Advokátka Maria Eismontová — křehká žena v tmavomodrých šatech, se zrzavými kadeřemi sepnutými sponkou — stojí v hale moskevského městského soudu vedle „akvária“, jak se v Rusku říká prosklenému prostoru pro obžalovaného. Za sklem stojí její klient, politik a novinář Vladimir Kara-Murza.

Kara-Murza byl zadržen v dubnu 2022. Nejprve na patnáct dní podle paragrafu o neuposlechnutí policie, neboť údajně, když spatřil policistu, „změnil trajektorii pohybu a zrychlil krok“. Poté již ve vazbě byl Kara-Murza stíhán za „šíření fake news“, neboť ve Sněmovně reprezentantů v Arizoně v USA hovořil o tom, že Rusko ostřeluje porodnice, nemocnice a školy na Ukrajině.

V červenci 2022 byl Kara-Murza obviněn z dalšího trestného činu, a to „provozování činnosti nežádoucí organizace“, čímž byla míněna jeho práce pro nadaci Otevřené Rusko. V říjnu byl obviněn z vlastizrady.

Při vynesení rozsudku v polovině dubna 2023 byla do soudní síně vpuštěna pouze Vladimirova matka Jelena Gordonová. Na ostatní nezbylo místo: lavice totiž obsadili stážisté jedné z právnických fakult. Mnozí z nich o případu Kara-Murza nikdy předtím neslyšeli.

Když soudce Sergej Podoprigorov přečetl slova rozsudku: „uložit Kara-Murzovi trest... odnětí svobody na 25 let,“ Kara-Murza a Eismontová na sebe pohlédli. Politik na ni vesele mrknul.

Během věznění ve vazební věznici zhubl o více než dvacet kilogramů a byla mu diagnostikována polyneuropatie nohou, jež pravděpodobně následkem dvou otrav ještě během života na svobodě. Přestože je tato diagnóza na seznamu nemocí, se kterými v Rusku nesmí být člověk vězněn, soud poslal Kara-Murzu do vězení s přísným režimem.

Po vynesení rozsudku stojí Maria Eismontová na schodech soudu obklopena novináři a připomíná, že Kara-Murza dostal nejvyšší možný trest. Vynechány byly i polehčující okolnosti, tedy skutečnost, že politik nemá záznam v trestním rejstříku a že má tři děti.

„Je to děsivé, ale zároveň vysoké ohodnocení Vladimirovy politické a občanské práce. On sám takto rozsudek vnímá,“ prohlásila advokátka.

Eismontová dodává, že opozičník na rozhodnutí soudu reagoval s úsměvem, ale odloučení od rodiny je pro něj těžké: „Za celý rok nesměl ani jednou zavolat svým dětem.“

Eismontová stojí před kamerami sama, ačkoli Kara-Murza měl ještě jednoho obhájce — Vadima Prochorova. Ten krátce před vynesením rozsudku opustil Rusko. Jak Prochorov vysvětlil Meduze, byl to vynucený krok: během soudního procesu mu státní zástupce Boris Loktionov a soudce Podoprigorov vyhrožovali odebráním licence a trestním řízením.

Advokáti byli v Rusku vystaveni nátlaku a pronásledování již dříve. Byla s nimi vedena disciplinární řízení, bylo jim bráněno v práci, nesměli být přítomní u prohlídek u svých klientů, byli trestně stíháni, stávali se obětí vražd.

Vadim Prochorov soudí, že válka situaci ještě zhoršila. „Tento proces se bohužel nezastavil,“ říká. „Tažení proti právníkům bude pokračovat.“

Eismontová s tímto hodnocením plně nesouhlasí. Domnívá se, že skutečný útok na právníky nás teprve čeká. „Není pochyb, že přijde. A myslím si, že zlikvidují úplně všechny.“

Sama Eismontová však zůstává v Rusku a nepřijímá ani žádná zvláštní opatření. „Je to v podstatě zbytečné,“ vysvětluje. „Neexistuje žádné chování, které by vám zaručilo bezpečnost. Když vás budou chtít zavřít, tak vás zavřou. Pokud vás budou chtít zabít, zabijí vás.“

„Člověk musí žít vždy jen s perspektivou jediného dne,“ je přesvědčena Eismontová. „Jak lidé přežili v koncentračních táborech? Všichni citují Frankla: „Nejprve se zhroutili ti, kteří si mysleli, že to všechno brzy skončí. Pak ti, kteří nevěřili, že to vůbec kdy skončí. Přežili ti, kteří se soustředili na své vlastní záležitosti a nezabývali se tím, co všechno se ještě může stát.“

* * *

Tři měsíce po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu, 20. května 2022, oslavila Ruská federální advokátní komora ve velkém stylu dvacáté výročí zákona o advokacii.

Více než 160 právníků z různých regionů Ruska se sešlo v pětihvězdičkovém hotelu mezinárodní úrovně Moscow Country Club Golf Resort v Nachabinu u Moskvy, aby diskutovali o „minulosti a přítomnosti“ ruské advokacie.

Jurij Pilipenko, tehdejší předseda Ruské advokátní komory, zasloužilý advokát Ruské federace, charakterizoval na plénu posledních dvacet let let slovy: „Ať si říká, kdo chce, co chce, ale mně připadá, že jsme prožili zlatý věk ruské advokacie.“

Není to poprvé, co Pilipenko tuto myšlenku vyslovil. Zřejmě aby nedal šanci „skeptikům, kteří by řekli, že to není tak úplně pravda“, tentokrát ještě dodal: „Jak říkají lidé, kteří jsou starší než já: Bývalo i hůř…“

Obecně přijímaný názor ruských právníků se od Pilipenkova stanoviska liší. Podle nich zlatý věk právnické profese trval třiapadesát let: od vzniku profese přísežných advokátů v Ruském impériu v roce 1864 až do revoluce v roce 1917. Projevy advokáta Fjodora Plevaka, který v těchto letech působil, se staly vzorem promluv obhájců před soudem.

„Byla to doba velkého respektu vůči advokacii jak v justici, tak ve veřejném životě. V té době advokáti excelovali u soudů, ale také stáli v čele vlivných veřejných organizací, demokratických stran a Státní dumy,“ napsal později právník a disident Boris Zolotuchin.

Podle Zolotuchina naopak prvních čtyřicet let po bolševické revoluci představovala „temná léta profese, dobu jejího ponížení státem“. Dmitrij Šabelnikov, autor vzdělávacího projektu Obhájci, které nikdo neuhájil, vypátral osudy čtyř set tehdejších moskevských advokátů — jaký byl jejich celkový počet, není známo — a zjistil, že více než polovina z nich byla zastřelena nebo zemřela ve vězení ještě před vynesením rozsudku. Zbytek byl odsouzen k vyhnanství nebo poslán do lágrů.

Místo prakticky zlikvidované třídy přísežných advokátů vznikla „sovětská advokacie“. Její role se podle Zolotuchina u soudu omezila na to, aby „otrocky přitakávala obžalobě“. Samotné slovo „advokát“ získalo „opovržlivý nádech a většinou se používalo s přívlastky jako nežádaný, neúspěšný, samozvaný“.

Teprve koncem 60. let u soudů začaly zaznívat projevy, v nichž advokáti neodsuzovali obžalované, nýbrž totalitní stát. Dina Kaminská, Sofie Kallistratovová a další stejně smýšlející kolegové se ujali obhajoby disidentů, a dokonce požadovali jejich osvobození.

Sovětská státní moc to vnímala jako „selhání“. Právníci za to byli trestně stíháni, museli se vzdát své profese nebo opustit zemi.

Situace se začala zlepšovat koncem 80. let, ale skutečná změna nastala až s rozpadem SSSR. „Pamatuji si naše soudy v 90. letech,“ řekl Meduze právník Ivan Pavlov, který se specializuje na případy vlastizrady a špionáže. „Nelze říci, že by byly zcela nezávislé a rozhodovaly ve všem v souladu se zákonem. Ale přesto jsme se na směřování soudního systému dívali s velkým optimismem a nadějí.“

V říjnu 1991 přijal Nejvyšší sovět RSFSR koncepci reformy soudnictví. Ta měla vyřešit všechny problémy sovětského systému: soudci se měli stát nezávislými, soudní proces měl být skutečně kontradiktorním a jeho účastníci si měli být rovni. Plánovalo se obnovení porotního soudu a vytvoření mechanismu kontroly zákonů z hlediska jejich souladu s ústavou. Tato role měla připadnout Ústavnímu soudu.

Mnoho opatření zůstalo na papíře. Jiná sice byla realizována, ale následně byla zrušena nebo se jednoduše ignorovala.

„O seriózní transformaci systému se bohužel nikdo nepokusil. Lidé mysleli jen na to, jak vydělat peníze. Sovětský svaz přestal existovat, ale na soudech a ve věznicích to vypadalo, jako by jen vyměnily vlajky. Lidé, kteří tam dosud pracovali, tam také zůstali. V jejich myšlení se nezměnilo nic,“ domnívá se Kirill, moskevský právník, který si od Meduzy vyžádal anonymitu.

„Nikdo se nesnažil odstranit chyby,“ souhlasí s ním Vadim Prochorov. „Provedly se kosmetické úpravy, ale to nejdůležitější — reforma soudnictví neproběhla. Soudy se nestaly skutečně nezávislými.“

Prochorov nepřehání. Již v roce 2001 vstoupily v platnost změny, jež vytvořila pracovní skupina v čele s Dmitrijem Kozakem, zástupcem vedoucího prezidentské administrativy. Věková hranice výkonu funkce soudců, kteří byli dříve jmenováni doživotně, byla snížena na 65 let. Kromě toho nově mohli být soudci odvoláni z funkce za „disciplinární přestupky“, například porušení Kodexu soudcovské etiky.

„Skutečně nezávislí lidé byli v justici nahrazeni poslušnými vykonavateli,“ soudí právník Ivan Pavlov a také tyto vykonavatele vyjmenovává: byli to asistenti soudců, soudní úředníci, státní zástupci a vyšetřovatelé. „Sledovali jsme, jak se soudní systém o 180 stupňů otočil,“ dodává Pavlov. „Šlo o posun celého státu, jenž se nutně projevil i v advokacii — ta se podle mého názoru začala měnit k horšímu.“

Zákon o advokacii, jehož dvacáté výročí oslavila Federální advokátní komora v květnu loňského roku, byl přijat teprve v roce 2002. Do té doby advokáti pracovali podle sovětských předpisů z roku 1980. Důvodem tohoto zpoždění byly údajně neshody mezi advokáty a odborníky „prakticky ve všech otázkách souvisejících s profesí“. Navzdory obtížím byl tehdy zákon oslavován jako „průlom“, ale ne všichni s tímto hodnocením souhlasí.

„Zcela nedemokratickou kostru sovětské advokacie zákon vměstnal do šablony advokacie nového Ruska. Všechny negativní věci, které se nyní v ruské advokacii dějí, jsou důsledkem těchto zákonných norem,“ je přesvědčen Ivan Pavlov.

Hlavní výhrada spočívá v tom, že zákon umožnil, aby advokátní komory vedli stejní lidé po celá desetiletí. V čele každé komory stojí představenstvo složené z patnácti osob. Každé dva roky se třetina mění. Kandidáty na výměnu však navrhuje předseda komory — stejně jako ty, kteří je nahradí. Členové rady zase volí předsedu na čtyřleté období. Funkci může zastávat dvě funkční období, ale to není skutečný limit.

„Aby to působilo víceméně legitimně, vymysleli takovou fintu: představenstvo si zvolí nějakého člověka. Ten po dni nebo týdnu řekne, že ho bolí břicho a nechce funkci zastávat. A vrátí se ten, kdo tam byl před ním,“ vysvětluje Meduze právník Kirill, který si přál zůstat v anonymitě. „Takže to to nebyl Putin a Medveděv, ale advokáti, kdo jako první přišli s takovou výměnou.“

* * *

„Rusko bez Putina!“ „Pryč s mocí čekistů!“, „Rusko bude svobodné!“ skandoval dav na Čistoprudném bulváru na začátku prosince 2011.

Proti zmanipulovaným volbám do Dumy přišlo podle policejních odhadů protestovat asi dva tisíce lidí. Organizátoři z hnutí Solidarita tvrdili, že účastníků bylo téměř deset tisíc.

„Mohou se smát ve své oblbující televizi, jak chtějí, mohou o nás říkat, že jsme mikroblogeři a internetové myši. Tak dobře, jsem internetová myš a těm hovadům prokousnu hrdlo,“ promluvil z pódia opozičník Alexej Navalnyj. Politik byl zadržen po skončení demonstrace, když se protestující vydali k budově Ústřední volební komise. Tam už ale nedošli. Celkem ten večer skončilo ve vazbě více než 200 lidí.

Shromáždění v moskevské čtvrti Čistyje prudy odstartovalo slavné protestní hnutí bílé stuhy, později nazývané „sněhová revoluce“, ačkoli se ji nikdy fakticky nepodařilo požádně rozpoutat. Protesty, které jsou považovány za nejmasovější a nejvýraznější v novodobé historii Ruska, skončily imitací politických reforem a následně novými represivními zákony — například o „zahraničních agentech“ a „nežádoucích organizacích“ — a soudními procesy.

„Začali mi volat rodiče kluků, kteří byli zadrženi v Čistých prudech. Brzy u mých přátel a známých začaly prohlídky a byli vyslýchání ve Vyšetřovacím výboru,“ vzpomíná moskevský právník Michail Birjukov.

Birjukov pracoval třináct let na sovětské prokuratuře — nejprve jako vyšetřovatel v moskevské čtvrti okrese Sokolniki, poté jako vědecký pracovník Všesvazového institutu pro studium příčin a rozvoj opatření k prevenci kriminality. V roce 1993 se rozhodl stát se advokátem a poté se dlouhou dobu zabýval především případy hospodářské kriminality. Pak se ale ujal obhajoby protestujících a obhájců v politických kauzách a od té doby už tuto sféru neopustil.

Dnes je Michail Birjukov jedním z nejznámějších ruských advokátů specializovaných na tyto případy. Mezi jeho klienty patřili aktivista Konstantin Kotov, odsouzený v roce 2019 podle paragrafu „opakované porušení stanoveného postupu při organizaci nebo konání protestu“, účastníci a příznivci hnutí Vesna, pracovníci Memorialu a politik Ilja Jašin.

Birjukov spolupracuje s lidskoprávním projektem OVD-Info, který vznikl během protestů v letech 2011—2012. Sám sebe však za lidskoprávního aktivistu nepovažuje: „Je v tom pořád zmatek. Dokonce i pracovníci orgánů činných v trestním řízení nás nazývají obránci lidských práv... To jsou ale různé profese. Obránci lidských práv jsou zvláštní kategorie lidí. Někdy jsou to právníci, ale někdy i jiné profese, a jen zkrátka hájí lidská práva. To je hlavní oblast jejich činnosti.“

Birjukov nicméně dodává, že ohajoba lidských práv je povinností každého advokáta. Měl by „vystupovat jako oponent státních orgánů“, tedy prokuratury a Vyšetřovacího výboru. Právník s politováním konstatuje, že pro mnohé jeho kolegy to není samozřejmé a na prvním místě jsou pro ně zájmy státu. „Ano, každý občan země je bere v potaz, to je jisté. Ale aby advokát upřednostňoval zájmy státu před zájmy občanů, je nesmysl.“

„Každý právník ví, že existují zákony legitimní i nelegitimní, které jsou v rozporu s ústavou a všeobecně uznávanými normami mezinárodního humanitárního práva. Ale dokud není zákon zrušen nebo prohlášen za protiústavní, musí být uplatňován,“ nesouhlasí v rozhovoru s Meduzou Genri Reznik, jeden z nejznámějších právníků v zemi. A dodává: „Advokát, který zastává názor, že zákon je špatný, a jen proto musí být obžalovaný zproštěn viny, v podstatě ponechává svého klienta bez obhajoby.“

„Advokacie se stala překážkou sílícímu autoritářského režimu,“ je přesvědčen právník a lidskoprávní aktivista Jurij Schmidt. Jeho slova jsou citována ve zprávě Útok na advokacii: násilí, pronásledování a vnitřní konflikty, která byla vydána v roce 2019 za účasti mezinárodní lidskoprávní skupiny Agora.

Autor zprávy Alexandr Popkov pracoval řadu let jako vyšetřovatel vojenské prokuratury. A v roce 2011, pouhý rok po svém propuštění ze služby, pomáhal organizovat protesty proti volebním podvodům v Soči.

„V těch letech to bylo ještě relativně mírumilovné, bez vážnějších excesů. Nicméně my protestující jsme byli pravidelně zadržováni,“ vzpomíná Popkov v rozhovoru s Meduzou. „Protože jsem měl právnické vzdělání, začal jsem zadrženým pomáhat. Uvědomil jsem si, že ve městě máme dost organizátorů demonstrací, ale chybí nám advokáti, kteří by byli ochotni nás hájit.“

Když se Alexandr Popkov stal v roce 2012 advokátem, byl stejně jako mnoho bývalých policistů přesvědčen, že zvládne jakýkoli případ. Mýlil se však. „Přišel jsem, prohrál jsem, napsal jsem stížnost a zase jsem to všechno prohrál. Byl to pořádný adrenalin.“

Pocit, že se advokacie ocitla pod útokem, Alexandr Popkov nabyl o několik let později, když jeho kolegové „začali být beztrestně biti“. „Advokáti byli biti a vražděni i dříve, ale dělaly to různé kriminální živly,“ vysvětluje. „Teprve v dekádě po roce 2010 se toho začali beztrestně dopouštět strážci zákona.“

Popkovova zpráva rovněž upozornila na fakt, že od konce 90. let do roku 2018 bylo v Rusku zabito více než tři sta právníků a že zacházení bezpečnostních složek s právníky je „stále bezohlednější“. Odpovědnost za nezákonné použití násilí je přitom často svalována na samotné právníky. Kromě toho podle Popkova k násilí na advokátech přispívají sami soudci: rozhodují o vykázání advokátů ze soudní síně a ve většině případů souhlasí s domovními prohlídkami nebo prohlídkami pracovišť advokátů, což často vede k prolomení advokátní mlčenlivosti.

Alexandr Popkov je přesvědčen, že tendence, které popsal před čtyřmi lety, dál sílí: „Advokáti se bojí, advokáti mlčí. Každý má svou mzdu a proč by o ni měl přijít? A každého, kdo vystrčí hlavu, zlikvidují.“

S tím, že je v Rusku stále obtížnější být advokátem, souhlasí Michail Birjukov. Vzpomíná na instrukce, které dostával od svých nadřízených v letech, kdy pracoval jako vyšetřovatel: „Na tvém případě bude pracovat ten a ten advokát. Říká se mu Buldok. Pokud uděláš chybu, okamžitě pošle telegram generálnímu prokurátorovi. Tak si dej pozor, ať je to perfektní!“

Teď si sotva kdo umí představit situaci, že by advokát mohl nahánět strach vyšetřovateli. „Advokát v naší zemi se v podstatě kdykoli sám může stát objektem nezákonného jednání nebo neadekvátních reakcí,“ soudí Birjukov. „S tím se setkáváme dnes a denně.“

* * *

Soudce Sergej Chomjakov nepochyboval: na obviněného musí být uvalena vazba. Když se vrátil z poradní síně do sálu Čeremuškinského okresního soudu v Moskvě, připomněl shromážděným, že v „akváriu“ zdaleka není jen tak obyčejný občan. Ten člověk zná nuance právního systému, což znamená, že by mohl uprchnout nebo dokonce „pokračovat v trestné činnosti“, vysvětlil soudce. Koneckonců, vysoký šedovlasý muž ve skleněné kleci je úspěšný právník.

Dmitrij Talantov, předseda Udmurské advokátní komory, byl obžalován kvůli příspěvku na Facebooku. Na začátku dubna 2022 přeposlal Talantov fotografii muže protestujícího na Rudém náměstí s transparentem: „Ukrajině mír. Rusku zdravý rozum, děs, hanbu, pokání. Putinovi peklo.“ Advokát připojil svůj podpis.

„A co teprve fotografie a videa z Charkova, Mariupolu, Irpině, Buči? To už není ani fašismus — to jsou extrémní nacistické praktiky! Pokud po tomhle bude většina mých krajanů podporovat vraha Pu a jeho bandu, odmítám je pokládat za lidské bytosti. Lidé mají schopnost soucitu. Tohle je jen tupý, zákeřný póvl.“

O dva a půl měsíce později policie prohledala několik adres v Iževsku: dům Dmitrije Talantova, dům jeho příbuzných a kancelář advokátní komory. Ještě téhož večera byl advokát po výslechu ve Vyšetřovacím výboru převezen do Moskvy a druhý den vzat do vazby. Hrozí mu až deset let vězení na základě obvinění z šíření fake news o ruské armádě.

„Gratuluji sobě i svým kolegům. Konečně se advokacie dostala na úroveň kurzů zvýšení zločinecké kvalifikace,“ reagoval na slova soudce Chomjakova sám advokát v deníku, který poslal z vazební věznice listu Novaja Gazeta Evropa.

„Je to poměrně přímý, tvrdý člověk. Náročný k sobě i ke svému okolí. Je velmi pracovitý. Mám dojem, že dokáže pracovat více než 24 hodin denně,“ popisuje Talantova kolega, který si přál zůstat v anonymitě.

Před svým zatčením se advokát zabýval především případy hospodářské kriminality. V srpnu 2021 se však stal jedním z obhájců novináře Ivana Safronova, který byl obviněn z vlastizrady. Aby se na případu podílel, Talantovovi nabídl jeho přítel Ivan Pavlov, který Safronova rovněž obhajuje.

Krátce předtím, koncem dubna 2021, byl Pavlov obviněn z vynášení tajných informací z vyšetřování. Listu Vedomosti totiž předal kopii rozhodnutí o obvinění Safronova a sdělil jim některé podrobnosti z případu. „Neudělal jsem nic nového, jen jsem řekl, z čeho byl můj klient obviněn,“ vysvětluje právník. „Udělal jsem to i v jiných případech. A moji procesní oponenti na to nijak nereagovali.“ Pavlov je přesvědčen, že trestní řízení proti němu nebylo ani tak součástí „tažení proti advokátům“, jako spíše snahou o „vyčištění informačního pole“ před ruskou invazí na Ukrajinu.

„Když advokát u soudu něco řekne, podá odvolání nebo požádá o zproštění viny, státní moc si s tím snadno poradí,“ vysvětluje. „Ale když advokát opustí soudní síň a řekne veřejnosti, co se tam stalo, a ukáže všechny ty absurdity a hlouposti — je to děsivé, nepříjemné a pro státní moc nepohodlné. A právě proto se rozhodli se mnou zatočit.“

Vyšetřovatelé a soud Pavlova fakticky zbavili možnosti pracovat. Bylo mu zakázáno používat internet a jiné komunikační prostředky, komunikovat s kolegy z lidskoprávní organizace Skupina 29 (u mnoha z nich byla také provedena domovní prohlídka), a dokonce i s jeho klientem Ivanem Safronovem, který se stal v případu svědkem.

To byl ale jen začátek. V červenci 2021 byla Skupina 29 nucena ukončit svou činnost. Generální prokuratura ji totiž spojila s českou organizací Společnost svobody informace, která byla v Ruské federaci prohlášena za nežádoucí.

Nátlak na Pavlovův tým měl přímý dopad na práci ostatních právníků. Olga, právnička z Petrohradu, která požádala Meduzu o zachování anonymity, vysvětluje: „Je to čím dál víc o strach. Takže chápu právníky, kteří se snaží veřejně nic neříkat.“ Advokát Dmitrij Zachvatov souhlasí: „Lidé samozřejmě zareagovali tím, že začali fungovat v režimu autocenzury, aby nedopadli jako Pavlov.“

V září 2021 Ivan Pavlov opustil Rusko. Nechtěl odejít, ale touha zachránit sebe a svou práci byla silnější. „Obdivuji Alexeje Navalného, který se vrátil do Ruska, Kara-Murzu, Jašina. Ale to jsou politici. Já nejsem politik, nejsem aktivista, chápete?“ vysvětluje Pavlov. „Ve vězení se my, právníci, nestaneme korouhví — staneme se přítěží a jenom odčerpáme síly, jež potřebují lidé, kteří jsou opravdu v tísni.“

Pavlov nyní žije v České republice. V březnu 2022 mu petrohradská advokátní komora pozastavila status advokáta. Nadále pracuje v lidskoprávním projektu První oddělení, který vytvořili bývalí členové Skupiny 29. „Dřív jsem byl takový hrající trenér, ale teď je to samozřejmě čistě trenérská práce. Své zkušenosti předávám kolegům, pokud je ode mě potřebují,“ říká Pavlov.

Většina práce advokáta je totiž kabinetní. Díky přístupu k internetu a spisům je možné na dálku připravovat žaloby, odvolání, výslechy svědků a budovat pozici obhajoby. „Potřebujete ale kolegu, který tyto spisy získá a pošle vám je. V Rusku máme navázanou spolupráci s mnoha advokáty,“ zdůrazňuje Pavlov. „Pokud všichni emigrují, bude to obtížné.“

Specifičnost Prvního oddělení a předtím Skupiny 29 podle advokáta nespočívá ani tak v práci na případech vlastizrady a špionáže, jako spíše v tom, že o nich mohou informovat veřejnost — a nemají strach to udělat. „Je to taková paliativní péče, ale také spousta práce s tím, aby v archivu ležel ten správný dokument,“ uvažuje právník.

„Položte svědkovi otázku, nemlčte, podejte stížnost, odvolejte se. Abyste mohli později říct: ‚Podali jsme odvolání, bylo oprávněné? Tak proč jste ho tedy odmítli?‘ Takové otázky budeme klást lidem, kteří se podílejí na těch nehoráznostech, jež se nyní odehrávají v Rusku. Jsem si jist, že ten čas přijde. Koneckonců jsem optimista.“

Do budoucnosti směřuje i další projekt Ivana Pavlova, a to podpora advokátů, kteří pokračují v práci v Rusku. Pavlov o něm z bezpečnostních důvodů nemůže hovořit podrobněji. „Rozvíjíme několik oblastí podpory advokátů, děláme v tom jisté kroky,“ vysvětluje. „Aby v Rusku zůstali lidé, na jejichž základě se bude moci vybudovat nová advokacie krásného budoucího Ruska.“

Tato nová advokacie by podle Pavlovova přesvědčení měla být založena na třech principech.

• Prvním z nich má být volitelnost řídících orgánů. Vedoucí představitelé musí být voleni na zcela demokratickém základě a nesmí existovat zvrácený rotační systém.
• Druhý princip představuje otevřenost orgánů. Jejich práce musí být transparentní a srozumitelná a podléhala by kontrole advokátů, kteří je volí. Je třeba odstranit korupční schémata, která tam nyní bují.
• Třetím principem je bezpečnost. Musí existovat dostatek zákonů, které advokátům poskytnou záruky bezpečnosti jejich práce. Organizace nesmí nečinně přihlížet: pokud je advokát vystaven nějakým útokům, může zahájit stávku.

Pavlov je mezitím v Rusku stále stíhán. „Termíny vyšetřování se prodlužují, cosi se děje, ale mým advokátům nic nesdělují,“ vysvětluje. „A nejen to. Když se advokáti přímo dotazují, je jim řečeno, že to vše podléhá utajení.“

Pavlov nevylučuje, že kdyby neopustil zemi, už by mohl být ve vězení. „Někde poblíž Talantova, klepali bychom na sebe přes zeď.“ V září 2022 bylo Dmitriji Talantovovi ztíženo obvinění. Nyní obžaloba dvaašedesátiletého právníka uvádí pět deliktů a hrozí mu až patnáct let vězení.

V lednu 2023 si Udmurská advokátní komora, kterou Talantov vedl více než dvacet let, zvolila do čela Ljudmilu Ljaminovovou, dosavadní první místopředsedkyni. „Přiznám se, že mě to zasáhlo,“ napsal Talantov z vazební věznice svým kolegům.

* * *

V září 2021 odsoudil soud v Minsku právníka Maxima Znaka k deseti letům vězení. Znak byl právníkem ve štábu prezidentského kandidáta Viktora Babaryka a členem koordinační rady běloruské opozice. Byl shledán vinným z vytvoření „extremistické skupiny“ a „spiknutí za účelem převzetí státní moci protiústavními prostředky“.

Od rozsáhlých protestů v Bělorusku bylo trestně stíháno nejméně deset dalších advokátů. Stovky jich byly disciplinárně potrestány a zbaveny statusu advokáta — například za protiválečný postoj nebo „neuposlechnutí policie“. Podle údajů iniciativy Právo na obhajobu se počet advokátů v Bělorusku za poslední tři roky snížil z 2200 na 1650.

Advokáti, s nimiž Meduza hovořila, se obávají, že se ruská advokacie řídí „běloruským scénářem“. „Všichni se smějí Pilipenkovým slovům o zlatém věku advokacie, ale když se pokusíte číst mezi řádky, lze s ním souhlasit,“ říká Kirill, moskevský advokát, který si přál zůstat v anonymitě. Naznačuje, že bývalý předseda Federální advokátní komory tím ve skutečnosti chtěl říct: „Až začne bělorusizace, tvrdé represe, všichni pochopí, co byla zlatá éra a co nastává nyní.“

V únoru 2022, krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, se na internetových stránkách Federální advokátní komory objevily dvě kolektivní výzvy — jedna na podporu „speciální vojenské operace“ a druhá „k zastavení vojenských akcí a zahájení mírových rozhovorů“. Jurij Pilipenko podepsal tu druhou.

V prosinci ho na základě rozhodnutí představenstva komory nahradila v čele organizace Světlana Volodinová. „Lidé kolem Pilipenka podporovali speciální vojenskou operaci, zatímco on ne,“ komentoval to Kirill. „A všichni, které protežoval, včetně Talantova, válku odmítali.“

Někteří advokáti, kteří s válkou nesouhlasili nebo se obávali tvrdších represí, Rusko opustili. Naprosto stejně se situace vyvíjela v Bělorusku.

„Nechtěl jsem se stát advokátem, který bude jen skákat, jak kdo píská, nebo fiktivním advokátem,“ říká Boris. Na začátku roku 2020 získal status advokáta a spolupracoval s lidskoprávními organizacemi — Týmem proti mučení a OVD-Info. V polovině roku 2021 — po rozdrcení Skupiny 29 a rozhodnutí o likvidaci Memorialu — Boris usoudil, že „už nezbývá moc času“.

„Bylo zřejmé, že pokud je likvidována občanská společnost, dojde i na advokacii jakožto jednu z jejích hlavních institucí,“ vysvětluje Boris. Na emigraci se začal připravovat počátkem roku 2022, ale definitivně mohl odjet až v září, kdy v Rusku začala mobilizace.

Nějakou dobu se Borisovi dařilo pracovat jako advokát na dálku, zatímco jeho kolega zůstal v Moskvě a chodil k soudu. Aby ho Boris ochránil před dalšími riziky, vzal na sebe úkol jednat s novináři. Kromě toho připravoval procesní dokumenty, radil svým klientům a psal žádosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Po šesti měsících mu advokátní komora pozastavila status. Poté si Boris našel práci, která „nesouvisela s advokacií ani politikou“. Být advokátem na dálku podle něj „není seriózní“.

Jako advokát už nemůže pracovat ani Dmitrij Zachvatov. Rusko opustil v prosinci 2022 z „obav o vlastní bezpečnost“. Stále však poskytuje právní poradenství a lidem, kteří čelí politické perzekuci, pomáhá opustit zemi.

V říjnu 2022 Zachvatov zorganizoval útěk své klientky, bývalé zaměstnankyně Prvního kanálu Mariny Ovsjannikovové z domácího vězení. Právník byl v kontaktu také s Alexejem Moskalevem, který uprchl těsně před svým odsouzením v kauze opakované „diskreditace ruské armády“. O několik dní později byl zadržen v Minsku.

Zachvatov je přesvědčen, že u ruských soudů není naděje na spravedlnost. „Schopnost poskytovat kvalitní právní pomoc je silně podmíněná tím, nakolik je soudnictví nezávislé na vyšetřujících orgánech,“ vysvětluje. „Spravedlnosti se totiž dosahuje ve sporu, v němž funguje nezávislý arbitr. Když je však arbitr závislý na výkonné moci, není u takového soudu pro spravedlnost místo. Tam, kde se neděje skutečná konfrontace, není možný soudní spor jako takový. Náš pseudosoud jedné straně naslouchá, kdežto druhé nikoli.

Jeho slova potvrzují statistiky Nejvyššího soudu Ruské federace: v roce 2022 připadal na tři sta rozsudků pouze jeden osvobozující. Rozsah represí přitom v Rusku rychle narůstá. Podle Grigorije Ochotina, zakladatele OVD-Info, se počet případů, do nichž je tato lidskoprávní organizace zapojena, za poslední rok zdvojnásobil.

Na konci roku 2021 čítal kolektiv právníků OVD-Info více než 300 lidí z celé země. Organizace neměla a nemá vlastní právníky na plný úvazek, ale spolupracuje s jednotlivými obhájci, kteří tvoří komunitu kolem OVD-Info.

Jak sdělil Meduze Ivan Vtorušin, manažer projektu pro spolupráci s právníky, nyní jich je už 442. Dalších čtyřicet od začátku války opustilo Rusko. Jeden se účastní bojových operací na Ukrajině na ruské straně, a OVD-Info s ním proto odmítlo spolupracovat.

Emigrace advokátů je znát, přiznává moskevský právník Michail Birjukov. On sám nemá v plánu opustit Rusko, protože je přesvědčen, že je jeho povinností zůstat se svými klienty.

Podobně uvažuje i Olga, petrohradská advokátka specializující se na trestní právo: „Mám tady práci, mám tady život, mám tady rodinu. A tohle je moje země! Proč bych měla odcházet, když přišly nějaké zrůdy?“

Stejně jako Michail Birjukov pomáhá Olga lidem, kteří jsou pronásledováni z politických důvodů — například za to, že vystupují proti ruské invazi na Ukrajinu. Zdůrazňuje, že válka bezpochyby ovlivnila práci právníků: „Třeba jsem začala u soudu používat výraz takzvaná speciální vojenská operace, protože se stalo, že advokát ve své řeči u soudu nazval válku válkou a bylo s ním za to vedeno správní řízení.“

Žádné zásadní změny se podle advokátky v ruské justici neodehrály, ale všechny dosavadní problémy se nyní „extrémně vyhrotily“. Dříve například byly jejímu klientovi odepřeny návštěvy příbuzných jen v jednom ze tří případů. Nyní se tak děje v každém případě — a přitom je takové opatření nezákonné.

Je také stále obtížnější odolávat nátlaku orgánů činných v trestním řízení na obviněné. „Dříve jsem je prostě zarazila a oni se trochu zastyděli. Teď už žádné zábrany nemají,“ říká Olga. „Neřekla bych, že jde jen o kauzy protiválečných prostestů. Děje se to v celé naší justici.“

Pro moskevského advokáta Kirilla, který se zabývá politickými kauzami, hlavní změnu v práci za poslední rok přestavuje „nutnost srovnat se s tím, že váš klient může dostat sedm nebo osm let za pár slov“.

„Odvoláte se — a nic se nezmění. Pak kasační řízení — a zase nic. Je to dost psychicky náročné,“ říká advokát. A přiznává, že ani on, ani mnozí jeho kolegové příliš nezvládají se s tím vyrovnat.

„Ukázalo se, že ženy-advokátky jsou odolnější,“ dodává Kirill. Zatímco muži propadají hysterii, ženy zůstávají klidnější, méně píší na sociální sítě, zato ale častěji navštěvují své klienty ve vyšetřovací vazbě a snaží se jim nějak pomoci.

Olga říká, že jí někdy připadá, jako by se „z profesionálního právního poradce proměnila v terapeutického psa“: „Roztomilá jako zlatý retrívr. Úsměv. Když je takový pes nablízku, trochu to zlepší náladu, ale celkově to moc nepomáhá.“ Dodává, že je to právě advokát, kdo dává stíhanému člověku určitou naději, spojuje ho se světem mimo vazební věznici nebo trestaneckou kolonii a napadá procesní pochybení.

Kirill s tím souhlasí: „Pro stíhaného člověka — i když třeba ví, že ho nakonec čeká trest smrti — je velmi důležité mít někoho, kdo si s ním přijde popovídat, předá mu nějaké zprávy z vězení, poplácá ho po rameni, povzbudí ho.“

Dodává, že v Bělorusku je pravděpodobnější, že bude advokát zatčen, než že se dostane za svým klientem do vazbební věznice. V porovnání s tím, co se děje tam, se tady máme zlatě!“ dodává smutně. „Naděje pořád ještě existuje,“ říká Olga. „Víte, jako v tom vtipu: ‚Pesimista říká: Horší už to nebude!‘ A optimista na to: ‚Ale bude, bude! Ještě nejsme na konci cesty.‘“

* * *

Když byl 17. dubna 2023 v Moskvě odsouzen politik Vladimir Kara-Murza, bylo ve Washingtonu časné ráno. Právník Vadim Prochorov byl vzhůru a sledoval zprávy. „Cítil jsem především rozhořčení,“ vzpomíná. „Sice jsme čekali takový obludný rozsudek, ale na zlo si stejně člověk nemá zvykat, to je špatné.“

Vladimir Kara-Murza je pro tohoto advokáta nejen klient a člověk, kterého považuje za „jednoho z nejlepších lidí v Rusku“. Je to starý přítel.

„Velmi jsem doufal, že případ dotáhnu do konce — přinejmenším do rozsudku, nebo dokonce do odvolání,“ vypráví Vadim Prochorov. Musel ale emigrovat a na přípravu odjezdu z Ruska měl jen dva nebo tři dny. „Odjel jsem před hrozbou zatčení,“ říká právník. „Víte, když se o vás začnou zajímat... Když zabuší na dveře — je už pozdě, to už neodjedete.“

Řetězec událostí, které vedly Prochorova k emigraci, začal u Sergeje Podoprigorova, soudce v kauze Kara-Murzy. Právě tento soudce v listopadu 2008 poslal do vazby právníka společnosti Firestone Duncan Sergeje Magnitského — a pak mu ji prodloužil. Po Magnitského smrti v Matrosské Tišině americké úřady zařadily soudce Podoprigorova na sankční seznam pojmenovaný po právníkovi.

„Je všeobecně známo, že Voloďa Kara-Murza byl iniciátorem tohoto seznamu a prosazoval ho,“ vysvětluje Prochorov. „To znamená, že ze všech soudců byl pro nás vybrán právě ten, který má s Voloďou nevyřízené osobní účty.

Právníkovi se také podařilo zjistit, že v roce 2018 se soudce Podoprigorov obrátil na americké ministerstvo financí s žádostí o zrušení sankcí. Text žádosti připravila jedna z nejdražších advokátních kanceláří na světě, britsko-australská Herbert Smith Freehills.

„Když jsem na jednom z prvních slyšení vznesl námitku kvůli podjatosti Podoprigorova, soudce se začal vrtět na židli, různě se otáčel na kolegy a snažil se jim něco vysvětlit. Celkově se choval docela zábavně,“ vzpomíná Prochorov.

Soud advokátovu žádost zamítl, a tak advokát řekl o Podoprigorovově střetu zájmů novinářům. Poté sděloval médiím i další pobuřující podrobnosti z dění v soudní síni.

Jednou například státní zástupce Boris Loktionov během stání ukázal fotografii z facebookové stránky Vladimira Kara-Murzy, kde je politik společně s Borisem Němcovem. Ten na cosi ukazuje prstem. „Povšimněte si, prosím, že Němcov buď zvedá ruku v nacistickém pozdravu, nebo na něco ukazuje,“ komentoval to státní zástupce.

Tato slova Kara-Murzu rozčilila, ale soudce si pospíšil, aby ho umlčel. „Samozřejmě jsem novinářům řekl, že prokurátor Loktionov obvinil zesnulého Němcova z nacismu,“ dodává Prochorov.

Již na dalším jednání státní zástupce Loktionov požádal soud, aby ohledně Prochorova „přijal opatření“. Jednak ho prý pomluvil. A za druhé, obhájce nadále komunikuje s tiskem, přestože proces s Kara-Murzou probíhá za zavřenými dveřmi. Soudce Podoprigorov dal prokurátorovi za pravdu a slíbil, že zašle Ministerstvu spravedlnosti Ruské federace pokyn, aby „vyřešilo otázku“ Prochorovova advokátského statutu. Navrhl také prověřit, zda Prochorov nevyzradil informace z vyšetřování nebo státní tajemství.

„Státní tajemství“ bylo podle právníka v případu Kara-Murzy vytvořeno uměle. Politik byl obviněn z vlastizrady, protože spolupracoval se zahraničními lidskoprávními organizacemi a tím údajně způsobil Rusku újmu.

Šlo o tři Kara-Murzova veřejná vystoupení: „Na Parlamentním shromáždění NATO hovořil o nelegitimitě Putinova opakovaného vykonávání úřadu. V Norském helsinském výboru mluvil o politických vraždách v Rusku. A třetí byl projev před Helsinskou komisí Kongresu USA o ukrajinských událostech,“ vysvětluje Prochorov.

Důkazem, že Kara-Murzova činnost byla pro Rusko škodlivá, byl názor důstojníků FSB. „Neexistuje nic konkrétního. Žádné plány ponorek, letadel — vůbec nic,“ říká Prochorov. Pouze to, že důstojníci FSB si myslí, že Kara-Murza poškodil bezpečnost a zájmy Ruska. Tento názor však umožnil, aby se soud konal za zavřenými dveřmi.

„Soudce Podoprigorov to chápal tak, že nemám právo zveřejňovat, co se v procesu děje. Já osobně s tímto výkladem nesouhlasím,“ uvedl advokát.

Když se případ blížil ke konci, dostal Vadim Prochorov od soudce další výhrůžku. Tentokrát se mu nelíbilo, že se advokát a obžalovaný při výslechu svědků usmáli.

Prochorov parafrázuje další dialog takto: „Máte snad pocit, že jste v cirkuse?“ zeptal se Podoprigorov. „Samozřejmě, že ano! To vy jste z tohoto procesu udělal cirkus. Jenomže smutný cirkus.“

„Podoprigorov zkameněl,“ vzpomíná Prochorov. „A okamžitě požadoval po soudním zapisovateli, aby má slova zapsal do protokolu — jednak aby na jejich základě advokátní komora řešila můj status. A jednak jako doklad pohrdání soudem.“

Druhý den se Vadim Prochorov setkal se známým politika, kterého nechtěl jmenovat. Ten mu řekl, že se o advokáta „zajímá“ jeden z náměstků generálního prokurátora Ruska, který dozoruje kauzu Kara-Murzy. Prochorov si uvědomil, že jde o varování a že by po vynesení rozsudku už nemusel mít šanci odjet.

Vadim Prochorov pracuje jako právník již přes dvacet let. Čemu se bude věnovat v nucené emigraci v USA, se zatím nerozhodl.

* * *

Po Prochorovově emigraci převzala obhajobu Vladimira Kara-Murzy Anna Stavická, která dříve zastupovala příbuzné zavražděné novinářky Anny Politkovské, obhajovala obviněné ze špionáže a účastnila se dalších významných procesů. Další politikovou advokátkou byla Maria Eismontová.

„Nerada říkám, že nikdy neemigruji — kdoví, jak se život vyvine,“ říká Maria Eismontová. „Ale zatím se nechystám odjet. Z milionu různých důvodů, jak ideologických, tak i praktických. Dokud tu bude možné pracovat, budu pracovat — a pak se uvidí.“

Jeden z novinářů, který si přál zůstat v anonymitě, sdělil Meduze, že Eismontová vypadala při vynesení rozsudku v případě Kara-Murzy „trochu unaveně“. „Ale kolik ona má případů? V pondělí jeden, v úterý druhý — den za dnem.“

Od začátku války se Maria podle svého manžela vrací domů často až po půlnoci a „úplně zapomněla na rodinu“. Stává se, že se musí zúčastnit tří stání během jediného dne. „Někdy se nemohu ani dostat k lékaři, protože mě klienti žádají, abych za nimi přišla do vězení,“ říká Eismontová. Počet lidí, kterým poskytuje právní pomoc, nepočítá.

Eismontová se stala advokátkou v roce 2017, do té doby dlouhá léta pracovala jako novinářka. „Nikdy jsem nijak zvlášť netoužila obhajovat slavné lidi, prostě se to stalo. Ilja Jašin a Voloďa Kara-Murza jsou moji přátelé. A souhlasila jsem ani ne tak s obhajobou slavných lidí, jako spíš s obhajobou lidí mně osobně blízkých,“ říká.

Eismontová dodává: „Často mě mrzí, že většina novinářů — domácích i zahraničních — se zajímá hlavně o Navalného, Jašina, Kara-Murzu... Neustále nabádám média, zejména zahraniční, aby věnovala pozornost tomu, že existují i další méně známí lidé, kteří obětovali svou svobodu a zdraví, aby mohli říkat, co si myslí.“

Jedním z takových lidí je podle Eismontové Michail Simonov, vedoucí jídelního vozu, jenž byl v březnu 2023 odsouzen k sedmi letům vězení za dva výroky o rusko-ukrajinské válce. „Jenže tito lidé málokoho zajímají,“ říká právnička. „Přitom jich je mnoho.“

V poslední době už Eismontová nepochybuje o výsledku politických případů, které řeší. „Každopádně před sebou nemám kauzu, ale člověka,“ zdůrazňuje. „A pro každého člověka existuje nějaký individuální plán, co lze udělat, aby se jeho život zlepšil. To pak den za dnem děláte.“

Jako příkladu uvádí kauzu „dívky z Ukrajiny“ obviněné z terorismu: „Byla bita, mučena, pak ji drželi ve sklepě, dokud nezmizely stopy. Poté ji poslali do Moskvy, a přitom jí řekli, že se jí příbuzní zřekli.“

Ještě než se Eismontová začala případem zabývat, poslala své budoucí klientce do vazby nejnutnější věci: vložky, hřeben, krém, podprsenky, kalhotky, kávu, čaj, sladkosti, trička, mikinu, pantofle. „Jako kdybych si to vybírala sama pro sebe,“ říká.

Později, když se Eismontová a její klientka poprvé setkaly v kanceláři vyšetřovatele, měla Ukrajinka na sobě mikinu, kterou jí advokátka poslala. Eismontové se svěřila: „Když jsem ten balíček dostala, rozplakala jsem se. Protože jsem si uvědomila, že někdo ví, kde jsem. Že na mě někdo myslí.“

Maria Eismontová říká: „V tu chvíli jsem na sebe byla pyšná.“

Rozhovory vedly Kristina Safonovová a Světlana Rejtěrová. Z ruského originálu Закатают всех publikovaného v magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ.