Evropu čekají dvě zásadní zkoušky: parlamentní volby v Maďarsku a možný konec Severoatlantické aliance v její současné podobě. Pokud je Evropa zvládne, může ji to významně posílit. Pokud nikoli, může to znamenat konec Evropské unie v její současné podobě a otevření dveří ruské expanzi na západ.

Parlamentní volby v Maďarsku se mohou odehrát podle tří různých scénářů. Většina demokratické Evropy doufá, že Viktor Orbán a jeho strana Fidesz ve volbách prohrají, a že se Maďarsko pod vedením strany Tisza Petera Magyara stane konstruktivním členem EU, který neporušuje principy právního státu a demokracie, a přestane se chovat jako pátá kolona Putinova Ruska.

Další dva scénáře jsou ale vpravdě katastrofické. Ten méně hrozivý spočívá ve výhře Orbána, kterou nelze zpochybnit.

Ačkoliv se objevují úvahy, že Orbán by po své výhře mohl svoje útoky na Brusel zmírnit a chovat se méně prorusky, jsou to nejspíš jen plané naděje. Jak totiž ukazují nedávno zveřejněné odposlechy telefonátů mezi maďarským ministrem zahraničí Péterem Szijjártem a ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, Rusko už Orbána a jeho okolí zřejmě kontroluje do té míry, že bude pro Maďarsko skoro nemožné se z jeho vlivu pod Orbánovou vládou vymanit.

O důvodech lze jen spekulovat, jisté ale je, jak upozornili někteří členové západních tajných služeb, že konverzace mezi Lavrovem a Szijjártem měly charakter úkolování agenta jeho řídícím důstojníkem. Orbánovo Maďarsko navíc zašlo příliš daleko i ve svých útocích na Ukrajinu. Škody na vztazích mezi oběma zeměmi, pokud Orbán zůstane u moci, bude skoro nemožné napravit.

EU sice už přišla s některými opatřeními, jejichž cílem je Orbánovo Maďarsko v rámci EU izolovat, a oznámila, že půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard euro uskuteční i navzdory odporu Maďarska. Zatím ale nenabídla žádnou představu o tom, jak řešit problém členské země, jako je Maďarsko, systematicky.

Evropské smlouvy neumožňují Maďarsko z řad EU vyloučit. Složité, ba nemožné, je dokonce jen suspendování jeho hlasovacích práv podle článku 7 evropských smluv, protože se na tom musejí jednomyslně shodnout všechny ostatní země. A Maďarsko se může vždy spolehnout na odpor Slovenska.

Evropská komise tedy Maďarsko zatím trestá zejména s pomocí finančních sankcí za porušování principů právního státu, což však zřejmě nebude stačit, pokud Orbán vyhraje. Určitým řešením by samozřejmě bylo vytvoření tvrdého jádra spolupracujících zemí, které odstaví státy, jako jsou Maďarsko, Slovensko a Česká republika, na vedlejší kolej. To všem nadále neřeší možná veta Maďarska v rozhodnutích, na nichž se musí shodnout celá Unie.

Je zde ovšem ještě více ponurý scénář: maďarské volby vyhraje opozice, ale Orbán výsledky voleb zmanipuluje. Anebo vítězství opozice jednoduše neuzná.

A nezdá se, že by EU byla na tento scénář připravená. Nelze si přitom představit, jak by mohla být nadále členem společenství demokracií země, v jejímž čele stojí politici, kteří volby zmanipulovali ve svůj prospěch, jako to učinil třeba Alexandr Lukašenko v Bělorusku nebo proruská vláda v Gruzii. Nepřijdou-li v takové situaci ostatní země EU s nějakým inovativním řešením, které by Maďarsko z řad EU fakticky vyřadilo, může začít rozkladný proces celého společenství.

Trumpovy hrozby NATO

Inovativní a odvážné řešení bude zapotřebí i ve vztahu evropských demokracií k Severoatlantické alianci. Americký prezident nyní už otevřeně hrozí, že USA z NATO vystoupí. Poslední záminkou pro krok, který Trump evidentně plánuje už mnoho let, je skutečnost, že evropští spojenci nepřišli na pomoc při útoku USA a Izraele na Írán.

Co na tom, že NATO je obranná aliance, a že se Trump a Benjamin Netanjahu evropských spojenců USA před útokem na nic neptali. A že napadení Íránu, tak jak bylo provedeno, porušuje mezinárodní právo, které se evropské demokracie snaží trvale bránit.

Někteří bezpečnostní experti sice tvrdí, že evropští spojenci nemuseli zacházet tak daleko, aby nepovolili americkým letadlům přelety nebo zastávky na tankování, a že Trump je tudíž po právu rozhořčen. Tyto argumenty ale pomíjejí skutečnost, že existence NATO už jednou visela na vlásku, když Trump hrozil anexí Grónska, které administrativně patří pod členskou zemi NATO, Dánsko.

Trumpův bezpečnostní poradce během jeho prvního mandátu John Bolton ostatně ve svých memoárech napsal, že Trump za zavřenými dveřmi vážně uvažoval o tom, že pokud bude znovu zvolen, Spojené státy z NATO vystoupí.

Tento Trumpův záměr byl možná oslaben tím, že evropští spojenci USA souhlasili s navýšením obranných výdajů na pět procent do roku 2035, a také skutečností, že americký Kongres přijal v roce 2023 zákon, který podmínil vystoupení z NATO souhlasem dvou třetin senátorů.

Jenže americký prezident má v ústavním systému USA natolik silné postavení, že může NATO fakticky paralyzovat. Třeba odmítnutím pomoci nějaké napadené zemi, která nevydává dost na obranu. Anebo zemi, která odmítla poskytnout USA využití svých vojenských základen při útoku na Írán.

Trump ostatně dvoukolejností NATO, v němž by nárok na ochranu měly jen země, které vydávají dost na obranu, už pohrozil. To bylo ovšem ještě před tím, než začal nově mluvit o tom, že NATO je jen papírový tygr, a že vážně zvažuje, že USA z aliance vystoupí.

Evropští členové NATO na některé z Trumpových hrozeb, jakož i na americké omezení vojenské pomoci Ukrajině, zareagovali vytvořením takzvané aliance ochotných. To ale možná nebude stačit.

Bez ohledu na to, zda skutečně dojde k pokusu Trumpových USA z NATO vystoupit, mělo by evropské křídlo aliance začít pracovat na osamostatnění od USA. Je sice možné, že už příští prezident USA bude vidět NATO jinak než Trump, Evropa na to ale rozhodně nemůže spoléhat.

Příznivější scénář dalšího vývoje v případě, že by USA NATO odepsaly, je, že by Spojené státy z aliance „jen“ odešly. To by neznamenalo konec, dál by totiž platila smlouva Severoatlantické aliance, včetně klíčového článku 5. Musely by se ale rychle překonfigurovat velitelské struktury NATO, v nichž nyní hrají vůdčí roli právě Američané. Ačkoliv v NATO figurují některé země, které nejsou v EU, a naopak, otevřely by se tím dveře k transformaci „evropského“ NATO obranný pilíř EU.

Některé důležité kroky k posílení samostatnosti Evropy v obraně už byly učiněny. Kupříkladu podstatné navýšení výroby zbraní v Evropě, jakož i možnost financování zbrojního průmyslu z evropských fondů.

V méně příznivém scénáři se ale může Trump pokusit NATO rozložit úplně. Ačkoliv k tomu neexistuje zřejmý důvod, nevíme zatím, jak moc se Trump řídí ruskými notami.

Nyní například tvrdí, že Putin má pravdu, když označuje NATO za „papírového tygra“. A nevadí mu ani zjevná logická inkonzistence: jestliže je NATO papírový tygr i podle Trumpova „přítele“ Putina, proč Rusko útočí na Ukrajinu údajně i proto aby zabránilo expanzi tohoto „papírového tygra“ na východ?

Jisté je, že pokud by NATO zkolabovalo, EU zatím není v pozici, kdy může rychle vytvořit společnou obranu. Ačkoliv zárodky společné evropské obrany mimo NATO existují, po určitou dobu by evropskou bezpečnost musela nepochybně zajištovat aliance ochotných.

Je skoro jisté, že Rusko by se pokusilo této situace využít přinejmenším k otestování schopnosti Evropy se společně bránit bez americké pomoci. Zásadní by tedy i v nějaké koalici ochotných bylo rychlé přijetí závazku, který by byl obdobou článku 5 smlouvy Severoatlantické aliance.

Šance na změnu

Jak Trumpovo zpochybňování NATO, tak maďarské volby jsou pro Evropu hrozbou, ale také šancí na zásadní změnu, jejíž nutnost už nějakou dobu visí ve vzduchu. Zejména pokud jde o nejistou budoucnost NATO, platí, že Evropa se měla postavit v obraně na vlastní nohy už dávno.

Závislost Evropy na americkém obranném deštníku totiž působí problémy i ve schopnosti Evropy pomáhat účinně Ukrajině. A Evropa je kvůli této závislosti vydíratelná Trumpovou administrativou ekonomicky.

Jinými slovy: slabost Evropy v této věci ztěžuje využití evropského ekonomického potenciálu, který je nemalý, k sebevědomé politice vůči USA, když pod Trumpovým vedením hrozí obchodními sankcemi a cly. Větší nebo úplná nezávislost Evropy na americkém obranném deštníku by ji, řečeno s Trumpem, umožnila hrát se silnějšími kartami.

A příklady existují. Když Trump nedávno hrozil novými cly evropským zemím, které odporují jeho plánům na anexi Grónska, EU oznámila, že bude aktivovat takzvanou „bazuku“, tedy soubor odvetných obchodních opatření, která by tvrdě zasáhla americkou ekonomiku. Když zjistil, že už jen pouhá hrozba aktivací „bazuky“ poslala americké akciové trhy do volného pádu, Trump svoje záměry na anexi Grónska rychle přehodnotil.

Evropa by byla mnohem silnější také v případě, že by se podařilo najít „inovativní“ řešení, jak si poradit s Maďarskem a podobnými zeměmi. Jisté je, že neustálé okopávání evropských kotníků zeměmi, jako jsou Maďarsko, Slovensko a Česká republika, už možná nastartovalo proces, v němž se velké země EU budou integrovat rychleji.

Kam až taková integrace zajde, není jisté. Tyto země by mohly vytvořit společnou fiskální politiku, kapitálové trhy nebo obranu. Ba i zárodky skutečné federace. Už jen oněch šest zemí, které oznámily záměr se více integrovat, má dohromady téměř stejný počet obyvatel jako USA, a vpravdě obrovský ekonomický potenciál.

A mnoho dalších zemí by se chtělo k tomuto tvrdému jádru připojit. Před Českou republikou tak brzy může stát zásadní rozhodnutí. Vše ovšem bohužel nasvědčuje tomu, že se současnou politickou reprezentací zůstaneme na vedlejší koleji.