Za zdmi budapešťského Centrálního statistického úřadu ještě nespočítali všechny hlasy, v ulicích už ale bylo jasno: Orbánova éra končí. Alespoň prozatím. Myš, která slibovala hlídat záda kremelským lvům, uvízla v zákrutech vlastní nory, kterou po léta pečlivě hloubila sobě na míru. Ezopova bajka, ve které srdnatá myška pomůže králi zvířat ze zajetí, se ve svém podivně překrouceném, zvráceném Orbánově pojetí tentokrát nenaplnila. Naštěstí. Na odhodlání a vůli maďarských voličů si prostě i Král Krysa musel vylámat zuby.

Budapešť slavila a zatím český emisar orbánismu Jindřich Rajchl nelenil a přímo z místa zhodnotil koncovku volebního klání. Je prý třeba pogratulovat Bruselu, který „ruku v ruce s tajnými službami“ odvedl skvělou práci a postaral se o Magyarovo vítězství. Miliony Maďarů, kteří se v neděli odhodlali ke změně, se z Rajchlovy gratulace někam záhadně vypařili, šéfovi pravicově konzervativní ministrany nestáli vůbec za zmínku.

Inu, Jindřich Rajchl je moderní člověk, jde kvapem s dobou a s tak nemožně starosvětskou ctností, jako je projev minimálního respektu k většinové a jasné volbě oponentů, se nezdržuje. Má, dodejme, alespoň dobrý cit pro vyvážený poměr — míra charakteru, kterou takto jasně ukázal, alespoň přesně odpovídá voličským preferencím, kterým se jím vedená strana PRO těší — naposledy myslím ty preference atakovaly závratnou míru jednoho procenta.

Daleko víc než tyto drobné nectnosti zaujmou další pasáže z Rajchlova nočního facebookového statusu. Češi a Slováci, naznačoval poslanec vládní koalice, by prý nyní — prozatím bez Maďarska — měly nést prapor národní konzervativní revoluce dál a držet pospolu alespoň do té doby, než si maďarští voliči dostatečně „vyzkouší svoji verzi Petra Fialy“, řeknou si „zlatej Orbán“ a vrátí se zpět do prověřených kolejí jednou rozjeté konzervativní dráhy. Jinými slovy, domino efekt nečekejte. Sešla-li z cesty zesláblá maďarská myš, jsou tu ještě dva další středoevropští dravci, český a slovenský, a ti už ospalé bruselské byrokraty jistě pořádně proženou.

Jsou to sice ambice typicky — a po česku — epigonské a trpasličí, o to však nejsou méně reálné. Šanci, že Andrej Babiš převezme po Viktoru Orbánovi štafetu iliberální demokracie, sice snižuje křiklavý nedostatek politické představivosti našich vládních praktiků moci, ale není to šance mizivá. Zvlášť když k ní má vláda ve svém tažení proti národním parkům, médiím, knihovnám i neziskovkám docela obstojně nakročeno.

Kdyby se k takové cestě na Rajchlovu výzvu pragmatik Babiš přece jen odhodlal, zahájil by ve spojení s Ficovým Slovenskem docela novou etapu v moderních dějinách obou států. Česko-slovenskou konzervativní unii jsme ještě neměli a jeden by až hořel zvědavostí, na jakých momentech dějin by se snad měla zakládat. Na vybledlých mýtech slovanství, posté volaných k životu? Na pozapomenutém národoveckém sentimentu, který by Babišovu velkostatkářskému naturelu tolik slušel? Nebo snad na ideologických exhibicích Vlajky, vždy poněkud směšných i v očích současníků? Pomocnou ruku by zde snad podali slovenští národovci — v postmoderně chaotickém spojování nesouměřitelného jsou právě oni největšími mistry.

Kola fantazie se točí, včerejší nemožnosti se možná zítra stanou naším denním chlebem. Historik se na to nemůže dívat jinak než s nanejvýš protichůdnými pocity. Ano, Tisza se skutečně „vylila z břehů“, jak po svém volebním triumfu zvolal Péter Magyar, a možná, že do širokých maďarských nížin zanese na momentálně rozbouřených vlnách novou politickou kulturu, či aspoň osvěžení, které jsme už všichni tolik potřebovali.

Nový spor o smysl českých dějin?

České historiky však zatím čeká úkol z nejobtížnějších. Při všech možných pokusech našich politických trpaslíků stát se Orbánovým nástupcem, novým iliberálním tygrem, můžeme dost možná trpce vyhlížet nadcházející období zápasu o národní historický příběh, o étos naší minulosti, o smysl českých dějin.

Při zvlášť velkém odhodlání místních Orbánových epigonů lze dost dobře čekat i nejbizarnější a hodně smělé pokusy zatřást i samotnými základy našeho historického ukotvení. Ve světodějném věku nedůvěry, pochyb a nejobecnější skepse zvykli jsme si přitom trochu ironicky pohlížet na ten náš „český úděl“, na představu, že bychom snad my Češi měli — anebo kdy mohli — být morálním majákem demokratické Evropy, jak o tom snili Kundera, Rádl, Nejedlý, Kosík i Masaryk.

Podnikli jsme nelehké, poctivě míněné a mnohdy i nezbytně ozdravné kroky, abychom sentiment našeho kdysi tolik opečovávaného demokratického mýtu rozbili na empiricky měřitelné, dílčí prvky i do sebe zapadající díly, dekonstruované, popsané, s nejlepšími úmysly zvážené, ze všech úhlů nasvícené a dočista zbavené romantického nánosu.

Opracovali jsme dějiny na kámen chladné a nepohodlné pravdy a postavili jsme jej na křižovatku naší posametové cesty jako ukazatel a milník na naší pouti od ideologických fantazií k poznané objektivní skutečnosti. Dnes se díváme, jak pouťoví prodavači vlasteneckých atrakcí tento náš milník bez uzardění míjí, jisti si vlastní nabídkou, věrnou klientelou i zárukou prodeje. Náš milník je milníkem včerejšího světa, světa osvícenské racionality, který již není a — nic si nenalhávejme — ani na vlnách rozlité Tiszy nepřipluje zpět.

Pochopit a přiznat si, že mýtus není jen infekcí v organismu pravdy a poznání, ani jen atrakcí, prodávanou pod cenou na národoveckých poutích, ale že je závojem a nositelem identity a smyslu, že je k němu třeba se znát, chápat jej a na něj poukázat, bude úkolem nás, českých historiků.

Bude na nás i dokázat, že nepatříme spolu s naší zemí do konzervativních vod, že je nám dobře na břehu svobody, rovnosti a solidarity a že jsme jej také vlastním přičiněním pomáhali kdysi budovat a zpevnit, že je náš. Nebojme se naděje na středoevropanství, kterému je vlastní dialog duchovních kultur, ne pseudoimperiální nárok na mocenskou autoritu. Nebojme se velkých idejí. Jsou také naše. Mluvme zas o smyslu českých dějin. Dřív, než o nich budou mluvit jiní.