Leckdo už si všiml, že v obhajobě vojenského útoku Spojených států na Venezuelu, spojeného s únosem prezidenta Nicoláse Madura, nápadně chybí slovo demokracie. Před útokem americký prezident Donald Trump opakovaně mluvil o boji s narkoterorismem, který prý Maduro zaštiťuje, a v této souvislosti USA potápěly čluny údajných pašeráků drog z Venezuely a na Madura vydaly zatykač.

Trump také opakovaně mluvil o tom, že Madurův brutální režim donutil milióny Venezuelanů odejít ze země, z nichž až 6 miliónů skončilo v USA. Při popisování těchto lidí ale Trump nemluvil o politických uprchlících, ale většinou o „verbeži“ z psychiatrických klinik a vězení či členech drogových kartelů, které Maduro prý do USA z větší části záměrně poslal.

Už tato rétorika měla být varováním pro všechny, kdo chtěli věřit, že hlavním cílem případného amerického zásahu ve Venezuele, k němuž se schylovalo už několik měsíců, bude obnova demokracie v zemi.

Když Trump na tiskové konferenci zmateně mluvil o vojenské akci ve Venezuele, popisoval — až téměř s jakousi fascinací — provedení útoku coby zásah speciálních sil ve stylu akčních hollywoodských filmů. Jako kdyby si zrovna potvrdil to, co zjistil už při útoku na iránská jaderná zařízení: totiž, že coby americký prezident má k dispozici nejvýkonnější vojenskou mašinérii na světě.

V jeho proslovu nepadlo slovo „demokracie“ ani jednou. A nemluvil nakonec příliš ani o narkoterorismu, který nechyběl v žádném jeho projevu před útokem. Zato mnohokrát a v různých souvislostech opakoval slovo „ropa“. Spojeným státům prý Venezuela svým znárodněním ropného průmyslu v sedmdesátých letech ukradla spoustu ropy, kterou si teď USA vezmou zpět. O obnovu země se prý postarají americké ropné společnosti, které začnou ve velkém těžit.

Spojené státy prý budou Venezuelu řídit. Vytvoří na neurčitou dobu cosi jako protektorát, o němž ovšem Trump neřekl, že by měl dohlížet — podobně jako americký protektorát po 2. světové válce v Německu a v Japonsku — na přechod Venezuely k demokracii, konstitucionalismu a vládě práva. Z jeho slov však vyplynulo, že hlavním cílem tohoto protektorátu bude dohlížet na to, aby podmínky pro těžbu ropy a dalších nerostů byly stabilní.

Trump rovnou vyloučil, že by do čela země instaloval vůdčí postavu venezuelské opozice vůči Madurově režimu, nositelku Nobelovy ceny míru Marii Corinu Machadovou. Prý nemá dostatečný respekt. Raději tak řízení země zatím přenechal pravé ruce Madura, viceprezidentce Delcy Rodríguezové.

To se samozřejmě může časem změnit, zejména pokud Rodríguezová nebude ukazovat poslušnost. Jisté ale je, že milióny venezuelských uprchlíků, z nichž mnozí v hodinách po zatčení Madura slavili v ulicích jihoamerických a severoamerických měst, zatím zpět do Venezuely nijak nespěchají.

Na otázku, kdo vlastně konkrétně z americké strany řídí Venezuelu, Trump odpověděl, že on. Ve světle skutečnosti, že Trump o útoku neinformoval předem Kongres, byla pak ještě pikantnější jeho odpověď na otázku novinářů, zda útok projednal s ropnými společnostmi. Bezelstně přiznal, že o něm šéfy těchto společností informoval jak před útokem, tak po něm. Útok na Venezuelu prý jednoznačně schvalovali.

Globální gangsterismus

Ve dnech po útoku na Venezuelu začali představitelé Trumpovy administrativy mluvit i o dalších možných vojenských akcích. Jak ministr zahraničí Marco Rubio, tak sám Trump zmínili, že USA chce oprášit takzvanou Monroeovu doktrínu, v níž americký prezident James Monroe na začátku 19. století deklaroval, že Spojené státy chtějí kontrolovat západní hemisféru — tehdy zejména proti koloniálním ambicím evropských mocností.

Trump dokonce na tiskové konferenci doktrínu přejmenoval na Donroeovu doktrínu, což je kombinace jmen Donald a Monroe. Pohrozil v té souvislosti vojenským útokem Kolumbii a Kubě i dalším zemím, které prý v západní hemisféře ohrožují americkou bezpečnost.

Leckdo si ještě pamatuje, že hned po nástupu do funkce Trump mluvil i o vojenském převzetí Panamského průplavu, tedy o útoku na Panamu. A nevypořádané účty mají USA i se „socialistickou“ Nikaraguou.

Znovu je ale třeba zopakovat, že za současným americkým intervencionismem nestojí snaha obnovit demokracii v diktaturách, ale pouze záměr tyto země kontrolovat a donutit k poslušnosti. A leckde pak také možnost ovládnutí nerostných zdrojů. Tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová dokonce rovnou řekla, že USA si vyhrazují právo zmocnit se ropných zdrojů všude tam, kde to považují za otázku národního zájmu.

Nerostné zdroje jsou také nepochybně hlavním důvodem výhrůžek americké administrativy, že bude anektovat Grónsko, ač ho administrativně spravuje členská země Severoatlantické aliance Dánsko. Zatímco v případě útoku na Venezuelu uváděl Bílý dům boj s narkoterorirsmem, což by byl jistě i oficiální důvod pro útok na Kolumbii, v případě Grónska mluví američtí představitelé o bezpečnosti.

USA prý „potřebují“ Grónsko s jeho strategickou polohou kvůli své bezpečnosti i kvůli bezpečnosti členských zemí NATO. Jenže jak upozorňuje i Dánsko, USA už mají na ostrově velkou vojenskou základnu. A v rámci dvoustranných dohod, nebo dohod v rámci NATO, klidně mohou svoji vojenskou přítomnost posílit.

O bezpečnost proto nejde. Americký zájem o Grónsko zase jednou souvisí s obrovským nerostným bohatstvím ostrova, které se stává dostupnějším s tím, jak globální oteplování posunuje ledovec do vnitrozemí.

A pak je zde také až téměř dětinská snaha narcistního Trumpa zanechat dědictví nejen v podobě všech možných monumentů, institucí a budov, které po sobě pojmenovává, ale také v podobě nových teritorií, která připojí ke Spojeným státům. Oba důvody hrály roli v tom, že ještě před několika měsíci mluvil i o anexi Kanady.

USA po druhé světové válce

To, jak si počínají Trumpovy Spojené státy, lze bez přehánění označit za velmocenský gangsterismus. Uchvácení jiných zemí a teritorií už totiž neobhajují bojem o demokracii nebo prosazováním mezinárodního práva. USA na jiné země útočí prostě proto, že jsou silnější, a mohou se tak zmocnit kupříkladu jejich nerostného bohatství.

V dobách největší moci mafie bylo běžné, že si mafiánské „rodiny“ dělily teritoria ve velkých městech s jinými, stejně mocnými gangy. Tato logika nyní převážila v pohledu Trumpovy administrativy na svět. O ten se mají rozdělit velmoci, mezi nimiž se hraje komplikovaná poziční hra.

Trumpova administrativa vidí svět jako „mafiánsky“ rozdělený do sfér vlivu mezi USA, Ruskem a Čínou. A Evropa, která je oficiálně spojencem USA v rámci NATO, je v tom všem spíše na překážku. Zejména proto, že jí vytvořená Evropská unie je pro USA nepříjemnou konkurencí. Nedávno zveřejněná bezpečnostní strategie USA proto o EU mluví nepřátelsky a fakticky ji chce rozbít.

USA k tomuto současnému patologickému stavu ušly dlouhou, ale svým způsobem logickou cestu. Po 2. světové válce stály u zrodu nového systému mezinárodního práva, Organizace spojených národů. Coby nejmocnější země Západu byly do určité míry garantem tohoto světového řádu, o který bojovaly, nakonec úspěšně, s druhým hegemonem — totalitním Sovětským svazem.

Po pádu sovětského impéria přidaly k roli světového četníka, který se vidí jako garant mezinárodního práva a světového řádu vzniklého po 2. světové válce, i roli vývozce demokracie. Ta měla být pod jejich vedením dominantním politickým systémem ve většině světa.

Už tehdy ovšem — třeba v případě útoku na Irák — začaly různé americké administrativy tuto ideologii zneužívat i k ospravedlnění akcí, které měly s demokracií a budováním funkčních států společného jen málo.

Jisté je, že se v té souvislosti mluvilo hojně o amerických demokratických tradicích coby inspiraci pro jiné a o lidských právech. A hodně se též zdůrazňovala úzká vazba mezi demokracií a tržním hospodářstvím. I proto probíhalo budování demokracie v bývalých satelitech Sovětského svazu i jinde ruku v ruce v ekonomickou transformací, jejímž cílem bylo — často s pomocí amerických poradců — vytvořit funkční tržní ekonomiku.

Byl zde ale zásadní problém, jehož důležitost leckomu unikala. Přibližně ve stejnou dobu, kdy se začalo vnitřně hroutit sovětské impérium, se začala měnit povaha kapitalismu. Ten se prudce vyvíjel od systému založeného na konkrétních podnikatelích-kapitalistech, kteří byli úzce spojeni s národním rámcem i určitými osobními cnostmi, k systému, v němž začaly převažovat velké korporace, které už neměly konkrétní vlastníky, ale byly kontrolovány akcionáři a vrcholovými manažéry.

Nejmocnější země s mentalitou třetího světa

Prudký rozvoj nových technologií, který začal zhruba v době pádu bipolárního světa, pak spustil nejnovější kolo rapidní globalizace, která zcela proměnila svět. Jedním z jejích dopadů bylo, že velké korporace se globalizovaly, začaly podnikat v planetárním měřítku. A že ruku v ruce s tím došlo ke globální dělbě práce.

Většina těchto korporací přitom měla svůj původ v USA, které se ovšem od evropských států v lecčems lišily, ačkoliv byly často dávány za vzor dobře fungující tržní ekonomiky a svobody.

Především v nich nedošlo v takové míře jako v Evropě k procesu, který lze nazvat „humanizací kapitalismu“ s pomocí vzniku silných sociálních států a regulačních rámců. Velké sociální rozdíly, které v americké verzi kapitalismu existovaly už od jeho vzniku, se začaly s nástupem globálního kapitalismu ještě více prohlubovat, protože v USA neexistovala, a dodnes neexistuje, politická vůle akumulované bohatství distribuovat právě s pomocí státu.

Globalizace navíc umožnila velkým korporacím či firmám vlastněným konkrétními vlastníky přesouvat podnikání do levných destinací, a tím zvyšovat zisky. Zároveň umožnila vlastníkům tyto zisky „optimalizovat“ s pomocí daňových rájů a dalších nástrojů spojených s fungováním finančního kapitálu v globálním měřítku.

V posledních desetiletích tak došlo k astronomickému růstu bohatství těch nejbohatších, jejichž podíl na celkovém bohatství se neustále zvyšoval. Největší počet těchto nových miliardářů přitom nebyl nikde jinde než ve Spojených státech.

Tento proces v USA navíc probíhal v prostředí, v němž přežívala vysoká míra nerovnoměrného dělení bohatství. Spojené státy, které nikdy nezažily éru sociáldemokratismu, který pomohl vytvořit sociální státy v Evropě, tak mají do jisté míry společenskou strukturu země třetího světa.

Je to země obrovských sociálních rozdílů a rozporů. Technologický a vědecký rozvoj, který nebyl svazován zbytečnými regulacemi, ruku v ruce spolu s bohatstvím velkých firem a korporací na jedné straně vedl ke vzniku špičkových výzkumných a univerzitních institucí nebo špičkové zdravotní péče, ale zároveň početných sociálně znevýhodněných vrstev.

USA mají jeden z nejdražších systémů zdravotní péče na světě, již si milióny lidí nemohou kvůli diktátů velkých pojišťovacích korporací dovolit. Systém státní zdravotní péče je slabý, a navíc se ho různé republikánské administrativy snaží opakovaně dále oslabit. Milióny lidí pak nemají zdravotní pojištění vůbec.

Obecně mají Spojené státy slabý sociální stát, takže ztráta práce znamená mnohem větší riziko propadu do chudoby. Chudinské čtvrti v amerických městech v lecčems připomínají chudinská ghetta v mnohem méně bohatých rozvojových zemích. S tím souvisí i velká míra kriminality, na níž systém reaguje převážně s pomocí represe, takže USA mají v přepočtu na hlavu jednu z největších vězeňských populací na světě.

Problémy zesiluje zastaralá ústava, kterou v americkém systému dnes už nejde v podstatě změnit. Nejde přitom jen třeba o zastaralé právo nosit zbraně, ale i o samu dělbu moci.

Tento systém byl vždy křehký, a k jeho zneužití nedošlo zejména proto, že se trvale spoléhalo na politické ctnosti, což souviselo obecně s americkým politickým a občanským idealismem, který byl protikladem často brutálního ekonomického pragmatismu. Mocného prezidenta kontroloval v systému dělby moci Kongres, přičemž případné překročení prezidentské moci mohl ještě korigovat nejvyšší soud. Odolnost systému proti zneužití moci mocnou exekutivou ještě zvyšovala skutečnost, že USA jsou federací padesáti států, které mají svoje vlastní demokratické instituce založené na dělbě moci.

S nástupem mocných korporací v posledních desetiletích se ovšem stále více ukazovalo, že velké peníze mohou tento křehký systém rozbít. Pravdou je, že velké peníze a různé polo-mafiánské struktury, jako byly třeba mafií ovládnuté odbory a mocné zájmové skupiny, měly na politiku v USA vždy velký vliv. Jenže tento vliv raketově posílil v posledních letech, kdy se vrstva nejbohatších začala měnit v oligarchii s vlastními politickými zájmy.

Proces rozemílání americké demokracie nabral vyšší obrátky, když v posledních třech desetiletích vznikla vrstva superbohatých podnikatelů svázaných s novými technologiemi. Tato nová oligarchická vrstva mohla ovlivňovat politiku nejen s pomocí peněz, jako jejich předchůdci, ale i s pomocí nových technologií, kterým tito průkopníci nových technologií dali vzniknout. Demokratickou politiku tak s jejich přispěním začaly pokřivovat nejrůznější algoritmy na sociálních sítích, dezinformace a cílené kampaně.

Technofašismus

Postupně vznikl nový společenský jev, o němž se začalo mluvit jako o „technofašismu“. Ukázalo se, že oligarchové podnikající v oblasti nových technologií mají na udržení liberální demokracie ještě menší zájem než představitelé velkých korporací, které získaly obrovskou moc v první fázi globalizace po pádu sovětského impéria a které se dobře dokázaly domluvit třeba s komunistickou Čínou.

Spojení technofašistické oligarchie s politickou mocí v podobě Trumpova Bílého domu je pro demokracii smrtelným nebezpečím. V USA je toto spojení doprovázeno i čistým politickým fašismem, který vyrůstá ze strachu doposud dominantní společenské vrstvy „bílého muže“, že kvůli současným demografickým trendům, spojeným se silnou migrací do USA, jakož i kvůli sílící emancipaci žen a menšin, ztratí svoje dominantní postavení.

Není tedy náhoda, že ideologie nejen současného Bílého domu, ale i řady technooligarchů, je silně ovlivněna rasismem a snahami zastavit emancipační pokrok. „Progresivismus“ se stal nadávkou. Tuto ideologii se pak podařilo úspěšně prodat zejména méně vzdělaným lidem, kteří se cítí ohroženi globalizací, která má na svědomí nejen odliv pracovních příležitostí do levnějších destinací, ale také masovou migraci.

Vzniklo tak zvláštní politické spojenectví superbohatých politiků a lidí, kteří se cítí ekonomicky a kulturně ohrožení novými jevy. Toto spojenectví utvrzují technofašisté, jejichž zájmem není udržovat — pro ně těžkopádné — mechanismy liberální demokracie.

Není divu, že v tomto prostředí se mohl nakonec stát americkým prezidentem trestně stíhaný jedinec s těžkou narcistní poruchou, který ze všeho nejvíc připomíná postavu z nějakého absurdního politického komiksu. Ten se už ani nenamáhá balit snahy USA o ovládnutí nerostných zdrojů v jiných zemích, které velké americké korporace podnikající ve vysokých technologiích potřebují k dalšímu rozvoji, do jazyka boje za hodnoty a demokracii.

Mluví namísto toho jazykem čirého gangsterství: vezmeme si, co potřebujeme, protože jsme nejsilnější.

Končí tak i spojenectví Evropy a USA, ač si to mnozí nechtějí přiznat. Nejde jen o to, že by útok USA na Grónsko fakticky zničil NATO a že Trump vnáší do fungování NATO už nějakou dobu nejistotu svými výroky i ambivalentními postoji k Rusku. Jde především o to, že USA a Evropa nyní fakticky představují dva rozdílné hodnotové systémy.

Evropa je politickým a společenským teritoriem „humanizovaného“ tržního hospodářství, se silným akcentem na sociální spravedlnost a regulační rámce v řadě oblastí. USA jsou zemí s velkými nerovnostmi a vládou superbohatých, utržených ze řetězu společenské kontroly. Smířit tyto rozdíly mezi oběma kontinenty bude stále obtížnější. Spíše se dočkáme nových pokusů Trumpovy administrativy Evropu rozložit.

Octli jsme se tak zřejmě na konci věku liberální demokracie. A aby toho nebylo málo, zdá se, že nástup Trumpa, podporovaného technofašistickou oligarchií, je jen předehrou k ovládnutí lidského světa umělou inteligencí. Eliminace regulací ze strany Trumpovy administrativy tomu velmi nasvědčuje.