národní bezpečnosti, pokud by patřilo nespolehlivým Evropanům. Navíc, zapsat se do dějin jako prezident, který rozšířil rozlohu USA o takto strategické území, je rozhodně vize, která zrovna Donaldu Trumpovi bezpochyby imponuje.

Odpověď na otázku vlastnictví leží zároveň v načasování. S pokračující ruskou agresí na Ukrajině spoléhá Trumpova administrativa na nejednotu Evropy ve věci podpory Dánska proti americkým požadavkům.

Středoevropské a východoevropské státy budou opatrně kalkulovat, zda je pro jejich bezpečnost důležitější podpořit dánskou a grónskou suverenitu, nebo raději postupovat tak, aby si nerozhněvaly Trumpa do té míry, že v reakci ztratí zájem o bezpečnost východní Evropy. Státy si budou klást související otázku, zda z bezpečnostního hlediska skutečně není americká kontrola Grónska ve výsledku smysluplnější než dánské vlastnictví.

Pod podmínkou že transatlantická vazba vydrží do budoucna pevná, bude tento argument v některých kruzích svůdný vzhledem k možnostem amerických vojenských kapacit a projekce moci. Do diskuzí o Grónsku může kromě Ukrajiny a evropské bezpečnosti Trumpova vláda dále zahrnout obchodní záležitosti s Evropskou unií, cla, přístup k americkým AI chipům, k americkému LNG — tedy vytvořit tlak, který jednotnou pozici členských států rozloží. Může se tak stát, že evropská reakce na vynucené převzetí ostrova ze strany USA bude sice rétoricky rázná, ale v konečném důsledku pouze symbolická.

Okno příležitosti k naplnění americké geopolitické fantazie z 19. století se teď jeví jako otevřené. Na rozdíl od předešlých vlád je té Trumpově docela jedno, kolik politického a aliančního kapitálu na této akci „propálí“ a jakou pozici budou Spojené státy mít mezi evropskými partnery do budoucna. Jde jim o vyšší zájem „učinit Ameriku velkou“ a silnou — o „mír prostřednictvím síly“, ze kterého má přeci těžit i Evropa.