Zaznělo to již v povolebních zprávách i analýzách, má smysl to však ještě zopakovat: nastupující maďarský premiér Péter Magyar porazil Fidesz Viktora Orbána zajisté kombinací razantního vstupu do politiky, osobního charismatu, řečnických schopností, politického profilu své strany Tisza i odpracované kampaně po celé zemi. Svou roli sehrála také únava politicky vlažnější části populace z předlouhé vlády jedné strany. Zjevně nejdůležitější ovšem bylo, jak Magyar dokázal nasvítit zpuchřelost pilířů, na nichž byl Orbánův režim vybudován.

Šlo o problém, který rozhodující část společnosti vnímala i bez Magyara. Ten jej však pojmenoval nekompromisními slovy a tím, že ignoroval všechna ostatní potenciálně štěpná témata, nedovolil, aby před volbami zapadl.

V centru pozornosti tak zůstaly nákladný, a přesto místy až dysfunkční sociální stát, stagnující hospodářský model, čím dál výraznější izolovanost od západní Evropy doprovázená až závislostní orientací na Východ a především: kolosální pokrytectví a systémová korupce.

Zároveň ale nezapomínejme: systém a režim vybudovaný Viktorem Orbánem se udržel u moci šestnáct let a přežil ledacos. Evropské mechanismy na obranu liberální demokracie a právního státu jej připravily o velkou část prostředků a — jak přibližuje podrobně maďarský HVG — také o pozici člena, s nímž se vyjednává partnersky. Avšak než se tak stalo, uplynulo mnoho roků a Maďarsko se stihlo hluboce proměnit.

Jak připomínají experti oslovení rakouským Standardem, většina uplatněných unijních sankcí na Maďarsko neúčinkovala — s výjimkou zmražení podpůrných fondů. Jako bezpečnější přístup do budoucna se tak jeví všechny podobné tendence sledovat a příslušným změnám včas předcházet.

O jaké změny se s přihlédnutím k maďarské zkušenosti jedná? Z hlediska nastavování pravidel zejména o úpravu volebního systému ve vlastní prospěch, obsazení prokuratury a nejvyšších soudů vlastními lidmi bez náležité diskuze a ovládnutí médií — veřejnoprávních převedením na státní, soukromých s pomocí spřízněných oligarchů.

Dále jde o různé úpravy pravidel podnikání a jeho podpory opět směrem ku prospěchu určitých skupin a konečně o zákony oslabující tradičně kritická prostředí: kulturu, univerzity, občanskou společnost. Toto všechno v Maďarsku po orbánismu ještě zůstává. Podle slibů Pétera Magyara a i povolební rétoriky se má však postupně demontovat.

Náročnější bude změnit důsledky Orbánových reálných politik: úplnou energetickou závislost na Rusku, rozpadlé zdravotnictví, kupní sílu blížící se východnímu Balkánu či orientaci na asijské průmyslové investice. Zásluhou těch sice vyrostlo v zemi na pětačtyřicet nových továren na komponenty do elektromobilů, avšak za cenu masivních pobídek ve výši dvou procent maďarského HDP a s četnými ekologickými důsledky.

Například rumunští kolegové z webu HotNews argumentují, že i hospodářský model se nyní musí změnit — zvláště má-li se bojovat se systémovou korupcí. V krátkodobém horizontu je ale těžko představitelné jak.

Zvláštní kapitolu představuje myšlenkový rozměr orbánismu. Mnozí dnes říkají, že díky využití velkomaďarského nacionalismu, historických sentimentů a dalších maďarských specifik je v zásadě jinam nepřenosný. Stačí se ale podívat na turecký a v menší míře třeba i na slovenský příklad.

Konzervativní populismus, tradiční nacionalistická idealizace, démonizace vlády protistrany a všude šířený obraz vnějšího i vnitřního nepřítele — to vše jsou figury, které pomohly Orbánovi vnutit části Maďarů v podstatě kmenové myšlení. A jako takové se mohou replikovat takřka kdekoliv.

Jak se Péter Magyar vyrovná s mentálním nastavením maďarské společnosti formovaným šestnáctiletým působením orbánistké mašinérie, zůstává otázkou. Rumunští pozorovatelé předpovídají, že alespoň kult suverenismu zmizí poměrně rychle. Ten — navzdory podpoře z Ruska, Číny i Trumpových USA — dovedl Maďarsko ke stejnému HDP na obyvatele jako na tradičně chudším Slovensku a k podobnému zadlužení na obyvatele, jaké měla země v roce 2010, kdy Orbán vymetal „vlastizrádnou vládu“ Gordona Bajnaie a Ference Gyurcsánye.

Nesporně se zlepší vztahy s blízkými státy silnější prozápadní orientace, jako jsou Polsko či Rumunsko. Ze vztahů s Bruselem zmizí prvek apriorního soupeření a krajní pravice v celém regionu přijde o patrona či alespoň referenční bod. Transformace energetiky a národohospodářství, očista soudnictví či úprava mediální krajiny jsou na roky práce. Už teď se však — slovy rakouského Standardu — mění politické klima v celé středovýchodní Evropě.