Až tuhle válku vyhrajeme, sejdeme se na koncertě! Ruští rockeři proti válce

Filip Outrata

Úsloví, že ve válce mlčí múzy, není pravdivé. Múzy nemlčí, jen je ve válečné vřavě nebývá slyšet. Hlasy ruských hudebníků i dalších občanů odsuzující válku jsou hlasy pro naději, že nenávist válkou rozpoutaná nebude mít poslední slovo.

Jedním z řady hudebníků, kteří od počátku invaze opustili Rusko a systematicky vystupuje proti agresi, je písničkář Sergej Chavro. Foto FB Parks, Squares and Alleys

Ruští hudebníci stejně jako umělci obecně jsou v postoji k invazi putinovského režimu na Ukrajinu názorově rozdělení. Část z nich ji okamžitě odsoudila, jiní se drží stranou nebo přímo podporují současný režim. Při rozhodování jde pochopitelně i o udržení kariéry, možnost dál hrát pro ruské publikum, zvláště v situaci, kdy se pro Rusy budou zřejmě omezovat příležitosti k vystupování v zahraničí.

V následujícím textu, který je volným pokračováním článku o propagandistickém hudebním programu pravidelné oslavy anexe Krymu na moskevských Lužnikách, se dostane na ty ruské hudebníky, zejména rockery starší generace, kteří se proti válce vyslovili. Zajímavé by jistě bylo soustředit se také na hudebníky klasické a sledovat třeba spor o to, zda mají být ruští a běloruští interpreti jen kvůli své národnosti bojkotováni a vylučováni z mezinárodních soutěží.

Záměrem je přispět alespoň malým dílkem k povzbuzení naděje, že válečné hrůzy a propagandistické lži je možné nakonec porazit, pokud si aspoň část lidí, jakkoli se zdá menšinová a bezvýznamná, zachová lidskost a svědomí.

Nemůžu pro vás hrát, když na Ukrajinu padají bomby

Ruský raper Oxxxymiron uspořádal v březnu v Istanbulu a Londýně dva protiválečné koncerty pod názvem Rusové proti válce, jejichž výtěžek šel na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Důvod volby Istanbulu je jasný — ve městě žije početná ruská komunita a město na Bosporu je jedním z hlavních cílů či přestupních zastávek těch Rusů, kteří po vypuknutí války opouštějí zemi. Londýn je pak Oxxxymironovým nynějším domovem. Celkem se na obou koncertech vybralo 80 000 dolarů.

Ruský raper Oxxxymiron uspořádal v březnu v Istanbulu a Londýně dva protiválečné koncerty pod názvem Rusové proti válce. Foto Facebook Oxxxymiron

Oxxxymiron (vlastním jménem Miron Janovič Fjodorov) po ruské invazi zrušil šest vyprodaných vystoupení v Moskvě a Petrohradě s jasným vzkazem: „Nemůžu vás bavit na koncertech, když na Ukrajinu padají ruské střely.“

Podle rapera se proti invazi na Ukrajinu vyjadřují nebo ji odsuzují desítky milionů Rusů. A i ti, kteří „speciální operaci“ podporují, jsou podle něj de facto proti válce, protože věří, že jde jen o to zničit vojenská zařízení nepřítele, připravená na útočnou válku proti ruskému obyvatelstvu. „Nejsou to krvežízniví lidé, jen se až moc dívají na televizi.“

Další známý ruský raper Morgenshtern — Rusko opustil už v loňském roce — nahrál spolu s ukrajinským producentem Vladislavem Palaginem, se kterým často spolupracuje, klip, v němž zazní i hlas Palaginovy matky, sedící ve sklepě rozbombardovaného domu. „On je Ukrajinec, já jsem Rus. Společně děláme hudbu. Chceme mír. Chceme přátelství“, deklamuje raper známý jinak především písněmi o zločinu, násilí a drogách.

Ti ruští zpěváci, kteří „specoperaci“ podpořili, mimochodem řeší trochu jiné starosti. Oleg Gazmanov, pevný stoupenec a přední hudební tvář kremelského režimu, který mimo jiné vystoupil na letošním pravidelném propagandistickém koncertě k oslavě anexe Krymu v moskevských Lužnikách, je spolu s dalšími hvězdami, jako je zpěvačka Pelageja, v Rusku terčem kritiky za to, že za účast na koncertech na podporu ruských vojáků požaduje vysoký honorář.

V březnu nicméně proskočila médii zpráva, že se Gazmanov pokusil získat izraelské občanství, ovšem neúspěšně. Zpěvák, na něhož je na Ukrajině za podporu ruské invaze dokonce vydán zatykač, zprávu později dementoval s tím, že je na své dače, věnuje se skládání hudby a nikam emigrovat neplánuje.

Rusko v každém případě již opustila řada hudebníků různých žánrů. Rapeři Morgenshtern a Face, zpěvačka Zemfira, hvězdná pěvkyně Alla Pugačovová. Písničkář Sergej Chavro vystupující pod uměleckým jménem „Parky, náměstí a aleje“ nazval na Twitteru „speciální operaci“ genocidou a odešel i s rodinou do Gruzie.

Ikony sovětského rocku proti válce

Frontman skupiny DDT Jurij Ševčuk je z ruských rockových ikon tím asi nejangažovanějším, vysloužil si přirovnání ke zpěvákovi slavných irských U2 Bono Voxovi. Je to také veterán protiválečného hnutí v Rusku, za první války v Čečensku v roce 1995 koncertoval pro ruské i čečenské vojáky, účastnil se ale i jiných veřejných protestů, jako v roce 2010 proti plánovanému kácení Chimkinského lesa kvůli stavbě dálnice z Moskvy do Petrohradu.

Kde stojím? Co udělám? Jak se postavím k válce? Foto FB DDT - Yuri Shevchuk

Ševčuk protestoval proti nynější válce ještě předtím, než invaze začala, na koncertu 18. února 2022. Po vypuknutí války zveřejnil novou verzi písně Kde jsem? (Kdě ja?), ze zatím posledního, 21. alba skupiny DDT s příznačným názvem Tvorba na poušti (Tvorčestvo v pustotě), které vyšlo v říjnu 2021. Píseň připomíná základní otázky člověka: Kde stojím? Co udělám? Jak se postavím k válce?

Jurij Ševčuk zůstává v Rusku. Jeho neméně slavný kolega Andrej Makarevič (skupina Mašina vremeni — Stroj času), jakýsi „ruský John Lennon a Paul McCartney“, po vypuknutí války na Ukrajině jako mnozí další občané Ruské federace odjel do Izraele. jeho manželka Einat Klein pochází z Kyjeva a podařilo se jí evakuovat své rodiče z města.

Makarevič, zpěvák s bělorusko-řecko-polsko-židovskými kořeny, patří mezi dlouhodobé kritiky putinovského režimu, kritizoval i anexi Krymu. V roce 2014 vystoupil na východní Ukrajině a vysloužil si tím obvinění ze zrady a „kolaborace s fašisty“, objevily se výzvy, aby mu bylo odebráno vyznamenání Za služby vlasti.

Boris Grebenščikov, zakladatel leningradské kapely Akvarium, je dalším z otců zakladatelů sovětského rocku. Pro poetickou sílu svých textů bývá přirovnáván k Bobu Dylanovi, možná ještě spíš připomíná „BG“ svým zájmem o východní náboženské směry Leonarda Cohena.

V 80. letech byly nahrávky Akvaria stejně jako dalších rockových kapel šířeny na kazetách, ale oficiálně nesměly vyjít. Když na začátku 90. let byla vydána první deska skupiny, popisuje to Grebenščikov jako opojný pocit vítězství. V té době měl již za sebou poměrně neúspěšný pokus prorazit s anglicky zpívanými písněmi u západního posluchačstva — s pomocí západních hudebních hvězd, jako je Annie Lennoxová.

Nicméně zdálo se, že v Rusku bude možné tvořit a hrát bez omezení. Deska s názvem Ruské album z roku 1992 byla návratem ke kořenům, včetně těch náboženských — krásná píseň Nikita Rjazaňský je oslavou hlubokého, netriumfalistického, skutečně eucharistického pravoslaví. Pocit vítězství a svobody ale neměl vydržet dlouho.

Posezení v hořícím vlaku

V době, kdy se ve vedení Ruské federace ještě střídalo duo Putin-Medveděv a hodně se mluvilo o modernizaci a reformách, v dnes již dávném roce 2010, se osmička slavných ruských rockerů včetně Makareviče a Grebenščikova sešla v jednom moskevském hudebním baru u piva s prezidentem Dmitrijem Medveděvem, známým fanouškem rockové hudby.

Setkání bylo zřejmě příjemné, nekonfliktní, podle Makareviče se Medveděv jevil jako „velice inteligentní, vzdělaný, demokratický člověk, se kterým bylo příjemné se bavit“. Slavní rockeři za své přátelské posezení s prezidentem a převažující apolitičnost sklidili kritiku; jejich kolega Ševčuk, který na posezení u piva nebyl, se o něco dříve na diskusi o situaci v kultuře za účasti premiéra zaskočeného Vladimira Putina ptal třeba na to, jestli se budou nadále umlčovat veřejné organizace a rozhánět protesty.

Proti anexi Krymu v roce 2014 se vyslovili Makarevič se Ševčukem, ale větší počet jejich kolegů, například známé rockové skupiny Alisa nebo Čajf, invazi podpořilo. Pro Borise Grebenščikova znamenaly události kolem Krymu zlom v jeho doposud spíše nepolitickém postoji. Jeho slavný protiválečný song Vlak v ohni z 80. let byl oficiální propagandou využit, zcela v rozporu s vyzněním písně, pro podporu anexe.

„Tenhle vlak hoří. Už není kam utéct. Tahle země bývala naše, dokud jsme neuvázli ve válce, a umře, když se jí nikdo neujme. Je čas vrátit ji sobě samé.“ Vrácení země zpět se hodilo k ospravedlňování záboru Krymu, ale ty části písně, které se oficiální propagandě nehodily, samozřejmě využity nebyly: „Viděl jsem generály, jak jedí a pijí naši smrt. Jejich děti přicházejí o rozum, protože mají všechno, na co si vzpomenou… Vedeme válku už sedmdesát let. Učili nás, že život, to je boj. Ale podle nové zprávy rozvědky jsme celou tu dobu válčili sami se sebou.“ Incident trochu připomíná Bruce Springsteena a jeho rozladění z využití písně „Born in the USA“ v Reaganově volební kampani, což zpěváka přivedlo k větší angažovanosti v sociálních a politických tématech.

Grebenščikovova zatím poslední deska Znamení ohně (Znak ogňa) z roku 2020 obsahuje třeba píseň Táhni, Babylóne! (Pašol von, Babilon!), v níž je současný ruský režim celkem přímočaře přirovnán k despotické říši, která „řve jak poraněný slon“, jede na testosteronu a militaristickém šílení („zastavíme NATO, každý dostane do postele vojáka!“), lidé v ní jsou přitom izolovaní jedni od druhých („žijeme v jedné zemi, ale ne spolu“). V písni figuruje i cynický patriarcha, který bez mrknutí oka odsuzuje k smrti ženu.

Hned po vypuknutí invaze 24. února publikoval Boris Grebenščikov jménem kapely Akvarium stručné prohlášení, že tahle válka je šílenství, a ti, kdo ji rozpoutali, jsou zločinci. O několik dní později vzkaz namluvil a zavěsil na sociální sítě. Zahrál pak 23. března na charitativním koncertě Zvuky míru u berlínské Braniborské brány na podporu ukrajinských uprchlíků.

Pokolení Z a právo zemřít jako otroci

Skupina Nogu svělo! (v českém překladu zhruba „Křeč v noze!“) je představitelem o něco mladší sovětské rockové generace. Založil ji v roce 1988 v Moskvě zpěvák, basista a příležitostný herec Maxim Pokrovskij. Skupina je ovlivněná punkem a novou vlnou, typická je pro ni hravost a kreativita v zacházení s jazykem.

Frontman skupiny se, podobně jako mnozí jeho kolegové, dlouho politicky příliš neprofiloval a nevyjadřoval, v roce 2012 například složil znělku pro ruský olympijský tým reprezentující v Londýně, v posledních letech ale patří mezi otevřené kritiky kremelského režimu. Dnes žije v New Yorku, ale koncertuje či koncertoval v Rusku, dokud to bylo možné.

Svou fotografii Max Pokrovskij doprovodil v sociálních sítích jednoduchým vzkazem: Rusko zpět! Foto Facebook Max Pokrovskiy

K válce na Ukrajině nahráli Nogu svělo! píseň Pokolení Z. Je to drsný vzkaz dnešnímu Rusku. Ve videoklipu Max Pokrovskij úsečně odříkává slova písně u táboráku, jako by je vrhal do ohně, ve kterém shoří třeba papír s nápisem „velká zem“ a „demokracie“.

V klipu vystupuje i zajatý voják, který volá své matce a dozví se od ní, že zradil svou vlast. První sloka písně, k níž tvoří pozadí zkrvavená lebka, jejíž jedinou výplň tvoří písmeno Z, stojí za ocitování v originálním znění.

Русские, мы всё просрали...

А было так хорошо вначале:

Большая страна и демократия,

Нефтяная труба,

Ебать её.

Začátky byly přitom tak nadějné, největší země světa, demokracie, ropovody plné černého zlata, a co z toho všeho zbylo… už jenom rvát se jako o život za právo zemřít jako otroci (А теперь готовы порвать зубами / За право умереть рабами). V představách ideologů ruského imperialismu, jako byl — v roce 2019 zesnulý — poslanec, podnikatel a rozhlasový moderátor Michail Jurjev, autor knihy Třetí Říše o nutnosti dobytí či zničení Ukrajiny a pobaltských zemí, likvidaci demokracie a zavedení nové opričniny, státního teroru po vzoru cara Ivana Hrozného, je přitom naprosté většině Rusů souzeno právě to.

V další písni, kterou po vypuknutí války nahráli Nogu svělo! spolu s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem — ten samozřejmě účinkoval nedobrovolně, je využit jeden jeho výrok — se zpívá: Nepotřebujeme válku! Nejsme agresoři, nejsme okupanti! S námi je Bůh a ne satan. Máme jen jednu čest a jedno svědomí. Nenecháme Putina, patriarchu Kirilla a další velkoruské imperialisty zprivatizovat si Boha pro sebe a svoje satanské plány.

Až tuhle válku vyhrajeme, sejdeme se na koncertě

Jednou z věcí, které mi v dnech války působí největší radost a dává naději, je pročítat si diskuse pod písněmi či příspěvky ruských umělců odmítajících putinovskou agresi, na Facebooku, Telegramu či Youtube. Mnoho, asi většina z píšících jsou Ukrajinky a Ukrajinci. Ze Lvova, Černihiva, Charkova, Kyjeva, Užhorodu, Oděsy, Dnipra, ale i krymského Simferopolu… jsou jich tisíce a velká většina z nich píše rusky.

Mnozí se svěřují s tím, že na písních Akvaria či DDT vyrostli, hodně pro ně znamenají. Poslouchají je i teď, když na jejich města dopadají bomby. A hodně pro ně znamená, že jejich oblíbený umělec — ruský umělec — se jasně vyslovil proti válce. Až tuhle válku vyhrajeme, píše mladý Kyjevan, přijeďte k nám a sejdeme se na vašem koncertě!

Další píší z Kazachstánu, Litvy a dalších zemí s ruskými menšinami. A také z Ruska samotného, občas i z jiných částí světa. Je to jistě jen sociální bublina, útěšná, ale malá a statisticky nejspíš nevýznamná. Ale statistiku sper ďas.

Je to dojemné, o to víc, že jsme právě svědky strašlivého atentátu na kulturní i lidskou vzájemnost v jedné části Evropy a světa. Putinovská agrese zneužívající vzájemnou blízkost a kulturní, jazykovou a historickou provázanost obyvatel Ukrajiny a Ruska — a Běloruska — k ospravedlnění vraždění, ničení a znásilňování je bez jakékoli nadsázky ďábelská. Zdá se, že nic už nemůže rozpoutanou nenávist zastavit. A přece je tu naděje, jakkoli se jeví slabá a bláznivá.

Vy jste pro mě představiteli Ruska, píšou lidé Ševčukovi, Grebenščikovovi, Pokrovskému. A proč vlastně ne? Kdo je skutečným zástupcem, hlasem národa, kultury, jazyka — ten, kdo má moc a může v dané době rozhodovat o životech milionů, vydávat lež za pravdu, vykřikovat do světa hrozby, nebo ten, kdo si i v takové situaci zachová čest a svědomí, vlastní hlas? Na čí straně je budoucnost?

Často zaznívají názory, že Rusové odmítající válku, imperialistické plány vlády své země jsou, byli a vždy budou jen menšinou, malou či zcela zanedbatelnou. Možná to tak je. Ale přemýšlet pouze v kategoriích většiny a menšiny, většiny vždy drtící a k bezvýznamnnosti odsuzující menšinu, je nakonec právě cestou k nelidskosti a genocidě. Na každém jednotlivém hlasu, jednotlivém lidském postoji a osudu záleží.

V různých diskusích na českém internetu jsem zaregistroval také názory, že ruská kultura je mrtvá, skončila. Hovořit o „kultuře“ v odosobněném smyslu je v něčem podobné jako vnímat lidskou společnost pouze v kategoriích většiny a menšiny. Je jistě možné vést dlouhé úvahy o tom, jak to bude s ruskou kulturou, ale jisté je, že tu jsou a i po válce stále budou ti, kteří kulturu tvoří a na nichž stojí: ruští umělci a svobodní, tvůrčí lidé.

A s nimi samozřejmě i ruská kultura. Protože každá kultura, ta skutečná, svobodná, ne autoritářská, vnucená a násilnická, ze své podstaty nehledí na to, zda je právě menšinová. Odvážný hlas odmítající bezpráví a zlo se v dané chvíli může zdát slabý, může zanikat v hřmotu válečné propagandy, ale má v sobě sílu, kterou lež a násilí nikdy mít nemůže.

advertisment
advertisment