Jsem socialista, a proto jsem antikomunista

Ivan Štampach

Autor tentokrát ve svém pravidelném sloupku reaguje na včera zveřejněný esej Martina Plevy. Proto jej vydáváme mimořádně již v neděli: „Jsem antikomunista, tedy protivník komunistického režimu a jeho ideologie.“

„Současná antikomunistická vlna je pochopitelným odporem vůči dvojjedinému systému Ruska, odporem proti analogiím Brežněvova a Putinova režimu.“ Foto AFP/TASS

V první polovině devadesátých let jsem se vídal s dámou, které tehdy bylo přes osmdesát. Byla to zbožná katolička, chodila denně na mši k dominikánům poblíž svého domova u pražské Městské knihovny. A byla nadšená sociální demokratka. Vyprávěla mi, že po 27. červnu 1948 ji jeden soudruh ze stranické buňky, kterého potkala, vyčítal, že po sloučení s KSČ přestala chodit na schůze. Prý na něj na ulici hlasitě zavolala: Socialismus vždycky, komunismus nikdy!

Jsem jako ona socialista. Nepotřebuji však dnes k tomu sociální nauku katolické církve, jejíž součástí je také encyklika papeže Jana Pavla II. Laborem exercens, která podrobně probírá konflikt práce a kapitálu, odůvodňuje primát práce, deklaruje, že kapitál má sloužit práci. A že řešením sporu může být zespolečenštění výrobních prostředků nebo podíl pracujících na rozhodování o plodech vlastní práce. Jsem však rád, že i tento sektor společenské scény směřuje k sociální spravedlnosti.

Jako socialista, domnívám se, že autenticky levicový, bych jistě mohl podporovat vývoj společnosti (latinsky „societas“) ve společenství („communio“). Přesto však nemohu napomáhat komunismu. Po skoro celý dospělý věk jsem dělal vše, abych ho ani pasivně nepodporoval.

Nepodílel jsem se na volebních fraškách, kdy si občané mohli vybírat mezi jednou a tou samou variantou složení sněmoven Federálního shromáždění a národních výborů. Odmítl jsem pozvání do komunistické strany a nevstupoval jsem do organizací, které byly jejími satelity.

Nepodporuji program, který mimo jiné říká: „Spekulativní kapitál záměrně způsobil (nejen) tuto krizi, ale i všechny předchozí. Jedná jako lichvář na globální úrovni. Jeho cílem je zmocnit se nejen našich majetků, ale i našeho politického systému, a zotročit nás. Buďto tedy budeme my kontrolovat spekulativní kapitál, nebo on nás. Jiná možnost vzájemné existence není.“ Nepodporuji ho, protože je to program pravicových extremistů. Program Dělnické strany sociální spravedlnosti. I když jsem také pro kontrolu spekulativního kapitálu, jsem a zůstávám antifašistou.

Mussoliniho fašistický režim zavedl v Itálii roku 1927 pracovní zákon, Carta del lavoro, jehož článek 4 říká: „Kolektivní pracovní smlouva je konkrétním výrazem solidarity různých účastníků produkce prostřednictvím smíření protichůdných zájmů zaměstnavatelů a dělníků a jejich podřízením vyšším zájmům výroby.“ Oceňuji myšlenku kolektivní smlouvy a tripartity, která se tam projevuje, vím, že něco z tohoto zákona platilo dál i po porážce fašismu, ale jsem a zůstávám antifašistou.

Oceňuji dobrou vůli Martina Plevy, který v eseji Vykročíme z postkomunismu? doporučuje seriózní rozpravu s komunismem a o něm. I já vím o tom, že společnost ovládaná státostranou nebyla černobílá, stihl jsem celou tu éru osobně zažít, i když na samém začátku ve věku, kdy jsem běhu věcí ještě nerozuměl.

Režim směřoval k totálnímu ovládnutí smýšlení a jednání lidí, ale nedařilo se mu to. Za dveřmi bytů, na jevištích, ve vydavatelstvích, v ateliérech se dělo mnoho inspirativního.

Jsem antikomunista, tedy protivník komunistického režimu a jeho ideologie, protože i z hlediska marxistické analýzy výrobních vztahů šlo spíše o státně-monopolní kapitalismus. Pracující nebyli pány svého díla a svého života. Systém se označoval jako diktatura proletariátu.

Šlo však o diktaturu ne koho, ale komu. Diktováno bylo všem, i proletariátu. A diktoval sekretariát. Prostě vedení komunistické strany a její aparát. Ty nahrazovaly normální chod parlamentu (vzhledem k umístění jeho tehdejšího sídla, se říkalo, že je to něco mezi divadlem a muzeem), vlády a soudů.

Vzedmutí antikomunistické emoce v posledních měsících se jeví jako nemístné. Vždyť agresorem na Ukrajině je putinovská diktatura, která realizuje koncepci ideologa eurasijského hnutí, autora takzvané čtvrté cesty Alexandra Dugina. Slavoj Žižek ho označuje za Putinova dvorního filosofa. Je to režim imperiální, autoritativní, konzervativní a klerikální. Režim s vizí říše od Cabo da Roca po Beringovu úžinu. Proč tedy zrovna teď, kdy páchá válečné zločiny na Ukrajině, řešit komunismus?

Jenže ruský komunismus si z bohatství pozoruhodných, i když někdy protichůdných Marxových podnětů vybral to, co zdaleka nevedlo k osvobození pracujících od vykořisťování. Nakonec Stalinovi byla od roku 1941 dobrá i pravoslavná církev, měla-li ho podpořit v takzvané Velké vlastenecké válce, v konfliktu s dřívějším spojencem a přítelem. V této válce Sovětský svaz osvobodil Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Československo, Moldavsko o celé nebo části jejich území.

V současném ruském režimu vládnou lidé, kteří byli vlivní v minulém. Věrchuška sovětského režimu už je na odpočinku nebo na druhém břehu. Důležité je, že zůstává celkový styl.

Oba režimy jsou imperiální. Oba jsou nacionálně konzervativní, i když ten současný to nekryje frázemi o proletářském internacionalismu. Oba jsou autoritativní, ten současný ostřeji diktátorský než sovětský režim ve svých posledních letech v éře „glasnosti“ a „perestrojky“, i když oba režimy měly, respektive mají v ústavách deklarované svobody občanů. Současná antikomunistická vlna je pochopitelným odporem vůči dvojjedinému systému Ruska, odporem proti analogiím Brežněvova a Putinova režimu.

Jistě nemusíme myslet ve stereotypech. Můžeme pečlivě pozorovat vše, co je dostupné k politice, ekonomice a kultuře minulého režimu v Rusku a u nás. Asi musíme s politováním počítat s tím, že na straně komunistické ideologie i na straně opačné jsou lidé s jednoduchým černobílým myšlením. Jistě leckdy převládne na obou stranách vášeň nad kulturou a racionalitou. Můžeme se pokoušet takový styl žurnalistiky nebo debat na sociálních sítích tlumit.

Stejně jako zjednodušená antikomunistická schémata je projevem nebezpečné pohodlnosti myšlení to, když konstruujeme jakousi platónskou ideu antikomunisty, ve které se empirický kritik komunistického režimu nepoznává. Netvrdí obvykle, ani jinými slovy, že by komunismus byl jakousi metafyzickou inkarnací absolutního Zla ve sváru s absolutním Dobrem. Byl to prostě režim, který zneužil touhu neprivilegovaných vrstev po spravedlnosti a diktátorsky ovládl společnost — a to se snažíme my antikomunisté připomínat.

Měli bychom pěstovat intelektuální reflexi minulosti, ale nemuseli bychom si dělat iluze o možné objektivitě historické práce. Minulé události jsou tvořeny subjekty. Subjekty je zaznamenaly. Subjekty stopy minulosti, například archivní materiály vybírají a pracují s nimi. Některé do úvahy zahrnou, jiné odloží jako nepodstatné.

Subjektivní historická práce začíná tam, kde končí objektivní historické prameny, pokud jsme ovšem ochotni kronikám, protokolům, úředním listinám, korespondenci a záznamům vzpomínek připsat objektivitu. Každá informace o minulosti je interpretací událostí, které se propadly do nenávratné minulosti a nejsou nám dostupné bezprostředně. Interpretujeme ji podle vlastní vůle v publicistice, filmové tvorbě, beletrii, filosofii a různých humanitních oborech.

Soudržná společnost by snad demokracii, jakožto — podle připomínaného Masarykova výroku — diskusi vlastně ani nepotřebovala. Společnost, v níž jsou ve sporu přirozené zájmy společenských vrstev, etnik, regionů, generací, v níž jsou zastoupena rozdílná náboženství a nenáboženské postoje, je přirozeně rozdělená a potřebuje si ujasňovat další směr cesty na principu rozhodnutí většiny s respektem k mínění menšiny. Diskuse, v níž spolu nesouhlasíme, je teprve doopravdy svobodnou diskusí, i když se nám její průběh nelíbí a cítíme se okřikováni.

Někdy je otálení s jasným stanoviskem s odkazy na složitost situace nebezpečnou resignací. Nebojme se hodnotit a stát za svým hodnocením. Martinu Plevovi děkuji za většinu toho, co v rozsáhlém článku zde na Deníku Referendum napsal. Jen ho prosím, aby netepal jednostrannost některých diskutujících s jejich absolutními esencemi s jinou, nechtěnou, ale podobnou jednostranností.

advertisment
advertisment
Diskuse
JP
May 22, 2022 v 14.44
K vyjasnění pojmu "komunismus"

Je to vlastně příjemné, když člověk může opisovat sám od sebe. Šetří to čas; a především - s přibývajícími léty stále ubývající - energii. A tak jestliže jsem včera můj komentář k článku M. Plevy mohl uvést konstatováním, že by se spontánně chtělo s ním vyslovit naprostý souhlas, kdyby zde jenom nebylo několik určitých rušivých momentů, pak prakticky to samé mohu napsat i úvodem mého komentáře k replice I. Štampacha na onen výchozí text.

Ano, prakticky se vším co zde k věci napsal a poznamenal Ivan Štampach je možno vyslovit víceméně bezvýhradný souhlas; vše je čistě vyargumentováno a odpovědně a diferencovaně pojato. Nicméně...

Nicméně by se přece jenom žádalo, aby určité užité pojmy byly (ještě) o něco precizněji definovány. Jedná se o pojmy tohoto druhu: komunismus, marxismus, socialista, autenticky levicový, zespolečenštění výrobních prostředků, podíl pracujících na rozhodování o plodech vlastní práce, směřování k sociální spravedlnosti.

Počněme termínem "komunismus". Ivan Štampach dostatečně zřetelně ukazuje, že tímto slovem má na mysli výhradně onen "ancien régime", který se jako takový (tedy jakožto "komunismus") sám označoval. V tomto smyslu je tedy vše v pořádku; nicméně každý (autentický) marxista (a vlastně to pak konstatuje i Ivan Štampach sám) by namítl, že tento režim byl naopak vším jiným, jenom ne skutečným komunismem. A že nazývat ho takto je za prvé naprostým zmatením pojmů; a za druhé je to vlastně podřízení se - chronicky lživé - propagandě tohoto podivného režimu.

Proč je naprosto precizní určení pojmu "komunismus" natolik zásadně důležité, si vysvětlíme dále. Teď ale napřed ještě několik slov k pojmu "marxismus". Jak Ivan Štampach uvádí, tento byl v mnohém "inspirativní", ale byl oním režimem zneužit. To je dozajista pravda, obojí; nicméně i tady by se žádalo konkrétnějšího určení. Totiž toho, co marxismus vlastně vůbec chtěl, a co v něm bylo následně deformováno.

Což souvisí s dalším pojmem: zespolečenštění výrobních prostředků. Bude to asi dost překvapivé tvrzení, ale - Marxovi se o nějaké "zespolečenštění výrobních prostředků" vlastně vůbec nejednalo! Totiž - ne že by tento dějinně přelomový akt nechtěl provést; ale z jeho hlediska to byl pouze nástroj, pouze vnější stránka věci. Samotnou podstatou měla být - pravá a bytostná - pospolitost, jednota všech lidí, všech lidských bytostí.

Ivan Štampach v závěru svého článku nastoluje tézi, že takováto "plná názorová jednota" (jak zněla jedna z nejstupidnějších, ale zároveň nejlživějších formulí minulého režimu) - že ta by se vlastně nacházela v protikladu se samým principem demokracie. Neboť "demokracie je diskuse"; ale kde nejsou žádné - přirozeně vzniklé - rozdílné zájmy, tam vůbec není o čem diskutovat.

A tady se už začínáme dostávat k samotnému jádru věci. Ivan Štampach tedy operuje s fakticitou "přirozeně rozdílných" zájmů. Jenže: tuto PŘIROZENOU stránku konfliktnosti mezilidských vztahů Marx a Engels nikdy nepopírali! Naopak, oni výslovně napsali, že i v komunismu se lidé budou muset znovu a znovu vypořádávat s mnohými problémy, a dokonce i protiklady(!). Ten naprosto klíčový rozdíl ale má spočívat v tom, že v komunistické společnosti se už nebude jednat o protiklady ANTAGONISTICKÉ; tedy o protiklady takového charakteru, kdy prospěch jedné části společnosti (jedné "třídy") se nachází v přímém rozporu a protikladu s vitálními zájmy druhé části společnosti! Jinak řečeno: takto niterně rozpolcená společnost spolu nikdy nemůže vést prostě a jednoduše "demokratickou diskusi" - nýbrž jenom a pouze vzájemný konkurenční boj!

Pochopit, uvědomit si tento zásadní rozdíl je skutečně naprosto rozhodující pro všechny úvahy o tom, co je komunismus, co je socialismus a jaký je jejich vzájemný vztah. Ivan Štampach tak dozajista neučinil záměrně; nicméně přesně tímto způsobem se zcela klasicky Marxovy hloubkové analýzy systému kapitalismu rozpouštějí v jakémsi nediferencovaném, univerzálním ("buržoazním") demokratismu.

Ivan Štampach o sobě deklaruje, že je socialista; a to dokonce "autenticky levicový". Ovšem - tady je opět nutno velmi pozorně prozkoumat, co vlastně znamená tento predikát "autentický". Podle toho srozumění, jak tento predikát jsem zvyklý užívat já, "autentická levice" se nikdy nemůže natrvalo smířit se systémem kapitalismu. Právě proto že tento nevyhnutelně plodí onen společenský antagonismus; tuto rozpolcenost společnosti na vzájemně konkurující zájmy a skupiny.

Socialismus, socialista - to je ale naopak odhlédání od těchto systémových znaků kapitalismu; je to víra, že je společnost v dostatečné míře humanizovat, aniž by se odstranily systémové příčiny její dehumanizace.

To souvisí s dalším zmíněným pojmem: "směřování k sociální spravedlnosti". Ano, i současná (buržoazně demokratická) společnost se do určité míry snaží o vyrovnávání sociálních protikladů; nicméně na straně druhé je to právě tento systém kapitalismu, který tyto sociální protiklady znovu a znovu plodí, a dokonce je neustále zvětšuje!

Abychom tyto výklady pojmů neprodlužovali donekonečna, budiž závěrem ještě jednou se vším důrazem řečeno, v čem je jádro věci: totiž v tom, že přese všechno je to doposud stále jenom a pouze marxisticko-komunistická idea a teorie, která důsledně cílí k odstranění samotných PŘÍČIN společenských nerovností (jakož i dalších deformací v rámci buržoazní společnosti). Hnutí socialistické k odstranění těchto systémových příčin v žádném případě nesměřuje; a ani ho vůbec nezahrnuje do svého pojmového aparátu. A tím méně je možno tyto příčiny, tyto antagonistické protiklady natrvalo zhojit jenom jakýmsi obecným demokratismem, pouhou "demokratickou diskusí".

Jestliže tedy - dozajista právem - zavrhujeme reálnou praxi tzv. "komunistických" států, pak na straně druhé musíme stejně tak mít na paměti, že je to právě a jedině komunistické hnutí, které vůbec nastolilo otázku po systémových příčinách společenské nerovnosti. A že doposud není k dispozici nic, co by tuto marxisticko-komunistickou vizi alternativy ke kapitalismu dokázalo přesvědčivě nahradit.

MP
May 22, 2022 v 15.59
Pane Štampachu,

problém je, že z pohledu (pravicového) antikomunisty jste komunista i vy.

Neboť máte levicové názory, dokonce marxistické - a tady klasický český pravicový antikomunista nerozlišuje. Pro něj diktatura, nesvoboda - a sociální rovnost a omezování bohatých JEDNO JSOU.

Proto v takové atmosféře nemůže levice nikdy uspět. A proto levice nesmí být antikomunistická ve smyslu chápání minulého režimu jako absolutní ho zla. Byl-li totiž absolutním zlem, pak vše, co hlásal, je zlé. A jestliže hlásal (marxistické) teze o odstranění vykořisťování, rovnosti, zespolečenštění atd., pak jsou tyto myšlenky zlé. Antikomunistovi je přitom úplně jedno, jestli minulý režim ony teze "jenom hlásal", nebo zda je i uskutečnil a jak, resp. jak deformovaně apod. Opakuji, pro klasického českého postkomunistického pravicového antikomunistu je tohle všechno totéž!

JD
May 24, 2022 v 0.8
Pane Poláčku,

je otázka, jestli lze oddělit odstranění příčin společenské nerovnosti spatřovaných v jakémkoliv soukromém vlastnictví výrobních prostředků a reálnou praxi komunistických států. Obávám se, že ne.

Snaha o úplnou všenápravu světa tímto způsobem dopadá špatně. Znamená to, že nemá smysl o "nápravu věcí lidských" usilovat? Třeba si výraznější regulaci kapitalismu vynutí klimatické změny, jak v závěru svého článku naznačuje pan Pleva, protože půjde o přežití. Tržní vztahy a soukromý kapitál mají tendenci expandovat do všech oblastí života a bez ohledu na meze růstu a kapitalismus je řád, v němž tyto vztahy zdominovaly. Jejich zrušení z moci úřední a monopol státu na všechno ale nutně vede k nesvobodě a diktatuře.

JD
May 24, 2022 v 0.36
Pane Plevo,

myslím, že antikomunismus není v dnešní době důvodem, proč je levice (alespoň u nás) v krizi, vždyť ještě relativně nedávno sociální demokracie vyhrávala volby. Z různých příčin se politický střet u nás smrskl na soupeření autoritářského populismu a demokratické pravice, kde pro demokratickou levici není moc místa. Skutečně demokratická levice už z principu nemůže umožnit vládnout autokratům jako Babiš. Jenže pro většinu potenciálně levicových voličů je Babiš přijatelnější než Fiala a tato většina nechce levici tolerující SPOLU. A pak jsou tu plus mínus středoví voliči, kterým současná vláda tolik nevadí, jen by uvítali politiku více zajišťující sociální smír. Takových je možná 7-10 %. Ti by třeba demokratickou levici volili, museli by mít ale jistotu, že se tato levice nespustí s Babišem. Dokáže však vedle pravice prosadit svou agendu, především v oblasti daní? Možná by mohla zabránit nějakým zhůvěřilostem, to není málo, ale jen obhajovat status quo nestačí.

JP
May 24, 2022 v 11.36
Socialismus, komunismus a autentická levice

V každém případě díky za inspirativní otázky, pane Dospivo. Týkají se opravdu zcela zásadních problémů současné levice; ani si vůbec nejsem jistý, jestli nám bude možno vše probrat v rámci této diskuse.

Jako první bod musím ujasnit: v žádném případě jsem tu nehodlal nějak jednostranně obhajovat či propagovat komunismus, respektive marxismus. V prvé řadě jsem komentoval tu svého druhu triádu, kterou zde nastolil Ivan Štampach: "socialista - antikomunista - příslušník autentické levice".

Bylo nutno poukázat na to, že tento řetězec (či kruh) je vnitřně rozporuplný: být socialistou, to (alespoň podle dnešního pojetí) skutečně vylučuje být komunistou; ovšem být antikomunistou, to zase vylučuje, či přinejmenším zastírá pohled na systémové příčiny sociálních i jiných společenských deformací. Ale být příslušníkem autentické levice - to zase naopak předpokládá a vyžaduje hledět právě na tyto systémové příčiny, a důsledně žádat jejich odstranění. Opakuji tedy ještě jednou, ta triáda nastolená I. Štampachem je vnitřně rozporná, logicky neplatná.

--------------------------------

Co se Vaší otázky týče "jestli lze oddělit odstranění příčin společenské nerovnosti spatřovaných v jakémkoliv soukromém vlastnictví výrobních prostředků a reálnou praxi komunistických států" - to je opravdu "otázka do pranice"; ale něco takového jsem já zde nijak netvrdil.

To všechno implikuje obrovsky složitý komplex různých vztahů a témat; skoro bych řekl že jestli Vás tato záležitost opravdu zajímá více do hloubky, bylo by lépe se jí věnovat na mém vlastním fóru: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/

Přístup je volný, stačí zadat své jméno (případně i emailovou adresu, ale mělo by stačit jenom jméno).

Pro tuto chvíli tedy spíše jenom heslovitě:

- na rozdíl od vyznavačů radikální levice se nedomnívám, že by naprostá sociální/majetková rovnost byla přinejmenším v současné době reálně možná (a zřejmě ani ne žádoucí)

- na rozdíl od socialistů (sociálních demokratů) ovšem trvám na tom, že je zcela neperspektivní chtít jenom hojit symptomy nemoci, a nehledět vůbec na její systémové příčiny.

Ovšem - vzniká nám tu vzápětí paradoxní, napohled neřešitelná situace: naprostá rovnost není možná, a přesto se musíme pokoušet odstranit příčiny, které nerovnost generují.

Existuje z této slepé uličky východisko? - Naznačil jsem ho už v mém prvním komentáři: nejde o to snažit se (bez reálných nadějí na úspěch) odstranit, znivelizovat veškerou nerovnost; ale přijde na to, aby tyto přetrvávající nerovnosti neměly antagonistický, společensky destruktivní a lidsky dehonestující charakter.

V poněkud jiné rovině onen protimluv spočívá v samotném soukromém vlastnictví: jak Marx naprosto správně viděl, už samotný institut soukromého vlastnictví produkčních prostředků nevyhnutelně vede k systému kapitalismu - který opět stejně tak nevyhnutelně generuje společenský a sociální antagonismus. Jenže na straně druhé - paušální zrušení soukromého vlastnictví (a tím soukromého zájmu na efektivní produkci), jak ho zavedl komunismus, to skutečně vede k dramatickému rozkladu národní ekonomiky, a ve svých důsledcích k diktatuře.

Zdá se tedy, že jediná možná cesta spočívá v zachování soukromovlastnického principu na straně jedné - a v intenzifikaci snah přinejmenším o zmírnění oněch negativních důsledků na straně druhé.

Základním kamenem úrazu tu ovšem je, že - jak jsem vysvětlil minule - tradiční sociálně demokratické (či socialistické řešení) cestou dílčích reforem nikdy nemůže vést ke konečnému úspěchu; neboť kapitalismus sám tyto (antagonistické) nerovnosti a protiklady znovu a znovu generuje, a ještě zvětšuje.

Jestli by v tomto ohledu mohl něčím pohnout tlak v souvislosti s nutností provést zásadní ekologickou změnu? Snad do určité míry; ale v zásadě platí to samé co v předchozím bodě: ano, určité reformy je samozřejmě vždy možno provádět; ale to všechno neřeší zásadní systémový problém. To by muselo dojít k naprostému ekologickému kolapsu, aby lidstvo pochopilo že musí zcela zásadně změnit svůj způsob existence.

A navíc: leccos hovoří pro to že pro kapitalismus nebude žádný zásadní problém "přesedlat" ze špinavých energií na energie čisté. Aniž by se tím cokoli zásadního změnilo na jeho podstatě.

IH
May 25, 2022 v 12.52

Celkem nedlouho před listopadem 1989 proběhla samizdatová anketa, resp. diskuse na téma "jste antikomunista, nebo nekomunista". Už tehdy, přes svou akutní nevolnost z režimu, jsem se přiklonil k tomu být (jen) nekomunistou. Jednak mě ovlivnily sympatičtěji formulované odpovědi diskutujících, kteří antikomunismus (spíše) kritizovali, předně jsem ovšem už tehdy nechtěl být determinován existencí konkrétního (úpadkového, cizí mocí drženého) režimu. Navíc jsem si uvědomoval, že můj názor na reformní pokus roku 1968 (a snad i na Jugoslávii) je na antikomunistu příliš příznivý.

Mám snad být antikomunistou dnes? Po "bitvě", již většinou viděli z rychlíku, se stalo mnoho Čechů generály, svět si hodně zjednodušili, většinou přepólovali. Já začal naopak cítit a chápat, že lidé v zásadní opozici ke kapitalismu, reálně velkou většinou komunisté, si kdysi své rozpoložení a argumenty, s dovolením, "z prstu nevycucali". Jejich neschopností ani kariérismem všechno vysvětlit rozhodně nešlo a nejde.

Přežívání strany, která se, nominálně, hlásí ke komunismu, nyní mimo parlament, pro mě není dost významným motivem k tomu, abych o sobě mínil, že jsem antikomunista. Ruskou agresi proti Ukrajině mám spíše za doklad, že na velké problémy světa stačí (i nyní) kapitalismus, má-li náležitě utvářenou nadstavbu. Současná zahraniční politika mě momentálně smiřuje s nynější vládou naší země, rozhodně si však nemyslím, řečeno se slavnou (Haďákovou) karikaturou, že "zprava dobrý, zleva tanky!" Pocity, jak jsme skvělí, jsou nyní v podstatě nutným odpadním produktem skutečnosti, že čelíme atace nebezpečné cizí reakční politiky, nacionalismu, rehabilitaci války a sázce na sjednocující dopad imperialistického podnikání.

Pociťuji a vnímám, jak kultivovaný, demokratický a právní kapitalismus evropského střihu s sebou stále nese náležitosti, které jsou neméně absurdní, nespravedlivé a neuspokojivé než ty, které byly vlastní režimu, jenž nastolili komunisté. Skutečný antikomunista je podle mne ten, kdo vidí (skoro) veškeré nebezpečí v návratu komunistického socialismu, ba tuší v každé reformě jdoucí (náhodou) spíše doleva jeho dráp. Tak je malý, shrbený, potěšený či zainteresovaný, že ostatní má už za horizontem.

JP
May 26, 2022 v 12.39
Antikomunismus a otázka inteligence

"svět si hodně zjednodušili" - ano, pane Horáku, právě v tomhle bude celé jádro věci. Kdo se chce vyžívat v házení kamenů na komunismus, ten má ovšem snadnou práci, dějinná realita komunistických států mu k tomu poskytuje nespočetné množství munice. Ale přes to všechno je takto jednostranně, fundamentalisticky pojatý antikomunismus vždy projevem redukcionistického myšlení, které si celou složitost tohoto světa zjednoduší do jedné jediné dimenze, jedné jediné linie: "komunismus nebo svoboda". Jako by se celý nekonečně komplexní lidský svět nechal vměstnat do tohoto jednoho jediného hesla!

Před několika lety jsem kdesi v internetu narazil na - zřejmě dost emocionální - výrok jedné populární české herečky (Aňa Geislerová), která vyzývala své oponenty, aby jí vysvětlili v čem má vlastně záležet ideový postoj "primitivního antikomunismu" (který jí oni zřejmě vytýkali). Podle jejího nejhlubšího přesvědčení je antikomunistický postoj naprosto legitimní a přirozený; takže je naprosto nesmyslné nějak ho propojovat s atributem "primitivní".

Tak za prvé: "primitivní" (ve smyslu: bezmyšlenkovité) může být prakticky jakékoli lidské jednání, jakýkoli názor, jakýkoli postoj. Když vezmeme extrémní případ, pak takto bezmyšlenkovitým může být třeba i antifašismus. Především tehdy když se změní v pouhou nadávku (jako právě v současné době, když se Rusové snaží svou agresi vůči Ukrajině legitimizovat tvrzením údajného "fašismu" Ukrajinců); ale i v subtilnější rovině, když se zaujme postoj paušálního odsouzení fašismu, ale přitom se zcela odhlédne od jeho reálných kořenů, od zcela konkrétních historických, společenských a systémových příčin. (Dokonce i sama Hannah Arendtová, ačkoli jejím neobyčejně důkladně promyšleným analýzám fašismu respektive totality v žádném případě nelze vytýkat nedostatek intelektuální náročnosti, i ona se nakonec - jednostranným důrazem na subjektivní stránku odpovědnosti - dopustila určitého zjednodušení, které ve svých důsledcích znemožňuje vidět reálnou spoluvinu kapitalistického ekonomicko-společenského zřízení na vzestupu fašismu.)

Jak je tedy vidět, určitých zjednodušení je možno se dopustit kdykoli a kdekoli; a prakticky celý zápas o kvalitu lidského ducha není ničím jiným, nežli bojem proti zjednodušováním všeho druhu.

Aně Geislerové by bylo možno dát tu odpověď, že "primitivním" na antikomunismu je už právě ten postoj: "mně je přece všechno naprosto jasné! Já vím jednou provždy, že komunismus je dílo ďáblovo, a víc se necítím být povinen/povinna se jakkoli zdržovat nějakým složitým přemýšlením o jeho podstatě, o jeho historických a společenských příčinách!"

Už jenom toto samotné "MNĚ je přece jednou provždy všechno naprosto jasné!" je naprosto neklamným projevem primitivismu. Není nic, naprosto nic na tomto světě, co by mohlo být pouze jednoduše negativní, co by nemělo i svou druhou stránku; nakonec i sám ďábel byl původně andělem.

Jestliže Aňa Geislerová ohnivě káže antikomunismus, a nepřipouští o něm žádné pochybnosti, pak to znamená, že - ať vědomě či nevědomě - glorifikuje jeho protiklad, tedy svět kapitalismu. To znamená že obhajuje, že glorifikuje společenské uspořádání, které je založeno na primitivním(!) ryze konzumentském způsobu života; které je založeno na rozdělení, rozpolcení společnosti na majetné a nemajetné; které přinejmenším zčásti neustále produkuje sociální nespravedlnost (kdo by chtěl ještě dnes vážně tvrdit, že dnešní megamiliardáři si své nesmírné majetky "vydělali" výhradně svou vlastní prací?!...).

"Primitivní antikomunismus" je tedy právě tento postoj, který zůstane stát jenom a pouze u totalitní stránky výkonu moci těch států, které se ve své existenci odvolávaly na komunistickou ideologii, a přitom se necítí povinen myslet nikam dále.

Primitivismus, lidská bezmyšlenkovitost má tisíce tváří; a velice často (či vlastně téměř vždy) se skrývá za prohlášení, že "tohle je přece každému - rozumnému, poctivému - člověku jasné"; takže prý není dánažádná povinnost o tom nějak hlouběji uvažovat.

Tolik tedy k otázce vztahu antikomunismu a primitivismu. Aby nedošlo k omylu: samozřejmě že je naprosto legitimní být "antikomunistou" ohledně reálné mocenské, totalitní praxe tzv. "komunistických" států. Ale vždy je nutno - a to v nejvlastnějším zájmu - dávat velký pozor na to, aby tento sám o sobě oprávněný postoj kritiky nesklouzl do oné primitivní polohy "mně je přece všechno naprosto jasné, a nikdo po mně nemůže žádat abych o věci přemýšlel dále do hloubky".

PK
May 26, 2022 v 13.16
Typické

"Už jenom toto samotné "MNĚ je přece jednou provždy všechno naprosto jasné!" je naprosto neklamným projevem primitivismu. "

... míní náš pan Poláček.

Přičemž to "MNĚ je přece jednou provždy všechno naprosto jasné!" vzniklo o odstavec dříve v jeho hlavě - aby to přisoudil Anně Geislerové.

Skutečně - toto je "naprosto neklamným projevem primitivismu. " - s tím nelze než souhlasit.