Popírat českou marxistickou tradici znamená ignorovat nedílnou součást západní civilizace. Často se mluví o nutnosti dostat Česko na Západ apod. Vždyť Západ obsahuje už od svého zrodu české součástky. Milan Kundera by nemohl mít takový úspěch na Západě, kdyby nenavázal na českou přítomnost v západním povědomí. Haškův Švejk je stavebním kamenem západní kultury. Bohumil Hrabal, Jiří Menzel jsou Západ, levicový Západ. Zdá se mi, že chtějí mnozí přívrženci české pravice, spíš než dohnat Západ, utéct z české kultury, z toho, co proslavil české země v západním světě.

Čelo 240 cm, podélné 380cm, 300cm úskok,

V podání autora bohužel ano.

On tu totiž „byl krvavý svět gulagů, cenzur a policejních mlátiček.“ Zavraždili-li v něm v článku zmíněného Kalandru, odstavili a uštvali Teiga, znčili českou meziválečnou avantgardu a určitě nepostavili rudou Vídeň --tu prosadili ti, které tento svět označoval jako "sociálfašisty", kriminalizoval a tu a tam (jako Laušmanna) vraždil.

A tenhle svět označoval své aktéry a vykonavatele jako komunisty.

A byl tu austromarxismus -- ten důsledně odmítal označení komunistický a v onom světě mlátiček se mu říkalo antikomunistický. Bylo docela legrační, když se politruk papouškoval Leninovu nálepku "renegát Kautský"zjevně netuše, co ten cizí termín znamená, natož, kdo ten pán byl.

Československá historická paměť začala naprosto důsledně rozlišovat "komunistický" a "levicový" po události, kterou mnohaletý předseda komunistické strany Rakouska Ernst Fischer označil jako projev "panzerkommunismu[s]". Někdejší reformní komunisté ze šedesátých let si začali důsledně říkat "nezávislý socialisté" a jejich Listy patří k důležitým československým kulturním výkonům, policejní mlátičky (mezitím v tesilových oblecích a rukavičkách) to přijaly a posílaly je na řadu let do vězení v procesech se socialistickým centrem.

Giorgio Cadorini má pravdu - z dějin československého myšlení nelze odmyslet radikálně levicové autory. Právě tak jako z dějin Evropy dvacátého století. Někteří z nich byli chvíli komunisty, někteří zůstali v komunistické straně do konce života, díla některý komunistická moc strčila do trezoru (Kalandra, Kundera, Askenazy, Kosík, Sochor, Kalivoda), jiné jen nevydávala a z jiných udělala povinnou četbu.

Pokud se Ondřej Holub domnívá, že jsme při životě v normalizaci potřebovali k odmítání všeho, co bylo spojeno se komunistickou stranou nějaké myšlenkové koncepce amerických konzervativních elit (dokonce i kdybych do těch elit zařadil Koestnera, Orwella, Arendtovou, Arona, Marcuse a Horkheimera), měl by zvážit, jak je to se sterilitou -- respektive ideologickou impregnací -- jeho vlastní historické paměti.

Samozřejmě, z antikomunismu se blbne. V osmdesátých letech jsem se -- jako mnoho mých vrstevníků -- potýkal s předsudkem, že Komunistická strana Československa spolu se svými přidruženými organizacemi představuje spolehlivou žumpu, ve které skončí každé bezcharakterní hovado a kdekterý zkorumpovaný grázl. Z morálního hlediska jsem věděl, že podobná generalizace je špatná, ale dělej co dělej, v běžném životě se potvrzovala dnes a denně.

Ivan Bartoš se zesměšnil hned dvakrát. Poprvé, když vůbec kritizoval neprogramovou aktivitu Jany MIchailidu a kádroval ji (tak říkajíc po komunisticku). To se zesměšnil jako Pirát. A podruhé, když přijal komickou snahu části dnešní historicky nevzdělané levice hájit komunistické hnutí 20. století (tedy variantu socialistického směru, která po Leninově tragickém a v zásadě úctyhodném pokusu o proletářskou revoluci v zemi bez průmyslového proletariátu postupně zdegenerovala do “rudého fašismu” politické třídy představující soukromého vlastníka výrobních prostředků; fašismu, který dokázal rozdrtit všechny reformní pokusy tuto trajektorii změnit) -- a hájit ho tím, že před něj nastavíme všechna socialistická (marxistická i nemarxistická) hnutí, která komunisté ve své historii diskreditovali, pronásledovali a jejichž zastánce vraždili.