Olga Romanovová je novinářka a ředitelka dobročinné nadace Rusko za mřížemi (v ruštině Rus siďaščaja, doslova Rusko sedící, anglicky Russia behind Bars), která bojuje za občanská práva vězňů a pomáhá jejich rodinám. Romanovová pracovala v řadě nezávislých ruských médiích a za svou novinářskou práci získala mnoho ocenění. Od října 2012 do července 2013 působila jako členka Koordinační rady ruské opozice. Od roku 2017 žije v Německu, kam odešla poté, co byla obviněna z údajné zpronevěry prostředků nadace Rusko za mřížemi.

Při její nedávné návštěvě Prahy jsme s ní hovořili o důvodech, proč začala pomáhat trestně stíhaným, o podobě ruského vězeňského systému nebo o situaci v ruských věznicích po invazi Ruska na Ukrajinu.

Čím se zabývá organizace Rusko za mřížemi, kterou vedete? Prozradila byste nám, co Vás přivedlo k jejímu založení?

Rusko za mřížemi je dobročinná nadace, která v Rusku pomáhá domoci se práv uvězněným a také jejich rodinám. Vedle ní ještě vedu v Berlíně organizaci, která se jmenuje My Russian Rights. V Německu žiji už pět let, odjela jsem ze dne na den po prvních domovních prohlídkách a zahájení trestního řízení proti mé osobě.

Emigraci jsem vůbec neplánovala. Stejně jako mnozí další jsem si myslela, že Rusko opouštím jen na několik měsíců. Jenže dodnes mě obvinili ještě z dalších tří údajných provinění. Nedávno jsem viděla své jméno na seznamu „vlastizrádců“, kde jsem uvedená jako „bývalá ředitelka Ruska za mřížemi“.

Nadaci Rusko za mřížemi jsme založili v roce 2008. Jsem novinářka a do té doby jsem se vězením nezabývala. Ale v roce 2008 byl zatčen můj tehdejší manžel a já se poprvé ocitla ve vězení.

Byla jsem šokovaná svou neznalostí vlastní země. Dosud jsem si byla jistá, že jako zkušená a oceňovaná novinářka všechno dobře znám, že už mě nic nepřekvapí. Ale najednou jsem byla ohromena. Bylo mi jasné, že problematiku vězeňství a snahu o jeho nápravu již nikdy neopustím.

Dala jsem se dohromady se skupinou žen, jejichž muži byli za mřížemi. A přitom jsem si uvědomila, že každé vězení na světě má i svou ženskou tvář. I když sedí hlavně muži — z celkového počtu vězňů v Rusku tvoří ženy osm procent, ve světě je to obvykle kolem tří procent.

Ženy na svobodě se ale starají nejen o vězněné muže, ale také o vězněné ženy. Navíc se musí samy postarat o rodinu, když je muž za mřížemi. A tak ženy, které spojilo společné neštěstí, vytvořily organizaci Rusko za mřížemi.

Mám radost, že kolegyně, s nimiž jsem nadaci zakládala, v ní působí dodnes — přitom polovina z nich pro bono. Zabýváme se humanitární a právní pomocí, konzultacemi nebo vzdělávacími projekty. Máme několik internetových stránek, například V ťurmě je taková vězeňská Wikipedie.

Píšeme ji každý den, neustále ji doplňujeme. Rusko za mřížemi funguje ve všech regionech federace i za současných podmínek. Naše pobočky se nacházejí v Moskvě, v Povolží, na severozápadě Ruska a na Sibiři.

A Vaše druhá organizace, kterou jste založila v Berlíně?

Občanská organizace My Russian Rights provozuje na YouTube kanál, kde vyprávíme o tom, co se v Rusku děje z hlediska lidských práv. V ruštině si tam můžete poslechnout, jak funguje propaganda a také se dozvědět důležité informace, jak se chovat při zadržení, domovní prohlídce a podobně. Tyto údaje je nutné neustále aktualizovat.

V České republice jste založila ještě další sdružení Za vaši i naši svobodu, které pomáhá pronásledovaným. Proč zrovna u nás?

V nadaci Rusko za mřížemi působil známý aktivista za lidská práva Sergej Šarov-Delone, který měl Prahu velmi rád. Jeho bratr Vadim Delone protestoval v srpnu 1968 na Rudém náměstí proti okupaci Československa. Život obou byl spojený s Českou republikou. Sergej umřel před dvěma lety. Předtím mě však přiměl udělat některé zásadní věci v mém životě.

Díky němu jsem v minulé dekádě založila v Praze sdružení, která se jmenuje Za vaši i naši svobodu. Pomáhá jednotlivcům, kteří v Rusku potřebují podporu, i jiným organizacím, jejichž fungování je ohroženo.

Jak jsou další formy pomoci demokraticky smýšlejícím Rusům?

Putin přes dvacet let utlačuje a pronásleduje lidskoprávní organizace. Za tu dobu jsme se naučili pracovat v podmínkách, ve kterých se vlastně dost dobře pracovat nedá. Ale přesto je stále třeba pomáhat.

To je možné právě například prostřednictvím sdružení Za vaši a naši svobodu, jehož ředitelem je Anton Litvin. Anton v Praze provozuje i další občanské iniciativy, organizuje třeba festival Kulturus a školu ukrajinské mládeže.

Důležitá je také pomoc řady zemí, včetně České republiky, které pomáhají ruským politickým a lidskoprávním aktivistům nebo opozičním novinářům při relokaci. Jsem například velmi hrdá, že v České republice je nyní redakce investigativního webu Važnyje istorii, který byl v Rusku označen za zahraničního agenta a nežádoucí organizaci. Proto se přestěhovali do Prahy.

Jak probíhá Vaše práce ze zahraničí? Kolik Vašich kolegů bylo nuceno opustit Rusko a jak udržujete kontakt s těmi, kteří v Rusku zůstali?

Před pandemií se to těžko vysvětlovalo. Ale teď už všichni chápou, jak funguje kontakt na dálku. Několik našich zaměstnanců, kteří pracují ze zahraničí, odešlo z Ruska kvůli pronásledování už před válkou.