Sterilizace paměti
Ondřej HolubNedávná vyjádření vládních představitelů pokračují v letité antikomunistické linii. Levicový boj za lepší svět nepřijatelně ztotožňují s represivními režimy. Autor vyzývá k odvaze nebát se „ušpinit“ politickou představivostí.
Česká politická scéna skoro až zapáchá pečlivě střeženou sterilitou názorů. Uveďme z poslední doby dva příklady, které takříkajíc udeřily do nosu. Nejprve se premiér Petr Fiala nechal v reakci na dosti rozporuplné a kritické přijetí vládního balíčku „reforem“ slyšet, že vláda rozhodně nebude ustupovat žádnému nátlaku a že vůči reformám neexistuje jakákoli myslitelná alternativa. Že sice o dílčích opatřeních je vláda připravena vést „dialog“, jeho součástí však prý nesmí být nátlakové akce ze strany odborů.
Netrvalo dlouho a místopředseda vlády pro digitalizaci, ministr pro místní rozvoj a předseda Pirátské strany Ivan Bartoš sepsul svou stranickou kolegyni Janu Michailidu za to, že si ve volném čase dovolila zaskočit na přednášku o Karlu Teigem, konanou v rámci bloku přednášek a diskuzí s názvem Dny antikapitalismu.
Michailidu se přihlášením k účasti na otevřeně levicové a marxistické akci měla dopustit „hloupé a prvoplánové provokace“, která ve výsledku přispívá k relativizaci zločinů komunismu, ideologie, jež podle Bartoše zcela pošlapává hodnoty, které Pirátská strana reprezentuje. Oba výroky, Fialův i Bartošův, spolu přitom jistým způsobem souvisejí.
Slepá skvrna antikomunismu
Na Bartošově poněkud rychle spíchnuté kritice upoutá hned několik aspektů. Historika okamžitě trkne neproblematičnost, s jakou ve svém tweetu ztotožňuje komunismus a fašismus a staví je naroveň jako „stejně zhoubné ideologie.“
Bartoš, jedna z nejvýraznějších tváří českého kulturního a etického liberalismu, zde úplně samozřejmě a neproblematicky akceptuje interpretaci, kterou vytvářely a šířily americké konzervativní elity v době nejostřejší fáze studené války. Paradoxně přitom přejímaly starší trockistickou kritiku stalinistického zločinného systému, často a nejspíš i oprávněně pracující s termínem „rudý fašismus.“
Je přirozené, logické, dokonce zcela účelové, že v podání vlivných amerických think-tanků mělo takové zjednodušení komunismu do podoby unifikované totality jen jediný cíl, který původní trockistická kritika Stalina nepředjímala: vyloučit komunismus a marxismus z kánonu západní myšlenkové a kulturní zkušenosti a ztotožnit je s barbarstvím totalitárních režimů. Jedinou možnou humanistickou podobou společnosti pak v této představě reprezentuje jen liberálně tržní kapitalismus — Západ v čele s USA.
Esej●Alena Wagnerová
Československé tíhnutí k demokratickému socialismu zůstává naší nejsilnější možností
Je zřejmé, že toto zjednodušení záměrně ignoruje komunismus jako myšlenkový a politický fenomén, jenž má řadu lokálních a historických podob, z nichž zdaleka ne všechny lze napasovat na krvavý svět gulagů, cenzury a policejních mlátiček. Kupříkladu austromarxisté (rakouští sociální demokraté) byli ve dvacátých letech dvacátého století na svůj komunismus náležitě hrdí. Hlásili se k němu jako k mezinárodně závaznému odkazu Pařížské komuny a své politické konkurenty z Komunistické strany Rakouska nazývali důsledně bolševiky, nikoli komunisty.
Austromarxistům se mimo jiné podařilo vytvořit unikátní myšlenkové univerzum, ve kterém se Marx potkával s Kantem, renesančními humanisty nebo Komenským. Jejich myšlenky nezůstaly jen v na papíře, ale daly vzniknout jednomu z nejvíce fascinujících a úspěšných urbanistických projektů „Rudé Vídně“, díky kterému se vůbec poprvé dostalo slušného zacházení a bydlení tisícovkám vídeňských dělníků.
V proudu Bartošovy kritiky na adresu Jany Michailidu se ovšem nevypařil jen austromarxismus, ale také komunističtí rebelové v syrské Rojavě, katolíci-komunisté z řady evropských či jihoamerických zemí, anarchokomunisté ze samosprávných komun, židovští marxističtí mesianisté typu Ernsta Blocha nebo Waltera Benjamina, Rosa Luxemburgová, ekosocialisté, marxističtí psychoanalytici, komunističtí surrealisté, jako byl právě Karel Teige, nonkonformní komunisté jako Karel Goliath, Josef Guttman nebo Záviš Kalandra nebo naši levicoví disidenti Egon Bondy či Petr Uhl.
Omezenost sterilizovaného světa
Nechci Ivanu Bartošovi udílet lekce z dějin. Více mě znepokojuje narůstající míra, s jakou ve shodě s pravicovými marketéry ztotožňujeme pojmy jako slušnost, kultura, demokracie, západní civilizace nebo evropanství s obsahy, prvky a symboly liberálně tržního kapitalismu a neoliberalismu.
Je zneklidňující, jak na tento politický marketing naskakují lidé, od nichž bychom čekali pronikavější porozumění společenským reáliím, filosofii a politickým dějinám. Kriticky myslící jedinec by měl zpozornět vždy, když je nějaký fenomén nebo pojem vykládán neproblematicky, zjednodušeně, když je za něj automaticky kladeno rovnítko k něčemu, co se nám zrovna líbí a hodí a co lze náležitě politicky vytěžit — s čím převládající politické elity souzní a co podporují.
Takové kladení rovnítek skutečně často není ničím jiným než rafinovaným pokusem o sterilizaci naší historické paměti a složité historické zkušenosti. Jeho skutečnou snahou je přitom změnit to, jak vnímáme svět a jak se k sobě jako lidské bytosti vzájemně vztahujeme a komunikujeme. V takovém sterilizovaném světě mizí jemné rozdíly například mezi radikalismem a extremismem. Možnost ušlechtilého demokratického radikalismu v něm není představitelná.
V takovém světě, vyčištěném od politické imaginace, utopií a snů, jsou odbory skutečně jen protivnou nátlakovou organizací a víkendová přednáška o Karlu Teigem společenskou hrozbou. Z dějin se postupně ztrácí vše, co je kdy činilo problematickými.
Doznávám: děsím se sterilizovaného světa. Děsím se světa pravých úhlů, jasných konstrukcí a cynicky pragmatického řazení; světa rychlých soudů; světa, který lze vyměřit a vykalkulovat; světa skleníků a pevností.
Věřím, že dílem skutečně evropského duchovního dědictví je a musí být i řádný kus špíny, neřízený duchovní kvas a divoký pohyb myšlení, které odmítá být řazeno do kolejnic a škatulek. Jeho součástí jsou ti, kdo se nebojí obléct si žlutou vestu, přilepit se k silnici, jít svobodně na Dny antikapitalismu a žádat nemožné.
Tahle „špína“ možná všechny neláká. Některé děsí. Nutně se ale musíme ptát, co se s námi stane, když tuhle „špínu“ — pěkně neoliberálně — vydrhneme do bezchybně ryzích představ a „vzorných“ pojmů. Shrnul bych to lakonicky — kdo se někdy neušpinil, nikdy nemyslel.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!
No, je docela zábavné, že někdo, kdo je vyznavačem třídního boje a libuje si ve "špíně", si stěžuje, že dostane "kartáč" od předsedy strany.
Elementárním projevem té adorované "špíny" jsou přece konflikty. A konflikt s předsedou vlastní strany - to je přece úplně to nejmenší.
Popírat českou marxistickou tradici znamená ignorovat nedílnou součást západní civilizace. Často se mluví o nutnosti dostat Česko na Západ apod. Vždyť Západ obsahuje už od svého zrodu české součástky. Milan Kundera by nemohl mít takový úspěch na Západě, kdyby nenavázal na českou přítomnost v západním povědomí. Haškův Švejk je stavebním kamenem západní kultury. Bohumil Hrabal, Jiří Menzel jsou Západ, levicový Západ. Zdá se mi, že chtějí mnozí přívrženci české pravice, spíš než dohnat Západ, utéct z české kultury, z toho, co proslavil české země v západním světě.
Čelo 240 cm, podélné 380cm, 300cm úskok,
V podání autora bohužel ano.
On tu totiž „byl krvavý svět gulagů, cenzur a policejních mlátiček.“ Zavraždili-li v něm v článku zmíněného Kalandru, odstavili a uštvali Teiga, znčili českou meziválečnou avantgardu a určitě nepostavili rudou Vídeň --tu prosadili ti, které tento svět označoval jako "sociálfašisty", kriminalizoval a tu a tam (jako Laušmanna) vraždil.
A tenhle svět označoval své aktéry a vykonavatele jako komunisty.
A byl tu austromarxismus -- ten důsledně odmítal označení komunistický a v onom světě mlátiček se mu říkalo antikomunistický. Bylo docela legrační, když se politruk papouškoval Leninovu nálepku "renegát Kautský"zjevně netuše, co ten cizí termín znamená, natož, kdo ten pán byl.
Československá historická paměť začala naprosto důsledně rozlišovat "komunistický" a "levicový" po události, kterou mnohaletý předseda komunistické strany Rakouska Ernst Fischer označil jako projev "panzerkommunismu[s]". Někdejší reformní komunisté ze šedesátých let si začali důsledně říkat "nezávislý socialisté" a jejich Listy patří k důležitým československým kulturním výkonům, policejní mlátičky (mezitím v tesilových oblecích a rukavičkách) to přijaly a posílaly je na řadu let do vězení v procesech se socialistickým centrem.
Giorgio Cadorini má pravdu - z dějin československého myšlení nelze odmyslet radikálně levicové autory. Právě tak jako z dějin Evropy dvacátého století. Někteří z nich byli chvíli komunisty, někteří zůstali v komunistické straně do konce života, díla některý komunistická moc strčila do trezoru (Kalandra, Kundera, Askenazy, Kosík, Sochor, Kalivoda), jiné jen nevydávala a z jiných udělala povinnou četbu.
Pokud se Ondřej Holub domnívá, že jsme při životě v normalizaci potřebovali k odmítání všeho, co bylo spojeno se komunistickou stranou nějaké myšlenkové koncepce amerických konzervativních elit (dokonce i kdybych do těch elit zařadil Koestnera, Orwella, Arendtovou, Arona, Marcuse a Horkheimera), měl by zvážit, jak je to se sterilitou -- respektive ideologickou impregnací -- jeho vlastní historické paměti.
Samozřejmě, z antikomunismu se blbne. V osmdesátých letech jsem se -- jako mnoho mých vrstevníků -- potýkal s předsudkem, že Komunistická strana Československa spolu se svými přidruženými organizacemi představuje spolehlivou žumpu, ve které skončí každé bezcharakterní hovado a kdekterý zkorumpovaný grázl. Z morálního hlediska jsem věděl, že podobná generalizace je špatná, ale dělej co dělej, v běžném životě se potvrzovala dnes a denně.
Ivan Bartoš se zesměšnil hned dvakrát. Poprvé, když vůbec kritizoval neprogramovou aktivitu Jany MIchailidu a kádroval ji (tak říkajíc po komunisticku). To se zesměšnil jako Pirát. A podruhé, když přijal komickou snahu části dnešní historicky nevzdělané levice hájit komunistické hnutí 20. století (tedy variantu socialistického směru, která po Leninově tragickém a v zásadě úctyhodném pokusu o proletářskou revoluci v zemi bez průmyslového proletariátu postupně zdegenerovala do “rudého fašismu” politické třídy představující soukromého vlastníka výrobních prostředků; fašismu, který dokázal rozdrtit všechny reformní pokusy tuto trajektorii změnit) -- a hájit ho tím, že před něj nastavíme všechna socialistická (marxistická i nemarxistická) hnutí, která komunisté ve své historii diskreditovali, pronásledovali a jejichž zastánce vraždili.
Jeden z nejlepších textů levicové provenience, které bylo možno v posledních letech číst. (Musím přiznat, ani už jsem příliš nedoufal že se ještě najde v - české - levici kdo by dokázal uvažovat takto neortodoxním způsobem.)
Za obzvláštní zmínku stojí především dvě pasáže z autorových úvah. První je tato:
"Kriticky myslící jedinec by měl zpozornět vždy, když je nějaký fenomén nebo pojem vykládán neproblematicky, zjednodušeně (...) s čím převládající politické elity souzní a co podporují."
Přesně vzato i tuto pasáž je možno dále rozčlenit na dvě samostatná sdělení. To první praví, že jakmile se něco stane až příliš jasným, jistým, nezpochybnitelným - že v tu samou chvíli musí vzplanout všechny červené kontrolky poplachu. Není nic - naprosto nic, neexistuje žádná natolik dokonalá a ušlechtilá idea, která by v rukou (a myslích) lidí nemohla zdegenerovat v mrtvé dogma, v neživotnou fosilii, která ve skutečnosti popírá základní intence původní ideje a pervertuje je v pravý opak. A čím samozřejmější se zdá být která doktrína, tím více je nutno být na pozoru před její mutací v pouhý nástroj ideologie. A je naprosto lhostejno zda touto zdánlivě zcela samozřejmou doktrínou je svoboda od vykořisťování, anebo svoboda občansko-liberální.
Druhá část této pasáže vlastně konkretizuje část první; jakmile se totiž ona zdánlivá ideová samozřejmost stane součástí ideového arzenálu vládnoucích elit, pak je už prakticky zcela nevyhnutelně všechno ztraceno. Pak už definitivně mizí veškerá možnost onu původní ideu udržovat živoucí, to znamená v trvalém proudu její kritické sebereflexe. Pak už nastává jenom její bezduché papouškování, a to na všech úrovních společenského, politického i intelektuálního dění, to jest tyto fráze se nezadržitelně šíří jak mezi vládnoucím establishmentem, tak v médiích, tak ve společenském mainstreamu, tak ale i v mainstreamu akademickém.
Druhá pasáž v textu které je záhodno věnovat bližší pozornost je tato:
"...znepokojuje narůstající míra, s jakou ve shodě s pravicovými marketéry ztotožňujeme pojmy jako slušnost, kultura, demokracie, západní civilizace nebo evropanství s obsahy, prvky a symboly liberálně tržního kapitalismu a neoliberalismu".
Je na tom skutečně něco naprosto zvráceného: levice přece vždy kritizovala nejen "neoliberalismus" v užším, vyhraněně asociálním smyslu, nýbrž i samotný (liberálně) tržní kapitalismus nejen pro jeho asociální charakter, nýbrž i z hledisek obecně humanistických, tedy jako společenské uspořádání které deformuje mezilidské vztahy, které všechno lidské převádí a redukuje jenom na kalkulaci zisku, na komerční myšlení, na materialistický utilitarismus a přízemní konzumismus. A nyní jako by i tato levice zcela nekriticky přejímala pravicový narativ, že je to právě tento svět libertinského kapitalismu, který je "koncem dějin", nejvyšším dosažitelným stadiem vývoje lidské společnosti, a že vůbec není možno požadovat svět lepší, kulturnější, humánnější.
Jistě, tento nárůst sympatií pro svět - kapitalistického - Západu je živen aktuálními světovými událostmi, kdy tento Západ se ve střetu s vyloženým barbarstvím, jaké teď například prezentuje ruský útok na Ukrajinu, kdy tedy tento Západ se v tomto přímém srovnání samozřejmě právem jeví jako mnohem humánnější a svobodnější alternativa.
Pro tyto ryze vojensko-politické aktuální konflikty a střety by ale levice neměla ztrácet ze zřetele své vlastní, původní poslání, totiž nikoli se pasivně smířit jenom s relativně lepší alternativou ze dvou špatných, nýbrž usilovat o svět radikálně lepší, ve kterém humanita a kulturnost nebudou pouze jakýmisi standardizovanými a formalizovanými normami vzájemného zacházení, nýbrž denně žitou skutečností autentické lidské existence.