↗

Kloudnou odpověď na otázku, proč chce tak vehementně ostrov vlastnit a nestačí mu jej jen využívat, se zatím novinářům dostat z Trumpa nepodařilo. Nejdůsledněji to zkoušely newyorské Timesy a obdržely poučku, že podle jeho magnátské zkušenosti je vlastnictví „psychologicky nezbytným předpokladem úspěchu“. Foto Kevin Dietsch, AFP

Grónsko je země důležitá pro USA z mnoha objektivních důvodů: kvůli kontrole vzdušného prostoru, z hlediska kontroly nad akrtickými vodami i perspektivně kvůli ložiskům vzácných zemin. Je proto logické, že jej Spojené státy chtějí. Děje se tak už ostatně přes sto let, jak dnes dokládá řada expertů, u nás příkladně skvěle Jan Hornát.

Mezi analýzami zájmů, budoucích lodních tras či drah mezikontinentálních střel by ovšem nemělo zapadnout to hlavní: v rozporu s tím, co Donald Trump říká, USA Grónsko pro svoji vlastní bezpečnost nemusí rovnou vlastnit. Běží zde o Trumpovu osobní posedlost — či jiný skrytý motiv.

Za prvé, stále platící bezpečnostní smlouva s Dánskem z roku 1951 umožňuje Spojeným státům už dnes rozšířit vojenskou přítomnost na ostrově. Za dob studené války zde měly i přes 10 tisíc vojáků, zatímco dnes sotva přes sto. Klidně zde mohou stavět i další základny, pokud získají formální souhlas Kodaně. Ta se přitom nejméně od ruské invaze na Ukrajinu nestaví nijak zásadně proti.

Za druhé, ostrov i vody okolo něj spadají do zóny společné obrany NATO, kterou mají hájit Dánsko a USA společně. Dánsko má eminentní zájem, aby v oblasti působilo intenzivněji americké námořnictvo proti ruským a čínským lodím, případně ponorkám.

A konečně za třetí, i kdyby šlo primárně o bezpečnost v širším významu, tedy včetně přístupu k důležitým surovinám, dá se vše řešit opět dohodou. Sám magnát Ronald Lauder, jehož vliv na Trumpa byl dle zjištění Forbesu ve vztahu ke Grónsku klíčový, navrhoval původně vyjednat novou trilaterální úmluvu mezi USA, Dánskem a vlastním Grónskem, na které by stála nová koncepce „arktické bezpečnosti a spolupráce“.

Namísto toho přišel Trump nejprve loni na jaře s bombastickým plánem, že USA Grónsko plnohodnotně získají a že jeho obyvatelům zajistí vše, co Dánsko od roku 1380 „nedokázalo“ — že díky USA „všichni zbohatnou“. A teď — po úspěšném silovém zásahu ve Venezuele a poté, co grónská reprezentace vystoupila se stanoviskem „raději pod Dánskem než pod USA“ — ještě přitvrdil: USA prý Grónsko „potřebují“, a tak jej taky „dostanou“. Dánsko prý ostrov hlídá „pouze dvojicí psích spřežení“, zatímco jej „obklíčila čínská a ruská plavidla“. Spojené státy jej chtějí bránit, ale „brání se jen vlastnictví, ne něco pronajatého“.

Když potom skupina evropských zemí vyslala na ostrov společný posilový kontingent několika desítek vojáků, ohlásil Trump zavedení oněch slavných sankčních tarifů: desetiprocentní dodatečné clo na dovoz zboží z příslušných států do USA od 1. února, pokud Spojené státy Grónsko nezískají, a následně pětadvacetiprocentní clo, kdyby se tak nestalo ani do 1. června.

Trump zjevně nechápe, že v Evropě existuje celní unie, a tak nelze clít separátně zboží jen z několika evropských zemí. Zjevně ho ani příliš nevzrušuje, že dosud nebyla plně schválena dohoda řešící minulou celní rozepři. Stále jen opakuje fráze o bezpečnosti, potřebě vlastnictví a nutnosti Dánska, respektive Evropy, podřídit se.

Kloudnou odpověď na otázku, proč chce tak vehementně ostrov vlastnit a nestačí mu jej jen využívat, se z Trumpa dostat zatím nepodařilo. Nejdůsledněji to zkoušely newyorkské Timesy a obdržely poučku, že podle jeho magnátské zkušenosti je vlastnictví „psychologicky nezbytným předpokladem úspěchu“.

Analytikové tak nyní debatují, zda za vším stojí spíše investiční či vizionářské plány amerických technooligarchů, anebo zda běží spíše o Trumpovu osobní touhu zapsat se příslušně do dějin — vždyť zisk Grónska by byl pro USA největší územní akvizicí od Louisianské koupě v roce 1803. Kolem mezitím na každý pád praská atlantická vazba a slaví všichni odpůrci mezinárodně právních konvencí a vyznavači práva silnějšího, s putinovským Ruskem v první řadě.