Advokátka Maria Eismontová — křehká žena v tmavomodrých šatech, se zrzavými kadeřemi sepnutými sponkou — stojí v hale moskevského městského soudu vedle „akvária“, jak se v Rusku říká prosklenému prostoru pro obžalovaného. Za sklem stojí její klient, politik a novinář Vladimir Kara-Murza.

Kara-Murza byl zadržen v dubnu 2022. Nejprve na patnáct dní podle paragrafu o neuposlechnutí policie, neboť údajně, když spatřil policistu, „změnil trajektorii pohybu a zrychlil krok“. Poté již ve vazbě byl Kara-Murza stíhán za „šíření fake news“, neboť ve Sněmovně reprezentantů v Arizoně v USA hovořil o tom, že Rusko ostřeluje porodnice, nemocnice a školy na Ukrajině.

V červenci 2022 byl Kara-Murza obviněn z dalšího trestného činu, a to „provozování činnosti nežádoucí organizace“, čímž byla míněna jeho práce pro nadaci Otevřené Rusko. V říjnu byl obviněn z vlastizrady.

Při vynesení rozsudku v polovině dubna 2023 byla do soudní síně vpuštěna pouze Vladimirova matka Jelena Gordonová. Na ostatní nezbylo místo: lavice totiž obsadili stážisté jedné z právnických fakult. Mnozí z nich o případu Kara-Murza nikdy předtím neslyšeli.

Když soudce Sergej Podoprigorov přečetl slova rozsudku: „uložit Kara-Murzovi trest... odnětí svobody na 25 let,“ Kara-Murza a Eismontová na sebe pohlédli. Politik na ni vesele mrknul.

Během věznění ve vazební věznici zhubl o více než dvacet kilogramů a byla mu diagnostikována polyneuropatie nohou, jež pravděpodobně následkem dvou otrav ještě během života na svobodě. Přestože je tato diagnóza na seznamu nemocí, se kterými v Rusku nesmí být člověk vězněn, soud poslal Kara-Murzu do vězení s přísným režimem.

Po vynesení rozsudku stojí Maria Eismontová na schodech soudu obklopena novináři a připomíná, že Kara-Murza dostal nejvyšší možný trest. Vynechány byly i polehčující okolnosti, tedy skutečnost, že politik nemá záznam v trestním rejstříku a že má tři děti.

„Je to děsivé, ale zároveň vysoké ohodnocení Vladimirovy politické a občanské práce. On sám takto rozsudek vnímá,“ prohlásila advokátka.

Eismontová dodává, že opozičník na rozhodnutí soudu reagoval s úsměvem, ale odloučení od rodiny je pro něj těžké: „Za celý rok nesměl ani jednou zavolat svým dětem.“

Eismontová stojí před kamerami sama, ačkoli Kara-Murza měl ještě jednoho obhájce — Vadima Prochorova. Ten krátce před vynesením rozsudku opustil Rusko. Jak Prochorov vysvětlil Meduze, byl to vynucený krok: během soudního procesu mu státní zástupce Boris Loktionov a soudce Podoprigorov vyhrožovali odebráním licence a trestním řízením.

Advokáti byli v Rusku vystaveni nátlaku a pronásledování již dříve. Byla s nimi vedena disciplinární řízení, bylo jim bráněno v práci, nesměli být přítomní u prohlídek u svých klientů, byli trestně stíháni, stávali se obětí vražd.

Vadim Prochorov soudí, že válka situaci ještě zhoršila. „Tento proces se bohužel nezastavil,“ říká. „Tažení proti právníkům bude pokračovat.“

Eismontová s tímto hodnocením plně nesouhlasí. Domnívá se, že skutečný útok na právníky nás teprve čeká. „Není pochyb, že přijde. A myslím si, že zlikvidují úplně všechny.“

Sama Eismontová však zůstává v Rusku a nepřijímá ani žádná zvláštní opatření. „Je to v podstatě zbytečné,“ vysvětluje. „Neexistuje žádné chování, které by vám zaručilo bezpečnost. Když vás budou chtít zavřít, tak vás zavřou. Pokud vás budou chtít zabít, zabijí vás.“

„Člověk musí žít vždy jen s perspektivou jediného dne,“ je přesvědčena Eismontová. „Jak lidé přežili v koncentračních táborech? Všichni citují Frankla: „Nejprve se zhroutili ti, kteří si mysleli, že to všechno brzy skončí. Pak ti, kteří nevěřili, že to vůbec kdy skončí. Přežili ti, kteří se soustředili na své vlastní záležitosti a nezabývali se tím, co všechno se ještě může stát.“

* * *

Tři měsíce po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu, 20. května 2022, oslavila Ruská federální advokátní komora ve velkém stylu dvacáté výročí zákona o advokacii.

Více než 160 právníků z různých regionů Ruska se sešlo v pětihvězdičkovém hotelu mezinárodní úrovně Moscow Country Club Golf Resort v Nachabinu u Moskvy, aby diskutovali o „minulosti a přítomnosti“ ruské advokacie.

Jurij Pilipenko, tehdejší předseda Ruské advokátní komory, zasloužilý advokát Ruské federace, charakterizoval na plénu posledních dvacet let let slovy: „Ať si říká, kdo chce, co chce, ale mně připadá, že jsme prožili zlatý věk ruské advokacie.“

Není to poprvé, co Pilipenko tuto myšlenku vyslovil. Zřejmě aby nedal šanci „skeptikům, kteří by řekli, že to není tak úplně pravda“, tentokrát ještě dodal: „Jak říkají lidé, kteří jsou starší než já: Bývalo i hůř…“

Obecně přijímaný názor ruských právníků se od Pilipenkova stanoviska liší. Podle nich zlatý věk právnické profese trval třiapadesát let: od vzniku profese přísežných advokátů v Ruském impériu v roce 1864 až do revoluce v roce 1917. Projevy advokáta Fjodora Plevaka, který v těchto letech působil, se staly vzorem promluv obhájců před soudem.

„Byla to doba velkého respektu vůči advokacii jak v justici, tak ve veřejném životě. V té době advokáti excelovali u soudů, ale také stáli v čele vlivných veřejných organizací, demokratických stran a Státní dumy,“ napsal později právník a disident Boris Zolotuchin.

Podle Zolotuchina naopak prvních čtyřicet let po bolševické revoluci představovala „temná léta profese, dobu jejího ponížení státem“. Dmitrij Šabelnikov, autor vzdělávacího projektu Obhájci, které nikdo neuhájil, vypátral osudy čtyř set tehdejších moskevských advokátů — jaký byl jejich celkový počet, není známo — a zjistil, že více než polovina z nich byla zastřelena nebo zemřela ve vězení ještě před vynesením rozsudku. Zbytek byl odsouzen k vyhnanství nebo poslán do lágrů.

Místo prakticky zlikvidované třídy přísežných advokátů vznikla „sovětská advokacie“. Její role se podle Zolotuchina u soudu omezila na to, aby „otrocky přitakávala obžalobě“. Samotné slovo „advokát“ získalo „opovržlivý nádech a většinou se používalo s přívlastky jako nežádaný, neúspěšný, samozvaný“.

Teprve koncem 60. let u soudů začaly zaznívat projevy, v nichž advokáti neodsuzovali obžalované, nýbrž totalitní stát. Dina Kaminská, Sofie Kallistratovová a další stejně smýšlející kolegové se ujali obhajoby disidentů, a dokonce požadovali jejich osvobození.

Sovětská státní moc to vnímala jako „selhání“. Právníci za to byli trestně stíháni, museli se vzdát své profese nebo opustit zemi.

Situace se začala zlepšovat koncem 80. let, ale skutečná změna nastala až s rozpadem SSSR. „Pamatuji si naše soudy v 90. letech,“ řekl Meduze právník Ivan Pavlov, který se specializuje na případy vlastizrady a špionáže. „Nelze říci, že by byly zcela nezávislé a rozhodovaly ve všem v souladu se zákonem. Ale přesto jsme se na směřování soudního systému dívali s velkým optimismem a nadějí.“

V říjnu 1991 přijal Nejvyšší sovět RSFSR koncepci reformy soudnictví. Ta měla vyřešit všechny problémy sovětského systému: soudci se měli stát nezávislými, soudní proces měl být skutečně kontradiktorním a jeho účastníci si měli být rovni. Plánovalo se obnovení porotního soudu a vytvoření mechanismu kontroly zákonů z hlediska jejich souladu s ústavou. Tato role měla připadnout Ústavnímu soudu.

Mnoho opatření zůstalo na papíře. Jiná sice byla realizována, ale následně byla zrušena nebo se jednoduše ignorovala.

„O seriózní transformaci systému se bohužel nikdo nepokusil. Lidé mysleli jen na to, jak vydělat peníze. Sovětský svaz přestal existovat, ale na soudech a ve věznicích to vypadalo, jako by jen vyměnily vlajky. Lidé, kteří tam dosud pracovali, tam také zůstali. V jejich myšlení se nezměnilo nic,“ domnívá se Kirill, moskevský právník, který si od Meduzy vyžádal anonymitu.

„Nikdo se nesnažil odstranit chyby,“ souhlasí s ním Vadim Prochorov. „Provedly se kosmetické úpravy, ale to nejdůležitější — reforma soudnictví neproběhla. Soudy se nestaly skutečně nezávislými.“

Prochorov nepřehání. Již v roce 2001 vstoupily v platnost změny, jež vytvořila pracovní skupina v čele s Dmitrijem Kozakem, zástupcem vedoucího prezidentské administrativy. Věková hranice výkonu funkce soudců, kteří byli dříve jmenováni doživotně, byla snížena na 65 let. Kromě toho nově mohli být soudci odvoláni z funkce za „disciplinární přestupky“, například porušení Kodexu soudcovské etiky.

„Skutečně nezávislí lidé byli v justici nahrazeni poslušnými vykonavateli,“ soudí právník Ivan Pavlov a také tyto vykonavatele vyjmenovává: byli to asistenti soudců, soudní úředníci, státní zástupci a vyšetřovatelé. „Sledovali jsme, jak se soudní systém o 180 stupňů otočil,“ dodává Pavlov. „Šlo o posun celého státu, jenž se nutně projevil i v advokacii — ta se podle mého názoru začala měnit k horšímu.“

Zákon o advokacii, jehož dvacáté výročí oslavila Federální advokátní komora v květnu loňského roku, byl přijat teprve v roce 2002. Do té doby advokáti pracovali podle sovětských předpisů z roku 1980. Důvodem tohoto zpoždění byly údajně neshody mezi advokáty a odborníky „prakticky ve všech otázkách souvisejících s profesí“. Navzdory obtížím byl tehdy zákon oslavován jako „průlom“, ale ne všichni s tímto hodnocením souhlasí.

„Zcela nedemokratickou kostru sovětské advokacie zákon vměstnal do šablony advokacie nového Ruska. Všechny negativní věci, které se nyní v ruské advokacii dějí, jsou důsledkem těchto zákonných norem,“ je přesvědčen Ivan Pavlov.

Hlavní výhrada spočívá v tom, že zákon umožnil, aby advokátní komory vedli stejní lidé po celá desetiletí. V čele každé komory stojí představenstvo složené z patnácti osob. Každé dva roky se třetina mění. Kandidáty na výměnu však navrhuje předseda komory — stejně jako ty, kteří je nahradí. Členové rady zase volí předsedu na čtyřleté období. Funkci může zastávat dvě funkční období, ale to není skutečný limit.

„Aby to působilo víceméně legitimně, vymysleli takovou fintu: představenstvo si zvolí nějakého člověka. Ten po dni nebo týdnu řekne, že ho bolí břicho a nechce funkci zastávat. A vrátí se ten, kdo tam byl před ním,“ vysvětluje Meduze právník Kirill, který si přál zůstat v anonymitě. „Takže to to nebyl Putin a Medveděv, ale advokáti, kdo jako první přišli s takovou výměnou.“

* * *

„Rusko bez Putina!“ „Pryč s mocí čekistů!“, „Rusko bude svobodné!“ skandoval dav na Čistoprudném bulváru na začátku prosince 2011.

Proti zmanipulovaným volbám do Dumy přišlo podle policejních odhadů protestovat asi dva tisíce lidí. Organizátoři z hnutí Solidarita tvrdili, že účastníků bylo téměř deset tisíc.

„Mohou se smát ve své oblbující televizi, jak chtějí, mohou o nás říkat, že jsme mikroblogeři a internetové myši. Tak dobře, jsem internetová myš a těm hovadům prokousnu hrdlo,“ promluvil z pódia opozičník Alexej Navalnyj. Politik byl zadržen po skončení demonstrace, když se protestující vydali k budově Ústřední volební komise. Tam už ale nedošli. Celkem ten večer skončilo ve vazbě více než 200 lidí.

Shromáždění v moskevské čtvrti Čistyje prudy odstartovalo slavné protestní hnutí bílé stuhy, později nazývané „sněhová revoluce“, ačkoli se ji nikdy fakticky nepodařilo požádně rozpoutat. Protesty, které jsou považovány za nejmasovější a nejvýraznější v novodobé historii Ruska, skončily imitací politických reforem a následně novými represivními zákony — například o „zahraničních agentech“ a „nežádoucích organizacích“ — a soudními procesy.

„Začali mi volat rodiče kluků, kteří byli zadrženi v Čistých prudech. Brzy u mých přátel a známých začaly prohlídky a byli vyslýchání ve Vyšetřovacím výboru,“ vzpomíná moskevský právník Michail Birjukov.

Birjukov pracoval třináct let na sovětské prokuratuře — nejprve jako vyšetřovatel v moskevské čtvrti okrese Sokolniki, poté jako vědecký pracovník Všesvazového institutu pro studium příčin a rozvoj opatření k prevenci kriminality. V roce 1993 se rozhodl stát se advokátem a poté se dlouhou dobu zabýval především případy hospodářské kriminality. Pak se ale ujal obhajoby protestujících a obhájců v politických kauzách a od té doby už tuto sféru neopustil.

Dnes je Michail Birjukov jedním z nejznámějších ruských advokátů specializovaných na tyto případy. Mezi jeho klienty patřili aktivista Konstantin Kotov, odsouzený v roce 2019 podle paragrafu „opakované porušení stanoveného postupu při organizaci nebo konání protestu“, účastníci a příznivci hnutí Vesna, pracovníci Memorialu a politik Ilja Jašin.