Meščanský soud v Moskvě začal projednávat případ Ilji Jašina, který je obviněn z šíření „fake news“ o ruské armádě. Bývalý moskevský městský zastupitel je již téměř pět měsíců ve vyšetřovací vazbě a hrozí mu až deset let vězení za to, že na svém youtubovém kanálu hovořil o vraždách civilistů v Buči. Před zahájením procesu položila zvláštní zpravodajka Meduzy Světlana Reuterová Iljovi Jašinovi otázky, na něž politik písemně odpověděl.

Lituješ nyní, že jsi neodjel do zahraničí?

Naopak jsem přesvědčen, že jsem udělal správnou věc. I když nebudu zastírat, že první měsíc ve vazbě mě trápily pochybnosti. Adaptace na vězení není pro nikoho snadná. Ráno se probudíte, uvidíte mříže, ponuré zdi a pomyslíte si: co tady sakra dělám? Komu a co se snažím dokázat?

Mnohokrát jsem si v duchu představoval alternativní realitu, ve které jsem nastoupil s jednosměrnou letenkou do letadla a opustil Rusko. Naslouchal jsem však svým vnitřním pocitům a uvědomil si, že bych se v zahraničí prostě morálně zhroutil. Každý den bych hledal výmluvu, byl bych podrážděný a naštvaný na vlastní zbabělost. Nakonec mi bylo jasné, že tato alternativní realita neexistuje. Prostě jsem nemohl emigrovat.

Izolace a životní podmínky ve vězení jsou velmi stresující. Nejsou to lázně. Ale pro mě je mnohem snazší najít sílu se s touto těžkou zkouškou vyrovnat, než se litovat a ospravedlňovat se v emigraci. Vydržet ránu je z psychologického hlediska snazší než utéct před rvačkou.

Co jsi cítil, když jsi byl zadržen?

Velkou úzkost. Sebrali mě přímo u východu z vazební věznice, když jsem byl propuštěn po patnácti dnech administrativního zadržení. Strážci zákona se snažili vytvořit co nejdramatičtější atmosféru: policejní anton, komando v neprůstřelných vestách a kuklách, protiextremistická jednotka s flexou na rozřezání dveří…

Už mám zkušenosti s takovou společností a zatčení se dalo celkem očekávat, takže jsem se poměrně rychle vzpamatoval. Ale když mě přivezli domů na prohlídku, byl jsem samozřejmě smutný. Uvědomil jsem si, že se mezi čtyřmi stěnami svého domova hned tak neobjevím.

Mezitím se na ulici před domem shromáždili lidé, mezi nimi i moji rodiče a přátelé. Když mě v poutech vyvedli ven, dobře jsem si uvědomoval, že tím začíná nová a velmi těžká kapitola mého života.

Připravoval ses na zatčení? Sepsal jsi plnou moc nebo prodal byt?

Na své zatčení jsem se začal připravovat den poté, co Putin podepsal balíček novel trestního zákoníku, který novináři nazvali zákon o vojenské cenzuře. Stát tím dal všem jasně na vědomí: buď mlč, nebo vypadni, jinak půjdeš do vězení. Nehodlal jsem mlčet ani odejít, a tak jsem se rozhodl jednat racionálně: vzal jsem si list papíru a sepsal si seznam věcí, které musím udělat, než si pro mě přijdou. Musel jsem u notáře vyřídit plnou moc, splatit úvěr, sestavit tým právníků… Postupně jsem si odškrtával jednotlivé položky.

Jsem například velmi rád, že jsem měl čas dát do pořádku své zdraví. Když jsem se teď díval na svého spoluvězně, jak trpí po návštěvě zubaře ve vězení, říkal jsem si, jak jsem udělal dobře, že jsem si nechal spravit zuby předem. Ale hlavně jsem příbuzné a přátele — nakolik to jen bylo možné — morálně připravil na mé zatčení.

Jsem velmi vděčný svým blízkým, že mé rozhodnutí přijali. Chápu přitom, že pro moji maminku to bylo mnohem těžší než pro mě. Přesto se chovala velmi důstojně a ze všech sil mě podporovala, stejně jako můj otec. Je velké štěstí mít rodiče, kteří vás nejen milují, ale také respektují.

Co se týče bytu, nikdy mě nenapadlo ho prodat. Proč? Nikam se nechystám. A doufám, že se jednoho dne dostanu z vězení.

Jaké jsou podmínky ve vazební věznici?

Butyrská věznice má specifickou pověst. Už za carských časů tu věznili buřiče: v jedné z místních cel seděl Jemeljan Pugačov. Sovětské úřady do tohoto vězení poslaly řadu disidentů, vědců a spisovatelů. Zemřel zde také Sergej Magnitskij.

Podmínky mé vazby jsou snesitelné. Jsem držen ve zvláštním bloku vězení, kde jsou vězni přísněji kontrolováni. Místnost je malá: devět metrů čtverečních, které sdílím se třemi sousedy. Ale aspoň mám vlastní lůžko. V ostatních blocích Butyrského vězení jsou cely s dvaceti lůžky, v každé z nich sedí třicet zadržených a lidé se na lůžkách střídají.

Dny zde ubíhají rutinním způsobem. Kolem sedmé hodiny ranní nás odvádějí do jedné z betonových děr, které slouží jako cvičiště. V některých jsou ribstoly, takže si můžete zacvičit. Pak se kontrolují cely a následuje snídaně. Právníci mě navštěvují několikrát týdně vždy dopoledne. Čas mezi obědem a večeří a večery trávím čtením nebo prací. Hlavně píšu — připravuji texty pro sociální sítě, odpovídám na dopisy, které ve vazební věznici ve velkém množství dostávám, a dopisuji si s novináři.

Mám pocit, že čas ve vězení utíká velmi rychle. Dny jsou jeden jako druhý. Probudíte se, zhluboka se nadechnete a už je skoro noc. Rutinní život… Podmínky tu nejsou nejpohodlnější, ale vím, jak těžké to mají jiní političtí vězni v Rusku, takže si nemůžu moc stěžovat.

Nasadili na tebe někdy někoho do cely? Byl jsi někdy pod nátlakem?

V prvních dnech, kdy jsem byl ještě ve vazební věznici na Petrovce 38, jsem měl několik podivných spoluvězňů. První z nich se představil jako seržant ukrajinské armády a řekl mi, že vyhodil do vzduchu most někde v Brjanské oblasti. Mluvil se mnou dost zvláštním způsobem a jakoby ze mě tahal souhlas s takovou sabotáží, což podle logiky ruských úřadů znamená ospravedlňování teroristického aktu. Většinou jsem ale jen poslouchal a neřekl jsem nic, co by mohlo být použito proti mně.

A tak ho brzy vystřídal starší muž, který tvrdil, že byl zatčen během protiválečné demonstrace kdesi na předměstí Moskvy. Podle mého soudu šlo o tak průhlednou léčku, že to bylo až směšné. Ten děda se mě třeba nenuceně zeptal, jestli mě platí cizí tajné služby. Když jsem se ho zeptal na paragraf, podle kterého byl zadržen, nebo na detaily demonstrace, které se údajně účastnil, byl bezradný.

Obecně kvalita spolupracovníků našich bezpečnostních služeb opravdu není valná. Jsou jako herci z amatérského divadla.

Byl ji požádán, abys svědčil proti někomu, koho jsi znal?

Ne. Při prvním výslechu mi vyšetřovatel a pracovníci oddělení pro boj s extremismem na rovinu řekli, že chápou, že nám spolupráce nepůjde, a proto pouze splní příkazy svých nadřízených. Prostě jen připraví případ pro soud. Musím uznat, že se chovali zcela korektně. Dokonce říkali, že chápou mou motivaci a čistě lidsky mě považují za úctyhodného nepřítele. Takže se mi nesnažili nabízet žádné urážlivé nabídky typu „udej svého spolupracovníka výměnou za domácí vězení“. Toho si vážím.

Čeho právě teď nejvíce lituješ?