Memorial je sdružení občanských organizací, které byly v Rusku donedávna reprezentovány dvěma subjekty: Mezinárodním Memorialem, jehož cílem je zaznamenávat zločiny proti lidskosti spáchané v Sovětském svazu zejména v období stalinismu, a Lidskoprávním centrem Memorial, které se zabývá ochranou lidských práv, zejména v konfliktních oblastech Ruska a jeho okolí.

Memorial zahrnoval v Rusku k prosinci 2021 více než padesát organizací — vedle moskevských organizací měl pobočky například v Petrohradě, Permu, Rjazani a mnoha dalších městech. Kromě toho působil ještě v jedenácti dalších zemích — od roku 2016 má pobočku také v Praze. Ačkoli se zaměření jednotlivých skupin liší, spojuje je zájem o uchování historické paměti, vzdělávání v oblasti lidských práv a snaha o jejich ochranu.

Organizace čelila ze strany vládní moci snahám o omezení či zastavení činnosti dlouhodobě. Definitivně ruské úřady zakázaly činnost Mezinárodního Memorialu a Lidskoprávního centra Memorial v dubnu 2022.

V říjnu 2022 se Memorial stal jedním ze tří laureátů Nobelovy ceny míru — spolu s vězněným běloruským aktivistou Alesem Bjaljackým a ukrajinskou lidskoprávní organizací Centrum pro občanské svobody, již obdrželi — jak se praví v odůvodnění Nobelova výboru — za úsilí o ochranu základních občanských práv a dokumentování válečných zločinů, porušování lidských práv a zneužívání moci.

Se dvěma členy Memorialu, historiky Robertem Latypovem z Permu a Nikitou Lomakinem z Moskvy — jsme hovořili o fungování inspirativní organizace, represích ruského režimu, dědictví stalinismu či politice paměti.

Jak si můžeme představit složitou strukturu Memorialu? Jak je organizován?

Robert Latypov: Memorial byl od počátku vytvářen jako horizontální síť občanských sdružení, takže každá místní organizace má svou autonomii a je nezávislá na mateřské organizaci. Musíme si i sami shánět finanční prostředky, abychom realizovali své projekty. Horizontální struktura však má obrovskou výhodu, neboť pokud jedna organizace zanikne, zbytek sítě může fungovat dál. Přestože tedy byl Memorial v Rusku — stejně jako naše pobočka v Permu — oficiálně zlikvidován, samotná organizační struktura přetrvává.

Místní organizace mohou mít třeba jen několik členů, kteří pracují na vzdělávacích projektech nebo se věnují sociální pomoci, zejména obětem represí. Některé pobočky se zase zabývají ochranou lidských práv — poskytují konzultace, obhajují stíhané u soudů, sbírají a publikují informace o porušování lidských práv.

Kolik členů měla vaše organizace v Permu?

Před likvidací jsme měli poměrně málo zaměstnanců, ale o to více členů z řad obětí represí a dobrovolníků, kteří aktivně pomáhali. Celkem nás byly v poslední době asi dva tisíce. Permská organizace byla svého času v Rusku největší — na konci devadesátých let měl permský Memorial až 8 500 členů, bohužel hodně z nich již zemřelo.

Jak se liší práce Memorialu v Permu od práce v hlavním městě?

V Permu jsme oproti Moskvě měli například právě velmi velký počet členů z řad přeživších obětí represí minulého režimu a provozovali jsme hodně charitativních projektů určených na pomoc jim. Naší součástí bylo také velké množství dobrovolníků, kteří jim pomáhali třeba s domácím úklidem — byl to vlastně druh sociální práce.

Vedle toho jsme ale byli vždy i opravdová lidskoprávní organizace. Usilovali jsme například o podporu brancům a jejich rodinám a propagovali jsme vznik civilní služby, dokud nebyl přijat federální zákon.

Hlavní oblast naší činnosti představuje historické bádání a vzdělávací aktivity související se snahou o uchování paměti obětí represí. Jedná se přitom o nejrůznější projekty: publikování „knih paměti“, popisujících příběhy obětí útlaku, instalace památníků nebo třeba expedice do míst traumatické minulosti. Sám jsem za posledních více než dvacet let některé vedl.

S mladými lidmi z různých zemí — ve výpravě byli i Češi — jsem jel na týdenní cestu po stopách gulagu v Permském kraji. Většinou šlo o zcela zapomenutá místa. V těch místech jsme budovali památníky a metodou orální historie sbírali vzpomínky pamětníků, které jsme následně publikovali.

Pořádáme také výstavy o průběhu represí, které prezentujeme na různých místech. Přitom nabízíme také přednášky pro školy. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se Memorial nyní nachází, je to náročné, ale kolegové to dosud zvládají.

Z jakých míst vycházejí snahy o potlačení vašeho sdružení?

Tlak, který jsme zažívali, pocházel vždy z federálního centra — z Moskvy. Opakovaně jsme se přitom přesvědčili, že iniciátorem nebyla prezidentská administrativa, ale Federální služba bezpečnosti.

Když u mě doma a v mé kanceláři v říjnu 2019 proběhla domovní prohlídka, z deseti lidí byli jen dva od policie, dva byli z Centra pro boj s extremismem a dalších šest lidí bylo z FSB. Prohlídku provedli z iniciativy FSB, která to ani nijak neskrývala.