„V Rusku budeme muset vše vybudovat znovu od začátku. Žádnou jinou zemi nemáme.“

Meduza

„Posledních deset let jsem mlčel o mnohém. Mnohokrát jsem nešel demonstrovat ze strachu o kolegy a klienty.“ Bývalý ředitel organizace Nocležka Grigorij Sverdlin mluví o tom, proč odešel z Ruska a o tom, co teď čeká ruský občanský sektor.

„Letos na jaře se po celé Evropě rozprchly tisíce Rusů, většinou třicátníků a čtyřicátníků. Pro mladší lidi je těžší odejít, protože nemají konexe, víza, úspory, a ty starší drží doma jejich staří rodiče. Zdá se mi, že exodus těchto lidí bude pro Rusko velmi citelný.“ Foto Facebook Фонд Нужна помощь

Grigorij Sverdlin stál deset let v čele charitativní organizace Nocležka, která pomáhá lidem bez domova. Začátkem března byl nucen opustit Rusko a rezignovat na funkci ředitele této společnosti: podle Sverdlina ho jeden známý varoval, že se o něj „zajímá policie“.

Sverdlin jel autem z rusko-estonské hranice přes půl Evropy do Gruzie a cestou s sebou bral ukrajinské uprchlíky. S Meduzou hovořil o nucené emigraci a o budoucnosti, která čeká ruskou charitu.

Jak a proč jste opustil Rusko?

Nikdy jsem neměl v úmyslu někam emigrovat. Kdybych chtěl, odešel bych už dávno, měl jsem k tomu příležitosti. Dokonce ani po 24. únoru, kdy začalo odcházet mnoho lidí, jsem o takové možnosti neuvažoval: jak bych mohl opustit svůj tým a práci, kterou považuji za velmi důležitou?

Ale ani já jsem nemohl mlčet o tom, co se děje. Už večer 24. září jsem stál na osamělém protestu na Něvské třídě. A pak jsem skoro každý den protestoval, účastnil se demonstrací a chodil po venku v bundě s nápisem „Ne válce“.

Nikdy vás nezadrželi?

Kupodivu ne. Několikrát mi zkontrolovali doklady, zadrželi lidi vedle mě a na Něvské třídě kolem mě běhali příslušníci Rosgvardy. Dokonce i když už všichni moji známí začali odjíždět z Ruska, každý večer jsem chodil protestovat nebo jsem se šel rozloučit s odjíždějícími kamarády, ale sám jsem se emigrovat nechystal.

Pak mě ale jeden známý varoval, že jsem na jakýchsi seznamech a že se o mě zajímá policie. Uvědomil jsem si, že mým občanským postojem ohrožuji naši organizaci. Obecně je to složitá otázka, před kterou nás stát v posledních letech mnohokrát postavil — mlčet a neupozorňovat na věc, ve které se angažujete, anebo mluvit a chodit na demonstrace, ale ohrožovat své svěřence a tým, který vedete?

V posledních deseti letech jsem o mnoha věcech mlčel. Mnohokrát jsem nešel na demonstraci, protože jsem se bál ne o sebe, ale o své kolegy a klienty. Když mě chytí na nějaké „nepovolené akci“, novináři o tom napíšou — a Nocležka začne mít problémy. Víme, kde žijeme.

V životě jsem musel učinit mnoho těžkých rozhodnutí, ale rozhodnutí opustit zemi bylo nejtěžší. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že už nemám na výběr: nemohl jsem si odoperovat tu část svého já, kterou bolelo všechno, co se dělo, a která se dožadovala, aby se nějak vyjádřila. Zároveň jsem neměl právo ohrožovat organizaci, na níž závisely životy tisíců lidí bez domova.

Během čtyřiadvaceti hodin jsem promluvil s několika svými spolupracovníky, varoval je, sbalil se, rozloučil se s rodiči a odjel. A protože jsem již byl varován, že se o mě policie zajímá, zvolil jsem nejrychlejší cestu — autem přes estonské hranice.

Měl jste vízum?

Mám izraelský pas, takže jsem nepotřeboval vízum.

Co si ze své dlouhé cesty pamatujete?

Přesně v den, kdy jsem odjel z Petrohradu, přišli k osmdesáti lidem vyšetřovatelé a policie, psala o tom média. Některým vyrazili dveře, některé sebrali. O tom všem jsem se dozvěděl až cestou a rozhodně mi to přidalo na stresu.

Bál jsem se, že mě na hranicích pošlou zpět. Ale přes ruské hranice jsem se dostal rychle. Estonci mě kontrolovali více než hodinu — bylo to poprvé v mém životě, kdy mě takto kontrolovali. Zkoumali všechny věci v autě.

Pohraničníci byli nervózní, z Ruska odjíždělo hodně lidí. Měl jsem pocit, že mě zachránil můj diplom z Oxfordu, který pohraničníci našli v hromadě dokumentů, a moje horolezecké vybavení. Z nějakého důvodu je tyto věci uvolnily. Nejspíš pochopili, že se nechystám bojovat.

Přijel jsem do Tallinnu, kde měli moji známí v prázdném bytě skutečné překladiště politických emigrantů. Pořád tam bydleli nějací lidé, kteří odešli z Ruska.

Každý den někdo přicházel, někdo odcházel, jednou přijel můj kamarád s obrovským psem, přijel manželský pár — dívka v osmém nebo devátém měsíci těhotenství… A nikdo z těchto vzdělaných lidí neměl vůbec v úmyslu opustit Rusko, měli dobrou práci, platili daně.

Letos na jaře se po celé Evropě rozprchly tisíce Rusů, většinou třicátníků a čtyřicátníků. Pro mladší lidi je těžší odejít, protože nemají konexe, víza, úspory, a ty starší drží doma jejich staří rodiče. Zdá se mi, že exodus těchto lidí bude pro Rusko velmi citelný.

Tři dny jsem se tam vzpamatovával, a pak jsem pokračoval dál. Strávil jsem několik dní ve Vilniusu — ještě před válkou jsem slíbil, že uspořádám strategické setkání pro běloruské zdravotníky, kteří rok předtím uprchli z Běloruska, protože začali být pronásledováni za pomoc obětem demonstrací v létě 2020.

Pak jsem jel [autem] přes Českou republiku, Polsko, Rakousko, Srbsko, Bulharsko, Turecko — do Gruzie, do Tbilisi. Moje sestra emigrovala do Tbilisi, moji přátelé také. Obecně mám Gruzii rád, moje babička se narodila a vyrostla v Tbilisi, a až v dospělosti žila v Leningradě.

Celkově jsem rád, že jsem zemi opustil právě tímto způsobem, tedy autem. Na dlouhé cestě je něco terapeutického, je to jakási meditace: jedete, řídíte, cesta, kterou jste před chvilkou měli před sebou, je už za vámi. A váš život má smysl.

Mapu své cesty sdílel Grigorij Sverdlin na svém facebooku s poznámkou „6344 terapeutických kilometrů“. Mapa FB Grigory Sverdlin

Cestou jsem se snažil někomu pomoci — vezl jsem dvě Ukrajinky z Vilniusu do Varšavy. Jednu jsem znal, cestovala s ní její sestřenice, která utekla z Kyjeva. Na litevsko-polské hranici bylo hodně policistů, po pěti kilometrech tu byla kontrolní stanoviště [mezi Litvou a Polskem nejsou hraniční přechody — komentář Meduzy]. Doklady se kontrolovaly selektivně, ale u mě a mých dvou společnic to udělali.

Ve všech zemích, zejména v Pobaltí, je nyní mnoho ukrajinských vlajek a žlutých a modrých světel. Potkal jsem auta s ukrajinskými i ruskými poznávacími značkami, slyšel jsem ruštinu i ukrajinštinu. Přitom nikdo neřekl na mou adresu nic odmítavého, ačkoli jsem s mnoha lidmi v Pobaltí mluvil rusky a moje auto má ruské poznávací značky.

Jednou v Praze mi někdo dal pod stěrače dvě protiválečné samolepky — nalepil jsem je na auto a jel dál. Už jsem měl na zadním okně protiválečný nápis — v ruštině a angličtině. Když jsem jel, řidiči na mě mnohokrát troubili a ukazovali mi palec nahoru.

Tato cesta mě přesvědčila o důležitosti sociálních vztahů. Při práci s lidmi bez domova jsem mnohokrát viděl, jak důležití jsou přátelé a příbuzní — lidé, kteří mohou být oporou v těžké chvíli. Věděl jsem, že člověk, který se ocitl v cizím městě například kvůli hledání práce, nebo člověk, který vyrostl v dětském domově, tedy také bez sociálních vazeb, je zranitelnější.

A teď jsem to všechno zažil na vlastní kůži. Cítil jsem, jak je důležité mít známé, kteří vám v cizí zemi mohou pomoci s ubytováním, mobilním telefonem, nebo prostě jen s komunikací a podporou.

Jste stále v kontaktu se svými kolegy v Rusku?

Ano, v Nocležce máme nejvyšší řídící orgán, v němž je pětadvacet lidí, a já jsem stále jedním z nich. Doufám, že budu moci Nocležce i nadále pomáhat jako dobrovolník.

Co budete dělat teď? Kde budete bydlet, jak budete vydělávat peníze?

Určitě budu dělat něco, co souvisí s občanským sektorem, protože touha po smysluplné práci nikam nezmizela, a pokud jsem ve 30 letech nechtěl pracovat jen pro peníze, tak teď tím spíš nechci [Grigoriji Sverdlinovi je 43 let — komentář Meduzy]. Opravdu doufám, že se vrátím — jakmile skončí válka a změní se režim. Nikdo však neví, kdy se tak stane.

Zatím budu žít v Gruzii. Opravdu chci udělat něco pro Rusko, pro ty, kteří v Rusku zůstávají. Už jsem vymyslel dva projekty. Kolem sebe vidím spoustu skvělých, známých profesionálů. Je to jedinečný okamžik, kdy se mohou sejít velmi silné týmy.

Navíc mezi těmi, kdo odešli, jsou i bohatí lidé, kteří sní o návratu do Ruska a nyní chtějí na dálku něco udělat pro svou rodnou zemi. Uvidíme, co z mých nápadů vzejde.

Na sociálních sítích se pravidelně objevují střety mezi těmi, kdo odjeli, a těmi, kdo v Rusku zůstali. Ti, kteří odešli, mohou směle mluvit, zatímco ti, kteří zůstali, jim vyčítají, že jsou stateční, protože emigrovali. Co si vy myslíte o těch, kteří zůstali?

Obecně nesnáším všechna ta zobecnění, konvenční dělení typu „odešel- zůstal“. Při své práci jsem se mnohokrát setkal s tím, jak se tyto konvenční hranice — mezi zeměmi, mezi sociálními statusy — snadno stírají. Včera jsem měl domov, dnes jsem bez domova. Všechno je to velmi vratké a relativní.

Lidé, kteří zůstávají v Rusku, mají domov, okruh blízkých, ale možná se necítí bezpečně. Lidé, kteří odešli, mají pocit bezpečí, ale nemají domov, nemají sociální vazby, jejich příbuzní zůstali v Rusku... Moji rodiče tam zůstali, nevím, kdy je uvidím.

Myslím, že je to teď pro všechny velmi těžké — jak pro ty, kteří odešli, tak pro ty, kteří zůstali, prostě pro každého jinak. A je mi líto všech. Každý z nás se této hrozné situaci přizpůsobuje různě a neexistuje žádná správná volba. Každý má své vlastní potíže.

Pocítila Nocležka krizi, v níž se ruský občanský sektor ocitl?

Samozřejmě. Hospodářská krize v naší zemi trvá již několik posledních let a stále se prohlubuje. Jako vystudovaný ekonom chápu, že by se zhoršila v každém případě, ale nyní se rychle prohlubuje. Z Ruska odchází mnoho západních firem, lidé přicházejí o práci, firmy ztrácejí zákazníky, sankce postihují ruské korporace, kde se jako první snižují rozpočty na charitu a marketing. Mnoho podniků nedožije do konce roku. Nocležka má přitom kolem 20 % svého rozpočtu z darů právnických osob.

O práci přicházejí i obyčejní lidé, kteří nám pomáhali. A i když práci neztratí, ceny porostou a mzdy neudrží krok s růstem cen, takže lidé už prostě nebudou mít dost peněz na charitu. Doufejme, že ne všichni.

Zároveň už teď vidíme, že se na Nocležku obrací o pomoc stále více lidí, a samozřejmě jich bude přibývat. Již nyní k nám proudí uprchlíci z válečné zóny. Vím, že do ohřívacích center Nocležky už také přicházejí takoví lidé — zatím jich je málo, ale určitě jich bude přibývat. Vzpomínám si, že v letech 2014-2015 jsme měli poměrně dost lidí z Krymu a Donbasu.

Nyní se na nás obracejí i lidé, kteří ztratili práci a nemají možnost pronajmout si bydlení. Tak tomu bylo na začátku pandemie, kdy se zastavily stavební práce, lidé přišli o služební byty a mnoho lidí přišlo o práci. Při všech otřesech vždy trpí ti nejzranitelnější — nemají žádný bezpečnostní polštář, nemají příbuzné, kteří by je mohli finančně podpořit, a ztráta zaměstnání znamená ztrátu možnosti pronajmout si bydlení.

Stává se, že se člověk ze dne na den ocitne ve velmi tíživé situaci — nemá úspory, nemá kam jít. Teď jsou tu lidé, kteří ještě před měsícem měli práci, postel v ubytovně nebo v hostelu, ale najednou už práci nemají, postel ještě mají, ale už jim docházejí peníze, a aby ušetřili, chodí si k nám do autobusu pro talíř teplé polévky. Často je to jejich jediné jídlo za celý den.

Co nyní bude s charitou v Rusku?

Myslím, že do konce roku se dary od právnických osob sníží na polovinu a od fyzických osob asi o třetinu. To je optimistická předpověď. Těžko říci, jak to bude s prezidentskými granty: mnohé, zejména regionální občanské společnosti, jsou na nich závislé, protože pro ně je tento grant jediným zdrojem financování. Obávám se, že v příštím roce nebo dvou budou některé organizace nuceny ukončit činnost.

Ty, které přežijí, budou nuceny snížit objem pomoci. Většina nadací nebude schopná věnovat se rozvoji a novým charitativním projektům přinejmenším několik příštích let. To je velmi smutné. A je také škoda, že pozitivní změny ve společnosti, k nimž občanské organizace přispěly, přijdou do značné míry vniveč.

Takže charita nakonec přežije?

Jsem si jistý, že přežije. Zároveň mě velmi znepokojuje možnost běloruského scénáře, kde byly loni v létě uzavřeny téměř všechny občanské organizace včetně dětských hospiců. Je zřejmé, že autoritářský, nebo dokonce totalitní stát nepotřebuje žádné občanské společnosti, a to nejen činné v politice, ale ani ty charitativní.

V Sovětském svazu neexistovaly žádné občanské charitativní organizace. Takové státy nemají rády nekontrolovanou sebeorganizaci. A tento scénář se mi zdá docela pravděpodobný. Ale myslím si, že i kdyby se to stalo, nebude to v nejbližší době.

Jak hodnotíte práci Nocležky v posledních letech? Čeho se podařilo dosáhnout? Ptám se proto, abychom pochopili, jakou hrozbu pro společnost představuje ztráta udržitelnosti občanských organizací.

Když na to pomyslím, stýská se mi. Řídil jsem Nocležku a poskytoval konzultace mnoha občanským organizacím a viděl jsem, že v posledních letech se systémová, profesionální charita rozrostla a postavila na nohy. Objevili se tu lidé, kteří umí dobře pracovat, a lidé, kteří jsou ochotni podpořit systémovou pomoc financemi i vlastním dobrovolnickým časem.

Pokud jde o Nocležku, měl jsem pocit, že se nám toho rok od roku daří víc a víc. V Petrohradě jsme vybudovali komplexní systém pomoci lidem bez domova, který dobře funguje. Vytvořili jsme zde místa, kam lidé přicházejí pro jídlo, jsou zde prádelny a sprchy, kde se mohou umýt a vyprat si oblečení. Vznikla distribuční místa pro oblečení a hygienické potřeby a místa, kde jim může být poskytnuta lékařská péče.

Obvykle si lidé nejprve přicházejí pro humanitární pomoc, ale při rozhovoru s personálem zjistí, že kromě polévky a oblečení mohou získat i pomoc jinou — například právník jim pomůže s obnovením občanských průkazů a dalších dokladů, sociální pracovník s hledáním příbuzných nebo s hledáním práce či místa ve zdravotnickém zařízení. Sociální a právní pomoc je dalším krokem v systému pomoci, ale nelze ji uskutečnit bez primární humanitární pomoci.

V posledních letech jsme také začali poskytovat odborné vzdělávání. Některým našim klientům jsme zaplatili svářečské, řidičské, kuchařské kurzy nebo jsme jim zařídili studium na vyšší odborné škole.

V Petrohradě byla už po mém odchodu otevřena restaurace s názvem „Vchod z ulice“, kde asi polovinu personálu tvoří profesionálové a polovinu stážisté z řad bývalých bezdomovců, kteří žijí v našich rehabilitačních centrech a zároveň se učí nové profesi. Někteří pracují jako číšníci, jiní v kuchyni, další jako barmani nebo jako pomocní kuchaři. Dostávají stipendium a po několika měsících získají práci v běžném stravovacím podniku. Již nyní máme dohody s kavárenskými a restauračními řetězci, které jsou ochotny přijmout naše absolventy.

Stejný systém se buduje v Nocležce v Moskvě. Tam ještě nefungují všechny prvky tohoto systému, ale nebýt války, příští rok už by tam byly stejné služby jako v Petrohradě.

V loňském roce jsme pomohli velkému počtu lidí v Moskvě a Petrohradě: v rámci našich projektů se dostalo pomoci 8561 lidem. V porovnání s tím, co se Nocležce podařilo v roce 2011, kdy jsem se stal ředitelem a kdy jsme s mým současným týmem teprve začínali, je to obrovský úspěch.

Všichni jsme si uvědomovali, že nás čeká ještě dlouhá cesta k dokončení takového systému pomoci, aby nikdo nezůstal na svůj problém sám. Bylo však jasné, že se tímto směrem ubíráme — alespoň pokud jde o občanská sdružení.

Stát byl rigidní. Neměl jsem pocit, že by si uvědomoval rozsah problému bezdomovectví a byl ochoten s ním něco dělat. Naproti tomu nevládní organizace vyvinuly systém pomoci a propagovaly myšlenku pomoci lidem bez domova ve společnosti.

Jak jsem ale již řekl, nyní nastane nevyhnutelné zhoršení, pokud jde o rozvoj charity. A moji kolegové budou mít spoustu práce.

Nocležka byla založena před dvaatřiceti lety. V té době nikdo o žádné systematické charitě v Rusku ani nevěděl, lidé pomáhali hlavně nemocným dětem a peníze vybírali přímo. Za třicet let se Rusové naučili pomáhat nejen nemocným dětem, ale také nejrůznějším sociálním skupinám — pěstounským rodinám, bezdomovcům, seniorům, lidem s mentálním postižením. Nyní, když je v tomto sektoru méně peněz a krize se prohlubuje, neodmítnou lidé pomáhat bezdomovcům? Nebude to takhle: „Nemocnému dítěti ještě pomůžu, ale bezdomovci už ne, ten ať si poradí sám?“

Upřímně řečeno, tento postoj k bezdomovcům nezmizel. A pokud si člověk mohl vybrat mezi bezdomovcem a někým jiným, obvykle si nevybral člověka bez domova. To obecně souvisí se stigmatizací bezdomovectví v naší společnosti. Často slýcháme fráze typu „Nechtějí pracovat“.

Když jsme v Petrohradě vymýšleli restauraci „Vchod z ulice“, jedním z našich hlavních cílů bylo vyvrátit tento stereotyp: podívejte, je tu celá restaurace a vy ani nepoznáte, kdo je bývalý bezdomovec, který nyní žije v azylovém domě, a kdo je profesionální šéfkuchař.

Protože jsme uvnitř informační bubliny a víme hodně o sociální pomoci a charitě, mylně se domníváme, že bezdomovci, zvířecí útulky a sirotci dostávají stejné dary. Ne, samozřejmě že ne. Pořád mám pocit, že devadesát procent našich spoluobčanů na charity pohlíží s nedůvěrou. Ale to je pro postsovětskou zemi vcelku normální. Protože charita jako fenomén na celonárodní úrovni existuje v Rusku nanejvýš tak deset let.

Bezpochyby bude nyní všechno složitější, protože hospodářské krize a vojenské operace nepřispívají rozvoji charity a nevyhnutelně způsobují krizi vzájemné důvěry lidí. Co se ale dá dělat… Budeme muset vše vybudovat znovu od začátku. Žádnou jinou zemi nemáme.

MEDUZA

Rozhovor vedla LJUDMILA KUZNĚCOVOVÁ. Z ruského originálu publikovaného na serveru Meduza přeložila pro Deník Referendum JITKA KOMENDOVÁ.

advertisment