Je to vlastně příjemné, když člověk může opisovat sám od sebe. Šetří to čas; a především - s přibývajícími léty stále ubývající - energii. A tak jestliže jsem včera můj komentář k článku M. Plevy mohl uvést konstatováním, že by se spontánně chtělo s ním vyslovit naprostý souhlas, kdyby zde jenom nebylo několik určitých rušivých momentů, pak prakticky to samé mohu napsat i úvodem mého komentáře k replice I. Štampacha na onen výchozí text.

Ano, prakticky se vším co zde k věci napsal a poznamenal Ivan Štampach je možno vyslovit víceméně bezvýhradný souhlas; vše je čistě vyargumentováno a odpovědně a diferencovaně pojato. Nicméně...

Nicméně by se přece jenom žádalo, aby určité užité pojmy byly (ještě) o něco precizněji definovány. Jedná se o pojmy tohoto druhu: komunismus, marxismus, socialista, autenticky levicový, zespolečenštění výrobních prostředků, podíl pracujících na rozhodování o plodech vlastní práce, směřování k sociální spravedlnosti.

Počněme termínem "komunismus". Ivan Štampach dostatečně zřetelně ukazuje, že tímto slovem má na mysli výhradně onen "ancien régime", který se jako takový (tedy jakožto "komunismus") sám označoval. V tomto smyslu je tedy vše v pořádku; nicméně každý (autentický) marxista (a vlastně to pak konstatuje i Ivan Štampach sám) by namítl, že tento režim byl naopak vším jiným, jenom ne skutečným komunismem. A že nazývat ho takto je za prvé naprostým zmatením pojmů; a za druhé je to vlastně podřízení se - chronicky lživé - propagandě tohoto podivného režimu.

Proč je naprosto precizní určení pojmu "komunismus" natolik zásadně důležité, si vysvětlíme dále. Teď ale napřed ještě několik slov k pojmu "marxismus". Jak Ivan Štampach uvádí, tento byl v mnohém "inspirativní", ale byl oním režimem zneužit. To je dozajista pravda, obojí; nicméně i tady by se žádalo konkrétnějšího určení. Totiž toho, co marxismus vlastně vůbec chtěl, a co v něm bylo následně deformováno.

Což souvisí s dalším pojmem: zespolečenštění výrobních prostředků. Bude to asi dost překvapivé tvrzení, ale - Marxovi se o nějaké "zespolečenštění výrobních prostředků" vlastně vůbec nejednalo! Totiž - ne že by tento dějinně přelomový akt nechtěl provést; ale z jeho hlediska to byl pouze nástroj, pouze vnější stránka věci. Samotnou podstatou měla být - pravá a bytostná - pospolitost, jednota všech lidí, všech lidských bytostí.

Ivan Štampach v závěru svého článku nastoluje tézi, že takováto "plná názorová jednota" (jak zněla jedna z nejstupidnějších, ale zároveň nejlživějších formulí minulého režimu) - že ta by se vlastně nacházela v protikladu se samým principem demokracie. Neboť "demokracie je diskuse"; ale kde nejsou žádné - přirozeně vzniklé - rozdílné zájmy, tam vůbec není o čem diskutovat.

A tady se už začínáme dostávat k samotnému jádru věci. Ivan Štampach tedy operuje s fakticitou "přirozeně rozdílných" zájmů. Jenže: tuto PŘIROZENOU stránku konfliktnosti mezilidských vztahů Marx a Engels nikdy nepopírali! Naopak, oni výslovně napsali, že i v komunismu se lidé budou muset znovu a znovu vypořádávat s mnohými problémy, a dokonce i protiklady(!). Ten naprosto klíčový rozdíl ale má spočívat v tom, že v komunistické společnosti se už nebude jednat o protiklady ANTAGONISTICKÉ; tedy o protiklady takového charakteru, kdy prospěch jedné části společnosti (jedné "třídy") se nachází v přímém rozporu a protikladu s vitálními zájmy druhé části společnosti! Jinak řečeno: takto niterně rozpolcená společnost spolu nikdy nemůže vést prostě a jednoduše "demokratickou diskusi" - nýbrž jenom a pouze vzájemný konkurenční boj!

Pochopit, uvědomit si tento zásadní rozdíl je skutečně naprosto rozhodující pro všechny úvahy o tom, co je komunismus, co je socialismus a jaký je jejich vzájemný vztah. Ivan Štampach tak dozajista neučinil záměrně; nicméně přesně tímto způsobem se zcela klasicky Marxovy hloubkové analýzy systému kapitalismu rozpouštějí v jakémsi nediferencovaném, univerzálním ("buržoazním") demokratismu.

Ivan Štampach o sobě deklaruje, že je socialista; a to dokonce "autenticky levicový". Ovšem - tady je opět nutno velmi pozorně prozkoumat, co vlastně znamená tento predikát "autentický". Podle toho srozumění, jak tento predikát jsem zvyklý užívat já, "autentická levice" se nikdy nemůže natrvalo smířit se systémem kapitalismu. Právě proto že tento nevyhnutelně plodí onen společenský antagonismus; tuto rozpolcenost společnosti na vzájemně konkurující zájmy a skupiny.

Socialismus, socialista - to je ale naopak odhlédání od těchto systémových znaků kapitalismu; je to víra, že je společnost v dostatečné míře humanizovat, aniž by se odstranily systémové příčiny její dehumanizace.

To souvisí s dalším zmíněným pojmem: "směřování k sociální spravedlnosti". Ano, i současná (buržoazně demokratická) společnost se do určité míry snaží o vyrovnávání sociálních protikladů; nicméně na straně druhé je to právě tento systém kapitalismu, který tyto sociální protiklady znovu a znovu plodí, a dokonce je neustále zvětšuje!

Abychom tyto výklady pojmů neprodlužovali donekonečna, budiž závěrem ještě jednou se vším důrazem řečeno, v čem je jádro věci: totiž v tom, že přese všechno je to doposud stále jenom a pouze marxisticko-komunistická idea a teorie, která důsledně cílí k odstranění samotných PŘÍČIN společenských nerovností (jakož i dalších deformací v rámci buržoazní společnosti). Hnutí socialistické k odstranění těchto systémových příčin v žádném případě nesměřuje; a ani ho vůbec nezahrnuje do svého pojmového aparátu. A tím méně je možno tyto příčiny, tyto antagonistické protiklady natrvalo zhojit jenom jakýmsi obecným demokratismem, pouhou "demokratickou diskusí".

Jestliže tedy - dozajista právem - zavrhujeme reálnou praxi tzv. "komunistických" států, pak na straně druhé musíme stejně tak mít na paměti, že je to právě a jedině komunistické hnutí, které vůbec nastolilo otázku po systémových příčinách společenské nerovnosti. A že doposud není k dispozici nic, co by tuto marxisticko-komunistickou vizi alternativy ke kapitalismu dokázalo přesvědčivě nahradit.

problém je, že z pohledu (pravicového) antikomunisty jste komunista i vy.

Neboť máte levicové názory, dokonce marxistické - a tady klasický český pravicový antikomunista nerozlišuje. Pro něj diktatura, nesvoboda - a sociální rovnost a omezování bohatých JEDNO JSOU.

Proto v takové atmosféře nemůže levice nikdy uspět. A proto levice nesmí být antikomunistická ve smyslu chápání minulého režimu jako absolutní ho zla. Byl-li totiž absolutním zlem, pak vše, co hlásal, je zlé. A jestliže hlásal (marxistické) teze o odstranění vykořisťování, rovnosti, zespolečenštění atd., pak jsou tyto myšlenky zlé. Antikomunistovi je přitom úplně jedno, jestli minulý režim ony teze "jenom hlásal", nebo zda je i uskutečnil a jak, resp. jak deformovaně apod. Opakuji, pro klasického českého postkomunistického pravicového antikomunistu je tohle všechno totéž!

je otázka, jestli lze oddělit odstranění příčin společenské nerovnosti spatřovaných v jakémkoliv soukromém vlastnictví výrobních prostředků a reálnou praxi komunistických států. Obávám se, že ne.

Snaha o úplnou všenápravu světa tímto způsobem dopadá špatně. Znamená to, že nemá smysl o "nápravu věcí lidských" usilovat? Třeba si výraznější regulaci kapitalismu vynutí klimatické změny, jak v závěru svého článku naznačuje pan Pleva, protože půjde o přežití. Tržní vztahy a soukromý kapitál mají tendenci expandovat do všech oblastí života a bez ohledu na meze růstu a kapitalismus je řád, v němž tyto vztahy zdominovaly. Jejich zrušení z moci úřední a monopol státu na všechno ale nutně vede k nesvobodě a diktatuře.

myslím, že antikomunismus není v dnešní době důvodem, proč je levice (alespoň u nás) v krizi, vždyť ještě relativně nedávno sociální demokracie vyhrávala volby. Z různých příčin se politický střet u nás smrskl na soupeření autoritářského populismu a demokratické pravice, kde pro demokratickou levici není moc místa. Skutečně demokratická levice už z principu nemůže umožnit vládnout autokratům jako Babiš. Jenže pro většinu potenciálně levicových voličů je Babiš přijatelnější než Fiala a tato většina nechce levici tolerující SPOLU. A pak jsou tu plus mínus středoví voliči, kterým současná vláda tolik nevadí, jen by uvítali politiku více zajišťující sociální smír. Takových je možná 7-10 %. Ti by třeba demokratickou levici volili, museli by mít ale jistotu, že se tato levice nespustí s Babišem. Dokáže však vedle pravice prosadit svou agendu, především v oblasti daní? Možná by mohla zabránit nějakým zhůvěřilostem, to není málo, ale jen obhajovat status quo nestačí.

V každém případě díky za inspirativní otázky, pane Dospivo. Týkají se opravdu zcela zásadních problémů současné levice; ani si vůbec nejsem jistý, jestli nám bude možno vše probrat v rámci této diskuse.

Jako první bod musím ujasnit: v žádném případě jsem tu nehodlal nějak jednostranně obhajovat či propagovat komunismus, respektive marxismus. V prvé řadě jsem komentoval tu svého druhu triádu, kterou zde nastolil Ivan Štampach: "socialista - antikomunista - příslušník autentické levice".

Bylo nutno poukázat na to, že tento řetězec (či kruh) je vnitřně rozporuplný: být socialistou, to (alespoň podle dnešního pojetí) skutečně vylučuje být komunistou; ovšem být antikomunistou, to zase vylučuje, či přinejmenším zastírá pohled na systémové příčiny sociálních i jiných společenských deformací. Ale být příslušníkem autentické levice - to zase naopak předpokládá a vyžaduje hledět právě na tyto systémové příčiny, a důsledně žádat jejich odstranění. Opakuji tedy ještě jednou, ta triáda nastolená I. Štampachem je vnitřně rozporná, logicky neplatná.

--------------------------------

Co se Vaší otázky týče "jestli lze oddělit odstranění příčin společenské nerovnosti spatřovaných v jakémkoliv soukromém vlastnictví výrobních prostředků a reálnou praxi komunistických států" - to je opravdu "otázka do pranice"; ale něco takového jsem já zde nijak netvrdil.

To všechno implikuje obrovsky složitý komplex různých vztahů a témat; skoro bych řekl že jestli Vás tato záležitost opravdu zajímá více do hloubky, bylo by lépe se jí věnovat na mém vlastním fóru: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/

Přístup je volný, stačí zadat své jméno (případně i emailovou adresu, ale mělo by stačit jenom jméno).

Pro tuto chvíli tedy spíše jenom heslovitě:

- na rozdíl od vyznavačů radikální levice se nedomnívám, že by naprostá sociální/majetková rovnost byla přinejmenším v současné době reálně možná (a zřejmě ani ne žádoucí)

- na rozdíl od socialistů (sociálních demokratů) ovšem trvám na tom, že je zcela neperspektivní chtít jenom hojit symptomy nemoci, a nehledět vůbec na její systémové příčiny.

Ovšem - vzniká nám tu vzápětí paradoxní, napohled neřešitelná situace: naprostá rovnost není možná, a přesto se musíme pokoušet odstranit příčiny, které nerovnost generují.

Existuje z této slepé uličky východisko? - Naznačil jsem ho už v mém prvním komentáři: nejde o to snažit se (bez reálných nadějí na úspěch) odstranit, znivelizovat veškerou nerovnost; ale přijde na to, aby tyto přetrvávající nerovnosti neměly antagonistický, společensky destruktivní a lidsky dehonestující charakter.

V poněkud jiné rovině onen protimluv spočívá v samotném soukromém vlastnictví: jak Marx naprosto správně viděl, už samotný institut soukromého vlastnictví produkčních prostředků nevyhnutelně vede k systému kapitalismu - který opět stejně tak nevyhnutelně generuje společenský a sociální antagonismus. Jenže na straně druhé - paušální zrušení soukromého vlastnictví (a tím soukromého zájmu na efektivní produkci), jak ho zavedl komunismus, to skutečně vede k dramatickému rozkladu národní ekonomiky, a ve svých důsledcích k diktatuře.

Zdá se tedy, že jediná možná cesta spočívá v zachování soukromovlastnického principu na straně jedné - a v intenzifikaci snah přinejmenším o zmírnění oněch negativních důsledků na straně druhé.

Základním kamenem úrazu tu ovšem je, že - jak jsem vysvětlil minule - tradiční sociálně demokratické (či socialistické řešení) cestou dílčích reforem nikdy nemůže vést ke konečnému úspěchu; neboť kapitalismus sám tyto (antagonistické) nerovnosti a protiklady znovu a znovu generuje, a ještě zvětšuje.

Jestli by v tomto ohledu mohl něčím pohnout tlak v souvislosti s nutností provést zásadní ekologickou změnu? Snad do určité míry; ale v zásadě platí to samé co v předchozím bodě: ano, určité reformy je samozřejmě vždy možno provádět; ale to všechno neřeší zásadní systémový problém. To by muselo dojít k naprostému ekologickému kolapsu, aby lidstvo pochopilo že musí zcela zásadně změnit svůj způsob existence.

A navíc: leccos hovoří pro to že pro kapitalismus nebude žádný zásadní problém "přesedlat" ze špinavých energií na energie čisté. Aniž by se tím cokoli zásadního změnilo na jeho podstatě.

Celkem nedlouho před listopadem 1989 proběhla samizdatová anketa, resp. diskuse na téma "jste antikomunista, nebo nekomunista". Už tehdy, přes svou akutní nevolnost z režimu, jsem se přiklonil k tomu být (jen) nekomunistou. Jednak mě ovlivnily sympatičtěji formulované odpovědi diskutujících, kteří antikomunismus (spíše) kritizovali, předně jsem ovšem už tehdy nechtěl být determinován existencí konkrétního (úpadkového, cizí mocí drženého) režimu. Navíc jsem si uvědomoval, že můj názor na reformní pokus roku 1968 (a snad i na Jugoslávii) je na antikomunistu příliš příznivý.

Mám snad být antikomunistou dnes? Po "bitvě", již většinou viděli z rychlíku, se stalo mnoho Čechů generály, svět si hodně zjednodušili, většinou přepólovali. Já začal naopak cítit a chápat, že lidé v zásadní opozici ke kapitalismu, reálně velkou většinou komunisté, si kdysi své rozpoložení a argumenty, s dovolením, "z prstu nevycucali". Jejich neschopností ani kariérismem všechno vysvětlit rozhodně nešlo a nejde.

Přežívání strany, která se, nominálně, hlásí ke komunismu, nyní mimo parlament, pro mě není dost významným motivem k tomu, abych o sobě mínil, že jsem antikomunista. Ruskou agresi proti Ukrajině mám spíše za doklad, že na velké problémy světa stačí (i nyní) kapitalismus, má-li náležitě utvářenou nadstavbu. Současná zahraniční politika mě momentálně smiřuje s nynější vládou naší země, rozhodně si však nemyslím, řečeno se slavnou (Haďákovou) karikaturou, že "zprava dobrý, zleva tanky!" Pocity, jak jsme skvělí, jsou nyní v podstatě nutným odpadním produktem skutečnosti, že čelíme atace nebezpečné cizí reakční politiky, nacionalismu, rehabilitaci války a sázce na sjednocující dopad imperialistického podnikání.

Pociťuji a vnímám, jak kultivovaný, demokratický a právní kapitalismus evropského střihu s sebou stále nese náležitosti, které jsou neméně absurdní, nespravedlivé a neuspokojivé než ty, které byly vlastní režimu, jenž nastolili komunisté. Skutečný antikomunista je podle mne ten, kdo vidí (skoro) veškeré nebezpečí v návratu komunistického socialismu, ba tuší v každé reformě jdoucí (náhodou) spíše doleva jeho dráp. Tak je malý, shrbený, potěšený či zainteresovaný, že ostatní má už za horizontem.