Když jsem se 24. února dozvěděla, že se Putinův zločinný a podvodný plán invaze na Ukrajinu stal realitou, zaplavil mě hluboký smutek. Uvědomila jsem si, že svět, na který jsme byli všichni zvyklí, je navždy pryč. Panický výkřik mých ukrajinských, českých a ruských přátel na mě dolehl a rozbil ticho mého domu poblíž Petrohradu, daleko od Ukrajiny, která byla nyní pod totálním útokem ruské armády.

Přídavné jméno „ruská“ používám jak pro ruskou armádu, tak sama pro sebe: ruská novinářka, ruská studentka, ruská aktivistka. Vzdálenost mezi těmito dvěma světy je však nad slovy. Nechci být spojována s vládou Vladimíra Putina či s ruským státem. Ale po 24. únoru všechno, co jsem si myslela, že vím o našem zločinném, zlomyslném režimu, spadlo do nějaké temné bezedné díry a já padala též.

Na konci druhého týdne „speciální vojenské operace“ byla většina mých přátel buď zatčena, nebo utekla ze země, která se rychle stávala represivním státem, kde se nikdo nemůže cítit v bezpečí a kde byla nezávislá média postavena mimo zákon. Po neurvalém prohledání bytu mé dvacetileté kamarádky, klimatické aktivistky, mi bylo jasno, že Rusko je nyní příliš nebezpečným místem, než aby se v něm dalo nadále žít.

Lidé začali utíkat v podstatě hned po zahájení invaze. Skupina lidskoprávních advokátů v Berlíně pomohla některým aktivistům do Německa, poté co byl vzdušný prostor uzavřen pro ruská letadla. Mnoho lidí odešlo do Istanbulu, který byl vždy oblíbenou turistickou destinací pro Rusy.

Někteří zamířili do Arménie, jedné ze zemí, kam můžete vstoupit pouze s ruským pasem bez větších problémů. Jiná kamarádka, učitelka angličtiny a turistická průvodkyně v Petrohradě zase odešla do Taškentu.

Jako studentka Univerzity Karlovy, jsem byla zdrcena, když jsem se dozvěděla, že Česká republika přestala vyřizovat víza všem ruským občanům. Česká republika byla pro Rusy nějakou dobu jednou z nejbližších zemí, ale válka přerušila všechny vazby mezi zeměmi, které obě nazývám svým domovem.

Cítila jsem se potrestána pouze za svůj ruský pas. Věděla jsem, že je to nefér, ale kvůli krvavé a nesmyslné Putinově válce, neočekáváte, že k vám každý bude spravedlivý.

V jednu chvíli jsem cítila, že neexistuje cesta z Ruska zpátky do Prahy a moje plány na akademickou kariéru se zhroutily. V některých českých médiích jsem také četla zprávy o případech rusofobie: některá ruská auta byla poničena a jeden univerzitní profesor veřejně prohlásil, že už nechce učit ruské studenty. Bylo to nepříjemné, ale věděla jsem, že v době, kdy mnoho lidí všechno ztratilo, moje námitky nikdo poslouchat nebude.

V Rusku jsem ale zůstat nemohla. Začala jsem mít psychické problémy, nemohla jsem v noci spát ani jíst. Nevěděla jsem, co mám dělat během dne. První měsíc jsem pouze ležela v posteli a koukala na filmy, západní filmy, které mi v tomto novém, zlém Rusku připadaly téměř zakázané. Musela jsem si proto určit nový cíl.

V hlavě jsem si vytvářela bizarní scénáře: mohla bych se dostat do Mexika a přečkat v uprchlickém táboře společně s Ukrajinci, aby mě pak zastavili na americké hranici. Mohla bych pěšky překročit hranice do Estonska a doufat, že mi uvěří, že jako protiválečná aktivistka skutečně čelím hrozbě ze strany ruské vlády.

Zbývaly mi dvě možnosti, které byly méně šílené. Odletět do Istanbulu nebo do Tbilisi. Za posledních 500 dolarů, které mi zbyly, jsem si koupila letenku do Tbilisi s mezipřistáním v Minsku.

Dokud jsem nenastoupila do letadla, nepřestávala jsem panikařit: co když můj covid pas nebude platný? Co když mám špatný PCR test? Co když mě budou na letišti prohledávat a zabaví mi telefon? Co když Gruzie přestane přijímat Rusy, zatímco budu teprve na cestě na letiště?

Během prvního týdne v Gruzii jsem zjistila, kolik nových ruských obyvatel město od začátku války přivítalo. Všude slyšíte ruštinu, zatímco celé město je zahaleno do ukrajinských vlajek.

Lidé, kteří měli možnost se se mnou podělit o své příběhy, mi přiblížili, jak dorazili. Mnozí přijeli autobusem přes Jerevan poté, co Aeroflot zrušil lety do zahraničí. Někteří lidé si koupili letenky za stovky dolarů na lety, které se nikdy neuskutečnily a stále doufají, že jim budou peníze vráceny. Všichni jsou přesvědčeni, že Rusko opouštějí nadobro, přicházejí se svými rodinami, či dokonce s domácími mazlíčky, aby se usadili v Gruzii.

Bydlím v pokoji v bytě se třemi ložnicemi na okraji Tbilisi. Sedmačtyřicetiletý Gleb, kterého jsem poznala na Telegramu, mi dovolil zůstat u něj zdarma, dokud si nenajdu práci, abych si mohla dovolit platit nájem.

Gleb byl dříve závislý na heroinu, má záznam v trestním rejstříku a je HIV pozitivní. Poslední roky je však „čistý“ a dobrovolně pracuje pro nevládní organizace, které pomáhají lidem zbavit se závislostí.

Vede také malou marketingovou společnost. Podporoval opoziční politiky v Moskvě a z Ruska odešel dva týdny po začátku války. Gleb nemluví anglicky a spoléhá na mou pomoc, například když potřebuje vyplnit formuláře k založení bankovního účtu.

Spolu s dalšími členy naší komunity politických emigrantů se scházíme ve Starém Městě, abychom hovořili o demokracii, válce na Ukrajině, válce v Gruzii v roce 2008 a dalších tématech, o kterých bychom v Rusku nemohli veřejně mluvit, protože Putin měl čas a prostředky přesvědčit své masy, že písmeno Z je mocnější než kritická reflexe historie. A bez historie nemůžeme mít budoucnost.

V tuto chvíli si myslím, že se snažíme získat obojí. Zatím ale vězíme v přítomnosti.

Z angličtiny přeložil VOJTĚCH ŠELIGA.