Olga Romanovová: Náš morální kompas se jmenuje československý osmašedesátý

Otakar Bureš, Olga Čadajeva

S ruskou novinářkou a aktivistkou Olgou Romanovovou jsme mluvili o situaci vězňů v Rusku i o tom, v čem jsou pro ruské hnutí za lidská práva stále inspirací lidé, kteří v roce 1968 demonstrovali za svobodu Československa na Rudém náměstí.

Olga Romanovová: „V Německu teď intenzivně zkoumám nacistickou zkušenost, odboj, a především následnou denacifikaci. Můj zájem se stále prohlubuje: nyní chápu, že proces, kterým si německá společnost prošla, se přímo dotýká našich dnešních životů. Je to totiž naše budoucnost.“ Foto Archív OR

Olga Romanovová je novinářka a ředitelka dobročinné nadace Rusko za mřížemi (v ruštině Rus siďaščaja, doslova Rusko sedící, anglicky Russia behind Bars), která bojuje za občanská práva vězňů a pomáhá jejich rodinám. Romanovová pracovala v řadě nezávislých ruských médiích a za svou novinářskou práci získala mnoho ocenění. Od října 2012 do července 2013 působila jako členka Koordinační rady ruské opozice. Od roku 2017 žije v Německu, kam odešla poté, co byla obviněna z údajné zpronevěry prostředků nadace Rusko za mřížemi.

Při její nedávné návštěvě Prahy jsme s ní hovořili o důvodech, proč začala pomáhat trestně stíhaným, o podobě ruského vězeňského systému nebo o situaci v ruských věznicích po invazi Ruska na Ukrajinu.

Čím se zabývá organizace Rusko za mřížemi, kterou vedete? Prozradila byste nám, co Vás přivedlo k jejímu založení?

Rusko za mřížemi je dobročinná nadace, která v Rusku pomáhá domoci se práv uvězněným a také jejich rodinám. Vedle ní ještě vedu v Berlíně organizaci, která se jmenuje My Russian Rights. V Německu žiji už pět let, odjela jsem ze dne na den po prvních domovních prohlídkách a zahájení trestního řízení proti mé osobě.

Emigraci jsem vůbec neplánovala. Stejně jako mnozí další jsem si myslela, že Rusko opouštím jen na několik měsíců. Jenže dodnes mě obvinili ještě z dalších tří údajných provinění. Nedávno jsem viděla své jméno na seznamu „vlastizrádců“, kde jsem uvedená jako „bývalá ředitelka Ruska za mřížemi“.

Nadaci Rusko za mřížemi jsme založili v roce 2008. Jsem novinářka a do té doby jsem se vězením nezabývala. Ale v roce 2008 byl zatčen můj tehdejší manžel a já se poprvé ocitla ve vězení.

Byla jsem šokovaná svou neznalostí vlastní země. Dosud jsem si byla jistá, že jako zkušená a oceňovaná novinářka všechno dobře znám, že už mě nic nepřekvapí. Ale najednou jsem byla ohromena. Bylo mi jasné, že problematiku vězeňství a snahu o jeho nápravu již nikdy neopustím.

Dala jsem se dohromady se skupinou žen, jejichž muži byli za mřížemi. A přitom jsem si uvědomila, že každé vězení na světě má i svou ženskou tvář. I když sedí hlavně muži — z celkového počtu vězňů v Rusku tvoří ženy osm procent, ve světě je to obvykle kolem tří procent.

Ženy na svobodě se ale starají nejen o vězněné muže, ale také o vězněné ženy. Navíc se musí samy postarat o rodinu, když je muž za mřížemi. A tak ženy, které spojilo společné neštěstí, vytvořily organizaci Rusko za mřížemi.

Mám radost, že kolegyně, s nimiž jsem nadaci zakládala, v ní působí dodnes — přitom polovina z nich pro bono. Zabýváme se humanitární a právní pomocí, konzultacemi nebo vzdělávacími projekty. Máme několik internetových stránek, například V ťurmě je taková vězeňská Wikipedie.

Píšeme ji každý den, neustále ji doplňujeme. Rusko za mřížemi funguje ve všech regionech federace i za současných podmínek. Naše pobočky se nacházejí v Moskvě, v Povolží, na severozápadě Ruska a na Sibiři.

A Vaše druhá organizace, kterou jste založila v Berlíně?

Občanská organizace My Russian Rights provozuje na YouTube kanál, kde vyprávíme o tom, co se v Rusku děje z hlediska lidských práv. V ruštině si tam můžete poslechnout, jak funguje propaganda a také se dozvědět důležité informace, jak se chovat při zadržení, domovní prohlídce a podobně. Tyto údaje je nutné neustále aktualizovat.

V České republice jste založila ještě další sdružení Za vaši i naši svobodu, které pomáhá pronásledovaným. Proč zrovna u nás?

V nadaci Rusko za mřížemi působil známý aktivista za lidská práva Sergej Šarov-Delone, který měl Prahu velmi rád. Jeho bratr Vadim Delone protestoval v srpnu 1968 na Rudém náměstí proti okupaci Československa. Život obou byl spojený s Českou republikou. Sergej umřel před dvěma lety. Předtím mě však přiměl udělat některé zásadní věci v mém životě.

Díky němu jsem v minulé dekádě založila v Praze sdružení, která se jmenuje Za vaši i naši svobodu. Pomáhá jednotlivcům, kteří v Rusku potřebují podporu, i jiným organizacím, jejichž fungování je ohroženo.

Jak jsou další formy pomoci demokraticky smýšlejícím Rusům?

Putin přes dvacet let utlačuje a pronásleduje lidskoprávní organizace. Za tu dobu jsme se naučili pracovat v podmínkách, ve kterých se vlastně dost dobře pracovat nedá. Ale přesto je stále třeba pomáhat.

To je možné právě například prostřednictvím sdružení Za vaši a naši svobodu, jehož ředitelem je Anton Litvin. Anton v Praze provozuje i další občanské iniciativy, organizuje třeba festival Kulturus a školu ukrajinské mládeže.

Důležitá je také pomoc řady zemí, včetně České republiky, které pomáhají ruským politickým a lidskoprávním aktivistům nebo opozičním novinářům při relokaci. Jsem například velmi hrdá, že v České republice je nyní redakce investigativního webu Važnyje istorii, který byl v Rusku označen za zahraničního agenta a nežádoucí organizaci. Proto se přestěhovali do Prahy.

Jak probíhá Vaše práce ze zahraničí? Kolik Vašich kolegů bylo nuceno opustit Rusko a jak udržujete kontakt s těmi, kteří v Rusku zůstali?

Před pandemií se to těžko vysvětlovalo. Ale teď už všichni chápou, jak funguje kontakt na dálku. Několik našich zaměstnanců, kteří pracují ze zahraničí, odešlo z Ruska kvůli pronásledování už před válkou.

Pro mě je velmi důležité, že nikdo z našich zaměstnanců, kteří jsou v Rusku, nevyjádřil proválečný postoj. Toho jsem se bála nejvíc. Ani jeden z nich si nemyslí, že válka na Ukrajině je správná věc. Ale jsou v ohrožení, a proto jim stále opakuji: „Děcka, kdyby něco, tak si neberte ani kufr. Až přijedete, všechno vyřešíme. Jděte, kam chcete. Nečekejte, než vás zavřou.“ Ale zatím se drží a zůstávají v Rusku.

Mohla byste nám říci více o Vašem obvinění a odchodu do zahraničí v roce 2017?

Mně se to tehdy zdálo naprosto bezvýznamné. Nemyslela jsem si, že to skončí emigrací. Ze své zkušenosti vím, že když začnou domovní prohlídky a je zahájeno trestní řízení, je lepší se bránit ze zahraničí, protože z vazby se účinně bránit nemůžete. Myslela jsem si, že se brzy vrátím.

Když jsem viděla vyšetřovací tým, byl mi velmi povědomý. Byl ze Služby pro ochranu ústavního systému a boj proti terorismu Federální bezpečností služby. Měsíc předtím přijeli stejní vyšetřovatelé ke známému divadelnímu režisérovi a kritikovi Kremlu Kirillu Serebrennikovovi.

Kupodivu se mi poměrně rychle podařilo získat přístup k trestnímu spisu. Pozorně jsem si jej přečetla a zjistila, že mým největším prohřeškem bylo, že jsem se stala členem Koordinační rady opozice a podpořila Pussy Riot. Jak jsem řekla, usoudila jsem, že bránit se je lepší ze zahraničí.

Později jsem průběh mého stíhání přestala sledovat, protože se trestní řízení asi dvacetkrát odložilo a zase obnovilo. Přehazovali si to z jednoho vyšetřovacího týmu do druhého, a tak to šlo pořád dokola.

Pak začala pandemie. Byla jsem obviněna z šíření dezinformací ohledně koronaviru, protože jsem sledovala — a nadále sleduji — koronavirovou situaci ve věznicích. Krom toho mi přišili obvinění z extremismu. Na to jsem se už ani neobtěžovala podívat. Když je to třetí obvinění, přestanete na ně reagovat.

V čem vidíte větší problém, v nedodržování zákonů ze strany orgánů činných v trestním řízení, nebo přímo v legislativě Ruské federace a v nehumánních zákonech, které přijímá?

Co bylo dřív: slepice, nebo vejce? V Německu teď intenzivně zkoumám nacistickou zkušenost, odboj, a především následnou denacifikaci. Můj zájem se stále prohlubuje: nyní chápu, že proces, kterým si německá společnost prošla, se přímo dotýká našich dnešních životů. Je to totiž naše budoucnost.

Máme však před sebou ještě dlouhou cestu. Nacházíme se ve fázi vleklého fašismu. Samozřejmě se mi vybavuje Norimberský proces, kde se nacističtí pohlaváři divili, proč jsou souzeni. Říkali tehdy: přece jsme jen dodržovali právo, všechno bylo podle zákona. Takže problém je samozřejmě jak v zákonech, ale také v odhodlání je dodržovat.

Pokud jde o ruskou Ústavu, myslím si, že po jejím „znásilnění“ a vynulovaní prezidentských období už nikoho moc nezajímá, co se v ní píše (v roce 2020 byla změněna Ústava Ruské federace; úprava umožňuje Vladimiru Putinovi zastávat prezidentskou funkci až do roku 2036, pozn. překl.).

V čem vidíte hlavní problémy ruského vězeňství? O jaké změny v trestním systému jste usilovali?

Už léta bojujeme za to, aby vězeňství bylo otevřenější a transparentnější vůči občanské společnosti, aby nad ním byla veřejná kontrola. U nás totiž spadá pod silové složky. Nejzávažnější problém je skutečně to, že vězeňský systém není civilní.

Putin potřebuje instituci, které se všichni bojí, jako je Federální bezpečností služba (FSB) či její předchůdkyně Výbor státní bezpečnosti (KGB). Z průběhu vyšetřování Alexeje Navalného je patrné, že tam pracují idioti.

FSB se démonizuje, policejní složky se jeví jako všemocné, děsivé a hrozné. A opravdu takové jsou — skutečnost, že v nich pracují idioti, na tom nic nemění. Stejně se to má i s vězeňským systémem. Děsí občany, kteří pak souhlasí se vším, jen aby tam neskončili.

Aby vás nezavřeli v autoritářském režimu, musíte dělat určité kompromisy. V totalitním režimu je ale třeba předbíhat běh událostí a vše schvalovat nahlas. Ani to vás však nemusí uchránit před vězením, ve kterém se mučí, ponižuje a zabíjí. Za to ale nikdo nebude potrestán, protože Putin potřebuje místo, které bude peklem na Zemi.

Důsledky všudypřítomného strachu a nedůvěry vidíme na Ukrajině. V Buče jsme viděli dopady odlidštění institucí — a to důležitých institucí, protože vězeňství patří do sociální sféry. Zločiny spáchané v Buče jsou přímo spojeny s ruským vězeňským systémem. Zvěrstva tam páchala jednotka z města Rubcovsk v Altajském kraji, v němž stojí šest věznic.

Kluci, kteří byli v Buče, jsou synové těch, kteří v Rubcovsku sloužili v pracovních táborech, nebo dokonce sami prošli vězením. Jedná se o celé generace, proto v Rusku mluvíme o „vězeňských pracovních dynastiích“. Můžeme třeba zaslechnout „Můj dědeček je v roce 1937 všechny postřílel a odtud pochází naše dynastie!“ A potomci těchto „dynastií“ přišly do Buče a dělali tam to, co byli zvyklí dělat ve věznicích a táborech.

Můžete nám popsat specifika ruského vězeňského systému a naznačit, jak se proměnila situace ve věznicích po 24. únoru, kdy Rusko začalo invazi na Ukrajinu?

O současné situaci v ruských vězeních nic jistého nevíme, protože jsou plné unesených ukrajinských civilistů a také válečných zajatců. Váleční zajatci jsou nyní v rozporu s Ženevskou úmluvou drženi ve vězeňském systému, který není v kompetenci Ministerstva obrany. Můžeme sice zjistit, kde zajatci jsou, ale nevíme, co se s nimi děje.

Jediné, co víme, že když se ve vězení nebo v detenčním centru objeví unesení ukrajinští občané z Ukrajiny — jak říkám, mohou to být nejen váleční zajatci, ale i civilisté — ostraha se okamžitě vymění. Pracovníky vězeňské služby vystřídá FSB. Což je také v rozporu s úmluvami.

Zatím se k zajatcům nedostal ani jediný právník. Informace, které máme, pocházejí především od ukrajinských civilistů, kteří byli propuštěni výměnou za ruské válečné zajatce!

Ruský vězeňský systém byl přitom už před invazí nejhorší v Evropě. Nejvyšší počet vězňů na sto tisíc obyvatel. Hrozné podmínky. Ale přesto se počet vězňů neustále snižoval.

Důvodem byla za prvé abnormální dekriminalizace určitých trestných činů, například domácího násilí. V Rusku si teď můžete mlátit, koho chcete. Za druhé se počet vězňů ve statistikách snížil tím, že země najednou potřebovala pracovní sílu, a tak bylo mnoho trestanců přemístěno do speciálních zařízení.

Ta se od vězení příliš neliší, ale nazývají se Federální nápravná střediska. Místo pobytu ve vězení pracujete třeba v nápravném středisku na Bajkalsko-amurské magistrále. Ve statistikách se však neobjevíte. Bere se to tak, že jste odsouzeni k nápravným pracím, ale nejste ve vězení.

Bydlíte ve speciální ubytovně, kde jsou na oknech mříže, hlídají vás policisté, nemůžete navštěvovat příbuzné, nemůžete vůbec nic… Ale i když se tomu neříká vězení, stále to vězení je. Na základě těchto opatření se tedy počet vězňů na papíře, ale i fakticky snížil.

Po 24. únoru ale nemůžeme o situaci v ruských věznicích říct vůbec nic určitého. Lidé jsou sice propouštěni, ale bývají úplně zmatení, protože je v poslední době neustále převáželi z věznice do věznice po celém Rusku. Věznice na jihu se zbavovaly vězňů, aby uvolnily místo pro ukrajinské válečné zajatce.

Vězni jsou navíc často propouštěni pod podmínkou, že vstoupí do armády. Takových případů už známe hodně. S jistotou víme, že verbovací smlouvy podepisují především vězni, kteří mají vojenské zkušenosti. Známe také případy, kdy jsou muži propuštěni nezákonně, přestože neuplynuly lhůty k podmíněnému propuštění — dostávají se ven právě kvůli bojovým zkušenostem.

Podařilo se Vám během Vašeho působení dosáhnout nějakých úspěchů v humanizaci vězení a trestního práva, nebo se situace neustále zhoršuje?

I dnes v době války se nám daří dosáhnout mnoha pokroků. Jenže nyní zcela zapadnou a působí malicherně. Například, odsouzenci v nápravných pracovních střediscích neměli nárok na podmínečné propuštění po uplynutí poloviny trestu. V dubnu letošního roku se podařilo prosadit zákon, který umožňuje jejich podmínečné propuštění. To určitě není maličkost. Nicméně letos na jaře se tím s ohledem na válku moc chlubit nedalo.

Podobných kroků se nám za dobu fungování naší organizace podařilo mnoho. Podíleli jsme se na zřizování veřejných dozorčích komisí ve věznicích. Ty ovšem nyní nefungují — ale dříve fungovaly.

Podíleli jsme se také na tvorbě koncepce reformy vězeňství, kterou jsme vytvořili v letech 2012—2014. Jsem přesvědčená, že se k té koncepci ještě vrátíme, protože dříve či později bude Rusko nebo alespoň jeho část potřebovat reformu vězeňství.

Podle mého názoru by to měla být jedna z prvních reforem budoucího Ruska. Vězeňské reformy se vždy nechávají na později, ale měly by být provedeny jako první, protože odlidštění pochází především z nich.

Dříve jsem nechápala, proč skandinávské země a Finsko nebo Nizozemí tolik investují do vězeňského systému. Proč vytvářet tak humánní vězeňský systém? Loni mi ve Švédsku řekli: „Víte, máme plán. Chceme se stát humanitární velmocí.“

A já si pomyslela: To je ale plán, stát se humanitární velmocí! Jak ráda bych žila v takové zemi! To by bylo něco, kdyby to napadlo Spojené státy, nebo dokonce Rusko!

Vraťme se ještě k organizaci Rusko za mřížemi. Pomáháte všem uvězněným, nebo jen politickým vězňům?

Dlouho jsme neměli žádná omezení, bojovali jsme proti krutosti ve vězení a zastávali se všech. Teď jsme se však rozhodli, že ani všem politickým vězňům pomáhat nebudeme. Uvedu příklad. Na email mi přicházejí tiskové zprávy fašistické strany Jiné Rusko (Drugaja Rossija E. V. Limonova, nezaregistrovaná fašistická strana, poznámka DR).

Vždycky jsme jim pomáhali, bylo nám jedno, jaké má kdo politické názory. Nyní však vehementně podporují válku na Ukrajině, a proto jsme se rozhodli jim pomoc už neposkytovat.

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete?

Spolupracujeme se všemi solidními lidskoprávními organizacemi v Rusku. Není místo pro žádnou konkurenci. Všichni jsme na stejné lodi. Víme o sobě, a pokud například odborníci Výboru proti mučení rozumí případu lépe než my, předáme jim ho (12. 6. ohlásil ale Výbor ukončení své činnosti pod stávajícím názvem, poznámka DR). Totéž udělají oni, když je jasné, že je to případ pro nás.

Hodně společných programů máme se Sacharovovým centrem, Centrem lidských práv Memorial nebo Mezinárodní helsinskou federaci pro lidská práva. Velký počet pracovníků těchto organizaci ale v poslední době emigroval. Memorial ukončil oficiální činnost, ale to neznamená, že vůbec nefunguje. Třeba náš největší projekt Škola veřejného ochránce práv Sergeje Šarova-Delone pokračuje v provozu online.

Jaké poselství Vám zanechal lidskoprávní aktivista Sergej Šarov-Delone a jeho vazba na Československo?

Jak jsem řekla na začátku, Sergej hrál v mém životě i při vzniku a směřování nadace Rusko za mřížemi velmi důležitou roli. A my se s ním stále snažíme v duchu konzultovat naše záměry. Několikrát v životě mě donutil udělat rozhodnutí, která se nejprve zdála jako jednoduchá manažerská řešení, ale ukázala se jako jedna z nejdůležitějších.

Vedle založení sdružení Za vaši a naši svobodu zásadním způsobem ovlivnil můj život v roce 2016, kdy byla organizace Rusko za mřížemi naprosto bez peněz. Rozhodla jsem se, že to vzdám, a požádala jsem o prezidentský grant. Dostali jsme ho.

Pak Sergej řekl: „Když si vezmeš tyhle peníze, odejdu. Neber je, je to zlo, nesmíš.“ Málem jsem se tehdy rozbrečela. Tady dostaneme tolik peněz, jen natáhnout ruku. A on říká: „Ne.“ Dva měsíce jsem váhala a pak jsem grant odmítla a peněz se vzdala.

Jakou měl Sergej pravdu! Od té doby neuplyne den, abych si neřekla: „Bože, kdybychom to vzali… To by byla noční můra!“ Proto se snažíme dělat všechna rozhodnutí s ohledem na to, co by řekl Sergej. Československo roku 1968 je díky němu a jeho bratrovi stále s námi. Náš morální kompas se jmenuje československý osmašedesátý.

OTAKAR BUREŠ, OLGA ČADAJEVA

advertisment
advertisment