Spojené státy unesly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Část Venezuelanů v exilu se raduje z pádu nenáviděného autokrata, zbytku světa by však mělo zatrnout. Americká intervence může pro Venezuelu jen těžko dopadnout dobře. I ten zdánlivě nejlepší — a každým dnem méně pravděpodobný — scénář, v němž se Madurova klika bez odporu vzdá moci a zemi čekají svobodné volby, má zásadní háček: venezuelskou ropu. Donald Trump se nikterak netají tím, že si ji rozeberou americké korporace.

Trumpovi přitom vůbec nejde o demokracii. Pokud by o ni šlo, snažil by se prosadit právoplatného vítěze posledních prezidentských voleb Edmunda Gonzáleze nebo opoziční lídryni Maríu Corinu Machadovou, držitelku Nobelovy ceny za mír. Oba však Trump odstavil — roli v tom sehrála i jeho osobní ublíženost z toho, že cenu nezískal sám — a místo toho se pokouší jednávat s Madurovou nástupkyní Delcy Rodríguezovou. Jaký režim se ve Venezuele nakonec ustaví, dnes nelze předvídat. Jedno se však zdá téměř jisté: Spojené státy si přivlastní venezuelskou ropu.

Trumpovo tvrzení, že Venezuelané „ukradli“ americkým firmám jejich ropu, je z právního hlediska absurdní. Americké společnosti měly pouze koncese na těžbu, nikoli vlastnické právo k surovinám. Stejně pokrytecké je i zdůvodnění zásahu bojem proti drogám: z Venezuely do USA proudí drog poměrně málo. Ironií je, že Trump nedávno omilostnil honduraského exprezidenta Hernándeze, který byl do drogového obchodu prokazatelně zapojen.

Pokud Trump uspěje, Venezuela nebude osvobozena, ale neokoloniálně vydrancována. Rozhodně jí tak nesvítá na lepší zítřky.

Je Maduro vinen?

Nicolás Maduro je bezpochyby diktátor. V roce 2024 zfalšoval prezidentské volby, které zjevně prohrál. Podle OSN má jeho režim na svědomí tisíce mimosoudních poprav, systematické mučení vězněných. Ekonomický rozvrat — k němuž přispěly i americké sankce — donutil osm milionů Venezuelanů k migraci. Maduro tedy rozhodně není „slušný muž“, jak tvrdil u amerického soudu.

Otázka však nestojí tak, zda by mezinárodní právo „nemělo ustoupit humanitě“, jak se zamýšlí někteří komentátoři. Maduro nebyl unesen proto, že je diktátor. Spojeným státům to nevadilo — samy podporují autoritářské režimy po celém světě. USA navíc nemají právní nástroje, jak Madura stíhat za zločiny proti lidskosti. Na rozdíl od mnoha evropských zemí postrádají univerzální jurisdikci a odmítly ratifikovat Římský statut Mezinárodního trestního soudu. Díky tomu mohly beztrestně páchat válečné zločiny v Iráku a dnes otevřeně podporují izraelského premiéra Netanjahua, stíhaného za válečné zločiny. Dokonce uvalily sankce na soudce Mezinárodního trestního soudu.

Maduro má být proto souzen za „narkoterorismus“ — vágní kategorii vytvořenou Reaganovou administrativou a dovedenou do absurdna po 11. září. I zde jsou však důkazy chatrné. Jeho údajné napojení na gang Tren de Aragua označují za smyšlenku i americké zpravodajské služby. Obvinění z nelegálního držení zbraní působí v americkém kontextu téměř groteskně. Reálně tak hrozí buď osvobozující rozsudek, nebo — což je horší — politický proces pod tlakem Trumpovy exekutivy. To by byl další hřebíček do rakve nezávislosti americké justice.

Bipolární svět skončil, zapomeňte

Únos venezuelského prezidenta není izolovaným excesem, ale pokračováním dlouhé tradice amerických intervencí v Latinské Americe. CIA během studené války podporovala puče, které přivedly k moci krvavé diktatury v Chile, Brazílii či Bolívii. Monroeova doktrína zanechala kontinent plný „banánových republik“, politické nestability a masového porušování lidských práv.

V České republice však i desítky let po pádu železné opony přežívá bipolární vidění světa. Tento černobílý pohled umožňuje některým novinářům i politikům rozplývat se nad Madurovým ilegálním únosem. Přitom právě v porušování mezinárodního práva ve vlastních sférách vlivu si obě mocnosti studené války nezadaly.

Evropa měla dlouho privilegované postavení. Americký imperialismus se jí přímo netýkal. Zločiny páchané v jihovýchodní Asii, Latinské Americe či na Blízkém východě pobuřovaly občanskou společnost, ale nikdy neohrozily postavení Spojených států jakožto bezpečnostního a obchodního partnera Evropy.

Nyní se hroutí nejen poválečný mezinárodní systém, o němž by země takzvaného třetího světa oprávněně namítaly, že nikdy nefungoval, ale i privilegované postavení Evropy v něm. Trump otevřeně mluví o uchvácení Grónska, vyhrožuje změnou režimu v Mexiku a Kolumbii a bez rozpaků přiznává ekonomické motivy svých zásahů. USA se chovají jako darebácký stát.

Českou politickou reprezentaci však nechává únos Madura i hrozby obsazení Grónska poměrně chladnou. Žádné ostré odsudky ze strany premiéra, prezidenta či ministra zahraničí. Není to jen otázka solidarity, ale i naší budoucnosti. Opravdu chceme žít ve světě, v němž si velmoci ve svých sférách vlivu dělají, co chtějí? V jaké sféře vlivu asi skončí Česká republika?

Potřebujeme sebevědomou a jednotnou Evropu

Evropa musí jednat. Mezinárodní řád se sice hroutí, to však neznamená, že bychom jej měli opustit. Právě nyní je nutné trvat na dodržování pravidel, nikoli je relativizovat. O to tragičtější jsou výroky některých politiků, kteří se tváří, že mezinárodní právo může jít stranou, pokud se to zrovna hodí. Po morálním selhání české politické reprezentace, která neodsoudila izraelskou genocidu v Gaze, i nyní politici mlčí k porušení mezinárodního práva ve Venezuele.

Další šanci zachovat se správně už ani nemusíme dostat. Formuje se koalice demokratických států, která vydala společné prohlášení odsuzující americké chování. Evropské státy se k ní musí přidat, než bude pozdě. Vyhýbavé lavírování, jaké předvádí britský premiér Keir Starmer je nejen nemorální, ale vzhledem k Trumpovu rostoucímu sebevědomí i krátkozraké.

Současně je nejvyšší čas vybudovat evropskou armádu. Spoléhat se na Spojené státy jako na garanta bezpečnosti už nelze. Únos Madura ukazuje, že Trump není jen tlučhuba a že za politikou spektáklu stojí i tvrdá reálpolitika. Trump se stejně jako Putin netají, že chce z Evropy ukrajovat. Jen skutečně soběstačný evropský vojenský blok tomu může zabránit.