Ruská lidskoprávní organizace Memorial se letos stala jedním ze tří nositelů Nobelovy ceny míru. Poslání Memorialu a roli historické paměti v dnešním Rusku vysvětlují v rozhovoru dva jeho členové.
Memorial je sdružení občanských organizací, které byly v Rusku donedávna reprezentovány dvěma subjekty: Mezinárodním Memorialem, jehož cílem je zaznamenávat zločiny proti lidskosti spáchané v Sovětském svazu zejména v období stalinismu, a Lidskoprávním centrem Memorial, které se zabývá ochranou lidských práv, zejména v konfliktních oblastech Ruska a jeho okolí.
Memorial zahrnoval v Rusku k prosinci 2021 více než padesát organizací — vedle moskevských organizací měl pobočky například v Petrohradě, Permu, Rjazani a mnoha dalších městech. Kromě toho působil ještě v jedenácti dalších zemích — od roku 2016 má pobočku také v Praze. Ačkoli se zaměření jednotlivých skupin liší, spojuje je zájem o uchování historické paměti, vzdělávání v oblasti lidských práv a snaha o jejich ochranu.
Organizace čelila ze strany vládní moci snahám o omezení či zastavení činnosti dlouhodobě. Definitivně ruské úřady zakázaly činnost Mezinárodního Memorialu a Lidskoprávního centra Memorial v dubnu 2022.
V říjnu 2022 se Memorial stal jedním ze tří laureátů Nobelovy ceny míru — spolu s vězněným běloruským aktivistou Alesem Bjaljackým a ukrajinskou lidskoprávní organizací Centrum pro občanské svobody, již obdrželi — jak se praví v odůvodnění Nobelova výboru — za úsilí o ochranu základních občanských práv a dokumentování válečných zločinů, porušování lidských práv a zneužívání moci.
Se dvěma členy Memorialu, historiky Robertem Latypovem z Permu a Nikitou Lomakinem z Moskvy — jsme hovořili o fungování inspirativní organizace, represích ruského režimu, dědictví stalinismu či politice paměti.
Jak si můžeme představit složitou strukturu Memorialu? Jak je organizován?
Robert Latypov: Memorial byl od počátku vytvářen jako horizontální síť občanských sdružení, takže každá místní organizace má svou autonomii a je nezávislá na mateřské organizaci. Musíme si i sami shánět finanční prostředky, abychom realizovali své projekty. Horizontální struktura však má obrovskou výhodu, neboť pokud jedna organizace zanikne, zbytek sítě může fungovat dál. Přestože tedy byl Memorial v Rusku — stejně jako naše pobočka v Permu — oficiálně zlikvidován, samotná organizační struktura přetrvává.
Místní organizace mohou mít třeba jen několik členů, kteří pracují na vzdělávacích projektech nebo se věnují sociální pomoci, zejména obětem represí. Některé pobočky se zase zabývají ochranou lidských práv — poskytují konzultace, obhajují stíhané u soudů, sbírají a publikují informace o porušování lidských práv.
Kolik členů měla vaše organizace v Permu?
Před likvidací jsme měli poměrně málo zaměstnanců, ale o to více členů z řad obětí represí a dobrovolníků, kteří aktivně pomáhali. Celkem nás byly v poslední době asi dva tisíce. Permská organizace byla svého času v Rusku největší — na konci devadesátých let měl permský Memorial až 8 500 členů, bohužel hodně z nich již zemřelo.
Jak se liší práce Memorialu v Permu od práce v hlavním městě?
V Permu jsme oproti Moskvě měli například právě velmi velký počet členů z řad přeživších obětí represí minulého režimu a provozovali jsme hodně charitativních projektů určených na pomoc jim. Naší součástí bylo také velké množství dobrovolníků, kteří jim pomáhali třeba s domácím úklidem — byl to vlastně druh sociální práce.
Vedle toho jsme ale byli vždy i opravdová lidskoprávní organizace. Usilovali jsme například o podporu brancům a jejich rodinám a propagovali jsme vznik civilní služby, dokud nebyl přijat federální zákon.
Hlavní oblast naší činnosti představuje historické bádání a vzdělávací aktivity související se snahou o uchování paměti obětí represí. Jedná se přitom o nejrůznější projekty: publikování „knih paměti“, popisujících příběhy obětí útlaku, instalace památníků nebo třeba expedice do míst traumatické minulosti. Sám jsem za posledních více než dvacet let některé vedl.
S mladými lidmi z různých zemí — ve výpravě byli i Češi — jsem jel na týdenní cestu po stopách gulagu v Permském kraji. Většinou šlo o zcela zapomenutá místa. V těch místech jsme budovali památníky a metodou orální historie sbírali vzpomínky pamětníků, které jsme následně publikovali.
Pořádáme také výstavy o průběhu represí, které prezentujeme na různých místech. Přitom nabízíme také přednášky pro školy. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se Memorial nyní nachází, je to náročné, ale kolegové to dosud zvládají.
Z jakých míst vycházejí snahy o potlačení vašeho sdružení?
Tlak, který jsme zažívali, pocházel vždy z federálního centra — z Moskvy. Opakovaně jsme se přitom přesvědčili, že iniciátorem nebyla prezidentská administrativa, ale Federální služba bezpečnosti.
Když u mě doma a v mé kanceláři v říjnu 2019 proběhla domovní prohlídka, z deseti lidí byli jen dva od policie, dva byli z Centra pro boj s extremismem a dalších šest lidí bylo z FSB. Prohlídku provedli z iniciativy FSB, která to ani nijak neskrývala.
Jiný případ. Provozovali jsme Muzeum Perm-36 u vesnice Kučino. V roce 2014 regionální úřady navzdory slibům provedly v objektu razii, naše kolegy jednoduše vyhnaly a muzeum si přisvojily. Všechny soudy jsme vyhráli a žádné z obvinění prokuratury se nepotvrdilo, přesto byla organizace donucena k likvidaci, přišla o své prostředky a muzeum jí bylo odebráno. I v tomto případě mnohé nasvědčovalo, že převzetí iniciovala FSB.
Místní gubernátor nám přitom říkal: „Samozřejmě, že my stojíme za Perm-36 a nechceme vám ho sebrat, jste značka Permského kraje, my pro vás uděláme všechno!“ Byl jsem na jednáních, podepsali jsme dohody. Sám Putin na zasedání Rady pro lidská práva — když zjistil, že ředitel Muzea Perm-36 Viktor Šmyrov je nemocný — řekl, že mu přeje brzké uzdravení a mnoho úspěchů v jeho občanské práci. Byl to projev cynismu a pokrytectví.
Kromě odhalování bezpráví se Memorial věnuje i řadě dalších činností. Již v roce 2004 Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vyhlásil Lidskoprávní centrum Memorial vítězem výroční Nansenovy ceny za výjimečnou pomoc uprchlíkům a vysídleným osobám. Jak jste se angažovali v této oblasti?
Za první čečenské války jsme se aktivně podíleli na pomoci uprchlíkům. Shromažďovali a posílali jsme také celé vlaky humanitární pomoci do Čečenska. V posledních letech vznikly specializované organizace pro práci s uprchlíky, takže naše pomoc už nebyla naštěstí tolik nezbytná.
V rámci Memorialu ale stále funguje projekt Migrace a právo, který vede Světlana Gannuškinová, známá lidskoprávní aktivistka, jež se již od osmdesátých let angažuje v pomoci uprchlíkům a pronásledovaným. Tato sekce Memorialu provozuje azylové domy, zaměstnává právníky a působí v něm také dobrovolníci, kteří rozumí migrační problematice.
Po řadě ocenění získala letos vaše organizace — spolu s Alesem Bjaljackým a Centrem pro občanské svobody — také Nobelovu cenu míru. Jak naložíte s odměnou, která k výhře náleží?
O tom stále přemýšlíme a diskutujeme. Někteří z mých kolegů navrhovali, abychom všechny peníze věnovali na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Ale uprchlíci nejsou jen v Evropě, jsou i v Rusku. Mnozí z nich se pokoušejí překročit hranice a vrátit se na Ukrajinu nebo se přesunout do Evropy. I tito lidé potřebují pomoc. Je to pro nás blízké, důležité a zároveň bolestné téma.
Obávám se, že činnost Memorialu bude do budoucna spočívat ve velké míře právě v pomoci uprchlíkům. V Rusku fungují organizace, které pomáhají uprchlíkům na hranicích. Pracují ve velmi obtížných podmínkách, humanitární pomoc získávají od drobných dárců. Vezměme přitom v úvahu, že hodně aktivních lidí a dobrovolníků bylo nuceno z Ruska odejít kvůli mobilizaci.
Zpráva●Petr Jedlička
Letošní Nobelovu cenu míru dostanou lidskoprávníci z Ruska, Běloruska a Ukrajiny
Lze odhadnout, kolik lidi opustilo Rusko v poslední době?
Bezprostředně po 24. únoru odcházeli především občanští aktivisté, novináři, bojovníci za lidská práva a mnoho vzdělaných lidí — podle odhadů emigrovalo dvacet až třicet tisíc lidí. Po této první velké vlně odchodu ze země se objevily menší vlny, v jedné z nich jsem odešel i já — potřeboval jsem nejdříve dokončit důležitou práci. Po vyhlášení mobilizace 21. září odešlo ze země podle odhadů 700 až 800 tisíc lidí — hlavně muži.
Myslíte si, že pandemie pomohla zvýšit dezorganizaci ruské společnosti, posílit autoritářský stát a umenšit veřejný odpor proti válce?
Myslím, že to byl důležitý faktor. Dokonce i setkání občanských aktivistů, různá shromáždění a schůze ustaly. Když chodíte na shromáždění či protesty mnoho let po sobě a pak se dva roky nic neděje — a úřady najednou dostanou právo zakázat jakékoli shromáždění, pak lidé ztratí důležitou občanskou platformu, kde se mohou setkávat, naslouchat druhým a solidarizovat se.
Pandemická opatření však nebyla nejdůležitější faktor. I bez nich vše směřovalo k návratu autoritářského a dále totalitního režimu. Dostali bychom se tam možná až během roku 2023 nebo 2024, ale je zjevné, že se Putinův režim už mělo na tuto cestu nakročeno.
Jaký je vztah dnešního režimu a stalinismu? Jsou vzpomínky a představy o stalinské éře nějak formativní pro současný ruský režim?
Putinův režim svou moc utužoval postupně, a spolu s tím se jeho rétorika a symbolika stávala ultranacionalistickou. V roce 2008 Putin veřejně prohlásil, že zločiny stalinismu nelze ospravedlnit — a odhalil v Moskvě velký památník Zeď smutku.
Následně Dmitrij Medveděv jako prezident opakovaně prohlásil, že stalinské represe nelze ospravedlnit a že je třeba pokračovat ve snaze o zachování paměti represí. Oficiální prohlášení byla tedy v tomto směru velmi silná.
Ale už v polovině roku 2010 Putin veřejně vyhlásil, že rozpad SSSR byl hlavní světovou geopolitickou katastrofou. A kdo byl v kontextu tohoto pohledu hlavním budovatelem SSSR? Stalin.
Před dvěma nebo třemi lety přednášel Putin o tom, jak by se měl vyučovat dějepis na školách a univerzitách. Naprosto kopíroval učebnice z brežněvovské éry. Rétorika byla úplně stejná: „Za Stalina se děly nepříliš hezké věci. Ano, staly se chyby. Strana však měla pravdu. SSSR prováděl správnou politiku. A boj proti disidentům byl důležitý a nutný, stejně jako je tomu nyní.“
Když se dnes v různých ruských městech instalují Stalinovy busty, už to ani nevzbuzuje nelibost. Místní regionální orgány naslouchají federálnímu centru. Na odhalení památníků Stalinovi, organizovaných stalinisty, přicházejí funkcionáři Jednotného Ruska a mluví tam o budování velké průmyslové velmoci a samozřejmě o vítězství ve vlastenecké válce, což je obecně posvátná kráva jejich identity.
Vnímáte to jen jako následek centralizace moci, nebo existuje nějaká společenská poptávka, která tento trend podporuje?
Myslím, že část společnosti požaduje návrat k vládě pevné ruky. Faktem je, že jsme se v devadesátých a nultých letech nevypořádali s minulostí. Ano, v Memorialu jsme se o to snažili: vyzývali jsme k pojmenování věcí pravými jmény a k jejich právní kvalifikaci. To se však nepodařilo.
Ti, kdo se podíleli na organizaci teroru, nebyli označeni za zločince. Zločinci jsou podle práva jen někteří řadoví příslušníci NKVD, kteří nebyli rehabilitováni. Mimochodem, mnoho z nich bylo zastřeleno.
Stalin přitom není oficiálně prohlášen za zločince, takže mu v Rusku můžete postavit pomník, vyvěsit jeho portrét — a lidé mají pocit nebo dokonce přesvědčení, že o něm pak můžete mluvit jako o skvělém vůdci.
Proto je Stalin v průzkumech veřejného mínění nebo v televizních pořadech vždy mezi „největšími muži“ Ruska. A přitom stát oficiálně uznává pět až sedm milionů obětí jeho vlády. Odhady Memorialu se liší — domníváme se, že jde nejméně o dvanáct milionů obětí.
Nevytratila se ovšem s rozpadem Sovětského svazu i myšlenka sociální spravedlnosti? Nevedlo její opomíjení k ustavení současné podoby Putinova režimu?
Nikita Lomakin: Jednou jsem si udělal malý průzkum a navštívil jsem ruská regionální muzea, abych se podíval, jak jsou v nich pojaty expozice dvacátého století. Je velmi zajímavé, jak prezentují poválečné dějiny, kde pro ně končí — zda pokrývají i devadesátá léta. Pravidlem je, že dvacáté století tam končí v roce 1979, před válkou v Afghánistánu. Ta v Sovětském svazu převrátila všechno naruby, s ní končí onen „krásný sovětský způsob života“.
Narativ je ve všech muzeích stejný: příběh šťastného dětství začíná po roce 1945: dobývání vesmíru, chruščovovské období tání, dokonce i brežněvovské období je líčeno jako šťastné a spokojené. Na devadesátá léta ale nenarazíte téměř nikde. Pro většinu lidí je skutečně Sovětský svaz asociován s představou šťastného dětství a myšlenkou sociální spravedlnosti, s absencí kontrastů mezi bohatými a chudými.
A tuto agendu si Putin přisvojil od samého počátku své vlády — aby oddělil období svého vládnutí od Jelcinova, tvrdil, že všechno špatné se stalo v devadesátých letech, a opět začal mluvit o hledání sociální spravedlnosti. Jedna z novel ústavy přímo odkazuje na to, že Rusko je sociální stát, který je povinen pečovat o sociální instituce a zachovávat je — zakotveno je třeba trvalé a plošné zvyšování důchodů.
Zůstaňme ještě u otázky politiky paměti a výkladu dějin. Co je správný výklad dějin? Nehrozí jednostrannost výkladu minulosti i ze strany historiků?
V zásadě neexistuje nic jako správný výklad dějin. V souvislosti s represemi si vezměme příklad moskevského Muzea Gulagu. Muzeum natáčí rozhovory s vězni a vypráví jejich tragické příběhy, což je naprosto legitimní a pochopitelný přístup. Muzeum Gulagu nikdy nebude zkoumat strukturu rozhodování lidí na „druhé“ straně — vyšetřovatelů, těch, kteří podepisovaly rozsudky, těch, kteří řídili politiku — protože to není jeho úkolem.
Ovšem povinností Memorialu je udělat i toto — přiblížit příběh konkrétního člověka. Oproti jiným organizacím, které usilují vytvořit určitý narativ o dějinách, Memorial v zásadě žádný nevytváří, pouze shromažďuje hlasy jednotlivců, aniž by si nárokoval absolutní pravdu — jen tyto hlasy uchovává a doplňuje je souvisejícím bádáním.
Práce se vzpomínkami obětí může být emocionálně náročná, ale asi není těžké se s nimi ztotožnit. Jaké však je pracovat s pamětí katů?
V našem archivu jsme měli několik úžasných věcí, které jsme dokonce publikovali — třeba Deník dozorce z Bajkalsko-Amurské magistrály. Jde o deník muže, který byl povolán střežit tábor vězňů budujících Bajkalsko-amurskou magistrálu. Ten člověk není vůbec o ničem pevně přesvědčen a postupně se prostě propadá do šílenství. Je to velmi zajímavý příběh. Kdo je to? Je to kat, nebo oběť? Není to jasné.
Další potíž spočívá v tom, že v dějinách represe se hranice mezi obětí a katem velmi snadno stírá. Tato prostupnost je také součástí našeho archivu. Nemám teď na mysli klasické případy, kdy se dřívější vyšetřovatel sám stane další obětí. Není to vždy tak jednoduché.
V části archivu věnované represím ve třicátých letech, máme zajímavé svědectví — je to žádost o členství v Memorialu, krátký dotazník, který o sobě vyplnila jedna osoba koncem osmdesátých let. Skutečně byla zatčena ve třicátých letech. V jiné části archivu však zijšťujeme, že v šedesátých a sedmdesátých letech byla jednou z nejhorlivějších mezi prokurátory, kteří soudili disidenty. A v osmdesátých letech píše žádost o přijetí do Memorialu, protože byla ve třicátých letech zatčena. Je to úžasný příběh. A kým je — obětí, katem? Kat a oběť jsou velmi tekuté kategorie.
Nepracuje kolektivní paměť pouze s vybranými historickými fakty a zkušenostmi a nezkresluje tak vnímání dějin a koneckonců i současnosti?
Koncept kolektivní paměti vyvolává hodně otázek: Kdo tvoří kolektiv, který je nositelem paměti? Paměti jednotlivých komunit se různí — kde jsou jejich hranice? Jakým způsobem je práce s pamětí zpolitizovaná a zkresluje historii? Samozřejmě, že se to nějakým způsobem děje.
Pokud ovšem přistupujete k dějinám třicátých, čtyřicátých a padesátých let prizmatem konkrétních lidí, už tím vyjadřujete, že oproti státním hranicím nebo národnostní příslušnosti je pro vás více důležitý konkrétní člověk. A právě tato myšlenka je základním kamenem Memorialu — u nás má každá vzpomínka právo na existenci. Je to přístup neslučitelný s imperiálním pojetím dějin, v němž má jedinečný lidský život jen malý význam a nazírá se na něj z hlediska obecnějších, mocenských kategorií.
OTAKAR BUREŠ, OLGA ČADAJEVA