Meščanský soud v Moskvě začal projednávat případ Ilji Jašina, který je obviněn z šíření „fake news“ o ruské armádě. Bývalý moskevský městský zastupitel je již téměř pět měsíců ve vyšetřovací vazbě a hrozí mu až deset let vězení za to, že na svém youtubovém kanálu hovořil o vraždách civilistů v Buči. Před zahájením procesu položila zvláštní zpravodajka Meduzy Světlana Reuterová Iljovi Jašinovi otázky, na něž politik písemně odpověděl.

Lituješ nyní, že jsi neodjel do zahraničí?

Naopak jsem přesvědčen, že jsem udělal správnou věc. I když nebudu zastírat, že první měsíc ve vazbě mě trápily pochybnosti. Adaptace na vězení není pro nikoho snadná. Ráno se probudíte, uvidíte mříže, ponuré zdi a pomyslíte si: co tady sakra dělám? Komu a co se snažím dokázat?

Mnohokrát jsem si v duchu představoval alternativní realitu, ve které jsem nastoupil s jednosměrnou letenkou do letadla a opustil Rusko. Naslouchal jsem však svým vnitřním pocitům a uvědomil si, že bych se v zahraničí prostě morálně zhroutil. Každý den bych hledal výmluvu, byl bych podrážděný a naštvaný na vlastní zbabělost. Nakonec mi bylo jasné, že tato alternativní realita neexistuje. Prostě jsem nemohl emigrovat.

Izolace a životní podmínky ve vězení jsou velmi stresující. Nejsou to lázně. Ale pro mě je mnohem snazší najít sílu se s touto těžkou zkouškou vyrovnat, než se litovat a ospravedlňovat se v emigraci. Vydržet ránu je z psychologického hlediska snazší než utéct před rvačkou.

Co jsi cítil, když jsi byl zadržen?

Velkou úzkost. Sebrali mě přímo u východu z vazební věznice, když jsem byl propuštěn po patnácti dnech administrativního zadržení. Strážci zákona se snažili vytvořit co nejdramatičtější atmosféru: policejní anton, komando v neprůstřelných vestách a kuklách, protiextremistická jednotka s flexou na rozřezání dveří…

Už mám zkušenosti s takovou společností a zatčení se dalo celkem očekávat, takže jsem se poměrně rychle vzpamatoval. Ale když mě přivezli domů na prohlídku, byl jsem samozřejmě smutný. Uvědomil jsem si, že se mezi čtyřmi stěnami svého domova hned tak neobjevím.

Mezitím se na ulici před domem shromáždili lidé, mezi nimi i moji rodiče a přátelé. Když mě v poutech vyvedli ven, dobře jsem si uvědomoval, že tím začíná nová a velmi těžká kapitola mého života.

Připravoval ses na zatčení? Sepsal jsi plnou moc nebo prodal byt?

Na své zatčení jsem se začal připravovat den poté, co Putin podepsal balíček novel trestního zákoníku, který novináři nazvali zákon o vojenské cenzuře. Stát tím dal všem jasně na vědomí: buď mlč, nebo vypadni, jinak půjdeš do vězení. Nehodlal jsem mlčet ani odejít, a tak jsem se rozhodl jednat racionálně: vzal jsem si list papíru a sepsal si seznam věcí, které musím udělat, než si pro mě přijdou. Musel jsem u notáře vyřídit plnou moc, splatit úvěr, sestavit tým právníků… Postupně jsem si odškrtával jednotlivé položky.

Jsem například velmi rád, že jsem měl čas dát do pořádku své zdraví. Když jsem se teď díval na svého spoluvězně, jak trpí po návštěvě zubaře ve vězení, říkal jsem si, jak jsem udělal dobře, že jsem si nechal spravit zuby předem. Ale hlavně jsem příbuzné a přátele — nakolik to jen bylo možné — morálně připravil na mé zatčení.

Jsem velmi vděčný svým blízkým, že mé rozhodnutí přijali. Chápu přitom, že pro moji maminku to bylo mnohem těžší než pro mě. Přesto se chovala velmi důstojně a ze všech sil mě podporovala, stejně jako můj otec. Je velké štěstí mít rodiče, kteří vás nejen milují, ale také respektují.

Co se týče bytu, nikdy mě nenapadlo ho prodat. Proč? Nikam se nechystám. A doufám, že se jednoho dne dostanu z vězení.

Jaké jsou podmínky ve vazební věznici?

Butyrská věznice má specifickou pověst. Už za carských časů tu věznili buřiče: v jedné z místních cel seděl Jemeljan Pugačov. Sovětské úřady do tohoto vězení poslaly řadu disidentů, vědců a spisovatelů. Zemřel zde také Sergej Magnitskij.

Podmínky mé vazby jsou snesitelné. Jsem držen ve zvláštním bloku vězení, kde jsou vězni přísněji kontrolováni. Místnost je malá: devět metrů čtverečních, které sdílím se třemi sousedy. Ale aspoň mám vlastní lůžko. V ostatních blocích Butyrského vězení jsou cely s dvaceti lůžky, v každé z nich sedí třicet zadržených a lidé se na lůžkách střídají.

Dny zde ubíhají rutinním způsobem. Kolem sedmé hodiny ranní nás odvádějí do jedné z betonových děr, které slouží jako cvičiště. V některých jsou ribstoly, takže si můžete zacvičit. Pak se kontrolují cely a následuje snídaně. Právníci mě navštěvují několikrát týdně vždy dopoledne. Čas mezi obědem a večeří a večery trávím čtením nebo prací. Hlavně píšu — připravuji texty pro sociální sítě, odpovídám na dopisy, které ve vazební věznici ve velkém množství dostávám, a dopisuji si s novináři.

Mám pocit, že čas ve vězení utíká velmi rychle. Dny jsou jeden jako druhý. Probudíte se, zhluboka se nadechnete a už je skoro noc. Rutinní život… Podmínky tu nejsou nejpohodlnější, ale vím, jak těžké to mají jiní političtí vězni v Rusku, takže si nemůžu moc stěžovat.

Nasadili na tebe někdy někoho do cely? Byl jsi někdy pod nátlakem?

V prvních dnech, kdy jsem byl ještě ve vazební věznici na Petrovce 38, jsem měl několik podivných spoluvězňů. První z nich se představil jako seržant ukrajinské armády a řekl mi, že vyhodil do vzduchu most někde v Brjanské oblasti. Mluvil se mnou dost zvláštním způsobem a jakoby ze mě tahal souhlas s takovou sabotáží, což podle logiky ruských úřadů znamená ospravedlňování teroristického aktu. Většinou jsem ale jen poslouchal a neřekl jsem nic, co by mohlo být použito proti mně.

A tak ho brzy vystřídal starší muž, který tvrdil, že byl zatčen během protiválečné demonstrace kdesi na předměstí Moskvy. Podle mého soudu šlo o tak průhlednou léčku, že to bylo až směšné. Ten děda se mě třeba nenuceně zeptal, jestli mě platí cizí tajné služby. Když jsem se ho zeptal na paragraf, podle kterého byl zadržen, nebo na detaily demonstrace, které se údajně účastnil, byl bezradný.

Obecně kvalita spolupracovníků našich bezpečnostních služeb opravdu není valná. Jsou jako herci z amatérského divadla.

Byl ji požádán, abys svědčil proti někomu, koho jsi znal?

Ne. Při prvním výslechu mi vyšetřovatel a pracovníci oddělení pro boj s extremismem na rovinu řekli, že chápou, že nám spolupráce nepůjde, a proto pouze splní příkazy svých nadřízených. Prostě jen připraví případ pro soud. Musím uznat, že se chovali zcela korektně. Dokonce říkali, že chápou mou motivaci a čistě lidsky mě považují za úctyhodného nepřítele. Takže se mi nesnažili nabízet žádné urážlivé nabídky typu „udej svého spolupracovníka výměnou za domácí vězení“. Toho si vážím.

Čeho právě teď nejvíce lituješ?

Jediné, čeho lituji, je moje vlastní naivita. Já i moji spolubojovníci jsme celou dobu žili v iluzích, neboť jsme věřili, že Putinův režim lze principiálně změnit civilizovanými metodami. Shromáždíme milion podpisů pod petici. Zvolíme pět set komunálních zastupitelů. Uspořádáme demonstraci nebo sérii individuálních protestů. Napíšeme článek, natočíme video, které vše srozumitelně vysvětlí. Ještě trochu tlaku a Putin uteče a přijde svoboda.

Jak řekl Boris Němcov, pokaždé, v každé historické fázi, jsme podcenili naprostou Putinovu amorálnost, a proto jsme vždy prohráli. Na protesty reagoval bitím lidí přímo na ulicích města a zatýkáním. Po protikorupčním vyšetřování Němcova a Navalného následovaly vraždy a pokusy o atentáty. A na otázku změny režimu odpověděl velkou krvavou válkou.

Na druhou stranu se ptám sám sebe: co jsme měli dělat jinak? Jednat také bez skrupulí? Ničit, vyhazovat budovy do povětří, zabíjet? Ale to přece nejde — nejsme zabijáci, jsme lidé úplně jiného ražení. Vím, že jsem poctivě a důsledně dělal to nejlepší, co jsem v podmínkách stupňující se diktatury mohl. Ale upřímně lituji, že to nemělo kýžený účinek a že se moje země zvrhla v obludnou změť krve a špíny.

Co vidíš z okna?

Z oken mám výhled na nádvoří Butyrské věznice. Není to moc veselé panorama. Cihlové zdi jsou omšelé, na oknech, kterými vězni vyhlížejí ven, jsou mříže a za nimi jen vysoká zeď s ostnatým drátem, obloha a mraky. Jediné, co tento depresivní výjev oživuje, je kočka, která se marně snaží lovit holuby. Zjistil jsem, že v ruských věznicích je překvapivě mnoho koček. To člověku dělá radost.

Kolik výslechů jsi absolvoval?

Pouze dva, a i ty lze stěží nazvat skutečnými výslechy. V den mého zatčení mě odvedli do hlavní budovy Vyšetřovací komise Ruska v Technické ulici. Po první otázce vyšetřovatele jsem odmítl vypovídat, protože svůj případ pokládám za politický a vykonstruovaný a článek 51 ústavy mi dává právo nevypovídat proti sobě.

Vyšetřovatel s tím, že takový postoj zaujmu, očividně počítal a nic proti tomu nenamítal. O tři měsíce později, bezprostředně po dokončení obvinění, mě pozval, abych znovu vypovídal. Stručně jsem do protokolu uvedl svůj postoj k obviněním, což mým právníkům umožnilo připojit ke spisu obsáhlé zprávy OSN a OBSE o vojenské agresi Kremlu na Ukrajině, na které jsem se odvolával. Tyto dokumenty, obsahující četné důkazy o válečných zločinech, nakonec tvořily dva svazky trestního spisu.

Kolik svazků má tvůj trestní spis?

Pět. Ale kromě dokumentů, které přiložila moje obhajoba, jsou tam většinou samé nesmysly. Hora zpráv, korespondence vyšetřovatele s jeho nadřízenými, posudky z oddělení pro boj s extremismem, tiskové zprávy ministerstva obrany, citace generála Igora Konašenkova a Marie Zacharovové…

Mám dojem, že vedení vyšetřovací komise by se cítilo trapně, kdyby mělo předat státnímu zastupitelství a soudu jen jeden nebo dva svazky trestního spisu. Pro skupinu tří významných vyšetřovatelů, specializovaných na zvláště závažné případy, by takový svazek nevypadal úctyhodně a dostatečně solidně, a tak začali do materiálů cpát kdeco.

Například shromáždili celou hromadu administrativních zpráv o mých zadrženích na protestních demonstracích v průběhu mnoha let. Jsou tam také tři soudní rozhodnutí, v nichž mě pokutovali za údajnou „diskreditaci“ ruských ozbrojených sil. Na jaře jsem třeba zveřejnil fotku amerických hippies dívek z roku 1963, které držely transparent proti válce ve Vietnamu s heslem „Bombardovat za mír je totéž jako souložit za panenství“. To vše se dostalo do trestního spisu.

Vyšetřovatel rovněž speciálně prostudoval, co se o mně psalo na internetu. Ve zprávě popisuje, jak pracoval: otevřel webovou stránku Yandexu, do vyhledávacího řádku zadal „Ilja Jašin poslanec“, našel článek v RBC, kde Jašin kritizuje stranu Jednotné Rusko. Dále našel Jašinovu reportáž, která kritizuje čečenského vůdce Ramzana Kadyrova…

Z toho všeho vyšetřovatel vyvozuje hluboký závěr, že „nemám rád ruský politický systém a mám negativní názor na činnost státních orgánů“. Takový hrozný zločin!

Jediným dokumentem ve spisu, který si zaslouží pozornost, je znalecký posudek lingvisty, který pracuje pro vyšetřovací komisi. Tento odborník se podíval na mé video na Youtube a došel k názoru, že jsem „lhal o ruské armádě s pomocí rétorických prostředků“. Na základě tohoto posudku mě chtějí poslat do lágru na pět až deset let. V pěti svazcích trestního spisu není žádný jiný důkaz o mé vině.

Co ti teď nejvíc chybí?

Chybí mi normální lidská interakce. Byl jsem zvyklý na aktivní a rušný společenský život. Když jsem byl na svobodě, každý den jsem se s někým setkával, často jsem měl hosty, něco jsem probíral s přáteli a známými.

Teď už vidím blízké lidi jen na chodbě soudu, když mě v poutech vedou do soudní síně. Stání probíhají za zavřenými dveřmi, takže tam nemají přístup ani mí rodiče.

Matka a otec mě však ve vězení občas navštěvují. To zákon dovoluje. Telefonujeme si přes zamřížované sklo. Se svými přáteli však musím komunikovat výhradně korespondenčně. Jsme na to samozřejmě zvyklí, v poslední době se mi epistolární žánr velmi osvědčil. Ale mám někdy obrovskou chuť sednout si s nimi všemi ke stolu a povídat si jen tak o hloupostech.

A také mi velmi chybí pořádné procházky. Miluji procházky — v centru Moskvy po bulvárech, v Sokolnikách, na Losím ostrově. A v noci se mi zdává o Meščerském lese. V malé cele je přece jen těsno. Toužím po vzduchu a prostoru.

Když ji byl městským zastupitelem, řídil jsi odvodovou komisi. Co bylo náplní tvé funkce? A proč tě moskevský starosta Sergej Sobjanin z funkce odvolal?

V roce 2017 jsem byl zvolen do čela zastupitelstva a s touto funkcí je ze zákona spojena funkce předsedy okrskové odvodové komise. Mohl jsem samozřejmě odmítnout. V tom případě by v čele komise zůstala moje předchůdkyně z Jednotného Ruska, s níž byla armáda velmi spokojená. Osobně rozdávala povolávací rozkazy brancům, spolu s policií se účastnila zátahů na ty, kdo se vyhýbali vojenské službě, a zastávala ostře militaristické názory.

Můj styl práce byl pochopitelně velmi odlišný. Na první schůzce s armádním komisařem jsme se dostali do konfliktu, protože se mě snažil přimět, abych mu slíbil pomoc při realizaci plánu odvodů. Vysvětlil jsem, že nejsem voják a mám jiné priority — chránit práva branců, kontrolovat personál vojenské odvodové komise a bránit porušování zákona.

V podstatě jsem se ujal role ochránce lidských práv. Vysvětloval jsem klukům, jaké doklady potřebují, aby dostali odklad, co musí udělat, aby mohli vykonávat náhradní civilní službu, a tak dále. Samozřejmě že to plán odvodů poškozovalo, a tak na mě přicházely stížnosti Sobjaninovi, který zastává post moskevského starosty a spolu s tím i funkci šéfa celoměstské odvodové komise. V jednu chvíli se kvůli nespokojenosti armády pokusil zbavit mě pravomocí, ale jednal dost nešikovně, takže jsem se brzy mohl vrátit na své místo.

Výsledkem této barvité aféry bylo, že do našeho obvodu přišel nový komisař, se kterým se mi nějak dařilo spolupracovat. O pár let později mi dokonce předal osvědčení s překvapivým textem: vojenská odvodová komise mi v něm oficiálně děkuje, že jsem jejím zaměstnancům nedal příležitost porušit zákon. To je doslovný citát, nedělám si legraci.

Nechápu tedy, jaké výhrady by mohly být proti mé práci v odvodové komisi. Nikoho jsem do války neposlal. Naopak — pomáhal jsem těm, kteří měli ze zákona právo se službě vyhnout.