Grigorij Sverdlin stál deset let v čele charitativní organizace Nocležka, která pomáhá lidem bez domova. Začátkem března byl nucen opustit Rusko a rezignovat na funkci ředitele této společnosti: podle Sverdlina ho jeden známý varoval, že se o něj „zajímá policie“.

Sverdlin jel autem z rusko-estonské hranice přes půl Evropy do Gruzie a cestou s sebou bral ukrajinské uprchlíky. S Meduzou hovořil o nucené emigraci a o budoucnosti, která čeká ruskou charitu.

Jak a proč jste opustil Rusko?

Nikdy jsem neměl v úmyslu někam emigrovat. Kdybych chtěl, odešel bych už dávno, měl jsem k tomu příležitosti. Dokonce ani po 24. únoru, kdy začalo odcházet mnoho lidí, jsem o takové možnosti neuvažoval: jak bych mohl opustit svůj tým a práci, kterou považuji za velmi důležitou?

Ale ani já jsem nemohl mlčet o tom, co se děje. Už večer 24. září jsem stál na osamělém protestu na Něvské třídě. A pak jsem skoro každý den protestoval, účastnil se demonstrací a chodil po venku v bundě s nápisem „Ne válce“.

Nikdy vás nezadrželi?

Kupodivu ne. Několikrát mi zkontrolovali doklady, zadrželi lidi vedle mě a na Něvské třídě kolem mě běhali příslušníci Rosgvardy. Dokonce i když už všichni moji známí začali odjíždět z Ruska, každý večer jsem chodil protestovat nebo jsem se šel rozloučit s odjíždějícími kamarády, ale sám jsem se emigrovat nechystal.

Pak mě ale jeden známý varoval, že jsem na jakýchsi seznamech a že se o mě zajímá policie. Uvědomil jsem si, že mým občanským postojem ohrožuji naši organizaci. Obecně je to složitá otázka, před kterou nás stát v posledních letech mnohokrát postavil — mlčet a neupozorňovat na věc, ve které se angažujete, anebo mluvit a chodit na demonstrace, ale ohrožovat své svěřence a tým, který vedete?

V posledních deseti letech jsem o mnoha věcech mlčel. Mnohokrát jsem nešel na demonstraci, protože jsem se bál ne o sebe, ale o své kolegy a klienty. Když mě chytí na nějaké „nepovolené akci“, novináři o tom napíšou — a Nocležka začne mít problémy. Víme, kde žijeme.

V životě jsem musel učinit mnoho těžkých rozhodnutí, ale rozhodnutí opustit zemi bylo nejtěžší. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že už nemám na výběr: nemohl jsem si odoperovat tu část svého já, kterou bolelo všechno, co se dělo, a která se dožadovala, aby se nějak vyjádřila. Zároveň jsem neměl právo ohrožovat organizaci, na níž závisely životy tisíců lidí bez domova.

Během čtyřiadvaceti hodin jsem promluvil s několika svými spolupracovníky, varoval je, sbalil se, rozloučil se s rodiči a odjel. A protože jsem již byl varován, že se o mě policie zajímá, zvolil jsem nejrychlejší cestu — autem přes estonské hranice.

Měl jste vízum?

Mám izraelský pas, takže jsem nepotřeboval vízum.

Co si ze své dlouhé cesty pamatujete?

Přesně v den, kdy jsem odjel z Petrohradu, přišli k osmdesáti lidem vyšetřovatelé a policie, psala o tom média. Některým vyrazili dveře, některé sebrali. O tom všem jsem se dozvěděl až cestou a rozhodně mi to přidalo na stresu.

Bál jsem se, že mě na hranicích pošlou zpět. Ale přes ruské hranice jsem se dostal rychle. Estonci mě kontrolovali více než hodinu — bylo to poprvé v mém životě, kdy mě takto kontrolovali. Zkoumali všechny věci v autě.

Pohraničníci byli nervózní, z Ruska odjíždělo hodně lidí. Měl jsem pocit, že mě zachránil můj diplom z Oxfordu, který pohraničníci našli v hromadě dokumentů, a moje horolezecké vybavení. Z nějakého důvodu je tyto věci uvolnily. Nejspíš pochopili, že se nechystám bojovat.

Přijel jsem do Tallinnu, kde měli moji známí v prázdném bytě skutečné překladiště politických emigrantů. Pořád tam bydleli nějací lidé, kteří odešli z Ruska.

Každý den někdo přicházel, někdo odcházel, jednou přijel můj kamarád s obrovským psem, přijel manželský pár — dívka v osmém nebo devátém měsíci těhotenství… A nikdo z těchto vzdělaných lidí neměl vůbec v úmyslu opustit Rusko, měli dobrou práci, platili daně.

Letos na jaře se po celé Evropě rozprchly tisíce Rusů, většinou třicátníků a čtyřicátníků. Pro mladší lidi je těžší odejít, protože nemají konexe, víza, úspory, a ty starší drží doma jejich staří rodiče. Zdá se mi, že exodus těchto lidí bude pro Rusko velmi citelný.

Tři dny jsem se tam vzpamatovával, a pak jsem pokračoval dál. Strávil jsem několik dní ve Vilniusu — ještě před válkou jsem slíbil, že uspořádám strategické setkání pro běloruské zdravotníky, kteří rok předtím uprchli z Běloruska, protože začali být pronásledováni za pomoc obětem demonstrací v létě 2020.

Pak jsem jel [autem] přes Českou republiku, Polsko, Rakousko, Srbsko, Bulharsko, Turecko — do Gruzie, do Tbilisi. Moje sestra emigrovala do Tbilisi, moji přátelé také. Obecně mám Gruzii rád, moje babička se narodila a vyrostla v Tbilisi, a až v dospělosti žila v Leningradě.