Ohlížíme-li se po příčinách chaosu, nenávisti a krveprolití v uplynulém roce, znovu a znovu před námi vyvstává postava Donalda Trumpa. Ne nadarmo si vysloužil pověst nejhoršího prezidenta moderních amerických dějin — a zároveň prezidenta, jehož úřadování mělo zásadní historické důsledky.

Tento prezident bombardoval Írán, umožnil Izraeli vpád do jižní Sýrie, dovršil devastaci Gazy a zahájil anexi okupovaného Západního břehu. Etnické čistky v Súdánu, financované a vyzbrojované Spojenými arabskými emiráty, pro něj nepředstavují víc než okrajovou epizodu. Ani smrt až půl milionu Súdánců si nezaslouží jeho pozornost.

Tři měsíce poté, co Trump s velkou pompou představil svůj „velký, krásný mírový plán“, je realita v Gaze naprosto katastrofální — a směřuje k dalšímu pokračování konfliktu. Izraeli navíc nestačí, že více než dva miliony Palestinců v Gaze mrznou a umírají hlady ve stanech. Když bouře a záplavy smetly jejich provizorní přístřešky, zazníval z izraelské strany jásot. Zabíjení Palestinců se stalo izraelskou národní posedlostí.

Izraelský ministr obrany Israel Katz oznámil plány na trvalé osídlení severní Gazy: „Jsme hluboko uvnitř Gazy a nikdy z celé Gazy neodejdeme; nic takového nepřipadá v úvahu. Jsme tu, abychom chránili a zabránili opakování toho, co se stalo.“

Tato slova pohřbila veškerou naději, že by se izraelské jednotky z území stáhly, jak s tím počítal Trumpův plán.

Morální kolaps

Trump mezi Moskvou a Kyjevem poskakuje jak pingpongový míček — a ani po roce nedosáhl na Ukrajině toho, co jako prezidentský kandidát sliboval zvládnout za několik dnů.

Když hollywoodský režisér Bob Reiner a jeho manželka zahynuli rukou vlastního syna — což je rodinná tragédie natolik zdrcující, že by měla probudit soucit kteréhokoli rodiče — Trump nechal volný průchod své zášti.

Podle něj si mohl Reiner, jak napsal na síti Truth Social, za svou smrt sám, protože prý svou posedlostí americkým prezidentem „přiváděl ostatní k šílenství“. Takto uvažuje člověk, jemuž bohaté arabské státy na Blízkém východě platí nemalé částky za to, aby prosazoval a chránil jejich zájmy. Nikdy se tolik očekávání neupínalo na tak beznadějně malou mysl.

Jak odhalilo šetření deníku Washington Post, od tohoto člověka Sýrie očekává, že přiměje Izrael, aby přestal vyzbrojovat Drúzy v Suvajdě. Turecko si od něj slibuje, že přinutí Kurdy připojit se k dosud neexistujícím národním ozbrojeným silám Sýrie; Katar od něj očekává nasazení mezinárodních stabilizačních jednotek na hranicích Gazy; Saúdská Arábie po něm chce jaderný reaktor; na něm závisí samotné přežití egyptského vůdce — nejspíš příštího arabského lídra, který padne.

Jedinou mocností, která z tohoto chaosu těží, je ta, jež do něj není přímo zapojena. V pozadí všech událostí roku 2025 je potvrzení Číny jako korunního prince, jemuž stačí vyčkat na správný moment — vzestup jí byl naservírován na stříbrném podnose.

Pro Čínu bylo morální zhroucení Spojených států cennější než veškerá její vlastní strategická trpělivost, plánování a rozvaha. Všechno, co Čína musela udělat, bylo přečkat Trumpovy celní záchvaty a sledovat, jak se Spojené státy samy hroutí pod vlastní vahou.

Proměnit vítězství v porážku

Jak tedy Spojené státy dokázaly obrátit vlastní vítězství v porážku? Arogance, pýcha a přesvědčení, že zůstaly jedinou velmocí na světě — to všechno jsou příčiny amerického úpadku.

Odcházející liberální elity v Americe i Evropě, které byly u moci tak dlouho, klamou jen samy sebe, když chaos roku 2025 přisuzují vzestupu krajní pravice doma i v zahraničí. Neprožíváme jen jeden strašný rok, ale celá první čtvrtina století je katastrofální.

Porovnáme-li, jak mocné byly Spojené státy a Západ o Vánocích roku 1991, kdy jsem sledoval, jak ze sídla Nejvyššího sovětu klesá sovětská vlajka, s tím, kde se nacházíme dnes, můžeme dojít jen k jedinému závěru: Amerika promarnila jedinečnou příležitost stát se jedinou světovou velmocí.

V roce 1991 měly USA fakticky monopol na použití síly v zahraničí. Dnes probíhá tolik dronových útoků, kolik je států a nestátních aktérů, kteří jimi disponují. V roce 1991 bylo Rusko na kolenou. Dnes jeho ozbrojené síly neohrožují jen Ukrajinu, ale celou západní Evropu. V roce 1991 byla atmosféra v Rusku natolik prozápadní, že se v médiích debatovalo, zda je ještě vhodné používat slovo „Západ“, když se Rusko stalo jeho součástí. Dnes je ruská společnost připravena obětovat celou generaci mladých lidí ve válce, kterou Moskva prezentuje jako konflikt s Amerikou.

Prohrané války jsou další částí skládanky. Pentagon a velitelství NATO v Bruselu se už dávno měly zabývat otázkou, proč západní aliance „ochotných“ nezvítězily v žádné válce od Kosova v roce 1998. Zásahy v Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Libyi a Sýrii skončily porážkou. Ať už šlo o zásahy oficiálně vyhlášené či skryté, vedené na frontě nebo v utajení, výsledek byl vždy stejný: rychlé vzrušení ze sesazení režimu vystřídala v každé zemi trpká realita povstání, občanská války a nakonec vojenské stažení.

Vymyšlení nepřátelé

Významnou roli sehrála rovněž ideologie. Nemyslím teď ideologii „radikálního islámu“, ale tu, jež proměnila Spojené státy a jejich spojence v agresivní světovou sílu. Sahá daleko za 19. století s jeho imperialismem, který byl ve srovnání se současností ve svých ambicích poměrně omezený.

Je to přesvědčení, že v každém historickém okamžiku čelí západní liberální demokracie neúprosnému, nadnárodnímu a totálnímu nepříteli. Během studené války to byl komunismus. Po ní se světovou hrozbou stala al-Káida. Pak přišel Daeš — takzvaný Islámský stát. Dnes je to Muslimské bratrstvo; a brzy to bude islám jako takový.

I když tito „vymyšlení nepřátelé“ nemají mnoho společného, přisuzují se jim stejné vlastnosti. Během vietnamské války to byla teorie domina, která varovala, že pokud státy jihovýchodní Asie padnou do rukou komunismu, Austrálie bude další na řadě. Za časů al-Káidy tuto teorii nahradil „půlměsíc krizí“, který sahal od Iráku po Somálsko.

Tato ideologie předcházela zlomovým událostem, jako byly útoky na newyorská Dvojčata v roce 2001, a pomohla proměnit to, co mělo být omezenou protiteroristickou operací, v plnohodnotnou „válku proti teroru“. Klíčové pro tento projekt bylo, že Západ nepopsal svého nepřítele jasně a jednoznačně.

Tak například první krvavá válka Vladimira Putina — tehdy premiéra a později prezidenta Ruska — válka, kterou rozpoutal v Čečensku, byla snadno začleněna do „války proti teroru“ George W. Bushe. Britský premiér Tony Blair byl Washingtonem instruován, aby Putina pozval na setkání s královnou Alžbětou II., zatímco se na Čečencích testovaly hrůzy ruské protipovstalecké kampaně. Bylo to dvaadvacet let předtím, než byly stejné metody použity proti Ukrajincům. Co na tom záleží, vždyť jsou to jen muslimové — takto tehdy kalkulovaly západní zpravodajské služby.

Dnes, po pětadvaceti letech, vidíme, že Amerika je principiálně neschopná poučit se ze svých chyb.

Definitivní úpadek

Když nedávno zemřel Dick Cheney, bývalý viceprezident a architekt „války proti teroru“, hrnuly se na jeho adresu chvalozpěvy ze všech stran. Bývalý prezident Bill Clinton zdůraznil Cheneyho „neochvějný smysl pro povinnost“, zatímco bývalá viceprezidentka Kamala Harrisová jej označila za člověka, který celý svůj život věnoval službě zemi, kterou miloval. Stanice CNN jej vyzdvihla dokonce za to, že podporoval svou dceru proti Trumpovi.

Chválili člověka, který záminku pro invazi do Iráku postavil na dvojí lži: Saddám Husajn podle něj vlastnil zbraně hromadného ničení a měl vazby na al-Káidu. Ještě v roce 2004 Cheney prohlašoval: „Stále věřím, že převažují důkazy o spojení mezi al-Káidou a iráckou vládou.“

Bylo učiněno mnoho pokusů vyčíslit lidské oběti války v Iráku. Nejnovější studie z roku 2023, kterou provedli výzkumníci z Brownovy univerzity na základě údajů OSN, dospěla k závěru, že invaze do Iráku a související operace „války proti teroru“ si vyžádaly životy více než 4,5 milionu lidí. Tento údaj zahrnuje přibližně jeden milion přímých úmrtí a 3,5 milionu nepřímých. Válka také stála život 7 000 amerických vojáků a 8 000 kontraktorů, uvádí studie.

Impérium na pokraji úpadku si odmítá připustit zjevnou pravdu: války vedené údajně „na obranu demokracie“ zničily veškerou víru v tento systém doma. Ještě předtím, než ve Washingtonu převzala moc nová generace ideologů, starý režim liberálních sionistů v čele s Joem Bidenem vyzbrojoval Izrael a umožnil mu uskutečnit většinu masakrů v Gaze, na Západním břehu, v jižním Libanonu a v Sýrii.

Prázdnota americké zahraniční politiky se plně ukázala na nedávném fóru v Dauhá, konaném ve stylu MAGA. Donald Trump mladší tam prohlásil, že USA nemohou být „velkým hloupým chlapem s šekovou knížkou“, od nějž se očekává, že „vyřeší všechny světové problémy“. A bývalá ministryně zahraničí Hillary Clintonová hájila své dřívější výroky, že lidé na TikToku konzumují „čistou propagandu“ a „vymyšlená videa“ o válce v Gaze. Tvrdila, že mladí lidé nerozumějí celé historii konfliktu.

Na jaký „chybějící kontext“ asi Clintonová narážela? Na osmnáctileté obléhání Gazy, které sama jako ministryně zahraničí čtyři roky plně podporovala? Na 277 Palestinců, zastřelených izraelskými vojáky, když neozbrojení pochodovali k izraelským hranicím? Nebo na systematické znásilňování palestinských vězňů v izraelských detenčních centrech?

Kolaps amerického vládnutí na Blízkém východě je selháním obou hlavních amerických politických stran. Rok 2025 jen završil čtvrtstoletí jejich „úspěchů“.

Nové vedení

Co bude dál? Bohužel jsme vzdáleni tomu, abychom mohli říct, že je to za námi, protože veškeré nedořešené problémy na Blízkém východě i na Ukrajině se budou jako bumerang neustále vracet a pronásledovat slábnoucí Západ.

Západní vlády mohou podporovat dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, jen pokud budou nadále sveřepě zavírat oči před tím, co Izrael den co den páchá na Západním břehu. I kdyby nastala změna v izraelském premiérském křesle a výstavba osad se zpomalila, už dlouho je zřejmé, že vytvoření palestinského státu, který uznalo 157 ze 193 členských států OSN, je nemožné. Nabízet iluzi palestinského státu, který by koexistoval se státem určeným jen pro Židy, je dnes ještě větším klamem než v době dohod z Osla.

Izraelská snaha o anexi Západního břehu je přitom stejně zjevná z pohledu muslimů jako křesťanů. Jak uvádějí Lubna Masarwaová a Peter Oborne v Middle East Eye, křesťané v Betlémě jsou vystaveni existenční hrozbě. Tlak na vlády ze strany jejich občanů bude narůstat. Požadavky na spravedlnost pro Palestince se budou snažit potlačit. A čím více se je budou snažit potlačit, tím více se palestinská otázka bude stávat otázkou občanských práv jako takových.

Skutečný hřích britské vlády premiéra Keira Starmera není v tomto smyslu tak ani v tom, že se v otázce Izraele orientuje podle Washingtonu, ale ve vybudování autoritářské infrastruktury, kterou plně využije pravděpodobný Starmerův nástupce Nigel Farage.

Dnešní situace připomíná odmítnutí premiérky Margaret Thatcherové udělit v roce 1981 „speciální status“ irským hladovkářům. Její rozhodnutí tehdy způsobilo smrt deseti mužů, včetně poslance Bobbyho Sandse. Vláda na jejich klíčový požadavek přistoupila až po jejich smrti.

A právě tento cynismus vůči lidským životům se dnes opakuje.

Lord Timpson, britský ministr odpovědný za vězeňství, dnes ve svém přístupu k hladovce mladých lidí ve vazbě, zadržených za přímé akce na podporu hnutí Palestine Action, kráčí neohroženě ve stopách Margaret Thatcherové.

Timpson prohlásil: „S řešením hladovek máme bohaté zkušenosti. Bohužel jsme v posledních pěti letech řešili v průměru přes 200 případů hladovek ročně. Postupy, které máme, jsou dobře nastavené a fungují — a věznice spolupracují s Národní zdravotní službou, aby celý systém zůstal odolný a bezpečný.“

Rok 2026 ukáže, zda důvěra v systém vydrží, pokud některý z hladovkářů zemře. Sledovat budeme i stále více se prohlubující propast mezi Izraelem a židovskou diasporou.

V uplynulém roce spadl fíkový list, jenž zakrýval skutečně genocidní povahu izraelské politiky. V blízkých letech budeme svědky toho, jak stále více amerických Židů bude požadovat rozchod s proizraelskou politikou a prosazení radikálně nového politického směřování. Ideologové hesla „Izrael na prvním místě“ vedou špinavý, krutý a předem prohraný boj — a dobře to vědí.

Toto století mělo být stoletím Ameriky. Pokud se však během jeho prvních pětadvaceti let něco jasně ukázalo, pak to, že Amerika je emocionálně, morálně i intelektuálně neschopná jednat jako globální lídr.

V tuto chvíli její úpadek posiluje krajní pravici na celém Západě a hrozí i otevřený nástup fašismu. K opakování třicátých let stačí jediný finanční kolaps. Pokud nakonec vzejde nová generace politických představitelů schopných vládnout s autoritou, morálkou a pokorou, bude to lekce, která za to stála. Otázkou zůstává, jakou cenu za ni bude třeba zaplatit.

Z anglického originálu Arrogance, hubris and ideology: How 2025 capped a quarter century of US failures publikovaného na webu Middle East Eye přeložil OTAKAR BUREŠ.

Text byl napsán před únosem venezuelského prezidenta N. Madura do USA.