Česká politická scéna skoro až zapáchá pečlivě střeženou sterilitou názorů. Uveďme z poslední doby dva příklady, které takříkajíc udeřily do nosu. Nejprve se premiér Petr Fiala nechal v reakci na dosti rozporuplné a kritické přijetí vládního balíčku „reforem“ slyšet, že vláda rozhodně nebude ustupovat žádnému nátlaku a že vůči reformám neexistuje jakákoli myslitelná alternativa. Že sice o dílčích opatřeních je vláda připravena vést „dialog“, jeho součástí však prý nesmí být nátlakové akce ze strany odborů.

Netrvalo dlouho a místopředseda vlády pro digitalizaci, ministr pro místní rozvoj a předseda Pirátské strany Ivan Bartoš sepsul svou stranickou kolegyni Janu Michailidu za to, že si ve volném čase dovolila zaskočit na přednášku o Karlu Teigem, konanou v rámci bloku přednášek a diskuzí s názvem Dny antikapitalismu.

Michailidu se přihlášením k účasti na otevřeně levicové a marxistické akci měla dopustit „hloupé a prvoplánové provokace“, která ve výsledku přispívá k relativizaci zločinů komunismu, ideologie, jež podle Bartoše zcela pošlapává hodnoty, které Pirátská strana reprezentuje. Oba výroky, Fialův i Bartošův, spolu přitom jistým způsobem souvisejí.

Slepá skvrna antikomunismu

Na Bartošově poněkud rychle spíchnuté kritice upoutá hned několik aspektů. Historika okamžitě trkne neproblematičnost, s jakou ve svém tweetu ztotožňuje komunismus a fašismus a staví je naroveň jako „stejně zhoubné ideologie.“

Bartoš, jedna z nejvýraznějších tváří českého kulturního a etického liberalismu, zde úplně samozřejmě a neproblematicky akceptuje interpretaci, kterou vytvářely a šířily americké konzervativní elity v době nejostřejší fáze studené války. Paradoxně přitom přejímaly starší trockistickou kritiku stalinistického zločinného systému, často a nejspíš i oprávněně pracující s termínem „rudý fašismus.“

Je přirozené, logické, dokonce zcela účelové, že v podání vlivných amerických think-tanků mělo takové zjednodušení komunismu do podoby unifikované totality jen jediný cíl, který původní trockistická kritika Stalina nepředjímala: vyloučit komunismus a marxismus z kánonu západní myšlenkové a kulturní zkušenosti a ztotožnit je s barbarstvím totalitárních režimů. Jedinou možnou humanistickou podobou společnosti pak v této představě reprezentuje jen liberálně tržní kapitalismus — Západ v čele s USA.

Je zřejmé, že toto zjednodušení záměrně ignoruje komunismus jako myšlenkový a politický fenomén, jenž má řadu lokálních a historických podob, z nichž zdaleka ne všechny lze napasovat na krvavý svět gulagů, cenzury a policejních mlátiček. Kupříkladu austromarxisté (rakouští sociální demokraté) byli ve dvacátých letech dvacátého století na svůj komunismus náležitě hrdí. Hlásili se k němu jako k mezinárodně závaznému odkazu Pařížské komuny a své politické konkurenty z Komunistické strany Rakouska nazývali důsledně bolševiky, nikoli komunisty.

Austromarxistům se mimo jiné podařilo vytvořit unikátní myšlenkové univerzum, ve kterém se Marx potkával s Kantem, renesančními humanisty nebo Komenským. Jejich myšlenky nezůstaly jen v na papíře, ale daly vzniknout jednomu z nejvíce fascinujících a úspěšných urbanistických projektů „Rudé Vídně“, díky kterému se vůbec poprvé dostalo slušného zacházení a bydlení tisícovkám vídeňských dělníků.

V proudu Bartošovy kritiky na adresu Jany Michailidu se ovšem nevypařil jen austromarxismus, ale také komunističtí rebelové v syrské Rojavě, katolíci-komunisté z řady evropských či jihoamerických zemí, anarchokomunisté ze samosprávných komun, židovští marxističtí mesianisté typu Ernsta Blocha nebo Waltera Benjamina, Rosa Luxemburgová, ekosocialisté, marxističtí psychoanalytici, komunističtí surrealisté, jako byl právě Karel Teige, nonkonformní komunisté jako Karel Goliath, Josef Guttman nebo Záviš Kalandra nebo naši levicoví disidenti Egon Bondy či Petr Uhl.

Omezenost sterilizovaného světa

Nechci Ivanu Bartošovi udílet lekce z dějin. Více mě znepokojuje narůstající míra, s jakou ve shodě s pravicovými marketéry ztotožňujeme pojmy jako slušnost, kultura, demokracie, západní civilizace nebo evropanství s obsahy, prvky a symboly liberálně tržního kapitalismu a neoliberalismu.

Je zneklidňující, jak na tento politický marketing naskakují lidé, od nichž bychom čekali pronikavější porozumění společenským reáliím, filosofii a politickým dějinám. Kriticky myslící jedinec by měl zpozornět vždy, když je nějaký fenomén nebo pojem vykládán neproblematicky, zjednodušeně, když je za něj automaticky kladeno rovnítko k něčemu, co se nám zrovna líbí a hodí a co lze náležitě politicky vytěžit — s čím převládající politické elity souzní a co podporují.

Takové kladení rovnítek skutečně často není ničím jiným než rafinovaným pokusem o sterilizaci naší historické paměti a složité historické zkušenosti. Jeho skutečnou snahou je přitom změnit to, jak vnímáme svět a jak se k sobě jako lidské bytosti vzájemně vztahujeme a komunikujeme. V takovém sterilizovaném světě mizí jemné rozdíly například mezi radikalismem a extremismem. Možnost ušlechtilého demokratického radikalismu v něm není představitelná.

V takovém světě, vyčištěném od politické imaginace, utopií a snů, jsou odbory skutečně jen protivnou nátlakovou organizací a víkendová přednáška o Karlu Teigem společenskou hrozbou. Z dějin se postupně ztrácí vše, co je kdy činilo problematickými.

Doznávám: děsím se sterilizovaného světa. Děsím se světa pravých úhlů, jasných konstrukcí a cynicky pragmatického řazení; světa rychlých soudů; světa, který lze vyměřit a vykalkulovat; světa skleníků a pevností.

Věřím, že dílem skutečně evropského duchovního dědictví je a musí být i řádný kus špíny, neřízený duchovní kvas a divoký pohyb myšlení, které odmítá být řazeno do kolejnic a škatulek. Jeho součástí jsou ti, kdo se nebojí obléct si žlutou vestu, přilepit se k silnici, jít svobodně na Dny antikapitalismu a žádat nemožné.

Tahle „špína“ možná všechny neláká. Některé děsí. Nutně se ale musíme ptát, co se s námi stane, když tuhle „špínu“ — pěkně neoliberálně — vydrhneme do bezchybně ryzích představ a „vzorných“ pojmů. Shrnul bych to lakonicky — kdo se někdy neušpinil, nikdy nemyslel.