Alexej Navalnyj zemřel v pátek 16. února ve věku 47 let v trestanecké kolonii, kde si odbýval trest za údajné vytvoření extremistické organizace. Sociolog Grigorij Judin vysvětluje, co smrt Navalného znamená.

Veškerá politika je v podstatě založena na dvou lidských afektech — strachu a naději. Putin vládne tím, že udržuje lidi ve strachu. Strach dokáže mobilizovat. Je to strach z druhého člověka, strach z mocného tyrana, ze záludného nepřítele. Toho strachu je tolik, že se mění v hrůzu z budoucnosti: když je člověk skutečně vyděšený, nepotřebuje už ani skutečnou hrozbu, protože se bojí všeho.

Alexej Navalnyj proti tomu postavil politiku naděje. A naděje je mocný nástroj. Také dokáže mobilizovat lidi, ale nemění je přitom ve vyděšené stádo, lpící na svém pastýři. Naopak v nich probouzí pocit odvahy a přátelství, s nímž kráčí vpřed.

Alexejovy věčné žertíky z nesnesitelného prostředí nebyly jen projevem hrdinství, ale i střízlivé rozvahy. Když totiž člověk vsadí na naději, musí se jí držet až do konce — právě v tom je síla. Zlomit Navalného nešlo: bylo v něm příliš mnoho naděje.

V Alexeji bylo tolik naděje, že by ji dokázal probudit i ve své milované zemi, pro kterou byl odhodlán položit život; dokázal by Rusko nadějí naplnit. Ukázalo se však, že je to mnohem těžší úkol, protože naděje dnes chybí celému světu a nejdříve bude potřeba vrátit ji i jemu.

Vím, mnoha lidem dnes připadá, že naděje zemřela. Píší mi lidé z nejrůznějších zemí světa, jejichž život není s Ruskem nijak spjat. Píší, že v nich zemřela naděje, protože Alexej Navalnyj už dávno přesáhl hranice své vlasti a stal se symbolem naděje pro lidi na celém světě.

Když zemře naděje, nastupuje zoufalství. Filozof Theodor Adorno citoval spisovatele Christiana Grabbeho, který napsal: „Zachránit nás může pouze zoufalství.“ Zní to pateticky, ale ve skutečnosti je to zcela racionální myšlenka. Je třeba dojít až na nejzazší mez zoufalství, abychom se zbavili zbytečných iluzí — teprve pak se otevře možnost jednat.

Je třeba odmítnout výmluvy „Nějak to dopadne,“ „Mně se to nedotkne, nějak to vykličkuju“, „Koneckonců, i tamten nahoře jednou umře“, „Uteču někam, kde budu v bezpečí, kam na mě nedosáhnou“. Ale ono to nedopadne jen tak „nějak“, dotkne se to úplně každého a dosáhnou všude. Zoufalství nastává právě ve chvíli, kdy už není žádné místo, kam by se dalo schovat.

V Rusku se říká, že největší tma je před svítáním. Myslím, že je to pravda — prostě pořád ještě jsme nepoznali opravdovou temnotu. Ale jak se zdá, právě teď už se opravdu potemňuje. Slunce je pryč.

Z ruského originálu V Rossiji ljubjat povtorjať, čto těmněje vsego pered rassvětom, publikovaného v magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ