Alexej Navalnyj zemřel v pátek 16. února ve věku 47 let v trestanecké kolonii, kde si odbýval trest za údajné vytvoření extremistické organizace. Sociolog Grigorij Judin vysvětluje, co smrt Navalného znamená.

Veškerá politika je v podstatě založena na dvou lidských afektech — strachu a naději. Putin vládne tím, že udržuje lidi ve strachu. Strach dokáže mobilizovat. Je to strach z druhého člověka, strach z mocného tyrana, ze záludného nepřítele. Toho strachu je tolik, že se mění v hrůzu z budoucnosti: když je člověk skutečně vyděšený, nepotřebuje už ani skutečnou hrozbu, protože se bojí všeho.

Alexej Navalnyj proti tomu postavil politiku naděje. A naděje je mocný nástroj. Také dokáže mobilizovat lidi, ale nemění je přitom ve vyděšené stádo, lpící na svém pastýři. Naopak v nich probouzí pocit odvahy a přátelství, s nímž kráčí vpřed.

Alexejovy věčné žertíky z nesnesitelného prostředí nebyly jen projevem hrdinství, ale i střízlivé rozvahy. Když totiž člověk vsadí na naději, musí se jí držet až do konce — právě v tom je síla. Zlomit Navalného nešlo: bylo v něm příliš mnoho naděje.

V Alexeji bylo tolik naděje, že by ji dokázal probudit i ve své milované zemi, pro kterou byl odhodlán položit život; dokázal by Rusko nadějí naplnit. Ukázalo se však, že je to mnohem těžší úkol, protože naděje dnes chybí celému světu a nejdříve bude potřeba vrátit ji i jemu.