Slavný a autorsky plodný harvardský ekonom John Kenneth Galbraith bývá označován za politického ekonoma. Dobře to dokládá trvalá aktuálnost jeho knihy Kultura spokojenosti (The Culture of Contentment, 1992). Její klíčový argument nám pomáhá pochopit, proč Trumpův rozvrat Ameriky nevedl k výraznějšímu propadu jeho veřejné podpory — která nyní klesla pod 39 procent.

Bohatí chodí k volbám víc než chudí

Ve Spojených státech najdeme zajištěné vrstvy v obou hlavních politických stranách. Rozhodně však netvoří většinu populace — polovina Američanů je „chudá“ nebo „těsně nad hranicí chudoby“. Přesto představují většinu politicky a ekonomicky vlivných lidí, kteří podporují opatření udržující jejich pohodlí na úkor základních potřeb „funkční spodní třídy“ ponechané v chudobě. Patří k nim samozřejmě ultrabohatí, ale také manažeři, specialisté a pracující z vyšší střední vrstvy. A navíc chodí k volbám mnohem častěji než chudí.

Ještě před Trumpem se těmto zajištěným vrstvám — včetně členů Kongresu — dařilo natolik dobře, že bránily zvýšení federální minimální mzdy, která zůstává zmrazená na 7,25 dolaru za hodinu, stejně jako růstu příspěvků na sociální zabezpečení, jež se nezměnily více než čtyřicet let. Tyto změny by bylo možné financovat zvýšením odvodů na sociální zabezpečení — a to právě u zajištěných vrstev.

Ačkoli průzkumy veřejného mínění ukazují podporu rozšíření systému sociálního zabezpečení, zajištěná vrstva si přeje zachovat status quo — bez placené nemocenské, bez placené rodičovské či mateřské, bez příspěvků na péči o dítě a bez plošné placené dovolené. Všechny země západní Evropy přitom mají systém sociálního zabezpečení robustnější než USA.

Ani tyto kroky, ani další škody napáchané Trumpem a jeho stoupenci ve Washingtonu, D.C. se však lidí ze zajištěných vrstev téměř nedotýkají. V místech, kde tito lidé žijí, vychovávají své děti a pracují, dopady těchto devastujících politických kroků — omezování připravenosti na klimatické katastrofy a pandemie, masivní rozšiřování policejního státu namířeného proti migrantům či posilování vojensko-průmyslového komplexu — vůbec nepocítí.

Můžeme sestavit dlouhý seznam katastrofálního utlumení či rozkladu federálních agentur a jejich kontrolních a regulačních aktivit. Opět jen málo z nich dopadá na zajištěné vrstvy společnosti. Některé jim dokonce prospívají.

Z dalších Trumpových kroků — z nichž mnohé jsou nelegální a nebyly schváleny Kongresem — se tito lidé radují. Podporují nižší zdanění vyšších příjmů a podniků, ať už velkých, či malých. Daňový úřad nyní dokonce neoprávněně snižuje minimální patnáctiprocentní daň z příjmů právnických osob. A rostoucí akciový trh samolibost zajištěných vrstev jen posiluje.

Nejkrutější a nejbezohlednější Trumpova rozhodnutí — zrušení americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID), omezení lékařské pomoci, přístupu k pitné vodě a potravinové pomoci milionům zoufalých lidí v zahraničí, škrty v programech Meals on Wheels, Head Start, Medicaid či ve stravenkovém programu SNAP — zasahují široké vrstvy obyvatel, desítky milionů lidí den za dnem. Zajištěných vrstev americké společnosti se však nedotýkají.

To nutně neznamená, že by těmto lidem bylo lhostejné, co se děje jejich spoluobčanům. Ale abstraktní soucit není totéž jako niterní prožitek bolesti a utrpení — obav ze ztráty zdravotního pojištění, strachu, zda bude zítra co k snědku, tíhy dlouhodobých dluhů či obtíží zdravotně hendikepovaných, nemocných či obětí pracovních úrazů.

Kdy přijde zlom?

Galbraith napsal, že život v kultuře spokojenosti vede ke krátkodobému uvažování, nedostatečným investicím do veřejných statků a ignorování rostoucích nerovností mezi těmi bohatými a chudými. Nerovnost navíc vyplývá i z vydělávání „peněz z peněz“ — což je zdroj bohatství, který lidem žijícím od výplaty k výplatě zůstává nedostupný.

Ovládnutí Demokratické strany touto samolibou vrstvou už dosáhlo takové míry, že příslušníci dělnické třídy se rozešli se svými odbory a oddaností svých rodičů či prarodičů politice New Dealu ve stylu Franklina D. Roosevelta — a stali se obětí rétorických svodů korporativistické Republikánské strany.

Co by musel Trump udělat, aby si znepřátelil velkou část těchto zajištěných vrstev, které podle Galbraitha představují jedinou sílu schopnou narušit stávající pořádky? Kdy tito „spokojení“ kolektivně řeknou: „Už toho bylo dost“ a obrátí se k Trumpovi se slovy: „Končíš“?

Když se sejdou následující faktory — vážná recese, vysoká inflace doprovázená pro jejich podnikání destabilizujícím růstem cen vyvolaným cly, nerozumné zatažení do válečného konfliktu, prudký propad akciových trhů, neustálé narůstající chaos a médii odhalená korupce, šířící z Bílého domu do nejvyšších pater exekutivy — měly by se spokojené vrstvy připojit k odporu proti Trumpovu šílenství.

V roce 1974 se republikánské elity rozhodly, že nastal čas, aby Richard Nixon odešel — přestože jen dva roky předtím vyhrál volby v 49 z 50 států a v průzkumech veřejného mínění se těšil až šedesátiprocentní podpoře. Mocenské kruhy jej už však jednoduše nepovažovaly za „užitečného“.

Trumpova zvůle a jeho podrazy, jeho okázalé pohrdání zákony — establishment preferuje, když se takové věci dělají diskrétně — a jeho odporné, hulvátské urážky mnohonásobně předčí všechny hříchy Richarda Nixona.

Dějiny nás učí, že latentní odpor a obavy mocenských elit se často projeví po nějakém konkrétním skandálu, poklesku nebo zastrašování. Zůstaňme proto ve střehu. S diktátorem Donaldem, který pravidelně prohlašuje: „Tohle je teprve začátek“, TO NEJHORŠÍ TEPRVE PŘIJDE.

Z anglického originálu When Will the Contented Class Revolt Against Trump? publikovaného na webu Common Dreams přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.