Povím vám skvělý příběh o vězeňské psychologii a zocelování charakteru. Život ve vězení se řídí mnoha faktory, ale tři z nich jsou základní: 1) hrozba zabití/zbití/znásilnění; 2) tabák; 3) jídlo. Poslední jmenované se uplatňuje v nejvyšší možné míře. Je to jednoduchá a velmi účinná metoda.

Odsouzený — v devadesáti procentech případů je to mladý muž — má soustavně hlad. Příděly jsou nedostatečné, a jídlo je navíc často nepoživatelné. Proto na příděly téměř nikdo nespoléhá. K dispozici je ještě kantýna, balíčky a placené jídlo — každý se snaží zařídit po svém, a přístup k jídlu navíc se tak stává pro vězeňskou správu velkou pákou.

Na disciplinační samotce máte zakázáno všechno. Žádná jiná varianta než sedět o hladu tam neexistuje. Pokud jste v cele s přísným režimem, můžete si koupit jídlo za pět tisíc rublů měsíčně. Ze zákona si také můžete ze svého platu koupit hotové jídlo v kantýně bez omezení částky. Ale to se mě už netýká, na mě se zákon nevztahuje. Mně řekli: „Pět tisíc měsíčně a hotovo.“

Co naplat? Člověk si tedy vezme papír a začne počítat. Tisícovku si dát stranou na mýdlo, holicí strojky a všelijaké hygienické potřeby. Zbylé čtyři tisíce vydělit jednatřiceti dny. To je 129 rublů na jídlo denně. V kantýně si za to můžete koupit dvě vařená vejce a pár vařených brambor. O víkendech vařenou rýži, na pohanku už to ale nestačí.

Ale už tohle je velkolepé zlepšení kvality jídla. Dejte mi vejce natvrdo, rozkrájím si ho na kousky a budu se cítit jak v michelinské restauraci.

Jenomže na to tu vynalezli skvělý trik. Jídlo se muselo kupovat měsíc dopředu. Ale co si počít, když jste půl měsíce na disciplinační samotce, kde je všechno zakázané?

Kdysi na to existovalo pravidlo: když odsouzený nemohl dostat jídlo, které si předem koupil, napsal žádost a oni mu ho neuvařili. Mně dřív za dny strávené na disciplinační samotce také prostě vraceli peníze.

Jenže pak se vězeňská správa urazila, že jsme odhalili, jak kradou při nákupech zeleniny, a přišla s geniálním nápadem. Podle nových pravidel se těm, kdo jsou na disciplinační samotce, dál vydává jídlo. Jenže ho nedostanou — jen jim ho ukážou a pak ho vyhodí, protože už je prošlé.

Vypadá to následovně. Dveře se otevřou. Stojí tam bachař s taškou: „Navalnyj, převezměte si potraviny, co jste si koupil. Vejce natvrdo, tady to podepište. Vyhazujeme je, jsou prošlá. Sem se podepište. Tady máte ještě brambory a rýži. Taky je zlikvidujeme. Zítra se zkazí. Jejda! Vy tu máte dokonce housku? To jste si koupil k svátku? To si žijete jako pán! Tak tady podepište, že jste převzal housku, a tady podepište její likvidaci. Je to potravina podléhající rychlé zkáze!“

Klobouk dolů před tím, kdo to vymyslel. Nejenže jste utratili všechny peníze a nic jste za ně nedostali, ale ještě jste se mohli jenom podívat na jídlo, které jste ale nesměli sníst.

Nejdřív to člověka rozhořčí, oháníte se zákonem, pak se dovoláváte svědomí, a nakonec na bachaře řvete. Pak se ale zocelíte. A pochopíte vězeňskou moudrost, odsuzující přílišný zájem o jídlo; říká se tomu „břichomluva“. A pak už jen s co nejlhostejnějším výrazem říkáte věznitelům: „Tak co? Kde vám mám podepsat, že mi sežerete moje brambory?“

Ale ten hlad, ten vám zůstane.

Z ruského originálu publikovaného na instagramovém účtu Alexeje Navalného přeložila JITKA KOMENDOVÁ.