Meščanský soud v Moskvě začal projednávat případ Ilji Jašina, který je obviněn z šíření „fake news“ o ruské armádě. Bývalý moskevský městský zastupitel je již téměř pět měsíců ve vyšetřovací vazbě a hrozí mu až deset let vězení za to, že na svém youtubovém kanálu hovořil o vraždách civilistů v Buči. Před zahájením procesu položila zvláštní zpravodajka Meduzy Světlana Reuterová Iljovi Jašinovi otázky, na něž politik písemně odpověděl.

Lituješ nyní, že jsi neodjel do zahraničí?

Naopak jsem přesvědčen, že jsem udělal správnou věc. I když nebudu zastírat, že první měsíc ve vazbě mě trápily pochybnosti. Adaptace na vězení není pro nikoho snadná. Ráno se probudíte, uvidíte mříže, ponuré zdi a pomyslíte si: co tady sakra dělám? Komu a co se snažím dokázat?

Mnohokrát jsem si v duchu představoval alternativní realitu, ve které jsem nastoupil s jednosměrnou letenkou do letadla a opustil Rusko. Naslouchal jsem však svým vnitřním pocitům a uvědomil si, že bych se v zahraničí prostě morálně zhroutil. Každý den bych hledal výmluvu, byl bych podrážděný a naštvaný na vlastní zbabělost. Nakonec mi bylo jasné, že tato alternativní realita neexistuje. Prostě jsem nemohl emigrovat.

Izolace a životní podmínky ve vězení jsou velmi stresující. Nejsou to lázně. Ale pro mě je mnohem snazší najít sílu se s touto těžkou zkouškou vyrovnat, než se litovat a ospravedlňovat se v emigraci. Vydržet ránu je z psychologického hlediska snazší než utéct před rvačkou.

Co jsi cítil, když jsi byl zadržen?

Velkou úzkost. Sebrali mě přímo u východu z vazební věznice, když jsem byl propuštěn po patnácti dnech administrativního zadržení. Strážci zákona se snažili vytvořit co nejdramatičtější atmosféru: policejní anton, komando v neprůstřelných vestách a kuklách, protiextremistická jednotka s flexou na rozřezání dveří…

Už mám zkušenosti s takovou společností a zatčení se dalo celkem očekávat, takže jsem se poměrně rychle vzpamatoval. Ale když mě přivezli domů na prohlídku, byl jsem samozřejmě smutný. Uvědomil jsem si, že se mezi čtyřmi stěnami svého domova hned tak neobjevím.

Mezitím se na ulici před domem shromáždili lidé, mezi nimi i moji rodiče a přátelé. Když mě v poutech vyvedli ven, dobře jsem si uvědomoval, že tím začíná nová a velmi těžká kapitola mého života.

Připravoval ses na zatčení? Sepsal jsi plnou moc nebo prodal byt?

Na své zatčení jsem se začal připravovat den poté, co Putin podepsal balíček novel trestního zákoníku, který novináři nazvali zákon o vojenské cenzuře. Stát tím dal všem jasně na vědomí: buď mlč, nebo vypadni, jinak půjdeš do vězení. Nehodlal jsem mlčet ani odejít, a tak jsem se rozhodl jednat racionálně: vzal jsem si list papíru a sepsal si seznam věcí, které musím udělat, než si pro mě přijdou. Musel jsem u notáře vyřídit plnou moc, splatit úvěr, sestavit tým právníků… Postupně jsem si odškrtával jednotlivé položky.

Jsem například velmi rád, že jsem měl čas dát do pořádku své zdraví. Když jsem se teď díval na svého spoluvězně, jak trpí po návštěvě zubaře ve vězení, říkal jsem si, jak jsem udělal dobře, že jsem si nechal spravit zuby předem. Ale hlavně jsem příbuzné a přátele — nakolik to jen bylo možné — morálně připravil na mé zatčení.

Jsem velmi vděčný svým blízkým, že mé rozhodnutí přijali. Chápu přitom, že pro moji maminku to bylo mnohem těžší než pro mě. Přesto se chovala velmi důstojně a ze všech sil mě podporovala, stejně jako můj otec. Je velké štěstí mít rodiče, kteří vás nejen milují, ale také respektují.

Co se týče bytu, nikdy mě nenapadlo ho prodat. Proč? Nikam se nechystám. A doufám, že se jednoho dne dostanu z vězení.

Jaké jsou podmínky ve vazební věznici?

Butyrská věznice má specifickou pověst. Už za carských časů tu věznili buřiče: v jedné z místních cel seděl Jemeljan Pugačov. Sovětské úřady do tohoto vězení poslaly řadu disidentů, vědců a spisovatelů. Zemřel zde také Sergej Magnitskij.

Podmínky mé vazby jsou snesitelné. Jsem držen ve zvláštním bloku vězení, kde jsou vězni přísněji kontrolováni. Místnost je malá: devět metrů čtverečních, které sdílím se třemi sousedy. Ale aspoň mám vlastní lůžko. V ostatních blocích Butyrského vězení jsou cely s dvaceti lůžky, v každé z nich sedí třicet zadržených a lidé se na lůžkách střídají.

Dny zde ubíhají rutinním způsobem. Kolem sedmé hodiny ranní nás odvádějí do jedné z betonových děr, které slouží jako cvičiště. V některých jsou ribstoly, takže si můžete zacvičit. Pak se kontrolují cely a následuje snídaně. Právníci mě navštěvují několikrát týdně vždy dopoledne. Čas mezi obědem a večeří a večery trávím čtením nebo prací. Hlavně píšu — připravuji texty pro sociální sítě, odpovídám na dopisy, které ve vazební věznici ve velkém množství dostávám, a dopisuji si s novináři.

Mám pocit, že čas ve vězení utíká velmi rychle. Dny jsou jeden jako druhý. Probudíte se, zhluboka se nadechnete a už je skoro noc. Rutinní život… Podmínky tu nejsou nejpohodlnější, ale vím, jak těžké to mají jiní političtí vězni v Rusku, takže si nemůžu moc stěžovat.

Nasadili na tebe někdy někoho do cely? Byl jsi někdy pod nátlakem?

V prvních dnech, kdy jsem byl ještě ve vazební věznici na Petrovce 38, jsem měl několik podivných spoluvězňů. První z nich se představil jako seržant ukrajinské armády a řekl mi, že vyhodil do vzduchu most někde v Brjanské oblasti. Mluvil se mnou dost zvláštním způsobem a jakoby ze mě tahal souhlas s takovou sabotáží, což podle logiky ruských úřadů znamená ospravedlňování teroristického aktu. Většinou jsem ale jen poslouchal a neřekl jsem nic, co by mohlo být použito proti mně.

A tak ho brzy vystřídal starší muž, který tvrdil, že byl zatčen během protiválečné demonstrace kdesi na předměstí Moskvy. Podle mého soudu šlo o tak průhlednou léčku, že to bylo až směšné. Ten děda se mě třeba nenuceně zeptal, jestli mě platí cizí tajné služby. Když jsem se ho zeptal na paragraf, podle kterého byl zadržen, nebo na detaily demonstrace, které se údajně účastnil, byl bezradný.

Obecně kvalita spolupracovníků našich bezpečnostních služeb opravdu není valná. Jsou jako herci z amatérského divadla.

Byl ji požádán, abys svědčil proti někomu, koho jsi znal?

Ne. Při prvním výslechu mi vyšetřovatel a pracovníci oddělení pro boj s extremismem na rovinu řekli, že chápou, že nám spolupráce nepůjde, a proto pouze splní příkazy svých nadřízených. Prostě jen připraví případ pro soud. Musím uznat, že se chovali zcela korektně. Dokonce říkali, že chápou mou motivaci a čistě lidsky mě považují za úctyhodného nepřítele. Takže se mi nesnažili nabízet žádné urážlivé nabídky typu „udej svého spolupracovníka výměnou za domácí vězení“. Toho si vážím.

Čeho právě teď nejvíce lituješ?

Jediné, čeho lituji, je moje vlastní naivita. Já i moji spolubojovníci jsme celou dobu žili v iluzích, neboť jsme věřili, že Putinův režim lze principiálně změnit civilizovanými metodami. Shromáždíme milion podpisů pod petici. Zvolíme pět set komunálních zastupitelů. Uspořádáme demonstraci nebo sérii individuálních protestů. Napíšeme článek, natočíme video, které vše srozumitelně vysvětlí. Ještě trochu tlaku a Putin uteče a přijde svoboda.

Jak řekl Boris Němcov, pokaždé, v každé historické fázi, jsme podcenili naprostou Putinovu amorálnost, a proto jsme vždy prohráli. Na protesty reagoval bitím lidí přímo na ulicích města a zatýkáním. Po protikorupčním vyšetřování Němcova a Navalného následovaly vraždy a pokusy o atentáty. A na otázku změny režimu odpověděl velkou krvavou válkou.

Na druhou stranu se ptám sám sebe: co jsme měli dělat jinak? Jednat také bez skrupulí? Ničit, vyhazovat budovy do povětří, zabíjet? Ale to přece nejde — nejsme zabijáci, jsme lidé úplně jiného ražení. Vím, že jsem poctivě a důsledně dělal to nejlepší, co jsem v podmínkách stupňující se diktatury mohl. Ale upřímně lituji, že to nemělo kýžený účinek a že se moje země zvrhla v obludnou změť krve a špíny.

Co vidíš z okna?

Z oken mám výhled na nádvoří Butyrské věznice. Není to moc veselé panorama. Cihlové zdi jsou omšelé, na oknech, kterými vězni vyhlížejí ven, jsou mříže a za nimi jen vysoká zeď s ostnatým drátem, obloha a mraky. Jediné, co tento depresivní výjev oživuje, je kočka, která se marně snaží lovit holuby. Zjistil jsem, že v ruských věznicích je překvapivě mnoho koček. To člověku dělá radost.

Kolik výslechů jsi absolvoval?

Pouze dva, a i ty lze stěží nazvat skutečnými výslechy. V den mého zatčení mě odvedli do hlavní budovy Vyšetřovací komise Ruska v Technické ulici. Po první otázce vyšetřovatele jsem odmítl vypovídat, protože svůj případ pokládám za politický a vykonstruovaný a článek 51 ústavy mi dává právo nevypovídat proti sobě.

Vyšetřovatel s tím, že takový postoj zaujmu, očividně počítal a nic proti tomu nenamítal. O tři měsíce později, bezprostředně po dokončení obvinění, mě pozval, abych znovu vypovídal. Stručně jsem do protokolu uvedl svůj postoj k obviněním, což mým právníkům umožnilo připojit ke spisu obsáhlé zprávy OSN a OBSE o vojenské agresi Kremlu na Ukrajině, na které jsem se odvolával. Tyto dokumenty, obsahující četné důkazy o válečných zločinech, nakonec tvořily dva svazky trestního spisu.

Kolik svazků má tvůj trestní spis?

Pět. Ale kromě dokumentů, které přiložila moje obhajoba, jsou tam většinou samé nesmysly. Hora zpráv, korespondence vyšetřovatele s jeho nadřízenými, posudky z oddělení pro boj s extremismem, tiskové zprávy ministerstva obrany, citace generála Igora Konašenkova a Marie Zacharovové…

Mám dojem, že vedení vyšetřovací komise by se cítilo trapně, kdyby mělo předat státnímu zastupitelství a soudu jen jeden nebo dva svazky trestního spisu. Pro skupinu tří významných vyšetřovatelů, specializovaných na zvláště závažné případy, by takový svazek nevypadal úctyhodně a dostatečně solidně, a tak začali do materiálů cpát kdeco.

Například shromáždili celou hromadu administrativních zpráv o mých zadrženích na protestních demonstracích v průběhu mnoha let. Jsou tam také tři soudní rozhodnutí, v nichž mě pokutovali za údajnou „diskreditaci“ ruských ozbrojených sil. Na jaře jsem třeba zveřejnil fotku amerických hippies dívek z roku 1963, které držely transparent proti válce ve Vietnamu s heslem „Bombardovat za mír je totéž jako souložit za panenství“. To vše se dostalo do trestního spisu.

Vyšetřovatel rovněž speciálně prostudoval, co se o mně psalo na internetu. Ve zprávě popisuje, jak pracoval: otevřel webovou stránku Yandexu, do vyhledávacího řádku zadal „Ilja Jašin poslanec“, našel článek v RBC, kde Jašin kritizuje stranu Jednotné Rusko. Dále našel Jašinovu reportáž, která kritizuje čečenského vůdce Ramzana Kadyrova…

Z toho všeho vyšetřovatel vyvozuje hluboký závěr, že „nemám rád ruský politický systém a mám negativní názor na činnost státních orgánů“. Takový hrozný zločin!

Jediným dokumentem ve spisu, který si zaslouží pozornost, je znalecký posudek lingvisty, který pracuje pro vyšetřovací komisi. Tento odborník se podíval na mé video na Youtube a došel k názoru, že jsem „lhal o ruské armádě s pomocí rétorických prostředků“. Na základě tohoto posudku mě chtějí poslat do lágru na pět až deset let. V pěti svazcích trestního spisu není žádný jiný důkaz o mé vině.

Co ti teď nejvíc chybí?

Chybí mi normální lidská interakce. Byl jsem zvyklý na aktivní a rušný společenský život. Když jsem byl na svobodě, každý den jsem se s někým setkával, často jsem měl hosty, něco jsem probíral s přáteli a známými.

Teď už vidím blízké lidi jen na chodbě soudu, když mě v poutech vedou do soudní síně. Stání probíhají za zavřenými dveřmi, takže tam nemají přístup ani mí rodiče.

Matka a otec mě však ve vězení občas navštěvují. To zákon dovoluje. Telefonujeme si přes zamřížované sklo. Se svými přáteli však musím komunikovat výhradně korespondenčně. Jsme na to samozřejmě zvyklí, v poslední době se mi epistolární žánr velmi osvědčil. Ale mám někdy obrovskou chuť sednout si s nimi všemi ke stolu a povídat si jen tak o hloupostech.

A také mi velmi chybí pořádné procházky. Miluji procházky — v centru Moskvy po bulvárech, v Sokolnikách, na Losím ostrově. A v noci se mi zdává o Meščerském lese. V malé cele je přece jen těsno. Toužím po vzduchu a prostoru.

Když ji byl městským zastupitelem, řídil jsi odvodovou komisi. Co bylo náplní tvé funkce? A proč tě moskevský starosta Sergej Sobjanin z funkce odvolal?

V roce 2017 jsem byl zvolen do čela zastupitelstva a s touto funkcí je ze zákona spojena funkce předsedy okrskové odvodové komise. Mohl jsem samozřejmě odmítnout. V tom případě by v čele komise zůstala moje předchůdkyně z Jednotného Ruska, s níž byla armáda velmi spokojená. Osobně rozdávala povolávací rozkazy brancům, spolu s policií se účastnila zátahů na ty, kdo se vyhýbali vojenské službě, a zastávala ostře militaristické názory.

Můj styl práce byl pochopitelně velmi odlišný. Na první schůzce s armádním komisařem jsme se dostali do konfliktu, protože se mě snažil přimět, abych mu slíbil pomoc při realizaci plánu odvodů. Vysvětlil jsem, že nejsem voják a mám jiné priority — chránit práva branců, kontrolovat personál vojenské odvodové komise a bránit porušování zákona.

V podstatě jsem se ujal role ochránce lidských práv. Vysvětloval jsem klukům, jaké doklady potřebují, aby dostali odklad, co musí udělat, aby mohli vykonávat náhradní civilní službu, a tak dále. Samozřejmě že to plán odvodů poškozovalo, a tak na mě přicházely stížnosti Sobjaninovi, který zastává post moskevského starosty a spolu s tím i funkci šéfa celoměstské odvodové komise. V jednu chvíli se kvůli nespokojenosti armády pokusil zbavit mě pravomocí, ale jednal dost nešikovně, takže jsem se brzy mohl vrátit na své místo.

Výsledkem této barvité aféry bylo, že do našeho obvodu přišel nový komisař, se kterým se mi nějak dařilo spolupracovat. O pár let později mi dokonce předal osvědčení s překvapivým textem: vojenská odvodová komise mi v něm oficiálně děkuje, že jsem jejím zaměstnancům nedal příležitost porušit zákon. To je doslovný citát, nedělám si legraci.

Nechápu tedy, jaké výhrady by mohly být proti mé práci v odvodové komisi. Nikoho jsem do války neposlal. Naopak — pomáhal jsem těm, kteří měli ze zákona právo se službě vyhnout.

A mimochodem, hned po 24. únoru naše místní zastupitelstvo úplně přestalo s vojenskou odvodovou komisí spolupracovat. Nepodepsali jsme jediný dokument, neschválili jediné rozhodnutí. Pokud vím, je to jeden z důvodů, proč jsou dnes ze sedmi nezávislých zastupitelů našeho obvodu dva ve vězení a na jednu je vydán zatykač a je zařazena na seznamu hledaných osob.

Mnozí političtí analytici i samotní politici tvrdí, že má-li ruský politik zůstat politikem, musí zůstat v Rusku. V čem je vězení lepší než svoboda a možnost pokračovat v nějaké činnosti?

Na pobytu ve vězení není nic dobrého — opravdu jsem se sem nehrnul. Nejspíš je možné zůstat politikem i mimo Rusko. Někteří lidé to dokážou, i když je to velmi obtížné. Ale já bych to nedokázal. Musím stát na této zemi a dýchat tento vzduch, abych cítil svou zemi.

A upřímně, díval jsem se na některé své kolegy, kteří odešli, a představoval si sebe na jejich místě. Nahrával bych videa v nějakém evropském studiu, setkával se s novináři v kavárnách a chroupal croissanty, mluvil na konferencích pro emigranty. Jenže mně by se z toho zvedal žaludek, protože vím, že moje místo je v Rusku. Zde je můj domov a mí blízcí, zde jsou věci, které jsou mi drahé, zde jsou moji příznivci a voliči.

Hájím právo žít ve své zemi — a vězení je cena, kterou za to musím zaplatit. Chápu, že moje volba připadá mnoha lidem zvláštní a nikomu ji nevnucuji. Ale miluji Rusko. Bylo by mi špatně při pomyšlení, že jsem utekl z domova a nemohu se vrátit.

Nemyslíš si tedy, že jsi udělal chybu, když jsi zůstal v Rusku?

Neexistuje správná nebo špatná odpověď. Každý se rozhoduje sám za sebe. Vím jistě, že bych to jinak nedokázal. Navzdory nedostatku fyzické svobody nemám v sobě žádný vnitřní konflikt. Vězení jednou skončí, ale moje sebeúcta mi zůstane.

Po každém politickém rozsudku člověka napadne myšlenka: „Dostanou se ven dřív — jakmile padne režim.“ Jak si ale můžeme být jisti, že po Putinovi — i kdyby třeba v příštích letech zemřel — nastane liberalizace? Není to jen uklidňující opoziční mantra?

Rozhodně si nemyslím, že se po Putinově odchodu vše automaticky zlepší. Napáchal mnoho škod a zanechá po sobě těžké dědictví, takže se obávám, že nás čeká dost temné období chaosu. Různé síly nebudou bojovat ani ne tak o moc, jako o podobu a smysl budoucího státu.

Je pravděpodobné, že se Putina pokusí nahradit vojenská junta a občané se jí budou muset postavit do cesty stejně jako v srpnu 1991.

Krásné Rusko budoucnosti se nevybuduje samo. Čeká nás boj, ale věřím, že demokratické hnutí, které zastupuji, má šanci zvítězit. Jednoduše proto, že společnost je unavená z agrese a násilí a my jsme schopni nabídnout lidem mírový rozvoj.

Za členy opozice, kteří jsou zavíráni do vězení, vychází do ulic jen málo lidí. Zajímá to vůbec ještě někoho? Nebo to už lidé vnímají jako kolorit: no ano, opozičníci jsou zavíráni do vězení, od toho jsou taky opozičníci.

Roli jistě hraje strach, únava a psychické vyhoření. To vše by se nemělo podceňovat. Nezapomínejme však, že sami opozičníci v době svého zatčení obvykle nevyzývají své příznivce, aby vyšli do ulic. Tedy alespoň v posledních měsících.

V Moskvě a dalších velkých městech cítím poměrně velkou podporu. Myslím, že lidé by na mou výzvu k protestům možná zareagovali, ale k mému propuštění by to sotva vedlo. A ti hodní lidé by za svůj protest mohli skončit ve vězení stejně jako já. To nechci. Myslím, že bychom teď měli být vzájemně obzvlášť ohleduplní.

Jak podle tebe mobilizace změnila rozhodování, zda odejít, nebo zůstat?

Po 24. únoru lidé opouštěli Rusko z morálních důvodů, ale také kvůli hypotetickým rizikům. Obávali se, že zemi zasáhne hospodářská krize, že úřady uzavřou hranice a zesílí represe.

Po vyhlášení mobilizace už rizika nebyla hypotetická, ale stala se skutečnou hrozbou. Válka doslova vtrhla do domovů Rusů a začala jim brát manžele, otce a syny. Není divu, že to vyvolalo paniku: občané hromadně prchali do zahraničí, aby si zachránili život.

Upřímně řečeno mě frustrovaly fronty na hranicích a fakt, že lidé dávali přednost útěku před odporem. Lidsky ovšem dobře chápu emoce a motivaci těch, kteří odešli. A chápu, že útěk je také forma protestu. Ti, kteří odešli, alespoň nenastoupili poslušně do armády a nešli zabíjet Ukrajince jen proto, aby se zavděčili Putinovi.

Kdybys nebyl zadržen, odešel bys po vyhlášení mobilizace?

Nikam bych nešel a dál bych veřejně vystupoval proti válce. Pro mě osobně mobilizace nic nezměnila. Je velmi pravděpodobné, že bych dostal předvolání. V takovém případě bych odmítl vzít do ruky zbraň a jít na frontu, znovu bych označil tuto válku za zločinnou a nezákonnou a vyzval bych k jejímu zastavení. Svým příkladem bych se snažil motivovat ostatní. Nejspíš bych byl uvězněn jen o tři nebo čtyři měsíce později, než se stalo.

Byl někdo z tvých známých mobilizován? Co ve vyšetřovací vazbě víš o průběhu „částečné“ mobilizace?

Několik mých známých dostalo předvolání v Moskvě, Petrohradě, Jekatěrinburgu a Kostromě. Téměř všichni však již v té době byli v zahraničí.

Jeden můj přítel, absolvent lékařské univerzity s vojenskou katedrou, odešel už v březnu s tím, že tento mlýnek na maso určitě povede k masové mobilizaci. Předpověděl to přesně. Jiný můj kamarád, známý herec, dostal předvolání přímo během natáčení. Jeho zaměstnavatel však díky svým konexím v nejvyšších kruzích dosáhl toho, že herec na frontu nemusel a už ho nechali na pokoji.

I zpoza mříží vidím, že — jak už to v Rusku často bývá — válka dopadá hlavně na chudé. Pokud vím, na smrt jsou posíláni především ti, kteří nemají peníze ani možnost odejít a nemají nikoho, kdo by se jich nahoře u generálů zastal.

Putin vyhrožuje jadernými zbraněmi. Věříš ještě v nějakou normální budoucnost Ruska?

Samozřejmě, že ano. Kdybych tuto víru ztratil, dávno bych ztratil motivaci, vůli a sílu. Někdy v žertu říkám: jsem optimista, i když k tomu nemám důvod.

Ale pokud mluvíme vážně, důvody k tomu mám. Když se podíváte na ruskou historii, uvidíte spoustu krve, zármutku a krutosti. Po staletí byl náš národ hnán do nevolnictví a bestiality. Ale lidé se pokaždé bránili. Vždycky se našli lidé, kteří v beznadějných situacích — často i za cenu vlastního života — nesklonili hlavu a postavili se na odpor. Navzdory všemu si náš národ zachoval touhu po svobodě a spravedlnosti. Tato touha v nás žije dál. Ani car, ani rudí komisaři, ani generální tajemník, ani čekisté ji nedokázali zničit. Proto věřím, že Rusko bude nakonec svobodné a zavládne tu spravedlnost.

Světlana Rejtěrová

Z ruského originálu В Москве начался суд над Ильей Яшиным. Его обвиняют в распространении «фейков» из-за стрима про Бучу publikovaného v magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ.