Podrobnosti kolem nedávné intervence USA ve Venezuele se pomalu vyjasňují. Debata o události pokračuje, a ještě než se úplně rozplyne v analýze globálních přesahů a vnitropolitických souvislostí, patří se zastavit u aktu samotného. V určitém ohledu totiž překvapil snad všechny, včetně těch, kteří nějaký zásah proti Madurovu režimu očekávali.

Předně je zde samotný fakt únosu prezidenta. Přestože nejde o první podobný případ v dějinách a třebaže nebyl Maduro v úřadu oblíbený a držel jej po zmanipulovaných volbách, přeci jen jde o zajetí hlavy cizího státu, a to vojenskou akcí na cizím území. I ten, kdo předpovídal ve Venezuele po horkém podzimu nějaký americký zásah, nepředpokládal zrovna takový. Vše navíc proběhlo bez autorizace, dokonce i bez informování amerického Kongresu, a proti logice Trumpova volebního slibu nesnažit se vojenskými intervencemi měnit po světě režimy — byť se v tomto případě později ukázalo, že pravděpodobně půjde o změnu jen napůl.

Dalším překvapením bylo zdůvodnění zásahu. Američané měli od září u venezuelských břehů kontingent vojenských lodí s celkem patnácti tisíci muži a ženami. Ten byl pověřen zásahy proti pašerákům drog, hájením americké bezpečnosti „rozbíjením narkoteroristických sítí“ a vymáháním sankcí na export venezuelské ropy. Nikoliv útokem na cizí režim.

Od září do prosince vojáci zadrželi či zlikvidovali několik desítek malých plavidel, přičemž se debatuje, kolik z nich bylo skutečně pašeráckých. Lednová akce proti Madurovi byla přitom zdůvodněna tím, že on sám se svou ženou stáli v čele nejznámějšího venezuelského narkotrafikantského kartelu.

Trvalo pouze dva dny, než se ukázalo i oficiálně, jak moc je toto zdůvodnění na vodě. Údajný Madurův Cartel de Los Soles je ve skutečnosti novinářské označení pro systém spolupráce venezuelských politiků a narkotrafikantů obecně, ne nějaká reálná organizace. Z oficiální obžaloby už příslušný bod potichu zmizel...

Dále Trump obhajoval zásah systematickou snahou Madurova režimu škodit USA cíleným vysíláním gangsterů a duševně nemocných násilníků do Spojených států, maskovaných jako uprchlíci. To je starý trumpovský argument z debaty o uprchlických deportacích, protože v USA přistěhovalecké gangy skutečně působí — opět však bez příslušného komplotu a vazby na samotného Madura.

Jako třetí důvod zásahu zmínil pak Trump odhodlanost své administrativy konat a ne jen debatovat, k čemuž připojil potřebu dát Venezuelu do pořádku a vrátit USA „ukradenou ropu“. Asi jen málokoho překvapilo, že touha po ropě a dalších surovinách hraje v zahraniční politice USA velkou roli. Zvláštní však bylo slyšet, že o tom prezident USA mluví takto otevřeně a bez zdůraznění potřeby jakýchkoliv dalších změn v zemi.

Venezuelská ropa samozřejmě nikdy Spojeným státům nepatřila. Trump zřejmě narážel na znárodnění ropu těžícího průmyslu před padesáti lety, kterým americké těžařské společnosti skutečně ztratily asi pět investovaných miliard, případně na vnucenou renegociaci koncesí za Huga Cháveze v roce 2007. Po té odešly z Venezuely ConocoPhillips a ExxonMobil. Zůstal v ní ale těžit Chevron, stejně jako Total nebo BP.

Sankce na venezuelský ropný export zavedly USA až v roce 2014, a to v reakci na madurovský útlak opozice a porušování lidských práv. Výrazně vymáhat je pak začaly v roce 2017, a to opět jako nástroj politického tlaku — ne kvůli nápravě nějaké staré „krádeže“ a úpravě těžařských podmínek.

Hlavním překvapením byla pro pozorovatele nicméně Trumpova poznámka pronesená po asi čtvrthodinové obhajobě vlastní vojenské akce, totiž že USA budou teď „nějakou dobu Venezulu řídit“. Podrobnější odpovědi na otázku, jak konkrétně bude vypadat mechanismus onoho řízení, se novináři nedočkali — teprve později se vyjasnilo, že pomocí dohod s částí stávajícího režimu a pomocí hrozeb dotyčným „horším osudem, než jaký potkal Madura“, pokud se přáním USA nepodřídí. Také tento přístup je ze strany USA relativní novinkou, tedy alespoň v takto explicitně podané formě.

Jak zde připomínal už Jiří Pehe, Trump nemluvil vůbec o demokracii či lidských právech, pouze o obecném k přechodu k spravedlivějšímu stavu — a pak daleko více o ropě a o tom, aby si ostatní nepovolné režimy v oblasti — jako mexický nebo kolumbijský — daly pozor.

Dále Trump odmítl předání moci skutečným vítězům voleb z roku 2024, tedy opozičnímu bloku kolem Maríe Coriny Machadové a Edmunda Gonzáleze, byť tito patří k jeho velkým pochlebníkům. A konečně vše zasadil do linie oživení Monroeovy doktríny, v jejímž rámci si Trumpovy USA chtějí opět vyhradit dominanci na západní polokouli.

Teprve časem se ukáže, o jak velký zlom v zahraniční politice USA — a v mezinárodním systému celkově — šlo. Vývoj v posledních dnech naznačuje, že únos i posun ve venezuelském režimu byly předem projednány s některými klíčovými aktéry chavistického establishmentu. Také americké ropné korporace se zatím do Venezuely příliš nehrnou.

Avšak právě kombinace únosu hlavy státu, nevěrohodného ospravedlnění, imperiálního velikášství, neotesaně podané vize pro Venezuelu a dalších hrozeb silovými zásahy vůči venezuelským papalášům i celým zemím, a to ve stejném tónu, učinila z Trumpovy poslední intervence událost, jež nechala klidným málokoho.

Možná, že zůstane v dějinách právě jen kvůli této své překvapivosti. A možná, že se na 3. ledna bude vzpomínat jako na moment, kdy se začal formovat nový světový řád.