Když jsem se 24. února dozvěděla, že se Putinův zločinný a podvodný plán invaze na Ukrajinu stal realitou, zaplavil mě hluboký smutek. Uvědomila jsem si, že svět, na který jsme byli všichni zvyklí, je navždy pryč. Panický výkřik mých ukrajinských, českých a ruských přátel na mě dolehl a rozbil ticho mého domu poblíž Petrohradu, daleko od Ukrajiny, která byla nyní pod totálním útokem ruské armády.

Přídavné jméno „ruská“ používám jak pro ruskou armádu, tak sama pro sebe: ruská novinářka, ruská studentka, ruská aktivistka. Vzdálenost mezi těmito dvěma světy je však nad slovy. Nechci být spojována s vládou Vladimíra Putina či s ruským státem. Ale po 24. únoru všechno, co jsem si myslela, že vím o našem zločinném, zlomyslném režimu, spadlo do nějaké temné bezedné díry a já padala též.

Na konci druhého týdne „speciální vojenské operace“ byla většina mých přátel buď zatčena, nebo utekla ze země, která se rychle stávala represivním státem, kde se nikdo nemůže cítit v bezpečí a kde byla nezávislá média postavena mimo zákon. Po neurvalém prohledání bytu mé dvacetileté kamarádky, klimatické aktivistky, mi bylo jasno, že Rusko je nyní příliš nebezpečným místem, než aby se v něm dalo nadále žít.

Lidé začali utíkat v podstatě hned po zahájení invaze. Skupina lidskoprávních advokátů v Berlíně pomohla některým aktivistům do Německa, poté co byl vzdušný prostor uzavřen pro ruská letadla. Mnoho lidí odešlo do Istanbulu, který byl vždy oblíbenou turistickou destinací pro Rusy.

Někteří zamířili do Arménie, jedné ze zemí, kam můžete vstoupit pouze s ruským pasem bez větších problémů. Jiná kamarádka, učitelka angličtiny a turistická průvodkyně v Petrohradě zase odešla do Taškentu.